Pojem kras má většina z nás zafixován jako obecné označení oblasti s výskytem geologických útvarů souvisejících s činností povrchové a podpovrchové vody jakými jsou například jeskyně vyzdobené bohatou krápníkovou výzdobou. Již méně známou skutečností ovšem je, že tento obecný název má svůj původ v označení zcela konkrétní oblasti rozkládající se v jihozápadní části Slovinska. Pohoří Kras (italsky Carso, německy Karst) je součástí Dinárského pohoří a zvedá se nad pobřežím Terstského zálivu jižně od Julských Alp. Snad nikde jinde v Evropě nenajdeme vyšší koncentraci krasových jevů jako právě zde (jen jeskyní a závrtů bychom zde údajně nalezli až 8000), a není proto divu, že se jméno této oblasti začalo přeneseně používat k označení dalších míst podobného charakteru. Podobně se pak mnoho slovinských lidových názvů (např. jama, dolina, ponor) stalo oficiálními vědeckými termíny označujícími jednotlivé krasové jevy. Svůj vliv zde sehrála zejména skutečnost že tato oblast byla detailně studována v průběhu první polovině 19. století v souvislosti se stavbou tzv. Rakouské Jižní dráhy (Österreichische Südbahn) spojující Vídeň s Terstem, který byl v té době nejdůležitějším přístavem Rakousko-Uherské monarchie. V tomto ohledu pak ještě dodejme, že hlavní zásluhu zde měl rakousko-český pedagog a geograf Adolf Anton Schmidl (1802 – 1863), který je dnes považován za zakladatele speleologie jako samostatného vědeckého oboru.

Jak již bylo zmíněno, nabízí pohoří Kras téměř nepřeberné množství jeskyní a dalších krasových jevů, z nichž velké množství je zpřístupněné návštěvníkům. K těm vůbec nejznámějším a současně i nejnavštěvovanějším zde patří Postojenská a Skočjanská jeskyně, které jsme v rámci své cesty Slovinskem navštívili i my. Postojenská jeskyně (Postojnska jama) se nachází necelých 60 kilometrů jihozápadně od Lublaně a po dálnici se sem snadno dostaneme asi za 40 minut. Svou délkou téměř 25 kilometrů se jedná o jeden z nejdelších jeskynních systémů ve Slovinsku (i v Evropě). Celkem je tvořena pěti částmi, které jsou navzájem propojeny tokem ponorné říčky Pivka, která svou činností celý systém po nejméně milion let budovala. Ačkoliv poprvé byla jeskyně popsána na konci 17. století, ve skutečnosti byla lidem známa již mnohem dříve, o čemž svědčí například dochovaný nápis s letopočtem 1213. Je však pravděpodobné, že minimálně v části jeskyně lidé přebývali již ve starší době kamenné. Největší část „krápníkového ráje“ však pro okolní svět v roce 1818 objevil místní usedlík Luka Čeč, který jeskyni připravoval na návštěvu tehdejšího rakouského císaře Františka I., k níž došlo o rok později (1819). Poté byla jeskyně zpřístupněna návštěvníkům, díky čemuž se z ní rychle stala vyhledávaná turistická atrakce. Další část jeskyně pak byl prozkoumán již zmíněným Adolfem Schmidlem v roce 1850, který využil mimořádného sucha díky němuž klesla hladina říčky Pivky hluboko pod obvyklou úroveň, což umožnilo průzkum do té doby nepřístupných částí jeskyně.

Na rozdíl od jiných jeskyní začíná zdejší prohlídka poměrně netradičně, neboť před vlastní procházkou spletí chodem a síní nejprve nastoupíme do jeskynního vláčku, jehož historie sahá do roku 1872. Vláček nás zaveze do srdce celého jeskynního systémů, odkud již pokračujeme dál pěšky po prohlídkové trase, jejíž délka činí přibližně 1.5 kilometru (dalších 3.5 kilometru jeskyně si pak můžeme prohlédnout přímo z vláčku). Prohlídka jeskyně začíná v části nazývané Velika Gora odkud se záhy otevírá na rozsáhlou podzemní síně Kalvárie, která vznikla zřícením stropu jeskyně. Objem tohoto podzemního prostoru je jedním slovem ohromující, neboť by do něj bylo možné umístit například celou katedrálu sv. Pavla v Londýně. Zde se také nachází vůbec největší krápník přístupné části jeskyně, který je známý pod názvem Nebotičnik („mrakodrap“). Tento stalagmit dosahuje výšky 16 metrů a jeho stáří je odhadováno nejméně na 150 000 let.

