O mně

Od příběhů o zámořských objevech po studium geografie

Cestování na mě od malička působilo jako magnet. Již jako malý chlapec jsem si nadšeně listoval zeměpisným atlasem a dychtivě hltal knížky popisující dobrodružství dávných mořeplavců při jejich cestách do tehdy neznámých koutů světa. I já snil o tom, že se jednou stanu členem nějaké expedice, která objeví nějaký dosud neznámý ostrov uprostřed Tichého oceánu. Celkem rychle jsem ovšem pochopil, že tato představa je v dnešní době poněkud naivní. Jak bylo napsáno v závěru jedné z prvních cestopisných knížek, které jsem dostal:

„Člověk již vše zhlédl, vše viděl a pro nás, nejmladší vyznavače zeměpisné vědy, už nezbylo zhola nic…“

Anebo že by ne? Kromě knížek o slavných zámořských objevech se mi do rukou dostaly cestovatelské příběhy, které se odehrály teprve nedávno a to, že při nich nebyla objevena Amerika, jim pranic neubíralo na přitažlivosti. Z těchto příběhů, které v mých vzpomínkách zůstaly nejvíce zachovány, bych zmínil například vyprávění Františka Antonína Elstnera „Saharou a pralesem“ o cestě automobilem Aero Minor z Prahy až na pobřeží Guinejského zálivu (1947), strhující příběh Františka Běhounka „Trosečníci polárního moře“ popisující boj o záchranu přeživších členů výpravy po ztroskotání vzducholodě Italia (1928), či nádherný cestopis pánů Jiřího Hanzelky a Jiřího Zikmunda „Tam za řekou je Argentina“ popisující cestu automobilem Tatra T87 čtyřmi zeměmi Jižní Ameriky – Argentinou, Paraguayí, Brazílií a Uruguayí. Právě tyto příběhy mě přesvědčily o to, že dobrodružství na cestách a vzrušení z poznávání nových míst lze zažít v kterékoliv době a vůbec přitom nevadí, že to samé již viděly desítky, stovky a tisíce jiných cestovatelů přede mnou.

Zájem o poznávání svět u mě vydržel i nadále a po ukončení gymnázia mě nakonec dovedl až ke studiu geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Z mnoha věcí, které mě toto studium naučilo, bylo zřejmě nejpodstatnější zjištění, že geografie již dnes vůbec není o zpracování poznatků z dalekých objevných cest tak, jak tomu bylo před staletími v dobách Kryštofa Kolumba či Jamese Cooka, ale především o tom pochopit, jak a proč věci ve světě fungují tak, jak fungují. Mé odborné zaměření (dané částečně i mým zájmem o vesmír a astronomii) mě nakonec dovedlo k dálkovému průzkumu Země – tedy pozorování Země pomocí družicových snímků. Tomuto oboru se věnuji dodnes. Dalo by se říci, s pomocí družic mám nyní doslova celý svět jako na dlani. Když k tomu připočteme současné možnosti internetu, mohla by snadno vyvstat otázka, proč se handrkovat se přes půlku světa a utratit za to tolik peněz, když se prakticky kamkoliv můžu podívat pomocí pár klinutí myší? Ale počkat, tohle přeci není to, po čem jsem toužil. Prohlížet si svět na obrázcích je sice pěkné, ale já potřebuji svět zažít. A kdy jindy, když ne teď. Každý jednou zestárne, a až se i já ocitnu na konci své životní cesty, rád bych měl krásné vzpomínky na to, co všechno jsem prožil, neboť vzpomínky je to jediné, co člověku nikdo nemůže vzít. A tak se mým mottem stalo heslo:

„Neprosněte svůj život, ale prožijte svoje sny“

Vzhůru do světa!

První větší samostatnou cestu do zahraničí jsem absolvoval v roce 2011, kdy jsem se společně se svým spolužákem z vysokoškolského studia vypravil pod nejvyšší horu Evropy do Chamonix. S ním a s další naší spolužačkou jsme se pak o rok později vypravili na téměř měsíční cestu po národních parcích Jihozápadu Spojených států Amerických. Později se naše životní cesty rozešly, a já tak proto začal shánět někoho, kdo by měl podobné cestovatelské cíle jako já. Mým dalším cestovatelských cílem se stal ostrov Réunion v jižním Indickém oceánu, který jsem navštívil v roce 2013. Protože jsem neměl s kým jet (a sám jsem jet nechtěl), podal jsem si inzerát do „cestovatelské seznamky“. Tak jsem se dal dohromady se Sylvou, která tuto cestu nakonec absolvovala se mnou. Cestovatelskou seznamku jsem potom využil ještě několikrát. Tak jsem se například seznámil i s Věrou, s níž jsem v roce 2016 strávil tři týdny cestováním po Havajských ostrovech. Povídáním o hledání spolucestovatelů prostřednictvím cestovatelské seznamky bych mohl strávit mnoho času, a tak jsem se rozhodl tomuto tématu věnovat celou samostatnou kapitolu.

