trasa Debrník: Železná Ruda (CZ/D) – Železná Ruda (Alžbětín) – Železná Ruda (Debrník) – Železná Ruda (hřbitov) – Železná Ruda (náměstí) (4.5 km, 1:20, ↗ 115 m, ↘ 55 m)

trasa Belveder: Železná Ruda (náměstí) – Železná Ruda (město) – Železná Ruda (náměstí) (2.3 km, 0:50, ↗ 100 m, ↘ 100 m)

Výstavba opevnění z let 1936 – 1938 realizovaná z důvodu obav před agresivní expanzí sousedního nacistického Německa je pro velkou částí návštěvníků pohraničních oblastí Česka poměrně známou skutečností. Na Šumavě je naše předválečné opevnění zastoupeno lehkými objekty vz. 37, lidově označovanými jako „řopíky“ (podle Ředitelství opevňovacích prací – ŘOP, které jejich stavbu řídilo). Jedná se železobetonové objekty vyzbrojené jedním nebo dvěma kulomety, které byly v terénu budovány do souvislých linií o několika (zpravidla dvou) sledech tak, aby se mohly svými palbami navzájem krýt. Osádku objektů standartně tvořilo 7 vojáků (posádka bunkrů vyzbrojených pouze jedním kulometem byla adekvátně menší). Výstavba opevnění probíhala v našem pohraničí intenzivně až do září 1938. Naší armádě však nakonec nebyla dána možnost hájit samostatnost Československa a veškeré úsilí investované do výstavby opevnění tak nakonec přišlo nazmar. Mnichovská dohoda podepsaná 30. září 1938 představiteli Velké Británie, Francie, Německa a Itálie znamenala odstoupení našeho pohraničí Německu bez boje, avšak válku, které měl tento krok zamezit, stejně nezažehnala. K jejímu vypuknutí došlo jen o rok později.

Rok 1945 sice přinesl Evropě dlouho vyhlížený mír, avšak ne na dlouho. Někdejší spojenci – Spojené státy americké, Velká Británie a Francie na jedné straně a Sovětský svaz na straně druhé, se záhy stali protivníky. Mezinárodní situace se tak brzy vyhrotila natolik, že dala vzniknout tzv. bipolárnímu světu reprezentovaným „západem“ a „východem“, mezi nimiž byla spuštěna nejprve pomyslná, později i skutečná železná opona. Československo se tak ocitlo v kritickém prostoru na hranici těchto dvou světů, přičemž se očekávalo, že ideologická konfrontace se brzy zvrhne v další válečný konflikt. Z tohoto důvodu bylo přistoupeno k opravám a obnově (tzv. reaktivaci) někdejšího předválečného opevnění, přičemž uvažováno bylo i o dostavbě těch pevnostních linií, jejichž budování se již nestihlo před podpisem Mnichovské dohody. Existující objekty pak byly vyzbrojeny modernějšími zbraněmi a v některých případech bylo provedeno jejich další „zodolnění“ výstavbou tzv. protiatomové úpravy, která měla zajistit odolnost objektů i proti účinkům jaderných zbraní.