Do další části jeskynního systému musíme nejprve překonat hlubokou propast, která je zde překlenuta tzv. Ruským mostem, jehož název odkazuje na skutečnost, že byl v období první světové války postaven ruskými válečnými zajatci. Následuje snad vůbec nejkrásnější část Postojenské jeskyně označovaná velmi přiléhavě jako Lepe jama („Krásná jeskyně“), která je tvořena několika propojenými síněmi s bohatou krápníkovou výzdobou. Další část jeskyně je známa jako „Špagetová síň“ neboť zde narazíme na výzdobu skládající se především z tenkých krápníků – tzv. brček. O něco dále si pak naopak můžeme prohlédnout vliv různých příměsí, které mají na svědomí zajímavé zbarvení jeskynního interiéru. Kromě čistě bílého sintru tak můžeme spatřit například nejrůznější odstíny červené a oranžové, jež mají na svědomí různé oxidy železa. Postupně sestoupíme až na dno propasti, kterou jsme předtím překonávali pod již zmíněným Ruským mostem. Trasa nás dále zavede do Zemské dvorany (Zimska Dvorana) a narazíme zde také na dvojici krápníků, které se staly symboly celé Postojenské jeskyně. Tyto krápníky jsou pojmenovány jako „Sloup“ a „Diamant“.

Rozsáhlé podzemní prostory byly dlouhou dobu považovány za cela mrtvý svět bez jakéhokoliv života. Mezi lidmi se však šířily legendy o „jeskynních dracích“, jejichž mláďata někdy – zejména po silných deštích – vynesly na povrchu silné vodní proudy vytékající z jeskyně. Po vyslechnutí mnoha takových příběhů se o tyto záhadné tvory začali v průběhu 18. století začali zajímat i vědci. A tak byl roku 1768 objeven a vědecky popsán snad nejpodivnější obyvatel zdejšího podzemního labyrintu, kterým je macarát jeskynní (Proteus anguinu). Ve skutečnosti ale nejde o rybu, natož pak o draka, ale o zvláštní druh jeskynního mloka, který je dokonale přizpůsoben životu v temných a chladných jeskyních. Svůj slovinský název „človečska ribica“ (tedy „lidská ryba“) dostal podle skutečnosti, že jeho kůže neobsahuje žádný pigment, takže má světle bílou až růžovou barvu. Macarát také nemá oči, neboť je v naprosté tmě, která v jeskyních přirozeně panuje, k ničemu nepotřebuje. Současně ale není zcela slepý, neboť jeho kůže je citlivá na světlo. Dalo by se tedy s trochou nadsázky říct, že vidí celým povrchem svého těla. Kromě zraku má však všechny ostatní smysly velmi dobře vyvinuté – zejména pak čich a sluch (kromě zvuku dokáže vnímat i jemné chvění povrchu podobně jako hadi). Další zajímavostí jsou jeho vnější žábry které slouží k dýchání, i když kromě nich má i klasické plíce, které ale mají jen pomocnou funkci. Pozoruhodná je i dlouhověkost macarátů, kteří se průměrně dožívají okolo 70 let, ale někdy i 100 let. Studie také dokázaly, že v případě nutnosti vydrží macarát až 10 let bez potravy. V tento okamžik nás jistě napadne, kde bychom mohli tohoto bizarního tvora spatřit. Přitom nemusíme chodit nijak daleko, neboť v rámci prohlídky Postojenské jeskyně narazíme v podzemní na speciální vivárium, v němž je několik macarátů chováno, a kde se s nimi můžeme seznámit na vlastní oči.

