Slovinsko a Chorvatsko: Geografická charakteristika
- poloha: 46°03′ s.š.; 14°30′ v.d. (Slovinsko), 45°50′ s.š.; 16°00′ v.d. (Chorvatsko)
- rozloha: 20 273 km2 (Slovinsko), 56 561 km2 (Chorvatsko)
- nejvyšší bod: Triglav 2864 m n. m. (Slovinsko), Sinjal 1831 m n. m. (Chorvatsko)
- počet obyvatel: 2 130 000 (Slovinsko, 2024), 3 862 000 (Chorvatsko, 2022)
- hustota osídlení: 103 obyv./km2 (Slovinsko), 68 obyv./km2 (Chorvatsko)
- hlavní město: Lublaň (Slovinsko), Záhřeb (Chorvatsko)
- úřední jazyk: slovinština, chorvatština
- měna: Euro (EUR)
- časové pásmo: UTC+1 (v létě je zaváděn letní čas)
Slovinsko je malý, avšak geograficky mimořádně rozmanitý stát rozkládající se na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Svou rozlohou 20 273 km2, která představuje zhruba ekvivalent Středočeského a Jihočeského kraje, je Slovinsko 10. nejmenším státem Evropy (a 4. nejmenší zemí Evropské unie). Severní část země patří k nejčlenitějším nejvýše položeným. Hřeben pohoří Karavanky (Karawanken) zde tvoří přirozenou hranici Slovinska a Rakouska. Zatímco v minulosti představovalo toto pohoří jen obtížně prostupnou hradbu, dnes jsou obě země navzájem propojeny tzv. Karavanským tunelem (Karawankentunnel), které je 8 kilometrů dlouhý a byl vybudován v letech 1986 – 1991. Železniční spojení obou zemí je pak ještě starší, neboť železniční tunel mezi oběma zeměmi byl dokončen již v roce 1906 a jeho slavnostního otevření se tehdy zúčastnil i rakouský arcivévoda František Ferdinand d’Este. Na opačné straně údolí řeky Sávy pak začíná masiv Julským Alp, které jsou vůbec nejvyšším pohoří Slovinska i celé bývalé Jugoslávie. Své jméno si toto pohoří nese již od starověku, kdy bylo pojmenováno na počest Julia Ceasara, který tudy nechal vést jednu z římských silnic. Nejvyšší hora tohoto pohoří – Triglav (2864 m n. m.) je pak jakýmsi slovinským státním symbolem, a jeho vyobrazení se nachází na slovinské státní vlajce a znaku. Jižní část slovinského území pak vyplňuje pohoří Kras představující severní výběžek Dinárských hor, jejichž hlavní část probíhá směrem na jih. Tato často Slovinska je proslulá zejména svými jedinečnými krasovými jevy – především pak rozsáhlými krasovými jeskyněmi, z nichž nejznámější jsou bezesporu Postojenská a Skočjnská jeskyně. Samotný termín kras má svůj původ právě v tomto slovinském regionu. Slovinsko má však také krátký přístup k pobřeží Jaderského moře (v délce přibližně 47 kilometrů) v oblasti Piranského zálivu.
Z hydrologického hlediska je Slovinsko zemí s bohatou říční sítí. Ačkoliv se však země nachází při pobřeží Jaderského moře, většina jeho území patří (překvapivě) do úmoří Černého moře kam plynou dvě největší zdejší řeky – Sáva a Dráva – vlévající se do Dunaje. Ve Slovinsku ale najdeme i krásná jezera, z nichž to největší – Bohinjsko jezero – se rozkládá na východním okraji Julským Alp. Směrem na východ pak leží i zřejmě nejznámější a nejnavštěvovanější slovinské jezero Bled. Obě jezera vznikla na konci poslední doby ledové v důsledku zániku tzv. Bohijnského ledovce. Krasové oblasti v jižní části Slovinska oplývají četnými ponornými řekami, mezi nimiž drží prim Reka ztrácející se v podzemí na počátku sytému Skočjanských jeskyní, aby pak o 34 kilometrů dále vyústila do Jaderského moře.