Záhy se však zjistilo, že plánovaný program dostavby a reaktivace předválečného opevnění je mimo finanční možnosti válkou vyčerpané ekonomiky a že by navíc trval nepřiměřeně dlouhou dobu. Proto bylo na počátku 50. let od původních plánů postupně upuštěno a namísto nich byla zahájena výstavba polních opevnění skládajících se z linií zákopů doplněných o dřevozemní či kamenobetonové objekty. Jejich výhodou sice byla rychlost, s jakou mohly být budovány, nevýhodou však byla jejich malá odolnost jak proti zásahům nepřátelské palby, tak proti povětrnostním vlivům. Proto byly v dalších letech nahrazeny novou generací objektů, jejichž charakteristikou bylo zejména to, že byly budovány z prefabrikovaných železobetonových dílů. Ve srovnání s předválečnými monolitickými železobetonovými řopíky sice byla odolnost těchto objektů nižší, avšak díky mnohem menším rozměrům a skutečnosti, že objekty byly prakticky zcela zapuštěny pod úroveň povrchu, byly jen velmi obtížně odhalitelným a zasažitelným cílem. Velkou výhodou pak bylo to, že stavba takových objektů mohla být provedena velmi rychle. Za jedinou noc bylo možné postavit hned několik takových objektů, čímž se jejich stavba dala velmi efektivně utajit. Tímto způsobem bylo v letech 1953 – 1964 v našem západním pohraničí vybudováno několik tisíc objektů tohoto typu, které jsou, na rozdíl od našeho předválečného opevnění, pro většinu lidí naprosto neznámou kapitolou. Odhaduje se, že jen v okolí Železné Rudy bylo postaveno kolem padesáti takových objektů, čímž se Železná Ruda řadila mezi nejvíce opevněné města v našem západním po hraničí. Předpokládalo se totiž, že právě zde by mohl probíhat jeden z hlavních směrů případného útoku na Československo (potažmo pak celý východní blok). Po roce 2010 vznikla v okolí Železné Rudy naučná stezka „Utajená obrana železné opony“, která si klade za cíl návštěvníky seznámit s touto pro mnohé dosud prakticky neznámou částí naší historie. V rámci její trasy si lze prohlédnout v podstatě všechny typy opevněných objektů, jenž byly v 50. a 60. letech v pohraničí budovány. Naučná stezka je rozdělena do dvou okruhů („trasa Debrník“ a „trasa Belveder“), které si lze projít buď samostatně (výchozím místem je náměstí v Železné Rudě), nebo je lze spojit do jediného výletu (v tom případě je vhodné poněkud upravit směr trasy a začít na nádraží v Alžbětíně).

Jak již bylo řečeno, výchozím místem pro obě trasy je na Klostermannově náměstí v Železné Rudě, která na první pohled zaujme především neobvyklým kostelem Panny Marie Pomocné z Hvězdy, jehož věž je zakončena cibulovitou kopulí s šindelovou střechou zakončenou namísto tradičního kříže hvězdou. Kostel nechal v letech 1729 – 1732 postavit majitel zdejšího panství hrabě Wolf Jindřich Nothaf z Wernbergu. Na hlavním oltáři kostela se nachází obraz Panny Marie, který je kopií díla Lucase Cranacha, jehož originál bychom našli v kapucínském klášteře v rakouském Innsbrucku. Vnitřní vybavení kostela bylo pořízeno za přispění zdejšího sklářského rodu Hafenbrändlů, který v okolí provozoval hned několik sklářských hutí. Několik členů této rodiny je zde pak i pohřbeno a jejich náhrobní kameny můžeme vidět v obvodových stěnách kostela. Na druhé straně náměstí pak můžeme navštívit i muzeum historických motocyklů nacházející se v opravené budově loveckého zámečku, který zde byl založen již zmíněným hrabětem Jindřichem Nothaftem v roce 1690. Z celé řady unikátních strojů zaujme například nejdelší motocykl na světě značky Čechie. K vidění jsou však i historická jízdní kola (včetně proslulé „kohoutovky“) či několik historických automobilů (například první sériově vyráběný automobil značky Škoda).

