Po vydařeném nočním výstupu na Sněžku jsem začal plánovat další obdobnou fotografickou výpravu. Příležitost k ní přišla relativně záhy v souvislosti s cestou po předválečném československém opevnění, které mě zavedla do městečka Králíky. Vlastní výprava za východem Slunce pak nemohla mířit nikam jinam než na vrchol Králického Sněžníku. Králický Sněžník (polsky Śnieżnik, německy Grulicher Schneeberg) je svou výškou 1423 m n. m. třetím nejvyšším pohořím v Česku (bereme-li v potaz vždy nejvyšší vrchol daného pohoří), přičemž vystupuje výrazně nad okolní terén, a vytváří tak zdaleka viditelnou dominantu zdejší krajiny. Svůj název získal podle dlouhotrvajícího zimního období, kdy zde sněhová pokrývka běžně ležela až 8 měsíců v roce.
Možností jak se dostat na vrchol Králického Sněžníku je celá řada, avšak všechny jsou relativně náročné především díky značnému převýšení, které je potřeba překonat. Já volím variantu začínající z obce Stříbrnice na jejímž konci je možné bez problémů zaparkovat na rozsáhlém parkovišti. Z něj pokračuji proti proudu Stříbrnického potoka sledujíce žlutou turistickou značku. Cesta nejprve sleduje asfaltovou silnici z níž však přibližně po 1.5 kilometru odbočuje směrem doleva. Toto místo je dobré nepřehlédnout, neboť i silnice by nás nakonec dovedla správně, avšak cesta by se tím poměrně výrazně prodloužila. V tomto úseku je nutné překonat poměrně prudké stoupání na jehož konci se nachází jakýsi první „záchytný bod“ celé trasy – horská chata Návrší. Na tomto místě je nutné dávat velký pozor na značení, neboť trasa zde různě křižuje asfaltové silnice ale v noční tmě je jen velmi špatně patrná (takže zde lze snadno zabloudit…což se mi také stalo). Žlutě značená trasa postupně stoupá přes rozcestí Nad Adéliným pramenem až do Stříbrnického sedla, přičemž zde poprvé člověk spatří i vrchol samotného Králického Sněžníku, který byl až do této chvíle skryt za okolními vrcholy. Tím ovšem dobré zprávy končí, neboť si současně hned uvědomíme jak daleká cesta nás ještě čeká. Cesta posléze míjí rozcestí nad Františkovou chatou za nímž se stáčí poměrně prudce k severu a současně definitivně vystupuje nad hranici lesa. Díky tomu se zde otevírají první daleké pohledy do okolní krajiny, které se už začíná pomalu probouzet do ranního úsvitu.
Králický Sněžník: východ Slunce z Králického Sněžníku 11.8. 2023
Králický Sněžník: nová rozhledna na vrcholu Králického Sněžníku
Jen o pár korků dál se nacházejí výrazné rozvaliny Lichtenštejnovy chaty (Liechtensteinschutzhaus), jejíž stavbu v roce 1907 inicioval Moravskoslezský sudetský spolek (Mährisch-Schlesischer Sudetengebirgsverein). Pozemek pro stavbu chaty poskytl za symbolickou cenu kníže Jan II. z Lichtenštejna, na jehož počest byla chata pojmenována. Stavba byla zahájena o rok později položením základního kamene, avšak vzhledem k dlouhému období, kdy zde ležel sníh, bylo možné stavební práce vykonávat jen po velmi krátkou dobu v letním období. Proto se stavba chaty nakonec protáhla na několik let a byla slavnostně otevřena až v roce 1912. Chata byla v provozu celoročně, přičemž mohla pojmout až 60 ubytovaných osob. Bohužel, záhy poté byl v období první světová války její provoz přerušen, přičemž chata byla vykradena. Svému účelu začala znovu sloužit v roce 1919. V meziválečném období však začala chata opět prosperovat a to zejména díky péči Oskara Gutwinskiho, který byl pravým horským nadšencem organizujícím zde například lyžařské závody. Gutwinski byl také nadšencem do meteorologických pozorování, které pilně shromažďoval a každodenně odesílal do pražského Klementina. Dokladem rozvoje a prosperity horské chaty pak může být i to, že sem byla v roce 1922 zavedena elektřina a dokonce i telefonní linka. Zlaté období Lichtenštejnské chaty bohužel přerušilo úmrtí Oskara Gutwinskiho v roce 1932 a následně druhá světová válka, po jejímž konci se chata dostala do národní správy a postupně chátrala až bylo v roce 1971 rozhodnuto o její demolici. Přestože zde chatu dnes již nenajdeme, narazíme v těchto místech na jeden z nejznámějších symbolů Králického Sněžníku – sošku slůněte, která zde byla instalována v roce 1932 u příležitosti 10. výročí vzniku umělecké skupiny Jescher, jejíž členové se zde scházeli.
