Fotografování východu Slunce ze Sněžky pro mě byl jakýmsi zlatým hřebem mých ranních fotografických výprav. Současně však šlo o první výpravu, která se od mých dosavadních cest za východy slunce do značné míry lišila. Zatímco v předchozích případech jsem mířil na vrcholy, do jejichž těsné blízkosti se dalo dostat autem (takže cesta na finální místo nezabrala příliš dlouho ani nebyla příliš namáhavá), nyní mě měl před vlastním focením čekat dlouhý, několikahodinový a fyzicky značně náročný výstup s veškerým fotovybavením. Protože bych něco podobného nechtěl absolvovat v kombinaci s řízením z Prahy a následně návratem do Prahy, využil jsem příležitosti, kdy jsem se na začátku června nacházel ve Špindlerově Mlýně na každoročním srazu automobilových veteránů. Protože i počasí bylo více než příznivé, rozhodl jsem se, že je to ten správný okamžik vydat se na fotografování východu Slunce na Sněžku. Skutečnost, že se jednalo o začátek června, kdy jsou dny z celého roku nejdelší a Slunce vychází velmi brzy ráno, v kombinaci s délkou výstupu na Sněžku znamenala že musím vyrážet opravdu velmi brzy. Špindlerův Mlýn jsem proto opustil už o půlnoci a v 1:00 jsem vyrážel z parkoviště v Peci pod Sněžkou.

Po překonání můstku přes Úpu jsem se napojil na zelenou turistickou značku, po níž jsem začal stoupat kamsi do tmy. Na tomto místě je třeba poznamenat, že z celého výstupu na Sněžku je právě tento první úsek tím nejnáročnějším a nejnamáhavějším, neboť strmým stoupáním překonává převýšení takřka 500 výškových metrů. Cesta se navíc vine vzrostlým a v noci naprosto temným lesem, a člověk tam má dojem, je tento výstup snad nekonečný. Konečně les aspoň na chvíli končí a já se ocitám přímo před horskou chatou Růžohorky. Přestože jsem z hlediska vzdálenosti teprve přibližně ve třetině cesty, z hlediska času mám již skoro polovinu výstupu za sebou (tj. přibližně 1:45 hodiny). Zde se také setkávám se skupinkou tří děvčat, které přicházejí směrem od Portášek, a které stejně jako já míří za svitu čelovek směrem, kde ve tmě zatím jen tušíme vrchol Sněžky. Je tedy zřejmé, že na vrcholu tentokrát rozhodně nebudu sám.

Cesta dále pokračuje po žluté turistické značce, přičemž ve srovnání s prvním úsekem je nyní stoupání mnohem pozvolnější. Jakmile mineme mezistanici lanovky, stává se cesta vysloveně pohodovou. Namísto vzrostlého lesa se nyní okolo cesty rozkládají nízké porosty kleče a před mými zraky se objevuje vrchol Sněžky v celé své kráse, která je navíc ještě korunována hvězdnou oblohou. Poslední úsek výstupu z rozcestí Nad Růžovohorským sedlem představuje opět strmější a proto i náročnější část výstupu. Cíl celé výpravy je však již téměř na dosah. Míjím horní stanici lanovky a záhy se ocitám na nejvyšším bodě Krkonoš i celého Česka. Nadmořská výška Sněžky však pro mě dnes není podstatná, neboť mým cílem je zcela jiný. I když do samotného východu Slunce zbývá ještě víc než hodina, vrchol Sněžky se již začíná notně plnit lidmi, a tak nezbývá než si zavčasu zabrat nějaké strategicky položené místo. Tím nejlepším je jednoznačně okraj vyhlídkové terasy nedaleko polské meteorologické stanice, odkud se otevírá ničím nerušený výhled směrem k východu a severovýchodu. Je to však právě včas, neboť výhodu tohoto místa pochopili mnozí další, a tak se zde zakrátko začíná vytvářet notná tlačenice čítající střízlivým odhadem klidně kolem stovky lidí. Přestože je začátek června, teploměr aktuálně ukazuje pouhé 4 °C, takže hodinové čekání není právě příjemné. Hvězdy začínají pomalu ale jistě mizet a barva oblohy se začíná měnit z černé na sytě modrou a u obzoru se začíná čím dál tím zřetelněji objevovat stále výraznější zlatavý pás prozrazující, že východ Slunce se pomalu ale nezadržitelně blíží. Mlhavým zákalem u obzoru proniká první jasný záblesk a záhy nad obzor začíná vyplouvat celý sluneční kotouč, jehož záře dává okolí překrásné zlaté zbarvení. Při pohledu směrem, kde právě vychází Slunce (tj. přibližně na severovýchod) dominuje výhledu nedaleké Svorová hora (2 km) za níž se zdvíhá ještě několik dalších vrcholků, které se však ji nacházejí v Polsku. Směrem k jihu si je možné všimnout protáhlého hřebene Lysečinské hory (6 km), za nímž se v ještě větší vzdálenosti vypíná poměrně výrazný hřeben tzv. Vraních hor, jemuž dominuje jeho nejvyšší vrchol – Královecký Špičák (20 km). Později, z opačné strany meteorologické observatoře, se pak neméně nádherný pohled směrem k západu, kterému dominuje Obří důl a Úpská jáma představující pozůstatky ledovcového karu. Nad ním vystupují oblé vrcholy Studniční (2 km) a Luční hory (4 km) pod nimiž jako jakýsi osamocený koráb pluje „uprostřed ničeho“ Luční bouda (3 km). Sledovat zde ovšem můžeme prakticky celý pohraniční hřeben táhnoucí se přes Malý Šišák (3 km) směrem ke Špindlerovce (kterou odtud ovšem neuvidíme). Ve větší vzdálenosti pak stejným směrem tvoří nejvýraznější dominantu vrcholy Kotle (11 km) a Vysokého kola (9 km).  