Vydejme se však nyní již za hlavním cílem naší cesty, který nám přiblíží jak to zde vypadalo v dobách relativně nedávno minulých. Zvolíme-li Debrnickou část naučné stezky, budeme z náměstí pokračovat po zelené a žluté značce Sklářskou ulicí, jenž nás zanedlouho dovede nejprve k můstku přes říčku Řeznou, a následně pak k železničnímu přejezdu. Za ním pokračujeme po zelené do kopce kolem hřbitova, před jehož zdí můžeme spatřit repliku tří umrlčích prken. V dobách železné opony právě v těchto místech začínalo tzv. hraniční pásmo. Pro vstup do něj byla vyžadována zvláštní propustka, která byla pochopitelně udělována jen „státně spolehlivým“ jedincům (zejména z důvodu vykonávání různých prací v lesích apod.). Platil zde zákaz pohybu mimo cesty, silnice (či případně železnice) v době od šeření do svítání. Cesta nás po dalším přibližně kilometru přivede na okraj lesa, kde nejprve narazíme na zbytky protitankové překážky vybudované v průběhu 50. let z několika řad železobetonových jehlanů, před nimiž se nacházel ještě zemní násep, který měl překážku jednak maskovat a chránit proti postřelování. Jeho druhou funkcí pak bylo to, že po najetí na něj tank dosedl na překážku svým břichem čímž se mohl jeho další pohyb nejsnáze zablokovat a navíc obráncům vystavil svou nejméně chráněnou část. Nalevo od cest pak narazíme na první z objektů poválečného opevnění. Jedná se o kulometný objekt KŽ-1, jehož úkolem bylo palbou přehrazovat Debrnické údolí s cestou do Železné Rudy, přičemž měl být osazován příslušníky nedaleké roty pohraniční stráže Debrník. Objekty KŽ-1 byly budovány z prefabrikovaných dílů, přičemž srubová koncepce umožňovala jejich sestavení bez použití mechanizace. Dohromady bylo na stavbu objektu potřeba 118 dílů. Objekty byly stavěny vždy jako jednostřílnové, přičemž jejich hlavní výzbrojí se od 60. let stal kulomet UK-59 osazený v lafetě UL-1. Střílna objektu pak byla chráněna spouštěcí pancéřovou deskou (kterou si zde dodnes můžeme prohlédnout), v níž byla ponechána úzká pozorovací štěrbina. Vchod do objektu byl řešen vstupní chodbičkou umístěnou v boční stěně, které byla opatřena pancéřovými protitlakovými dveřmi. Na tuto chodbičku pak měl vně objektu navazovat spojovací zákop. Na rozdíl od předválečného opevnění nebyly kulometné objekty KŽ-1 vybaveny žádnou ventilací a posádka by tak v průběhu střelby musela nechávat otevřené dveře aby se neotrávila zplodinami vznikajícími při střelbě. Posádku objektu tvořili standartně dva vojáci (střelec a pomocník), avšak v případě nouze mohl bunkr představovat úkryt až pro sedm mužů. Vlastní objekty pak byl zahrnut kamennou rovnaninou a zasypán zeminou, čímž se docílilo odolnosti proti přímým zásahům do ráže 57 mm respektive proti výbuchům dělostřeleckých granátů do ráže 155 mm do ve vzdálenosti cca 2 metry od objektu.

