Rozvadov – Nové Domky – býv. Hraničky – býv. Jedlina – býv. Zahájí – Pod Červeným vrchem – Stará Knížecí Huť – Na Kolerce – Dolní Hraničský rybník – býv. Hraničky – Nové Domky – Rozvadov (22.8 km, 6:45, ↗ 420 m, ↘ 420 m)

Rozvadov (Rosshaupt) je pro většinu lidí známý především jako významný hraniční přechod mezi Českem a Německem. Od roku 1997 vede okolím dálnice D5, na níž pak na druhé straně hranice navazuje německá A6. V souvislosti s budováním tohoto dálničního spojení zde vzniknul i tzv. „nový hraniční přechod“ (který se stal po svém dokončení největším odbavovacím prostorem na česko-německé hranici). Od roku 2007 (kdy se Česko stalo součástí tzv. Schengenského prostoru) jsou hraniční kontroly minulostí, a tak většina řidičů, kteří se tu zastaví, využije buď zdejší čerpací stanici či dálniční odpočívadlo. Do vlastní obce (natož jejího okolí) však zavítá již jen málokdo. Příležitostí, jak to napravit, může být například právě trasa popisovaná v tomto příspěvku. Svou délkou se jedná o delší výlet, a proto je vhodnější absolvovat jej na kole (většina trasy vede po lesních asfaltových silničkách).

Funkci hraniční obce zastává Rozvadov po staletí, neboť již od středověku tudy probíhala jedna z nejdůležitějších obchodních cest spojujících Prahu s Norimberkem, která dosáhla velkého rozkvětu v době vlády Karla IV., a proto je také někdy nazývána jako „Via Carolina“. První zmínka o samotném Rozvadově pochází z roku 1581. Celní úřad je zde pak zmiňován v roce 1613, přičemž náhrobky císařských výběrčí cla (kteří byli ve své době považováni za poměrně vysoce postavené a zámožné osoby) se dodnes dochovaly v kostele v nedaleké Svaté Kateřině. Svůj vlastní kostel totiž Rozvadov v té době neměl, neboť ten byl stavebně dokončen teprve v roce 1817 a vysvěcen v roce 1825. Před druhou světovou válkou (v roce 1930) měl Rozvadov přibližně 1300 obyvatel. To se však zásadně změnilo po odsunu německého obyvatelstva (které zde tvořilo většinu), takže v roce 1950 zde trvale žilo pouze 200 lidí. Další vývoj obce poznamenalo přerušení styků s „nepřátelským Západem“ po roce 1948. V roce 1949 byl vydán výnos ministerstva vnitra, jímž byly uzavřeny hraniční přechody se „Západním Německem“. Výjimkou se stal právě Rozvadov, který byl až do roku 1955 jediným fungujícím silničním hraničním přechodem mezi oběma zeměmi. Přestože byl zdejší hraniční přechod i za socialismu (na poměry doby) poměrně frekventovaný, pro obec jako takovou to znamenalo období úpadku. Jeho symbolem může být právě již zmíněný kostel sv. Václava, který byl po zrušení zdejší fary v roce 1945 využíván například jako sýpka, až se z něj stala rozpadající se ruina (jeho rekonstrukce byla zahájena v roce 2010 za finančního přispění bývalých rodáků z Německa). Zlom nastal až po pádu železné opony v roce 1989, kdy obec začala opět těžit z provozu na mezinárodní komunikaci. Při pohledu na současný stav, kdy velkou část obce tvoří podivný mix vietnamského tržiště, casin, duty free shopů a night clubů se ovšem naskýtá otázka, zda tento vývoj šel správnou cestou…

Období železné opony si můžeme připomenout prostřednictvím hned dvou muzeí, která byla na toto téma v Rozvadově vybudována. První z nich – Muzeum pohraniční stráže založené v roce 2014 najdeme v areálu bývalého výcvikového areálu pohraniční stráže „Na Kótě“, kam se dostaneme po silnici odbočující z hlavní silnice (mířící směrem ke „starému“ hraničnímu přechodu) naproti areálu casina King’s. Druhé muzeum (Muzeum železné opony, http://muzeumrozvadov.eu) pak nalezneme budově prvorepublikové celnice (postavené v roce 1934) nacházející se prakticky přímo na hranici. V tomto případě se musíme vydat z centra Rozvadova po hlavní silnici směrem k hraničnímu přechodu, kam to jsou z centra obce přibližně 3 kilometry. Dojet se sem dá ale i autem, přičemž tu jde i dobře zaparkovat.

