Komáří hůrka se nachází ve východní části Krušných hor. Do nadmořské výšky 808 m n. m. se vypíná přímo nad Krupkou (u Teplic) odkud na její vrchol vede sedačková lanovka. Pokud sem ovšem vyrážíme za východem Slunce, musíme si její využití odepřít. Naštěstí je vrchol velmi dobře přístupný i autem. Z Krupky se vydáme serpentinami vzhůru směrem na Fojtovice a Cínovec. Nejprve projedeme kolem místního hradu a následně se vyšplháme až do sedla přímo pod Komáří hůrkou. Zde se nachází prostorné parkoviště, kde lze pohodlně zaparkovat a dál pokračovat pěšky. Na samotný vrchol je to však odtud skutečně co by pomyslným kamenem dohodil (cca 400 metrů) a cesta sem tedy nezabere víc než nějakých 10 minut.
Na samém počátku cesty nejprve projdeme kolem kaple zasvěcené patronovi horníků sv. Wolfgangovi, neboť celým masiv hory byl v minulých století doslova prošpikován štolami v nichž se těžil především cín měď. První kaple zde byla postavena v průběhu 14. století, nicméně během třicetileté války byla zničena. Současná kaple byla postavena v letech 1692 – 1700 v barokním slohu. Pozůstatků po hornické činnosti nalezneme v okolí víc než dost, přičemž jedním z nejvýznamnějších je tzv. „Velká pinka“ nacházející se v těsném sousedství vrcholu Komáří hůrky. Jedná se o okrouhlou depresi o hloubce kolem 75 metrů která vznikla propadem starých důlních děl.
Komáří hůrka: horská chata Komáří Vížka
Komáří hůrka: ranní úsvit na Komáří hůrce
Hlavní dominantou vrcholu je však hotel Komáří Vížka s ikonickou věžičkou. Ve středověku zde stávala hornická zvonička jejíž zvon ohlašoval začátek a konec pracovní směny ve zdejších dolech. V roce 1553 zde nechal hornický mistr David Koith vybudovat první kamennou věž, k níž byla v roce 1857 přistavěna budova horského hotelu, který se tak stal vůbec nejstarším podobným zařízením v Krušných horách. Hotel je od roku 1990 v soukromém vlastnictví, přičemž v rámci jeho stavebních úpravy byla zazděna okna ve zdejší věži, které do té doby sloužila jako rozhledna. Spokojit se tak můžeme jen s pohledem z vyhlídkové plošiny před hotelem, který však sám o sobě stojí za to (navíc i kdyby věž plnila svůj původní účel, stejně by byla v době východu Slunce s největší pravděpodobností nepřístupná…). Spatřit odtud můžeme zejména vrcholy Českého Středohoří pokrývající výhled od východu směrem dál k jihu. Mezi nimi dominuje zejména Buková hora (26 km) nacházející se nedaleko Ústí nad Labem, která je snadno rozeznatelná podle vysokého televizního vysílače jež je svou výškou 223 metrů jednou z nejvyšších staveb svého druhu v Česku. Druhým výrazným bodem je nejvyšší hora Českého Středohoří Milešovka (18 km). Směrem k jihozápadu se táhne hřeben Krušných hor, z nějž můžeme dobře spatřit například relativně nedaleký Bouřňák (11 km), který snadno poznáme podle chaty na vrcholu, za nímž se ve stejném směru promítá o něco vzdálenější trojice větrných elektráren (Vrch Tří pánů). Pokud zrovna není zahalena v nízké inverzní oblačnosti, můžeme shlédnout i na úpatí Krušných hor, kde si v Mostecké pánvi všimneme zejména uhelné elektrárny Ledvice (15 km) a průmyslového komplexu v Záluží u Litvínova (24 km).
Výpravu na Komáří hůrku jsem si naplánoval na okamžik, kdy panovala silná inverze, která zapříčinila, že níže položené oblasti takřka jednolitě vyplňovala hustá mlha na níž měly vyčnívat jen vrcholky hor. Mým předpokladem tedy bylo, že na Komáří hůrce se ocitnu nad mraky, zatímco pode mnou se bude rozprostírat fotogenické „moře mraků“. Po příjezdu na parkoviště pod vrcholem (které se nachází v nadmořské výšce 770 m n. m.) jsem však bohužel zjistil, že i zde panuje takřka neproniknutelné „mléko“. Už jsem se tedy začínal smiřovat s tím, že všechno úsilí s ranním vstáváním i cesta z Prahy nakonec přijdou vniveč. I přesto jsem se však (spíše formálně) vypravil z parkoviště směrem k vrcholu. I cestou sem jsem prostupoval hustou mlhou, které jako kdyby neměla konce. Teprve těsně pod samotným vrcholem se stal malý zázrak, neboť vrcholek sám doslova jen o pár metrů (!) vyčníval nad úroveň mlhy nad níž vytvářel jakýsi malý ostrůvek. Bylo tedy zřejmé, že jsem celou výpravu nepodnikl zbytečně. Jak se pak ukázalo, mlha do samotného východu ještě o něco klesla, takže celé focení nakonec skončilo na výbornou…