Jen o pár desítek metrů dále se již dostáváme na křižovatku pěti cest, díky níž je toto místo známé pod lidovým názvem „pěticestí“. Kolmo na směr, kterým jsme sem z Železné Rudy přišli, probíhá červeně značená trasa, která směrem doprava vede po úbočí hory Polom, zatímco směrem doleva klesá do nedalekého Alžbětína. Zeleně značená cesta pak pokračuje dále k jihu skrze Ferdinandovo údolí ke státní hranici, která je odtud vzdálena přibližně kilometr. V minulosti se v těchto místech rozkládala sklářská osada Debrník (Deffernik), jež byla založena v roce 1774 sklářským mistrem Johannem Georghem Hafenbrändlem (1726 – 1786), který zde nechal vybudovat huť na výrobu tabulového skla. O dva roky později pak koupil i pozemky s okolními lesy, které představovaly strategickou zásobu tolik potřebného dříví nutného pro další fungování podniku. Ve stejné době zde byla založen i statek, který Johann Georg Hafenbrändl věnoval své tehdy jednadvacetileté dceři Marii Elisabeth Hafenbrandlové (1758 – 1825), která po svém otci zdědila obchodnický talent. V roce 1786 zde nechala vybudovat rokokový zámeček jehož součástí byla i kaple zasvěcená (stejně jako kostel v Železné Rudě) Panně Marii Pomocné. Za jejího působení byla do konce 18. století v okolí založeny ještě dvě další sklářské hutě, jejichž produkce mířila kromě Španělska či Portugalska i do vzdáleného Mexika. Provoz zdejších skláren pak ukončila až všeobecná krize tohoto odvětví v letech 1821 – 1822. Po smrti Marie Elizabethy Hafenbrändlové přešel zámeček, statek i sklárny do vlastnictví jejího synovce Franze Xavera Hafenbrändla, od nějž je v roce 1828 koupil Georg Christoph Abele (na společnou hrobku obou sklářských rodů můžeme narazit cestou k jezeru Laka na hřbitově zaniklé obce Hůrka). Později se zde vystřídalo několik dalších majitelů, k nimž patřila například rumunská větev německé dynastie Hohenzollernů. Za druhé světové války byl zámeček užíván jako sídlo německých vojenských lékařů. Po roce 1945 připadl státu a později začal sloužit jako sídlo jedné z rot pohraniční stráže. V dobách železné opony v těchto místech začínalo tzv. zakázané pásmo, jehož režim byl v porovnání s hraničním pásmem ještě přísnější. Vstupovat do něj nemohl nikdo kromě zde službu konajících hlídek pohraniční stráže. Propustky ke vstupu do zakázaného pásma se jiným osobám vydávaly jen ve zcela výjimečných případech a vždy pouze v doprovodů příslušníků PS. Zdejší rota pohraniční stráže se v průběhu 70. let přestěhovala do nově postaveného areálu (který se zde nachází dodnes) a opuštěný zámeček poté začal rychle chátrat. Sametová revoluce a následná změna poměrů přišla pro Debrnický zámeček bohužel příliš pozdě, neboť ten byl v říjnu 1989 odstřelen. Jeho někdejší existenci tak dnes dokládá jen částečně obnovená kašna.

Toto místo nese smutný primát v tom smyslu, že zde došlo pravděpodobně k vůbec prvním případům zabití lidí pokoušejících se po únoru 1948 o překonání československé státní hranice s americkou okupační zónou v sousedním Bavorsku. První případ se odehrál 30. března 1948, kdy zde hlídka SNB překvapila dvojici uprchlíků přicházejících sem směrem od Železné Rudy. Jednalo se Františka Zábřeského, bývalého československého vojáka bojujícího v bitvě u Tobruku, který později doplnil naše letecké jednotky v rámci britské RAF, a Bohumilu Příhodovou. Poté, co uprchlíci hlídku spatřili, se pokusili ukrýt v nedalekém lese, kde nakonec (pravděpodobně) Zábřeský nejprve zastřelil Bohumilu Příhodovou a následně pak sám spáchal sebevraždu. Oba dva pak dodnes připomíná náhrobní kámen, který můžeme najít na Železnorudském hřbitově (kolem kterého jsme v rámci naší trasy prošli). Již o necelý měsíc později, 23. dubna 1948, se zde odehrál velmi podobný příběh. Hlídka tehdy v noci překvapila osobu přicházející směrem ke státní hranici. Touto osobou byl Alois Cafourek, jemuž se přibližně o měsíc dříve podařilo dostat do americké okupační zóny odkud se vrátil zpět do Československa a se zde s nakoupeným zbožím se pokoušel dostat zpět do Německa. Po spatření hlídky začal Cafourek utíkat zpět, přičemž po něm příslušníci hlídky spustili palbu z pušek. Cafourek se pokusil pronásledovatelům aktivně bránit a vypálil po nich z pistole, kterou posléze, zřejmě při vědomí své bezvýchodné situace, spáchal sebevraždu.