Vycházející Slunce stoupá stále výše nad obzor, a proto by byla škoda neprozkoumat vrchol Sněžky poněkud podobněji, neboť ranní úsvit dává tomuto místo atmosféru, jakou zde za „bílého dne“ člověk zkrátka nezažije. Nejvýraznější dominantou, která člověku ihned padne do oka, je již několikrát zmíněná budova polské meteorologické observatoře, která byla oficiálně pojmenována po svém dlouholetém řediteli Tadeuszi Hołdysovi (Wysokogórskie Obserwatorium Meteorologiczne Tadeusza Hołdysa na Śnieżce). Budova v podobě tří navzájem propojených disků (či „talířů“) byla postavena v letech 1966 – 1974, a záhy dostala poměrně výstižnou přezdívku „UFO“. Meteorologická pozorování odtud byla zahájena symbolicky 1.1. 1975, přičemž je na místo dodat, že do té doby byla ke stejnému účelu využívána tzv. „stará observatoř“ (založená v roce 1889), která byla v roce 1989 zbourána. Nejstarší stavbou, kterou je na vrcholu Sněžky možné dodnes spatřit, je barokní rotundovitá kaple sv. Vavřince, která se pyšní titulem nejvýše položené sakrální památky v Polsku (stejně jako meteorologická observatoř i kaple leží již na Polském území). Její stavba byla zahájena v roce 1665, avšak díky sporům o tom, komu vlastně pozemky na vrcholu Sněžky patří,  dokončena byla až v roce 1681. Později, na počátku 19. století, byla kaple uzavřena a využívána k nejrůznějším necírkevním účelům, a teprve v roce 1854 byla znovu vysvěcena a začala opět sloužit svému původnímu poslání. V česká části vrcholu narazíme zejména na historický bod trigonometrické sítě (na jehož místě stojí kamenný pilíř), a dále pak na budovu České poštovny, jenž zde stojí od roku 2007, kdy nahradila tzv. Českou boudu, která zde stále v letech 1868 – 2004.

Nežli jsem se vydal na zpáteční cestu, připravila si příroda ještě jedno překvapení. V souvislosti s přicházející studenou frontou se ze severu (tj. z Polska) začala nasouvat vrstva nízké oblačnosti, které právě v tuto chvíli začala doslova „přetékat“ přes hřebeny Krkonoš směrem do Čech. Kromě vlastního vrcholu Sněžky se v tomto ohledu později (na Růžohorkách) naskytl i velmi fotogenický pohled na Studniční horu po jejímž úbočí začala tato bělavá „lavina“ postupně sestupovat do Modrého dolu. Při této příležitosti si bylo možné prohlédnout i další z krkonošských unikátů – tzv. „mapu republiky“ – tedy sněhové pole nacházející se na jižním úbočí Studniční hory, které zde díky své značné mocnosti zpravidla vydrží až do začátku léta a které své jméno získalo díky svému tvaru, jenž připomíná obrysy někdejší Československé republiky (včetně Podkarpatské Rusi). Jak věrná tato podoba je, o tom se lze konec konců přesvědčit prostřednictvím zde pořízených fotografií…