O něco více zpátky do vnitrozemí pak přímo u silnice (při pohledu směrem z Čech do Německa po levé straně) narazíme na pomník připomínající 400-leté výročí bitvy mezi katolickým císařským vojskem pod velením generála Jana Tillyho a falckým protestantským vojskem Petra Arnošta Mansfelda, která se v těchto místech odehrála v roce 1621. Pozůstatkem, který se po této události dochoval až do současnosti, jsou zbytky polního opevnění císařské armády známé jako „Tillyho šance“, které se nacházejí v lese pod vrcholem „Nad rašelinami“ (kam ovšem nevede žádná oficiální cesta).

Další úsek naší trasy začíná na nedalekém rozcestí „U staré celnice“, odkud budeme pokračovat po červené turistické značce lesem přímo podél státní hranice. Tato cesta nás po dalších přibližně třech kilometrech nejprve dovede do míst, kde v minulosti stával na Hraničním potoce tzv. Arnoštin hamr, založený v roce 1805 a pojmenovaný po hraběnce Ernestine Kolowratové. Krátce na to dojdeme na křižovatku ve tvaru T, kde odbočíme směrem doleva, čímž se záhy dostaneme do míst, kde v minulosti stávala dnes již zaniklá osada Hraničky (Reichenthal). Její vznik souvisí se založením sklárny v roce 1716. Později zde vznikla i železná huť a s ní i soustava několika hamrů poháněných vodou z již zmíněného Hraničního potoka. V letech 1866 – 1867 byl provoz hamrů ukončen a jejich místo pak zaujaly brusírny a leštírny skla, které zde fungovaly až do roku 1938. Vyrostla tu řada domků včetně školy. V roce 1930 měla osada 334 obyvatel, z nichž se ovšem pouze 13 hlásilo k české národnosti. Po skončení druhé světové války bylo v průběhu roku 1946 zdejší německé obyvatelstvo odsunuto. Právě z této doby pak také pochází český název Hraničky (až do té doby se používalo pouze německé jméno). Po roce 1948 se vesnice ocitla v pohraničním pásmu a na počátku 50. let byla zlikvidována (k roku 1950 zde bylo úředně registrováno 9 obyvatel). Do dnešních dní se tak dochovala jen skupina tří mohutných lip, které stály na někdejší návsi vesnice, pod nimiž byl po roce 1990 německými rodáky postaven vysoký dřevěný kříž. Na stráni nad cestou směřující na Zahájí se pak dochoval kamenný památník se jmény 20 vojáků a nápisem „Vergik mein Volk die treuen Toten nicht“ („Nezapomínej můj národe na své věrné mrtvé“). Z původních budov se pak dochovalo jen několik zbytků sklepů.

Od památníku budeme pokračovat dál po silnici, která se zde stáčí směrem doleva. Po přibližně 200 metrech červená značka odbočí směrem doprava, avšak my budeme dál pokračovat v původním směru (tj. po trase cyklostezky 2238). Tato trasa nás po ujití (případně ujetí) dalších tří kilometrů (nejprve lesem, z nějž se pak dostaneme na otevřenou travnatou pláň) dovede do míst, kde se v minulosti nacházela další zaniklá osada Jedlina (Neu Losimthal). První osadníci se zde usadili v roce 1626, avšak rozvoj osady zmařila třicetiletá válka. Noví osadníci se tu usadili v roce 1636 při sklářské huti Draxelhütte, která patrně v souvislosti s válečnými událostmi vyhořela a v roce 1648 je uváděna jako pustá. V roce 1664 získal tachovské panství Jan Antonín Losy z Losimthalu, jehož jménem byla osada pojmenována. Neúrodné roky na přelomu 70. a 80. let 18. století měly za následek další příliv osadníků do pohraničních lesů, kteří si své usedlosti budovali na panské půdě (tedy vlastně „na černo“). Tímto způsobem vznikla v oblasti Českého lesa celá řada vesnic a osad (jako příklad uveďme Hraničnou/Paadorf, kterou jsme navštívili při jednom z našich předchozích výletů). Poddaní (z velké části negramotní) tak obhospodařovali pozemky, které tím pádem považovali za své. To vedla k mnoha sporům. Jeden takový se odehrála právě zde v Jedlině, kdy v roce 1838 zdejší osadníci napadli zeměměřiče, kteří zde vyměřovali mapy stabilního katastru (v tomto ohledu ovšem znovu připomeňme, že český název Jedlina začal být používán až po roce 1948 – do té doby byl používán výhradně název německý).