Naše další kroky se budou ubírat dále po zelené, která, jak již bylo řečeno, by nás nakonec dovedla až ke státní hranici. My však půjdeme jen přibližně 300 metrů, po nichž narazíme na další dva objekty poválečného opevnění. Kromě dalšího kulometného objektu KŽ-1 zde narazíme i na palebný objekt KŽ-4. Tyto objekty se skládaly z pohotovostního podzemního úkrytu tvořeného z železobetonových prefabrikátů, na nějž pak navazovalo palebné stanoviště v podobě otevřeného okopu. Vstup do úkrytu pak tvořily protitlakové dveře, které v kombinaci s nadkrytím zeminou a kamenivem měly poskytnout ochranu před tlakovou vlnou a radioaktivním záření po jaderném výbuchu. Objekt byl projektovám k ukrytí sedmičlenného družstva a dvou tarasnic vz. 21 (každou z těchto zbraní obsluhovali tři muži – střelec, nabíječ a nosič munice), avšak v nouzovém případě mohl poskytnout ochranu až pro 12 vojáků. Stejně jako v případě sousedního kulometného objektu KŽ-1 bylo úkolem tohoto stanoviště zastavení postupu jednotek, které by se pokusily proniknout na naše území přes Ferdinandovo údolí. O dalších několik metrů dál v předpolí pak narazíme na pozůstatky protitankového příkopu, k jehož vybudování posloužilo koryto zdejšího potoka, které bylo pro tyto účely uměle prohloubeno a rozšířeno.

Po prohlídce těchto objektů se nyní vraťme zpět na „pěticestí“ odkud budeme dále pokračovat po červené značce směrem na Alžbětín, od nějž nás dělí přibližně 2 kilometry. Alžbětín (Elisenthal) vznikl jako sklářská osada pojmenovaná na počest již zmíněné Marie Elisabeth Hafenbränfdlové. I zde stávala sklářská huť jejíž provoz běžel do roku 1905 a i poté tu do roku 1929 fungovala leštírna a brusírna skla. Zdejší sklářskou tradici nejlépe připomene replika sklářské pece, která byla postavena na břehu říčky Svarožné téměř na samé hranici s Německem. Cesta podél toku Řezné nás dovede k další místní pozoruhodnosti, kterou je zdejší nádraží Železná Ruda – Alžbětín. V tomto ohledu je ovšem potřeba zmínit, že abychom se k němu dostali, musíme opustit oficiální trasu naučné stezky (vedoucí po pravém břehu Řezné) a dále pokračovat po žlutě značené trase vedoucí po levém břehu. Nádraží bylo postaveno v letech 1876 – 1877 jako součást železničního spojení mezi Rakousko-Uherskem a Bavorskem (na trati Plzeň – Klatovy – Plattling) a jeho otevření byli osobně přítomní panovníci obou zemí – rakousko-uherský císař František Josef I. a bavorský král Ludvík II. Nádražní budova je unikátní v tom, že ji tvoří dvě zrcadlově orientované dvoupatrové stavby navzájem propojené spojovací částí, jejímž středem prochází státní hranice obou zemí. Nádraží fungovalo i po vyhlášení samostatného Československa v roce 1918. Zlom nastal až v roce 1938, kdy bylo coby součást záboru Sudet obsazeno Němci a přišlo tak o svůj hraniční charakter. V roce 1945 se tu přeshraniční provoz podařilo obnovit v předválečných poměrech, avšak to mělo již jen krátkého trvání. Po roce 1948 se oblast stala součástí nepřístupného zakázaného pásma díky čemuž byl provoz nádraží čím dál tím víc paralyzován. Další zlom nastal v důsledku úniku tzv. vlaku svobody, který 11. září 1951 namísto zastavení v Aši prorazil hraniční závoru a následně se dostal až do německého Selbu. Aby se zabránilo podobným událostem, byly na mnoha tratích vedoucích z Čech do Bavorska koleje vytrhány či případně zasypány. To byl případ i alžbětínského nádraží jehož nástupiště bylo rozděleno zdí, okna vedoucí směrem do Německa byla zazděna a koleje přehrazeny zátarasy. A tak zatímco původně bylo nádraží vybudováno jako symbol přátelské spolupráce mezi oběma zeměmi, nyní se změnilo v jeden z nejviditelnějších symbolů rozdělení „západního“ a „východního“ světa. Zatímco z české strany bylo poslední zastávkou, na kterou se bylo možné dostat, nádraží Železná Ruda – město, na bavorské straně provoz i nadále pokračoval a cestující se zde po vystoupení z vlaku ocitli (téměř doslova) na konci světa. Opuštěná česká část nádraží postupně chátrala a mělo dojít k její demolici, která byla údajně naplánována na prosinec 1989. Tyto plány však v důsledky sametové revoluce vzaly za své a hraniční nádraží se po čtyřech desetiletích rozdělení stalo symbolem  obnovené spolupráce mezi oběma zeměmi. Po podepsání vzájemné dohody v roce 1990 bylo nádraží během jediného roku opraveno a 1.6. 1991 tudy za účasti českého premiéra Petra Pitharta a německého kancléře Helmuta Kohl projel první vlak.