O dalších přibližně 200 metrů dál trasa míjí jiný zajímavý bod, kterým je pramen řeky Moravy vytékající dnes z upravené kamenné „kapličky“. Pramen se nachází v nadmořské výšce 1380 metrů, avšak prakticky okamžitě prudce spadá do hluboce zařízlého údolí na jižním úbočí Králického Sněžníku, přičemž na vzdálenosti zhruba 2.5 kilometru překonává převýšení 530 metrů. Údolí Moravy svým charakterem připomíná jakousi zmenšenou kopii Obřího dolu pod vrchole Sněžky, i když na rozdíl od něj (zřejmě…) nebylo vytvořeno ledovcem. Z vodopisného hlediska se k oblasti Králického Sněžníku vztahuje ještě jedna zajímavost a sice to, že se zde sbíhají hranice všech tří úmoří zasahujících na území Česka. Toto „trojmoří“ bychom našli na nedalekém vrcholu Klepáč (polsky Trójmorski Wierch) z nějž směrem k jihu a jihozápadu odtékají potůčky do Tiché Orlice, která se následně vlévá do Labe jehož vody plynou do Severního moře. Potůčky stékající po západním svahu směřují do Kladské Nisy, která následně směřuje do Odry a ta potom vodu odvádí do Baltského moře. Naopak směrem k východu voda spadá do údolí Moravy, které se vlévá do Dunaje a s ním směřuje do Černého moře.
Králický sněžník: vrchol Pradědu v ranních červáncích pohledem z Králického Sněžníku
Králický Sněžník: pramen Moravy
Od pramene Moravy je to na vrchol již jen coby kamenem dohodil. Zdejší alpínské bezlesí pokryté horskými lukami a vřesovišti se zde střídají s kamennými moři a výraznými mrazovými sruby a díky relativně velkému převýšení vůči okolí (nejvyšší okolní vrcholy jsou dobře o 100 metrů nižší…) je vrchol Králického Sněžníku skutečně ideálním rozhledovým bodem prakticky na všechny světové strany. Není proto divu že zde již v minulosti stála rozhledna Její stavba byla zahájena v roce 1895 z iniciativy Kladského turistického spolku (Glatzer Gebirgsverein), přičemž architektonicky připomínala věže středověkého hradu. Rozhledna byla uvedena do provozu v roce 1899 a pojmenována na počest císaře Viléma I. jako Kaiser Wilhelm Turm. Hlavní věž rozhledny dosahovala výšky 33 metrů. V důsledku poválečných změn hranic se rozhledna ocitla na území Polska. V tomto ohledu je možné jako zajímavost uvést to, že v okolí vrcholu Králického Sněžníku můžeme dodnes nalézt hraniční kameny na nichž je celkem viditelně původně „D“ (označující někdejší německou stranu hranice) „předěláno“ na „P“ (označující nyní polské území). Sama rozhledna byla v roce 1948 opravena, avšak nadále byla ponechána svému osudu. Zdejší drsné povětrnostní podmínky se na ní rychle podepsaly, a rozhledna začala rychle chátrat. A tak bylo v roce 1973 rozhodnuto o její demolici, po níž na jejím místě zbyly jen základy. Situace se nicméně změnila v roce 2020, kdy se pár metrů od místa původní rozhledny začala stavět nová rozhledna k jejímuž slavnostnímu otevření došlo v září 2022. Zajímavostí pak je, že ve stejné době, tj. konkrétně v letech 2020 – 2021 byla na vrcholu Větrov nedaleko Starého Města pod Sněžníkem postavena replika původní vyhlídkové věže na Králickém Sněžníku.