V samém závěru prohlídky dorazíme do další rozsáhlé podzemní síně – tzv. Koncertní dvorany (Koncertna Dvorana), která je již od konce 19. století díky svým skvělým akustickým využívána k pořádání hudebních koncertů. V roce 1965 se zde odehrával mezinárodní speleologický kongres. Kromě toho se zde nachází i tzv. jeskynní poštovna, která zde byla založena v roce 1899, kdy se posílání pohlednic přímo z jeskyně stalo velkým hitem, a dalo by se říct, že šlo vlastně o jakýsi předstupeň současného sdílení fotografií prostřednictvím sociálních sítí. Pohlednice i se speciálními poštovními známkami (a samozřejmě celou řadu dalších suvenýrů) tu konec konců můžeme nakoupit i dnes. Poté již následuje přesun k jeskynnímu vláčku, který nás opět dopraví zpátky na denní světlo.

Druhou z dvojice zmíněných slovinských jeskyní je Škocjanská jeskyně (Škocjanska jama) nacházející se o dalších přibližně 30 kilometrů dál na jihozápad od Postojné jeskyně, odkud se sem autem dostaneme za necelou půl hodinu. Zatímco Postojenská jeskyně nás okouzlí zejména svou bohatou krápníkovou výzdobou, Škocjanská jeskyně nabízí zážitek zcela jiného druhu. Nicméně postupujme po pořádku. Jeskyně dosahuje délky necelých 6 kilometrů a na jejím vzniku se podílela řeka Reka, která nedaleko odtud mizí do podzemí pod mohutnou skalní stěnou a následně protéká dvojicí propastí Mala a Velika Dolina, jejichž hloubka dosahuje 120 a 165 metrů. Obě propasti vznikly zřícením stropů původních podzemních síní, a svým charakterem se tak velmi podobají například naší Macoše v Moravském krasu. Ve Velike Dolině pak řeka definitivně mizí ve Škocjanské jeskyni, jejíž systém právě zde začíná. První písemné zprávy o jeskyni pocházejí již z dob antiky, a to konkrétně z 2. století př. n.l. Mimořádně pozoruhodnou skutečností je zde pak to, že tato zpráva správně ztotožňuje řeku, která se o 34 kilometrů dále vlévá do Jaderského moře, s tokem, který zde mizí v podzemí. Počátky turistického využití Škocjanské jeskyně jsou datovány k toku 1819, kdy bylo na dno propasti Velika Dolina postaveno železné schodiště, po kterém sem bylo možné relativně bezpečně sestoupit. K rozsáhlejšímu průzkumu vlastních jeskyní však došlo až o několik let později, přičemž kromě již zmíněného speleologa Adolfa Schmidla (který zde působil v letech 1851 – 1852) se na něm podílel i česko-německý důlní inženýr a speleolog Anton Thomas Hanke (1840 – 1891), jenž zde prováděl své průzkumy v roce 1884. Na jeho počest byla také část Škocjanské jeskyně pojmenována jako Hankeho kanál. Nicméně ani tím objevy neskončili, neboť v roce 1991 se podařilo skupině speleopotápěčů proplout podzemním sifonem dále po proudu řeky, kde objevili nové, do té doby neznámé části jeskyně. Dodejme ještě, že Škocjanská jeskyně je chráněna od roku 1980 a v roce 1986 byla zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

