Opouštíme slovinský kras a naše další cesta nás nyní vede k pobřeží Jaderského moře, němuž se poprvé dostáváme u chorvatského přístavního města Rijeka. Podél pobřeží pak pokračujeme dále na jihovýchod, přičemž ze všeho nejvíce si užíváme pohledů na nedaleký ostrov Krk, který je od pobřeží takřka na dosah ruky. Tak pokračujeme až do městečka Senj, kde alespoň v krátkosti obdivujeme pevnost Nehaj (Tvrđava Nehaj), jenž byla postavena v roce 1558 na obranu města a zdejšího přístavu proti Turkům a Benátčanům. Zde pak již jadranské pobřeží na dobro opouštíme a řidičsky velmi atraktivní klikaté horské silnici postupně stoupáme od moře stále hlouběji do nitra chorvatských hor. Před sebou máme ještě kus cesty, ale ta nakonec rychle ubíhá a my se tak dostáváme až na samý okraj národního parku Plitvická jezera, který je naším hlavním cílem.
Senj: pevnost Nehaj
Senj: pevnost Nehaj
Národní park Plitvická jezera (Plitvička jezera) je nejstarším a zároveň i jednoznačně nejnavštěvovanějším národním parkem Chorvatska. Nachází se v krasové oblasti na horním toku říčky Korany mezi vápencovými horskými masivy Mala Kapela a Plješevica, nedaleko hranic s Bosnou a Hercegovinou. V krasové proláklině se zde nachází unikátní soustava celkem 16 jezer navzájem oddělených travertinovými hrázemi a terasami přetékanými četnými vodopády a kaskádami. Z geologického hlediska vznikl celý tento ekosystém relativně nedávno, neboť vhodné podmínky k jeho vytvoření nastaly pravděpodobně teprve na konci poslední doby ledové – tedy před přibližně 12 000 – 15 000 lety. Svůj název jezera získala podle říčky Plitvičky, která jimi však poněkud paradoxně neprotéká, neboť se k toku vznikající řeky Korany připojuje až na samém konci jezerního systému. Z historického hlediska je využití zdejší scenérie pro turistické účely datováno až na konec 19. století, a to konkrétně do roku 1888 kdy zde vznikly dvě vyhlídkové trasy pojmenované na počest dcer tehdejšího císaře Františka Josefa I. („Dorotina stezka“ a „Stephanina stezka“). Do všeobecného povědomí světové veřejnosti se ovšem Plitvická jezera nesmazatelně zapsala zejména v průběhu 60. let 20. století, kdy se zde natáčela řada filmů na motivy románů Karla Maye, z nichž jmenujme alespoň nejznámější „Poklad na Stříbrném jezeře“. V roce 1979 pak byl národní park (vzniklý v roce 1949) zapsán na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.
Plitvická jezera: vodopád Veliki Prštavac
Plitvická jezera: vodopády na jezeře Okrugljak
Systém Plitvických jezer se dále dělí na tzv. horní jezera (Gornja jezera) a dolní jezera (Donja jezera), která se svou podobou poměrně nápadně liší. Dvanáct horních jezera vznikla primárně nahromaděním travertinových bariér. Naopak níže po proudu narazíme na čtyři dolní jezera nacházející se hluboko na dně krasového kaňonu, který vznikl zřícením stropů původních rozsáhlých jeskyní a jejich naplnění vodou. Ve srovnání s horními jezery jsou mnohem menší, avšak zato jsou lemována příkrými skalními stěnami. Do vlastního parku existují dva vstupy. Vstup 1 (Ulaz 1) je vhodnější v případě, že prohlídku chceme zahájit u dolních jezer, zatímco Vstup 2 (Ulaz 2) je naopak výhodnější v případě návštěvy horní části parku. Celkem je zde vyznačeno 7 vyhlídkových okruhů (označených písmeny A, B, C, E, F, H a K) různých délek a náročností, takže záleží jen na nás kolik času chceme prohlídce věnovat. I tak lze ale konstatovat, že s dopomocí místních vláčků je možné za jeden den celkem pohodlně absolvovat prohlídku obou částí parku. Na tomto místě pak zmiňme, že vstupenky, které je možné zakoupit i online, jsou prodávány na jednotlivé časové sloty a jejich počet je omezen. Praxe je taková, že (například) vstupenku zakoupenou na čas 8:00 je nutné uplatnit (tj. projít vstupem do parku) mezi 8:00 – 9:00. Vstupenku je určitě dobré zakoupit si dostatečně dopředu, nebo například v našem případě jsem je kupoval s přibližně týdenním předstihem, a ačkoliv jsme zde byli na začátku května (tedy před začátkem hlavní turistické sezóny) byly vstupenky již téměř vyprodány. Cena vstupného byla v tomto termínu 23 Euro za osobu, nicméně v letních měsících, přesněji od 1.6. do 30.9. se vstupné zvyšuje na 40 Euro na osobu, což už je opravdu hodně vezmeme-li v úvahu, že tato cena nezahrnuje parkování na zdejších placených parkovištích.