Hned vedle nádražní budovy si pak můžeme prohlédnout i repliku ženijně-technických zátarasů, které jsou, respektive v minulosti byly, tím, co si člověk nejčastěji představí pod pojmem „železná opona“. Pojďme se tedy u této příležitosti alespoň v krátkosti podívat na to, jak vlastně celý tento systém fungoval. Budování ženijně-technického zabezpečení hranic bylo zahájeno v roce 1951, kdy padlo rozhodnutí o zřízení průseků s kontrolními rozoranými pásy (pro snadnější odhalení stop případných běženců), na něž pak navazoval několikastěnný plot z ostnatého dráhu. Střední stěnu tohoto plotu tvořilo kromě ostnatého drátu i několik vodičů na porcelánových izolátorech, do nichž byl pouštěn proud o vysokém napětí. Krajní stěny plotu pak tvořila ochranu například proti nežádoucímu průniku zvěře k hlavnímu plotu. Podél plotu pak byly v určitých intervalech, daných zejména přehledností terénu, budovány dřevěné pozorovací věže, avšak kromě nich byly zřizovány i různá skrytá pozorovací stanoviště. Celý systém pak doplňovala ještě další zařízení – například tzv. nástražná osvěcovadla, skládající se z nataženého drátu vedoucího ke světlici, která se odpálila, jakmile někdo o drát zakopl. Jak nebezpečné bylo pouštění vysokého napětí do drátěných zátarasů nejlépe dokládá několik desítek mrtvých a vážně zraněných osob, které se tyto zátarasy pokoušeli překonat, avšak i stejné (nebo možná i vyšší) množství usmrcených či zraněných pohraničníků. Tento vysokonapěťový systém, známý pod zkratkou EZOH (Elektrické Zabezpečení Ochrany Hranic) fungoval až do roku 1965, kdy byl především v důsledku protestů ze zahraničí odpojen a nahrazen tzv. signální stěnou (SiS), neboli zkráceně „signálkou“. Ta byla tvořena plotem jehož dřevěné sloupy byly zakončeny jakými „téčkem“. Ostnaté dráty byly napájeny pouze nízkým napětím. Při jakémkoliv pokusu o přelezení plotu došlo ke stržení drátů a ke zkratu, jenž byl zachycen přístrojem umístěným na příslušné rotě pohraniční stráže. Tímto způsobem bylo ihned jasně indikováno na jakém úseku signální stěny došlo k pokusu o překonání plotu a kam byla následně vyslána tzv. poplachová hlídka. Vlastní signální stěna pak byla opět doplněna o zoraný kontrolní pás, ochranný plot proti nežádoucímu spuštění signalizace (například zvěří), případně i další signalizační zařízení. S přechodem k od vysokonapěťového k nízkonapěťovému systému ženijně-technických zátarasů došlo i posunutí „železné opony“ dále do vnitrozemí. Původní vysokonapěťový plot zpravidla probíhal jen pár set metrů od vlastní státní hranice, zatímco signální stěna se nacházela v některých případech i několik kilometrů ve vnitrozemí. Účelem tohoto opatření bylo získání většího operačního prostoru pro pronásledování a zadržení běženců, kterým se signální stěnu podařilo překonat. Pro názornější příklad uveďme, že původní vysokonapěťový plot v tomto prostoru probíhal Ferdinandovým údolím (mezi zámečkem Debrník a státní hranicí, tj. asi 700 metrů od hranice), odkud pak pokračoval směrem do prostoru hraničního nádraží a po překonání říčky Řezné směřoval po levém úbočí údolí Svarožné směrem k vrcholu Jezerní hory. Pozdější signální stěna probíhala mezi Železnou Rudou a Debrníkem (cca. 1600 metrů od státní hranice) odkud po překonání Řezné pokračovala přes východní úbočí Jezerní hory a skalní stěnu Čertova jezera až k Černému jezeru a odtud pak dál k severozápadu.