I když by zmíněné ústí jeskyně na dně Velike Doliny bylo přirozeným začátkem naší prohlídky, prohlídkový okruh začíná na opačné straně a k jeho začátku musíme nejprve sestoupit na dno závrtu Globočak, kde začíná uměle proražený tunel, jenž nás posléze dovede až do první části jeskyně, která je označována jako Paradiž („Ráj“). Na ní pak navazuje Tiha jama (Tichá jeskyně), v jejímž Velkém sále můžeme obdivovat bohatou krápníkovou výzdobu. Spatřit je zde možné také Obra (Orjak) – největší krápník celé jeskyně, které dosahuje výšky kolem 15 metrů. Kromě něj zde narazíme i na Varhany tvořené desítkami dutých krápníků, připomínajících varhanní píšťaly. To nejlepší na nás ovšem čeká o dalších pár desítek metrů dál. Již z dálky uslyšíme podivný hukot, který neustále sílí, až se před námi otevře Šumeca jama (Šumící jeskyně) – ohromující podzemní kaňon na jehož dně se v hloubce 100 metrů pod námi s mohutným burácením valí divoký proud pozemní řeky. Ve srovnání s líně plynoucí Punkvou, kterou známe z našich Punkevních jeskyní, je tento pohled skutečně nezapomenutelným zážitkem. Dodejme ještě, že řeka na své pouti Škocjanskou jeskyní překonává na relativně krátkém úseku poměrně velké převýšení (přes 200 metrů), díky čemuž bychom na jejím toku našli 26 vodopádů a nesčetně větších či menších peřejí.

V dálce již vidíme Cerkvenikův most, který podzemní kaňon překračuje ve výšce kolem 50 metrů nad úrovní hladiny řeky. Současná turistická stezka vede po pevném železobetonovém chodníku. Rozhlédneme-li se však kolem, můžeme na mnoha místech spatřit pozůstatky původního chodníku, po nichž sem mířili první turisté před více než 100 lety. V podstatě jde jen o malé schůdky vytesané do skalních stěn, které jsou tu a tam proloženy úzkými vachrlatými můstky. Vezmeme-li v úvahu, že v té době nebylo v jeskyni zavedeno elektrické osvětlení a jediným zdrojem světla byly důlní karbidové lampy, pak nelze než vyjádřit údiv před všemi, kteří se tudy odvážili projít. V závěru prohlídky si ještě prohlédneme Dvoranu Ponvice a Schimidlovu dvoranu, z níž se již dostáváme zpět na denní světlo na dno již zmíněné propasti Velika Dolina, kde oficiální část prohlídky končí.  

Návštěva slovinských jeskyní je skutečně silným a nezapomenutelným zážitkem, kterému se návštěva žádné z jeskyní u nás v Česku ani vzdáleně nevyrovná. Díky tomu, že každá z jeskyní nabízí něco jiného, mohu jen doporučit (pokud to jen trochu jde) navštívit obě jeskyně, přestože vstupné zde rozhodně nepatří k nejlevnějším (Postojenská jeskyně 33 €, Škocjanská jeskyně 24 €). Odvrácenou stranou však je, že obě jeskyně jsou typickou obětí „overturismu“, takže se je potřeba připravit na to, že i mimo hlavní sezónu sem míří nepředstavitelné davy lidí (jen Postojenskou jeskyni údajně navštíví okolo 1 milionu návštěvníků ročně!). Z tohoto důvodu je také potřeba si vstupenky na prohlídku jeskyní rezervovat dopředu, neboť na místě již zpravidla nebývají k dispozici (my jsme si je v rámci své návštěvy rezervovali s týdenním předstihem, a i tak už zbývalo jen posledních pár volných míst). Pro představu: prohlídky Postojenské jeskyně probíhaly v době naší návštěvy (začátek května 2025) v půlhodinových intervalech, přičemž v každém termínu čítala skupina 300 návštěvníků (!), kterou si v podzemí mezi sebe rozdělilo 5 průvodců aby prohlídka byla vůbec zvládnutelná. Z praktického pohledu je pak potřeba zmínit to, že prohlídky obou jeskyní jsou časově poměrně dlouhé (Postojenská jeskyně kolem 2.5 hodiny, Škocjanská jeskyně kolem 1.5 hodiny). Ve srovnání s většinou našich jeskyní zde panuje o něco teplejší klima, kdy se zde teplota obvykle pohybuje mezi 8 – 10 °C. I tak je ale potřeba mít s sebou teplejší oblečení. Další věcí, kterou je potřeba zmínit je, že ve Škocjanské jeskyni platí striktní zákaz fotografování.