Jezero Bled: Bledský ostrov a Bledský hrad
Lublaň: náměstí Cyrila a Metoděje (Ciril-Metodov trg)
Slovinsko má v současnosti (2025) přibližně 2.2 milionu obyvatel, jehož prostorové rozložení v rámci území je však značně nerovnoměrné. Hlavní a současně největší město Lublaň má zhruba 285 000 obyvatel. Druhým větším městem je pak Maribor s 96 000 obyvateli nacházející se v severovýchodní části země. Z ekonomického hlediska je Slovinsko nejbohatší a hospodářky nejrozvinutější částí bývalé Jugslávie za což vděčí i tomu, že si i v době socialistické Jugoslávie dokázalo udržet styky se sousedními „západními“ zeměmi. V současnosti patří Slovinsko k vysokopříjmovým ekonomikám, čemuž odpovídá i pro někoho možná překvapivě vysoká cenová hladina, kdy není neobvyklé, že ceny některého zboží a služeb jsou zde i poměrně výrazně vyšší než v sousedním Rakousku.
Dinárské hory stejně jako jadranské pobřeží se táhnou dál k jihovýchodu kde přecházejí na území sousedního Chorvatska. Tvar území tohoto státu je ve srovnání s jinými zeměmi velmi neobvyklý, neboť připomíná jakási obří motýlí křídla navzájem propojená úzkým (cca 45 km širokým) koridorem u města Karlovac. Každé z těchto křídel pak představuje jeden ze dvou geografických regionů, které se mezi sebou poměrně výrazně liší. Zřejmě nejznámější a nejnavštěvovanější částí je chorvatské pobřeží, které se vyznačuje mimořádnou členitostí a velkým počtem ostrovů (např. Krk, Cres, Hvar a další), kterých bychom zde našli kolem 1200. Členitost chorvatského pobřeží je skutečně mimořádná a započítáme-li pevninu i ostrovy, dostaneme celkovou délku zhruba 5800 kilometrů (což je pro srovnání vzdálenost mezi Prahou a indickým Dillí). Rovnoběžně s pobřežím se táhnou již několikrát zmíněné Dinárské hory, které tvoří jakousi pomyslnou páteř celé země. Jejich velkou část tvoří strmé vápencové hory, v nichž se nachází obrovské množství krasových útvarů (jeskyní, propastí, závrtů…). Najdeme zde také nejvyšší vrchol Chorvatska – Sinjal (1831 m n. m.). Severovýchodní (vnitrozemskou) část Chorvatska zabírají především nížiny a pánve tvořící okraj Panonské nížiny.
Lublaň: ochutnávka balkánské kuchyně – čevapi a lepinja
Kras: Postojenská jeskyně (Postojnska jama)
Dinárské hory představují rozvodí oddělující úmoří Černého a Jaderského moře a ačkoliv se velká část chorvatského území táhne podél pobřeží Jaderského moře, většina (přibližně 2/3) Chorvatska je možná poněkud překvapivě odvodňována přes Dunaj do Černého moře. K největším vodním tokům zde stejně jako ve Slovinsku patří zejména Sáva (protékající hlavním městem Záhřebem) a Dráva (vytvářející velkou část severní hranice Chorvatska s Maďarskem). Z řek které ústí naopak do Jaderského moře pak můžeme jmenovat například Neretvu či Krku protékající krasovým územím a vytvářející četná vodopády a kaskády. Nejznámějšími chorvatskými jezery jsou Plitvická jezera vytvářející systém 16 jezer navzájem oddělených dolomitovými a vápencovými hrázemi přes něž přepadají vodní kaskády a vodopády. Tato jezera jsou také proslulá barvou vody, která přechozí od tyrkysově modré až po zelenou. Díky své poloze, členitosti a variabilitě klimatických podmínek Chorvatsko oplývá velkou rozmanitostí flóry a fauny která vedla k ochraně celé řady jedinečných oblastí. V zemi se v současnosti nachází celkem 8 národních parků, z nichž k těm nejznámějším patří zejména již zmíněná Plitvická jezera, Krka, a dále též například Paklenica, Velebit a další.