U nádraží v Alžbětíně jsme ukončili Debrnickou část okruhu po stopách utajené obrany železné opony. Nyní se proto vraťme zpět na železnorudské náměstí, odkud vyrazme na druhou – „belvedérskou“ – část této naučné stezky. V tomto případě se nejprve vydáme po modře značené trase směrem vzhůru Belvederskou ulicí, z níž pak odbočíme směrem doprava, kde se přes louku dostaneme k lesu, na jehož okraji narazíme na další z opevněných objektů. V tomto případě se jedná o úkryt typu UŽ-2, který zde byl vybudován v roce 1958, přičemž měl díky dobrému výhledu směrem do údolí Řezné (tj. ke státní hranici) sloužit jako velitelské a pozorovací stanoviště. Tak jako v případě ostatních typů objektů byl i tento seskládán z železobetonových prefabrikátů, jejichž sestavení bylo díky trámové konstrukci možné i bez použití mechanizace. Od vnějšího prostředí bylo možné interiér objektu hermeticky uzavřít pomocí protitlakových a protiplynových dveří, které spolu s nadkrytím zeminou zajišťovaly ochranu proti účinkům klasických i jaderných zbraní. Proti účinkům chemických zbraní (bojových plynů) byla posádka úkrytu chráněna pomocí filtroventilační soustavy, zajišťující jednak filtraci vzduchu a současně i vznik mírného přetlaku, který zabraňoval vniknutí bojových látek do objektu. Kromě soupravy nářadí (krumpáče, rýče, sekyry…) byly úkryty zpravidla vybaveny jednoduchým pracovním stolkem a stoličkami, petrolejovou lampou k zajištění osvětlení, zásobou pitné vody a petroleje. Na další podobný úkryt pak narazíme vrátíme-li o něco zpět (směrem doleva) po asfaltové silnici kolmo křižující cestu, po níž jsme sem přišli.

V dalším úseku naší trasy pokračujeme po lesní cestě přímo vzhůru podél křížové cesty u jejíhož 8. zastavení odbočíme z modře značené trasy směrem doleva. Tato pěšina nás záhy dovede k dalšímu úkrytu UŽ-2, jenž je v tomto případě zkombinován s pozorovatelnou PŽ-2. Pozorovatelna i úkryt mají stejnou vstupní šachtu, přičemž pozorovatelna je propojena s první předsíní úkrytu UŽ-2. Posádka pozorovatelny se tak mohla rychle přesunout do úkrytu (a naopak…) aniž by přitom byla vystavena riziku zasažení nepřátelskou palbou či účinkům jaderných či chemických zbraní. Svou koncepcí se pozorovatelna PŽ-2 podobá kulometnému objektu KŽ-1 s tím rozdílem, že namísto kulometné střílny je zde zřízena pouze pozorovací štěrbina. Na tomto místě si naplno uvědomíme, jak nenápadné objekty poválečného opevnění v terénu byly. Odmysleme si nyní vchody do objektů, jejichž současná podoba/úprava vznikla až v rámci zpřístupňování objektů (v originální podobě byly vstupy do objektů zarovnány s okolním terénem a v případě nevyužívání byly překryty betonovým panelem překrytým vrstvou hlíny). Zjistíme, že v mnoha případech můžeme stát klidně pouhé dva metry od objektu aniž bychom o jeho existenci měli vůbec tušení.

