Trentino – Alto Adige: geografická charakteristika
- poloha: 46°23′ s.š.; 11°25′ v.d.
- rozloha: 13 606 km2
- nejvyšší bod: Marmolada 3343 m n. m.
- počet obyvatel: 1 072 000 (2019)
- hustota osídlení: 79 obyv./km2
- hlavní město: Trento (Trident)
- úřední jazyk: italština, němčina
- politický status: autonomní region Itálie
- měna: Euro (EUR)
- časové pásmo: UTC+1 (v létě je zaváděn letní čas)
Dolomity (italsky Dolomiti, německy Dolomiten) tvoří jeden z dílčích horských celků Alp. Jejich poloha je na západě vymezena tzv. Bolzanskou kotlinou protékanou řekou Isarco (Eisack), východní hranici pak tvoří řeka Piava (Piave). Severní hranici tvoří Pusterské údolí (Val Pusteria). Celkově zabírá masiv Dolomit plochu přibližně 4750 km2.
Současný název dal pohoří francouzský učenec a mineralog Déodat Gratet de Dolomieu (1750 – 1801), který jako první popsal chemické složení dolomitu – tedy horniny, z níž je celé pohoří primárně vytvořeno. Až do té doby byl totiž dolomit (CaMg(CO3)2) považován za druh vápence (CaCO3). Název horniny byl později přenesen i na celé pohoří. Tak se ovšem stalo teprve relativně nedávno v období po první světové válce. Do té doby byly dnešní Dolomity označovány jako Monti Pallidi (Bledé hory). Dolomit je sedimentární (usazenou) horninou, která vznikla v období před 180 miliony lety na dně druhohorního moře Tethys. Do podoby hor ji vyzdvihlo tzv. alpinské vrásnění, které proběhlo v období třetihor (před 40 – 60 miliony let) v důsledku srážky africké a euroasijské litosférické desky. Na tvarování zdejšího reliéfu se opakovaně podílela i ledovcová činnost v průběhu starších čtvrtohor (pleistocénu). Na rozdíl od centrálních Alp zde však dnes najdeme pouze jediný ledovec nacházející se na severním úbočí nejvyššího vrcholu Dolomit – Marmolady (3343 m n. m.).
Horský masiv Dolomit je charakteristický bělostnou barvou svých ostrých a rozeklaných vrcholů, které v mnoha případech vytvářejí naprosto bizarní tvary věží, zubů a skalních jehel. Celkově se Dolomity skládají ze 17 skupin, z nichž k těm nejznámějším patří například Sextenské Dolomity (Dreischesterspitze, 3152 m n. m.) či Monte Civetta (3220 m n. m.). Kromě již zmíněných vrcholů jmenujme dále alespoň Tofana di Mezzo (3244 m n. m.), Monte Cristallo (3221 m n. m.), Piz Boé (3152 m n. m.), či ikonický masiv Tre Cime (2999 m n. m.), který je považován za jakýsi symbol celého pohoří.
Z hydrologického hlediska prochází Dolomity hranice úmoří Černého a Severního moře. Toto rozvodí probíhá (mimo jiné) poměrně zvláštně již zmíněným údolím Val Pusteria, kdy západní části tohoto údolí je odvodňována řekou Rienza do Labe a následně pak do Severního moře, zatímco východní částí údolí je odvodňována Drávou (Drau) mířící do Dunaje, a následně pak do Černého moře. Obecně jsou však Dolomity poměrně suchou oblastí, a tak zde nenajdeme tolik horských jezer, jako je tomu v jiných částech Alp. Z těch nejznámějších a nejnavštěvovanějších jmenujme alespoň Lago di Dobbiaco (Toblacher See) či Lago di Misurina.
Oblast Dolomit je rovněž velmi zajímavá z hlediska složení zdejšího obyvatelstva, které je dáno historickým vývojem tohoto území. V současnosti se celé pohoří nachází na území Itálie v rámci regionu Tridenstko – Horní Adiže (Trentino – Alto Adige). Značná část tohoto území se však součástí Itálie stala teprve po roce 1919. Do té doby patřilo k území Habsburské Rakousko – Uherské monarchie. Díky tomu zde dodnes dobré 2/3 obyvatel mluví německy a němčina je zde dokonce uznána za úřední jazyk. To je také důvod, proč naprostá většina zdejších míst nese jak italský, tak i německý název. Kromě toho ve zdejší nepřístupné krajině zůstala zachována také stará kultura tzv. Ladinů hovořících svým vlastním jazykem, který je příbuzný se švýcarskou rétorománštinou. Na některých místech se proto mluví hned třemi různými jazyky. Hlavními centry regionu jsou města Trento (Trident) se 120 000 obyvateli (2019) a Bolzano (Bozen) se 107 000 obyvateli. Obě města se ovšem nacházejí mimo vlastní oblast Dolomit. Jejím centrem je pak vyhlášené středisko zimních sportů Cortina d’Ampezzo (cca. 6000 obyvatel). Dolomity jsou mnohými milovníky hor považovány za jedno z nejkrásnějších pohoří na světě, a proto rozhodně stojí za návštěvu prakticky v kterékoliv části roku – při zimním lyžování, nebo v létě či na podzim při horské turistice. V roce 2009 byla oblast italských Dolomit zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.