Současné Chorvatsko má necelých 3.9 milionu obyvatel, přičemž Chorvaté v tomto počtu tvoří zhruba 90 % zatímco 5 % tvoří Srbové, kteří jsou zde nejpočetnější menšinou. Ještě v roce 2001 však v Chorvatsku žilo téměř 4.5 milionu obyvatel a tento úbytek je jedním z největších ze všech zemí Evropské Unie. V dobách Jugoslávie patřilo Chorvatsko spolu se Slovinskem k nejrozvinutějším částem tohoto soustátí. Ekonomika však silně utrpěla v důsledku válečného konfliktu v letech 1991 – 1995 souvisejícího s rozpadem Jugoslávie, která zemi postihla mnohem více než sousední Slovinsko. Po skončení války se Chorvatsko začalo silně zaměřovat na rozvoj turistiky, čímž došlo k oživení ekonomiky. Hlavní devizou byla v tomto ohledu skutečnost, že přibližně 2/3 celého „balkánského“ pobřeží Jaderského moře patří právě Chorvatsku, které tak mělo ze všech států bývalé Jugoslávie nejlepší pozici k tomu stát se vyhledávanou prázdninovou destinací. Turistický ruch tak v současnosti představuje 20 % chorvatské ekonomiky. Problémem ale zůstává nerovnoměrnost ekonomického vývoje kdy dynamický vývoj pobřežních oblastí kontrastuje s vnitrozemí, jenž zůstává stranou zájmu.
Slovinsko a Chorvatsko: Stručná historie
Historie Slovinska a Chorvatska se vyznačuje celou řadou společných rysů, daných zejména slovanským původem obyvatelstva a členstvím ve větších státních celcích. Současně zde ale lze sledovat i poměrně zásadní rozdíly, které se fakticky promítají i do současnosti obou zemí. Prvním historicky zmiňovaným vládcem na území dnešního Slovinska je Valuk, který byl současníkem nám dobře známého Sáma, přičemž údajně dokonce vstoupil do jím založeného slovanského kmenového svazu na ochranu proti Avarům. Místním obyvatelům se v té době říkalo „alpští Slované“ a od roku 670 se o této oblasti hovoří jako o Karantánii (jejím jádrem bylo Korutansko, které je dnes součástí Rakouska). Roku 745 přijali Karantánci dobrovolně ochranu Bavorského vévodství, což mělo za následek christianizaci této oblasti. Později, v roce 795, spojené vojsko Franků a Karantánců porazilo Avary z Panonské nížiny, avšak následně zde vypuklo protifrancké povstání, která skončilo porážkou a faktickou likvidací autonomie slovanského knížectví. Také Chorvaté se usadili na území dnešního Chorvatska v průběhu 6. století. V roce 879 vzniklo chorvatské knížectví, které bylo v roce 925 povýšeno na království.
V následujícím období došlo ke vzniku tzv. Kraňské marky (Kraňska), která se v roce 1363 stala vévodstvím. Roku 1270 připojil Kraňsko (společně s Korutanskem a Štýrskem) ke svým državám, český král Přemysl Otakar II, který se však těchto území musel o šest let později vzdát ve prospěch Rudolfa Habsburského. Habsburkové se pak zde stali dominantním rodem. Jejich jedinými vážnými konkurenty byl rod Cejlských, který byl spřízněn s Lucemburky, neboť Barbora Cejlská se stala druhou manželkou Zikmunda Lucemburského. Cejlští a Habsburkové uzavřeli dohodu, která znamenala, že v případě vymření jednoho z obou rodů převezme území pod svou správu druhý rod. Tak se také v roce 1456 stalo kdy rod Cejlských vymřel „po meči“. Chorvatské království naopak již v roce 1102 uzavřelo personální unii s Uhrami.
V roce 1526 Habsburkové ovládli již všechny části dnešního Slovinska, které bylo spolu s ostatními územími na Balkáně stále více ohrožováno nájezdy Osmanských Turků. O rok později, tedy v roce 1527, byl Ferdinand I. Habsburský zvolen také chorvatským sněmem za krále pod podmínkou, že zemi ochrání před tureckým nebezpečím. Slovinsko a Chorvatsko se tak stalo součástí Habsburské monarchie ve stejném roce jako České země. Avšak zatímco se Kraňsko stalo součástí Rakouské části monarchie, Chorvatsko (respektive jeho větší část) se stalo částí Uherského království – což mělo na následující vývoj poměrně podstatný vliv. Mimochodem to také do značné míry vysvětluje skutečnost, proč mají Slovinci dodnes mnohem blíže k Rakousku než ostatní státy bývalé Jugoslávie. V době, kdy bylo Kraňsko součástí Habsburské monarchie zde probíhala silná germanizace, která byla narušena až slovinským národním obrozením z přelomu 18. a 19. století. Obdobná situace pak probíhala i v Chorvatsku, které bylo vystaveno naopak maďarizačním tlakům. I zde však proběhlo národní obrození, jehož cílem bylo uznání chorvatštiny za jazyk rovnoprávný s maďarštinou.