Jádro vesnice, nacházející se přibližně v místech kde silnice vytváří křižovatku ve tvaru písmene Y, tvořil kostel sv. Anny, jehož stavba byla zahájena v roce 1816. Protože však byla obec chudá, jeho budování se nakonec protáhlo na téměř 40 let (dokončen byl v letech 1854 – 1855). V roce 1893 byla nad kostelem zřízena nová budova školy a od roku 1924 tu fungoval poštovní úřad. Kromě toho tu stála i továrna na dřevěné výrobky, několik hostinců a četnická stanice. Jinou zajímavou budovou byl tzv. Güntnerův špitál, postavený v letech 1897 – 1898 z peněz, které své rodné obci odkázal MUDr. Wenzel Güntner (1820 – 1896). Původní nemocnice začala záhy sloužit jako starobinec a od roku 1921 zde fungovala léčebna pro duševně choré. V roce 1930 měla Jedlina 93 domů a 530 obyvatel, z nichž se ovšem pouhých 6 hlásilo k české národnosti (jednalo se o příslušníky finanční stráže). Stejně jako ostatní obce a osady v okolí postihl i Jedlinu poválečný odsun německého obyvatelstva a následné vyhlášení nepřístupného pohraničního pásma. Většina budov byla zlikvidována na počátku 50. let, přičemž toto období přečkal pouze kostel (který byl využíván jako stále a věž jako pozorovatelna pohraniční stráže) a budova nemocnice (kde v 50. a na počátku 60. let sídlila rota pohraniční stráže). Kostel byl v roce 1963 poškozen úderem blesku a následně byl i s budovou nemocnice odstřelen. Zarostlé zbytky nemocnice jsou pak dodnes poměrně dobře patrné vlevo od cesty, po níž jsme sem přišli (směrem z Hraniček). V blízkosti bývalého kostela se pak zachoval památník padlým v 1. světové válce.

Na rozcestí v Jedlině se vydáme směrem doleva. Záhy poté můžeme na návrší vpravo nad cestou navštívit i opuštěný Jedlinský hřbitov, který byl po roce 1990 místními rodáky či jejich potomky. Dostat se k němu lze po pěšině vedoucí skrze pastvinu. Cesta nás dále dovede na zalesněné návrší, pod nímž se v mělkém údolí nacházelo další z velmi zajímavých míst tachovské části Českého lesa, kterým byla dnes již zaniklá osada Zahájí (Waldheim). Historie této osady sahá až do roku 1607, kdy sklářský podnikatel Pavel Schürer odkoupil od císaře Rudolfa II. část pohraničního lesa a založil zde sídlo a hospodářský dvorec, který se záhy rozrostl o sklárnu, pivovar a obytné budovy. Kvůli sporům se sousedním rodem Wirsbergů byl nakonec v roce 1617 Schürer nucen celou ves prodat a ta posléze rychle střídala majitele. V roce 1666 se dostala do držení rodu Lobkowiczů, po nichž ji převzali Kocové z Dobrše (s jejichž jménem jsme se mohli setkat v rámci výpravy do okolí Velkého Zvonu). Od roku 1814 pak ves byla v majetku českého rodu Malovců, který obnovil tou dobou již zpustlý zámeček stojící pravděpodobně na základech sídla založeného samotným zakladatelem vesnice. S odchodem Malovců skončilo i období relativní prosperity, neboť poté byl jejich majetek rozprodán, přičemž sklárny koupila firma Kupfer & Glaser, která postupně snižovala výrobu a zpracování skla (součástí zdejší sklárny byla i brusírna a leštírna skla). Po odstoupení československého pohraničí nacistickému Německu v roce 1938 byl majetek této firmy vyvlastněn (z důvodu židovského vyznání jejích majitelů), a výroba skla tak byla definitivně ukončena. Podobně jako v případě většiny obcí a osad v okolí i zde před druhou světovou válkou zcela dominovali obyvatelé německé národnosti. Původní část vesnice, tzv. Přední Zahájí (Vorder Waldheim), se nacházela prakticky přímo na česko-německé hranici a v roce 1930 ji tvořilo 27 domů, v nichž žilo 150 obyvatel německé a 10 obyvatel československé národnosti (jednalo se zejména o příslušníky finanční stráže). Druhá část vesnice, označovaná jako Zadní Zahájí (Hinter Waldheim), se pak nacházela více do českého vnitrozemí. Skládala se z 21 domů a žilo zde 139 obyvatel hlásících se výhradně k německé národnosti. Za jakousi místní kuriozitu bývá označován hostinec, který stál přímo na hranicích a to tak, že hraniční čára údajně procházela přímo výčepem, u kterého byl v podlaze zasazen i hraniční kámen a kde se čepovalo jak německé, tak české pivo (což ovšem v tomto kraji nebylo před válkou ničím neobvyklým). 26. dubna 1945 tudy vstoupila na území Československa americká armáda, která se zde střetla s německými vojsky. Krátce po osvobození Československa se však čas existence vesnice naplnil. Po odsunu německého obyvatelstva zůstal Waldheim (nyní pod českým názvem Zahájí) opuštěn a po nástupu komunismu s ocitl v nepřístupném hraničním pásmu. Kolkem roku 1955 byly opuštěné budovy srovnány se zemí, takže dnes na české straně hranice nenajdeme po vesnici prakticky žádné stopy. Dochoval se pouze rybníček, který se nacházel mezi Předním a Zadním Zahájím. Na zalesněném návrší pak můžeme narazit na poměrně výrazné zříceniny zdejšího zámku. Dostat se sem můžeme po žlutě značené odbočce z hlavní cesty, po níž jsme sem přišli směrem z Jedliny. Odvážnější návštěvníci mohou sestoupit i do zdejšího klenutého sklepení (přičemž je ale zapotřebí zachovávat maximální opatrnost!). Kromě vlastního zámku zde stála i hrobka rodu Malovců, která byla již před válkou dvakrát vykradena, a proto byly ostatky nakonec v roce 1943 přeneseny na hřbitov v Jedlině. Německá část bývalé osady naopak zůstala zachována a dodnes nese název Waldheim.