Trentino – Alto Adige: stručná historie
Nejstarší osídlení oblasti Dolomit je archeologicky doloženo z paleolitu. Spolehlivěji ale popsáno teprve od doby bronzové. V průběhu prvního tisíciletí před naším letopočtem zde postupně sídlili Keltové a Rhétové (jejichž kultura a jazyk byly pravděpodobně alespoň částečně ovlivněny Etrusky). Později se území stalo součástí Římské říše. Po pádu Říma se zde usídlil germánský kmen Langobardů, který sem přišel v polovině 6. století n.l. Od 14. století náležela větší část území Dolomit pod správu biskupů z Trentina a Brixenu, a jako taková patřila k državám rodu Habsburků, menší část naopak patřila k Benátsku.
Oproti jiným částem Alp byly Dolomity širší veřejnosti „objeveny“ až relativně pozdě. Zatímco významné vrcholy centrálních Alp byly již člověkem dávno zdolány (např. vůbec nejvyšší hora Alp Mont Blanc v roce 1786), vrcholy Dolomit teprve dostávaly své jména. Do povědomí se Dolomity dostaly teprve díky cestopisu dvou anglických cestovatelů Josiaha Gilberta a George Cheethama Churchilla „The Dolomites: Excursions Through Tyrol, Carinthia, Carniola and Friuly“, který poprvé vyšel v roce 1864. Zásadním mezníkem se pak stalo otevření silnice přes Brennerský průsmyk v roce 1867, který tuto dříve odlehlou a velmi izolovanou oblast zpřístupnil. Do té doby byly Dolomity prakticky nenavštěvované. Také první „velký“ vrchol byl v Dolomitech zdolán Angličanem, když horolezec John Ball v roce 1857 vystoupil na vrchol Monte Pelmo (3168 m n. m.). Dalším významným objevitelem a průkopníkem horolezectví v Dolomitech byl Vídeňan Paul Grohman, který v průběhu 60. let 19. století uskutečnil hned několik prvovýstupů na zdejší vrcholy. K těm nejvýznamnějším patří zejména dosažení vrcholů vůbec nejvyšší hory Dolomit Marmolady (3343 m n. m.) v roce 1864 či ikonického masivu Tre Cimes (2999 m n. m.) v roce 1869. K dalším významným Grohmanovým prvovýstupům je možné počítat např. Tofana di Mezzo (3244 m n. m.) v roce 1863 či Monte Cristallo (3221 m n. m.) v roce 1865. Podobně významnou pro objevování Dolomitů byla i rodina Innerkoflerů.
Jak již bylo řečeno dříve, probíhala přes Dolomity do roku 1918 rakousko – italská hranice, která byla definitivně vymezena po bitvě u Custozy (1866), kdy se Italové neúspěšně snažili o zabrání Tridentska a Jižního Tyrolska. Přestože se Itálie stala v roce 1882 členem vojenského paktu (později známého jako Trojspolek) tvořeného dále Rakousko – Uherskem a Německem, rozpory a nedůvěra mezi oběma zeměmi přetrvávaly. Po vypuknutí první světové války na přelomu července a srpna roku 1914 se Itálie překvapivě odmítla účastnit bojů na straně Trojspolku a vyhlásila neutralitu. Toho využili diplomaté Dohodových mocností (především Francie a Velké Británie), kteří Itálii slíbili územní zisky, pokud vstoupí do války proti svým původním spojencům. Tak se také stalo a 23. května 1915 Itálie vyhlásila válku Rakousko – Uhersku. Protože většina rakouské armády byla tou dobou vázána na jiných bojištích, očekávali Italové rychlou ofenzivu, které povede k obsazení jimi nárokovaných území. Velmi členitý horský terén Dolomit ale vyhovoval spíše obráncům, a tak se válka rychle změnila ve vyčerpávající poziční boje. Nejdůležitější pozice, o které se urputně bojovalo, se nacházely na horkých hřebenech (často ve výškách nad 3000 m n. m.), náhorních planinách, v průsmycích a dokonce i na ledovcích. Problémem se ukázalo být zásobování, kdy většinu zásob museli nosit sami vojáci s případnou dopomocí zvířat. Zásobovací stezky byly ovšem často pod palbou nepřátelských ostřelovačů, a tak se stávalo, že některé pozice byly zcela odříznuty od okolí a zásob i po několik týdnů. V horách tak byly vybudovány rozsáhlé systémy zákopů, štol, pozemních úkrytů a jištěných cest. Na mnoho z nich je možné v Dolomitech narazit dodnes. K nejprudším bojům došlo na masivu Monte Piano, na Tofaně či na masivu Marmolady. Vojáci museli snášet nejen nebezpečí, které představovala nepřátelská palba, ale také neuvěřitelně tvrdé přírodní podmínky, jakými byly zejména mráz a laviny. Udává se, že dobré 2/3 vojáků padlých během první světové války na „alpské“ frontě zahynuly právě v důsledku strádání hladem a zimou nebo při různých přírodních katastrových (laviny, sesuvy…). Boje v Dolomitech ustaly teprve na podzim roku 1917, kdy se Italové ze svých pozic stáhli v důsledku pro ně nepříznivé situace na frontě na řece Isonzo. Po skončení války v roce 1918 byla celá oblast obsazena italskou armádou a po podepsání Saint-Germainské mírové smlouvy v roce 1919 bylo Jižní Tyrolsko a Tridentsko definitivně přiznáno Itálii (i přesto, že v té době 90 % zdejších obyvatel hovořilo německy). Na závěr dodejme, že značná část vojáků tehdejší rakouské armády bojujících na italské „alpské frontě“ ve skutečnosti pocházela z Čech.