Senj: pevnost Nehaj
Plitvická jezera: vodopád Veliki Prštavac
Na sklonku první světové války došlo k vytvoření samostatného „jihoslovanského“ státu nezávislého na Rakousku-Uhersku. Slovinsko se součástí tohoto státu „Státu Srbů, Chorvatů a Slovinců“ stalo 29.10. 1918 (tedy jen den poté, co vzniklo samostatné Československo). Ten se záhy spojil se Srbským královstvím, čímž vzniklo „Království Srbů, Chorvatů a Slovinců“, jenž bylo později přejmenováno na „Království Jugoslávie“. Z této doby také pochozí území spor se sousední Itálií, které bylo v rámci poválečných mírových smluv přiřknuto město Terst (jenž bylo původně součástí Rakousko-Uherska). V dubnu 1941 se Jugoslávie stala cílem expanze nacistického Německa a jeho spojenců. Území Slovinska bylo následně rozděleno mezi Německo, Itálii a Maďarsko. Zatímco v německé a maďarské části byla aplikována násilná germanizace, respektive maďarizace, v italské části fungovala alespoň částečná autonomie. V Chorvatsku naopak vznikl loutkový stát pod vládou tzv. ustašovců. Záhy proto došlo ke vzniku odboje, v jehož čele stál komunisticky orientovaný Josip-Broz Tito. Cílem odboje se stalo v první řadě osvobození, ale současně i obnovení Jugoslávie na federálním základě. Titovi a jeho partyzánům (z nichž Chorvaté tvořili značný podíl) nakonec osvobodili většinu jugoslávského území – částečně díky tomu, že byli podporování jak ze strany SSSR, tak ze strany západních spojenců.
Díky svým válečným zásluhám měl Tito v obnovené socialistické Jugoslávii mimořádnou autoritu, kterou dokázal národnostně velmi nekonzistentní zemi udržet pohromadě. Kromě toho vystupoval velmi sebevědomě a samostatně i na mezinárodní scéně, což samozřejmě nebylo po chuti Stalinovi, který měl představu o to, že SSSR bude celý „východní blok“ plně ovládat. Tak vznikla tzv. „sovětsko-jugoslávská roztržka“, která z pohledu ostatních komunistických zemí znamenala (dočasné) zařazení Jugoslávie na seznam nepřátelských států, avšak z pohledu samotné Jugoslávie naopak znamenala prosazení „vlastní cesty k socialismu“, díky čemuž zde panovalo mnohem uvolněnější a liberálnější klima než v ostatních sovětských satelitech. K usmíření Jugoslávie se SSSR (a dalšími zeměmi východního bloku) došlo až za éry Nikity Chruščova po roce 1955. V období socialistické Jugoslávie patřilo zejména Slovinsko k nejrozvinutějším částem celé federace, jehož ekonomický výkon dosahoval až 250 % průměru celého státu. Po smrti Tita v roce 1980 se však začalo národnostní napětí výrazně zvyšovat, přičemž byly formulovány názory na vytvoření samostatného slovinského státu v rámci Jugoslávie. Také v Chorvatsku byly s nelibostí vnímány snahy nového vedení, které byly chápány jako uplatňování konceptu „Velkého Srbska“. 25.6. 1991 vyhlásilo Slovinsko a Chorvatsko nezávislost na Jugoslávii na což okamžitě reagovala jugoslávská lidová armáda (ovládaná hlavně Srby a Černohorci). Začala tak válka za nezávislost, která ve Slovinsku trvala jen 10 dní, avšak v Chorvatku pokrčovala až do srpna 1995. Příčinou bylo v první řadě to, že ačkoliv federální armáda měla na Slovinci naprosto převahu co se týče výzbroje, ze strategického pohledu ji území Slovinska příliš nezajímalo, neboť bylo národnostně homogenní. Naopak v Chorvatsku se snažila prosadit zájmy zdejší srbské menšiny a svůj vliv si zde chtěly prosadit i Bosňáci. Výsledkem pak bylo vyhnání 400 000 Chorvatů z jejich domovů, avšak stejně tak docházelo i k vyhánění Srbů. Válka tak Chorvatsko postihla daleko krvavěji než Slovinsko. Po skončení bojů začaly obě země směřovat do Evropské Unie a NATO kam Slovinsko vstoupilo 1.5. 2004 (společně s Českem), respektive 28.3. 2004. Chorvatsko vstoupilo do NATO 1.4. 2009 a 1.7. 2023 se stalo 28. členem EU.