Trasa naučné stezky nás nyní vede obloukem do mírného stoupání, kde záhy narazíme na vchod do úkrytu typu UŽ-6. Tento typ objektu se v 60. letech stal jakýmsi nástupcem starších úkrytů UŽ-1 a UŽ-2, přičemž prioritou zde bylo zejména zvýšení odolnosti úkrytů a tím pádem i zvýšení ochrany zde ukrytých osob. Cenou za vyšší odolnost však bylo zvětšení prefabrikovaných dílů, což mělo za následek že ruční montáž objektů bez použití mechanizace již nebyla možná. Vstup do objektu byl opět řešen šachtou vybavenou protitlakovými dveřmi, za nimiž následovala dvojice dveří protiplynových. Ochranu posádky proti účinkům chemických zbraní opět zajišťovala filtroventilační souprava. Objekt pak byl vybaven i kouřovodem pro umístění polních kamínek. Novinkou oproti starším typům úkrytů pak byl jednoduchý nouzový výlez, pomocí něhož bylo možné objekt opustit v případě zavalení hlavního vchodu (nouzový výlez byl budován na opačné straně úkrytu než hlavní vstupní šachta).

Po prohlídce objektu UŽ-6 a překonání zdejší sjezdovky se podél okraje lesa dostáváme k dalšímu bunkru, jímž je palebný objekt KŽ-4 pocházející z roku 1964. Tento typ objektu jsme již potkali v debrnické části okruhu a proto jen připomeňme, že se jednalo o podzemní prefabrikovaný úkryt pro družstvo vyzbrojené buď dvěma tarasnicemi či případně bezzákluzovým kanónem vz. 59. Objekt byl určen k ukrytí obsluhy zbraní při dělostřeleckém ostřelování (či případně i jaderném útoku) zatímco vlastní palebné postavení se skládalo z otevřeného okopu bezprostředně navazujícího na vchod do úkrytu. V případě tohoto objektu bylo hlavním úkolem postřelování silnice vedoucí ze Železné Rudy přes Špičácké sedlo do Nýrska. O něco dále pak narazíme na tzv. kamenobetonový objekt představující nejstarší generaci poválečného opevnění. Objekty tohoto typu byly podél západní hranice budovány v letech 1952 – 1953, tedy ještě před nástupem konceptu prefabrikovaných objektů. Pevnůstky byly stavěny ze směsi kamení prolévaného cementovo-betonovou maltu a jejich strop pak byl tvořen buď dřevěnými či případně betonovými trámy. Původní objekt pak byl v roce 1959 modernizován přístavbou vstupní chodbičky vybavené protitlakovými dveřmi. Výzbrojí objektu měl být jeden těžký kulomet jehož palba měla postřelovat již zmíněnou silnici Železná Ruda – Nýrsko.

Tento objekt je také poslední zastávkou belvederské části naučné stezky „utajená obrana železné opony“. Na úplný závěr ještě dodejme, že objekty poválečného opevnění byly armádou a pohraniční stráží udržovány až do začátku 90. let, kdy byly opuštěny a prakticky zcela zapomenuty. Díky vysokému utajení jejich výstavby a takřka dokonalému maskování neměla o jejich existenci většina lidí ani ponětí a jejich znovuobjevení je ve velká části případů spíše dílem náhody. Železná Ruda pak samozřejmě nebyla jediným místem na Šumavě, kde byly podobné objekty budovány. Na další objekty poválečného opevnění můžeme narazit například v okolí Svaté Kateřiny (nad Nýrskem), na Knížecích pláních či na Bučině. Další desítky (nebo možná i stovky) z nich však na své objevení teprve čeká.