Po nástupu diktátora Benita Mussoliniho (1922) byla zahájena násilná „italizace“ původně rakouských území, přičemž vše, co nějak souviselo se „starým Tyrolskem“ muselo být zlikvidováno (včetně názvu území). V roce 1938 vznikla dohoda mezi Mussolinim a Adolfem Hitlerem, na jejímž základě měla být německy hovořící část místní populace přesídlena do Německa. K tomu ovšem díky vypuknutí druhé světové války o rok později ve větší míře nedošlo. Po kapitulaci Itálie v září 1943 byla oblast Jižního Tyrolska obsazena Německem. Po válce zůstalo území součástí Itálie, avšak v roce 1946 byla podepsána italsko – rakouská smlouva, která mu zajišťovala poměrně rozsáhlou autonomii a rovnocenné postavení němčiny a italštiny coby úředních jazyků (tato smlouva byla znovu ratifikována v roce 1971). Opětovné propojení přeshraniční spolupráce však zajistilo teprve přijetí Rakouska do Evropské unie v roce 1995.
Jak se zrodila „via ferrata“?
Pojem via ferrata (doslova „železná cesta“) není pravděpodobně potřeba nějak sáhodlouze vysvětlovat, neboť snad každý příznivec horské turistiky se s ním již někdy v životě setkal. Jedná se o cestu vedoucí v jinak těžko přístupném horském terénu, která je vybavena různými jistícími pomůckami – především jistícím ocelovým lanem, železnými stupy a případně i dalšími pomůckami (žebříky, lávkami, řetězy…). V současnosti se jedná o populární rekreační sport, který spojuje prvky horské turistiky s horolezectvím. Málokdo ovšem dnes již ví, že to co je pro nás dnes zábavou a potěšením vznikalo v podmínkách, kdy šlo doslova o život. Ale pěkně po pořádku. Vůbec první cesta využívající umělých pomůcek k dosažení horského vrcholu byla pravděpodobně vybudována v roce 1843 na Dachsteinu. Podobné cesty se později objevily i na dalších alpských vrcholech například na Grossglockneru (1869) či Zugspitze (1873). Největšího rozvoje dosáhly „zajištěné cesty“ v období první světové války právě v italských Dolomitech. Tehdy však pochopitelně nebyly budovány pro rekreační potěchu turistů, ale z holé nutnosti. Bojová stanoviště „alpské fronty“ se totiž mnohdy nacházela na exponovaných, vysoko položených pozicích, k nimž se vojáci (společně se zásobami a dalším vybavením) museli nějak dostat. Tak byly postupně vybudovány rozsáhlé systémy lan, žebříků, galerií a štol. Že pohyb po takových stezkách rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem si lze pravděpodobně představit. Přístupové a zásobovací trasy se často ocitly pod palbou nepřítele (často byly v hledáčku speciálně vycvičených ostřelovačů). Kromě toho navíc prakticky kdykoliv hrozil pád do hlubin či zasypání uvolněnými kameny (či v zimě lavinami). Po válce byly zajištěné horské stezky opuštěny, neboť „opravdoví horolezci“ je považovali ze „znesvěcení hor“. Nová vlna zájmu přišla teprve v průběhu 70. let v souvislosti s rozvoje cestovního ruchu a turistiky. Staré vojenské cesty tak byly obnovovány a opravovány. Kromě toho byly budovány i zcela nové cesty – a to nejen v Dolomitech, ale i následně i v jiných částech Alp.
Dolomity: cesta na bojové pozice v době první světové války
[Wikipedia Commons, public domain]
Dolomity: cesta na bojové pozice v době první světové války
[Wikipedia Commons, public domain]