Svou návštěvu zahajujeme u vchodu č. 2 odkud rychle sestupujeme na břeh největšího ze zdejších jezer – jezera Kozjak kde se naloďujeme na vyhlídkový člun, jenž nás převáží na opačný břeh, odkud po dřevěných povalových chodníčkách pokračujeme podél prvních kaskád přetékajících travertinovou kaskádu oddělující o něco výše položené Gradinsko jezero. Po jeho břehu pak pokračujeme podél dvojice vyhlídek z nichž se před námi otevírá výhled na jeden z nejkrásnějších zdejších vodopádů Veliki Prštavac. K němu ostatně za pár dalších chvil sestupujeme, abychom zjistili, že vodopád dělá skutečně čest svému jménu, neboť projít v jeho blízkosti suché v podstatě nelze. Vyhlídkový chodník nás posléze vede kolem vodopádu Mali Prštavac k podkovovitě tvarovanému vodopádu Galovački buk. Odtud pak krátce vystoupáme na hráz většího jezera Galovac, kterou přejdeme na opačnou stranu a po severním břehu pokračujeme k výhledům na další travertinovou hráz, které je taktéž ozdobena četnými vodními kaskádami. My však dále pokrčujeme podél pobřeží jezera Okrugljak odkud se otevírá výhled na vodopád Jarkuše pod nímž se z modravé vody jezera vynořuje ostré skalisko připomínající jakési obrovské zuby. Tímto vodopádem sem spadá vody z jezera Ciginovac. Zde se naše trasa sice stáčí na opačný břeh, kde se nachází stanice místních turistických vláčků zajišťujících dopravu mezi horní a dolní částí parku, nicméně ještě než se sem vypravíme, vystupujeme po úbočí vzhůru na až na vyhlídku Tomićevo pogledalo, odkud se otevírá fantastický výhled na již zmíněné jezero Ciginovac a vzdálenější, avšak mnohem větší Prošćanské jezero, která navzájem propojuje vodopád Labudovački slap. Prošćanské jezero je pak po jezeru Kozjak svou rozlohou 68 ha druhým největším a zároveň nejvýše položeným jezerem celého systému. Z tohoto pohledu pak ještě uveďme, že zatímco Prošćanského jezero se nachází v nadmořské výšce 636 metrů, hladina nejníže položeného jezera (Novakovića-brod) leží v nadmořské výšce 503 metrů. Rozdíl mezi nejvýše a nejníže položeným jezerem celé soustavy je tak 133 metrů, což je poměrně hodně vezmeme-li v úvahu, že obě místa dělí vzdálenost necelých 5 kilometrů.