Výhodou rozhledny na Králické Sněžníku je to, že je celoročně volně přístupná, takže ji lze využít v kteroukoliv roční i denní/noční dobu. Já ji nicméně paradoxně nevyužil a východ Slunce jsem sledoval poblíž místa, kde se nacházejí rozvaliny původní rozhledny. Jak již bylo několikrát řečeno, výsledky z vrcholu Králického Sněžníku jsou vskutku velkolepé, neboť zejména směrem do Polska je možné za dobrého počasí dohlédnout do značné vzdálenosti. Směrem k severovýchodu se díváme přímo přes hřeben Rychlebských hor, kde si můžeme všimnout například vrcholu Špičáku (15 km), přičemž ve stejné linii pohledu se ve vzdálenosti 40 km promítá první z dvojice velkých polských vodních nádrží na Kladské Nise – Jezioro Nyskie. Máme-li štěstí na počasí (dohlednost) dohlédneme stejným směrem až k uhelné elektrárně Opole, jejíž komíny a chladící věže lze zřetelně spatřit až na samém obzoru ve vzdálenosti 95 kilometrů. O něco doleva od této linie pohledu je jasně vidět i druhá z obou polských vodních nádrží – Jezioro Otmuchowskie (34 km). Hřeben Rychlebských hor se táhne směrem k severozápadu a postupně přechází v hřeben Sovích hor (Góry Sowie) jejichž nejvyšší část s vrcholem Wielka Sowa (58 km) je odtud také celkem snadno zahlédnutelná. Zajímavostí je také osamocená, avšak výrazná hora Ślęża (74 km) nacházející se poblíž Vratilavi (Wrocław). Ještě více na severozápad je možné dohlédnou až zpět do Čech, kde lze spatřit prakticky celý hřeben Krkonoš se Sněžkou (98 km), Černou horou (93 km) a mnoha dalšími vrcholy. Na stejné linii pohledu si můžeme všimnout i blíže situovaných Stolových hor (Góry Stołowe) navazujících v Polsku na naší Broumovskou vrchovinu. Ve stejné linii pohledu jako vzdálenější Sněžka se zde promítá výrazná stolová hora Ptasia Góra (49 km).
Králický Sněžník: Slůně hledící přes údolí Krupé na masiv Hrubého Jeseníku (v pozadí Praděd)
Králický Sněžník: ruiny zaniklé Lichtenštejnovy chaty nedaleko vrcholu Králického Sněžníku
Neméně zajímavý pohled se ovšem z vrcholu Králického Sněžníku otevírá i směrem k jihovýchodu, kde jednoznačně dominuje masiv Hrubého Jeseníku. Snad tak spatříme Černavu (se sjezdovkou), Šerák (19 km), Keprník (20 km) a Červenou horu (22 km), za nimiž se o něco dále vypíná nejvyšší hora Jeseníků – Praděd (31 km), který je díky televizními vysílači nezaměnitelný. Směrem doprava od Pradědu je jasně zřetelná silueta nejznámějšího jesenického mrazového srubu – Petrových kamenů (32 km) nad nimiž se začíná táhnout dlouhý hřeben Vysoké hole (32 km). Stejným směrem, avšak o něco blíže, si můžeme všimnout trojice větrných elektráren poblíž vrcholu Mravenečníku (25 km) nad nimiž vystupuje „odřízlý vršek“ Dlouhých strání (27 km) kde se nachází horní nádrž stejnojmenné přečerpávací elektrárny (sama nádrž však odtud vidět není).
Aby byl popis zdejšího výhledu úplný, popišme se ještě i výhled směrem k jihu a jihozápadu. Zde dominuje již zmíněné hluboké údolí řeky Moravy nad nímž se směrem doleva vypíná mohutný masiv Sušiny a Podbělky (5 km) na jehož pravém okraji můžeme vyhlídkovou konstrukci „Stezky v oblacích“, která byla nad dolní Moravou vybudována v roce 2015. Na opačné straně údolí snadno poznáme již zmíněný vrchol Klepáč s rozhlednou (7 km), a dále pak o něco vyšší Malý Sněžník (3 km). Takřka v ose údolí je možné zahlédnout jihovýchodní počátek hřebene Orlických hor, jemuž dominuje zejména Suchý vrch s rozhlednou u Kramářovy chaty.