Od rybníčku v bývalém Zahájí budeme dále pokračovat po zelené značce, která nás mírným stoupáním dovede k rozcestí „Pod Červeným vrchem“, kde se spojí s červenou turistickou značkou. Červená i zelená značka nás pak záhy dovedou do Staré Knížecí Hutě (o níž si ale více povíme až v rámci dalšího výletu na vrchol Havranu). Zde se značky opět rozdělí a my pokračujeme dále po červené, která nás po dalších přibližně 5 kilometrech přivede na hráz Dolního Hraničského rybníka, který je bezesporu jedním z nejhezčích míst v okolí.

Od rybníka se pak rychle dostaneme na bývalou náves v Hraničkách, kudy jsme procházeli, případně projížděli, na začátku našeho dnešního výletu. Tentokrát však budeme pokračovat po asfaltové silnici přímo do kopce před námi, až se ocitneme před areálem bývalé roty pohraniční stráže. Zatímco na mnoha jiných místech jsme si vyprávěli o době, kdy byla v československém pohraničí tzv. železná opona budována, zde si můžeme prohlédnout památník upomínající naopak na její pád v souvislosti se změnou politického režimu v roce 1989. Vlastní památník byl odhalen v roce 1993. Má podobu kamenné desky rozdělené na dvě části (symbolizující českou a německou stranu hranice) s nápisem (v češtině a nemčině): „Zde přestřihli ministři zahraničí Dientsbier a Genscher železnou oponu, 23.12 1989“.  

Silnice se pak za areálem roty pohraniční stráže prudce stočí směrem doprava a my procházíme kolem několika málo budov, které zde zůstaly zachovány z dříve rozsáhlejší osady Nové Domky (Neuhäusl). Tato osada nacházející se přibližně 3 kilometry severně od Rozvadova, byla založena v roce 1713 (tedy ve srovnání s jinými osadami v okolí poměrně pozdě). Postupně se rozvinula v poměrně velkou vesnici, v níž před druhou světovou válkou žilo okolo 750 obyvatel. Po válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto a vesnice samotná se ocitla v těsné blízkosti drátěných zátarasů želené opony, přičemž vetší část budovy ležela dokonce až „za dráty“. Tyto budovy byly postupně zbourány, a do dnešních dob tak zbylo pouze asi 10 domů při silnici do Rozvadova, bývalá hájovna (budova naproti vjezdu do areálu pohraniční stráže, kolem kterého jsme procházeli) a zřícenina kostela Navštívení Panny Marie. Původní dřevěný kostel byl v Nových Domcích založen v roce 1791, avšak napoleonské války zbrzdily jeho stavbu, takže dokončen byl teprve v roce 1808. Současný kostel pak byla postaven v letech 1834 – 1838 z iniciativy majitele zdejšího panství Františka Antonína Kolowrata. Po nástupu komunismu byl kostel využíván jako skladiště a stáje, a díky prakticky nulové údržbě se po několika desetiletích dostal do zcela dezolátního stavu (který zůstal nezměněn ani po změně režimu v roce 1989). Před vstupem do kostela se pak nachází památník padlým v 1. světové válce. V okolním lesíku pak můžeme narazit na zdejší zpustlý hřbitov.

Od kostela pak pokračujeme dál po silnici, která nás nakonec dovede až na okraj Rozvadova, kde jsme náš dnešní výlet začali.