Plitvická jezera: Velike kaskade
Plitvická jezera: vodopády Sastavci a Veliki slap
Od Prošćanského jezera se pomocí turistického vláčku přesouváme na zcela opačný konec parku, kde začíná druhá část naší prohlídky, která nás tentokráte zavede k tzv. dolním jezerům. Trasa zde vede po horní hraně vysoké skalní stěny spadající až na dno kaňonu jehož dno je vyplněno jezery. A právě odtud se také otevírají vůbec nejpůsobivější a nejfotogeničtější výhledy celého parku a to nejprve na tzv. Velkou kaskádu (Velike kaskade) nacházející mezi jezery Gavanovac a Kaluđerovac, a o kousek dále pak i na komplex vodopádů Sastavci a vodopád Veliki Slap. Obě tato místa také záhy navštěvujeme zblízka poté co po turistickém chodníku sestoupíme do údolí a po hrázi jezera Kaluđerovac přejdeme na druhý břeh. Díky slunečnému počasí nás vodopády Sastavci odměňují překrásnou podívanou v podobě zářivé duhy. Naopak Veliki Slap nám ohromí především svou výškou, neboť se svými 78 metry jde nejen o nejvyšší vodopád v národním parku, ale i v celém Chorvatsku. Vodopád se přitom nenachází na hlavní ose jezer, ale vytváří jej tok říčky Plitvičky, která zde padá dna dno kaňonu kde se následně vlévá do Korany.
Naše další cesta míří podél břehu jezera Kaluđerovac k již zmíněné Velké kaskádě. Zde se opět přesouváme na protější břeh, kde se přímo před námi ve skalní stěně otevírá vstup do jeskyně Šupljara (Špilja Šupljara), která je onou jeskyní, v níž bylo ve filmu „Poklad na Stříbrném jezeře“ ukryto indiánské zlato. Díky tomu, že strop jeskyně se v dávných dobách propadl, jde vlastně o zhruba 80 metrů dlouhý tunel, skrze nějž lze vystoupat zpět na horní okraj údolí. Cestu skrze jeskyni jsem osobně zažil při své první návštěvě Plitvických jezer v roce 2008, avšak v současnosti je tato trasa pro turisty uzavřena. Pokračujeme tedy podél břehu jezera Gavanovac k dalšímu vodopádu (či spíše kaskádě) Slap Milke Trnine. Za ním se před námi již otevírá mnohem větší jezero Milanovac, které je na opačné straně zakončeno skalním stupněm s vodopády Milanovački slap. Zde se již nacházíme na břehu největšího z Plitvických jezer – jezera Kozjak. Pro zbytek cesty se před námi otevírají dvě možnosti. První z nich je přejít po hrázi jezera na opačný břeh kde se můžeme nalodit na vyhlídkový člun, který by nás převezl na horní konec jezera. Protože však máme dostatek času, volíme druhou možnost, kterou je pěší procházka podél břehu jezera až k místu, kde naše prohlídková trasa ráno začala.
Plitvická jezera: vodopád Sastavci
Plitvická jezera: vodopád Slap Milke Trnine
Na stejném místě, kde naše prohlídka Plitvických jezer začala, i končí. Stejně tak zde končí na celá naše cesta po přírodních krásách Slovinska a Chorvatska, neboť nyní je před námi již jen první etapa návratu do Česka, která nás vede z Plitvických jezer do rakouského Grazu. Tato cesta trvá přibližně 4 hodiny jízdy, přičemž její nejnáročnější (či spíše nejpomalejší) úsek představuje jízda od Plitvických jezer směrem na Karlova, kde se již napojujeme na dálnici, jenž náš další postup notně zrychluje. Na úplný závěr bych rád uvedl, že zejména Chorvatsko je u nás tradičně vnímáno jako destinace pro plážovou dovolenou, zatímco Slovinsko je do značné míry zcela přehlíženo, neboť jde o zemi, kterou při cestě k chorvatskému moři v lepším případě jen rychle přejedeme. To je obrovská škoda, protože ve skutečnosti nabízejí obě země mnohem víc než tranzitní zónu a přeplněné pláže – ať už jsou to Julské Alpy, Slovinské jeskyně či chorvatská Plitvická jezera. Až se tedy příště vydáte tímto směrem, dejte šanci Slovinsku ukázat jeho poklady a v Chorvatsku se vydejte i dál než jen na pobřeží. Ať v jednom či druhém případě budete určitě překvapeni, kolik zajímavostí, ba přímo přírodních klenotů zde na vás čeká.