Návštěva Havajských ostrovů byla mým životním cestovatelským snem. Ten jsem si splnil, a tak jsem si po návratu říkal, že si dám s „dalekým cestováním“ na chvíli pokoj. Tento stav u mě ovšem vydržel jen asi týden, po jehož uplynutí jsem začal opět netrpělivě vymýšlet, kam bych se ještě vypravil. Volba nakonec padla na Nový Zéland (2018) a Island (2019). Do mnoha koutů světa jsem se navíc dostal i díky své práci. A tak jsem se například dvakrát podíval do Etiopie (2012 a 2014) nebo jsem krátce navštívil Gruzii a Arménii (2018). Zemí a destinací jsem za poslední roky navštívil ještě mnohem víc, ale nemá smysl je zde všechny vyjmenovávat.

Velkým zlomem pro mě byl rok 2018. Tehdy jsem si procházel poměrně hlubokou osobní krizí. Abych si udělal radost, koupil jsem si sportovní kabriolet Mazda MX-5, který dal mému cestování opět nový rozměr. Až do té doby jsem totiž patřil k lidem, pro které je auto pouze prostředkem k tomu, dostat se z bodu „A“ do bodu „B“. S koupí „miaty“ se ale rázem všechno změnilo a i cesta se pro mě rázem stala cílem. Řízení tohoto vozu se pro mě zkrátka stalo radostí a potěšením. Častokrát se proto seberu a jedu se projet čistě jen tak pro radost. Netrvalo tedy dlouho a v hlavě se mi začal rodit plán vyrazit na cabrio vyjížďku do nějaké vzdálenější destinace. První takovou „pánskou jízdu“ jsem absolvoval v roce 2018, kdy jsme se společně se svým švagrem Petrem vypravili Mazdou do Italských Dolomit. Jízda kabrioletem po klikatých alpských silničkách nabízejícím nádherné výhledy na okolní vrcholy mě oslovila natolik, že jsem se do Alp vrátil i další rok (2019), kdy jsem se společně s kamarádem a kolegou z práce Jirkou (který mě navíc k nákupu MX-5 inspiroval) vypravil do rakouského Söldenu v Ötzalských Alpách.

Od svých přátel a známých často dostávám otázky typu „kam vyrazím příště“. Na to je samozřejmě dost těžké nějak jednoznačně odpovědět, neboť to závisí na mnoha faktorech. Své největší cestovatelské sny jsem si navíc již splnil, ale i tak je na světě pořád mnoho míst, která mě lákají a která bych rád navštívil. Mezi nimi v současné době nejvíce dominuje Patagonie (Argentina, Chile) a severozápad Spojených států Amerických (Kaskádové pohoří, okolí Mount Rainier a Mount Saint Helens a národním park Yellowstone). Z dalších destinací, kam bych ještě někdy rád zavítal, bych zmínil zejména Austrálii a Kanárské ostrovy.

Cestování spojené s poznáváním okolního světa pro mě osobně není pouhou volnočasovou aktivitou, ale dá se říct, že i životním stylem. Plně souhlasím s tvrzením, že „investice do cestování je investice do sebe“. Cestovat a poznávat může doopravdy každý bez ohledu na věk nebo finance. A kam? No přece tam, kam nás to srdečně táhne, neboť všude je něco zajímavého co stojí za to vidět – ať už je to na druhém konci zeměkoule, nebo docela blízko za humny. Mnoho lidé se mnou možná nebude souhlasit, když řeknu, že cestování je krásná věc, pokud máme domov, kam se můžeme vrátit. Zní to možná poněkud paradoxně, ale právě cestování po světě mě naučilo mnohem víc si vážit země, kde jsem se narodil, a prostředí ve kterém jsem měl možnost vyrůstat.

Na závěr mi proto dovolte, abych vám popřál mnoho krásných zážitků při objevování krás naší planety a především bezpečné návraty z vašich cest zpět k vašim blízkým.

V Praze 19.4. 2020