Po návštěvě historického centra Innsbrucku a vydatné snídani v jednom místních bister se vydáváme na další cestu, jejímž cílem je již definitivně srdce italských Dolomit Cortina d’Ampezzo, od které nás v tomto okamžiku dělí vzdálenost přibližně 150 km. Hranice do Itálie překračujeme v Brennerském průsmyku (Brennerpass, Passo del Brennero), který leží v nadmořské výšce 1374 m asi 30 kilometrů na jih od Innsbrucku. Brennerský průsmyk dnes představuje jednu z nejdůležitějších dopravních spojnic mezi Rakouskem a Itálií, neboť tudy údajně putuje až 30 % veškerého zboží převáženého přes Alpy. Obchodní a vojenská cesta přes Alpy tudy probíhala již v době starověkého Říma přibližně od 2. století našeho letopočtu (tato cesta je například zaznamenána na vojenské pochodové mapě „Tabula Peutingeriana“ vytvořené na podkladě kopie tzv. Agrippovy mapy ze 4. století n.l.). První „moderní“ silnice zde byla postavena v roce 1772 a v roce 1867 následovalo i železniční spojení. Současná dálnice (díky níž sem cesta z Insbrucku zabere v ideálním případě méně než půl hodiny) pak byla vybudována v roce 1974. Hranici mezi Rakouskem a Itálií však Brennerský průsmyk tvoří teprve od roku 1919, neboť až do té doby patřilo území tzv. Jižního Tyrolska (Südtirol) Rakousko – Uherské monarchii a součástí Itálie se stalo až důsledku podpisu Saint-Germainské mírové smlouvy po první světové válce. Že je zdejší území jakousi „neitalskou Itálií“ si ostatně lze všimnout i dnes po více než sto letech – například podle toho, že prakticky všechny nápisy u silnice jsou psané nejprve německy a teprve poté italsky.
Přítomnost strategické dopravní cesty přes Brennerský průsmyk kombinovaná s blízkostí hranic s nepřátelsky orientovanou Itálií vedla Rakouskou monarchii k zajištění tohoto území výstavbou různých vojenských opevnění. Jedním z nich je pak pevnost Franzfeste (Festung Franzfeste – Forte di Fortezza) nacházející se na břehu řeky Isarco (Eisack) poblíž začátku údolí Wipptal. Pevnost byla vybudována na pokyn císaře Františka I. v letech 1833 – 1838 podle návrhu vojenského inženýra Franze Scholla. Na její stavbě se průběžně podílelo 3500 – 4500 dělníků. Areál byl rozdělen na menší „horní pevnost“, která sloužila především jako skladiště munice, a větší „dolní pevnost“ tvořící hlavní část opevnění a kasárna pro vojsko. Obě části pak byly navzájem propojeny krytým schodištěm vytesaným do skály. V době války mohla pevnost pojmout posádku až 1000 mužů a její hlavní výzbroj tvořilo 90 děl. Ve skutečnosti ale pevnost nebyla nikdy dokončena a nikdy se také nezapojila do žádných válečných operací. Po uzavření již zmíněné mírové smlouvy se navíc ocitla na italském území. Italská armáda nechala v roce 1930 postavit modernější opevnění. Podle různých konspiračních teorií měla být pevnost za druhé světové války využívána jako skladiště předmětů uloupených německými jednotkami SS a jako uložiště zlatých zásob Italské národní banky. Pevnost stavebně upravena a v letech 2007 – 2008 zpřístupněna pro návštěvníky. Zdejší expozice se částečně věnuje historii pevnosti a částečně slouží jako výstavní prostor soudobého moderního umění (Manifesta7). V tomto ohledu si nemohu odpustit poznámku, že se jedná o „umění nejnekonformnějšího ražení“…kdy jedním z exponátů například tvoří jakýsi „chuchvalec“ asfaltu rozprsklý a utuhlý na trávníku apod.
Pevnost Franzfeste se nachází prakticky na předměstí Brixenu (Bressanone) ležícího 45 kilometrů jižně od Brennerského průsmyku při soutoku řek Isarco a Rienza. Brixen zná asi většina z nás z dob školní docházky jako místo nedobrovolného pobytu českého literáta a politika Karla Havlíčka Borovského (1821 – 1856). Borovský byl do brixenského vyhnanství odvezen v prosinci roku 1851. Nejprve byl ubytován v hotelu Elephant, který dodnes můžeme najít nedaleko hlavního Brixenského náměstí v ulici Via Rio Bianco (Weisslahnstrasse). Později, kdy za Havlíčkem přijela manželka s dcerou, se celá rodina přestěhovala do malého domku nedaleko odtud. Také tento domek je možné v Brixenu najít i dnes – od hotelu Elephant stačí dojít na konec ulice Via Rio Bianco, zde přejít na druhou stranu hlavní ulice Via Dante (Dantestrasse) a pokračovat dál do ulice Via Karel Havlicek (Karel Havlicek Strasse). Ovšem pozor – abychom se dostali k samotnému Havlíčkovu domku, nesmíme pokračovat dál „Havlíčkovou ulicí“, ale naopak zahnout doleva do ulice Via Pentolai (Kachleraustrasse). Havlíčkův domek je hned první budovou v této ulici. Historie Brixenu však sahá mnohem dále do minulosti. První zmínky o něm pocházejí z roku 901 v darovací listině posledního východofranského krále Ludvíka IV. Dítěte. Po dlouhá staletí byl Brixen významným církevním centrem díky sídlu knížecích biskupů (Fürstbischof). Jedním z nich byl například i významný filozof a renesanční myslitel Mikuláš Kusánský (1401 – 1464), který zde strávil poslední léta svého života. Myšlenky této významné osobnosti ovlivnily celou řadu pozdějších filozofů (z nichž je možné jmenovat například Leonarda da Vinci, Gottfrieda Wilhelma Leibnitze, Georga Wilhelma Hegela nebo například Jana Amose Komenského). Centrem Brixenu je náměstí Piazza Duomo (Domplatz) na kterém stojí zřejmě nejpozoruhodnější církevní stavba města – tzv. Brixenský dóm (Dom Mariae Aufnahme in den Himmel und St. Kassian). Původní kostel zde byl založen již v průběhu 10. století. Ve 13. století byl poprvé přestavěn a znovu pak v letech 1745 – 1754, kdy dostal současnou barokní podobu. Interiér katedrály je velmi bohatě vyzdoben, přičemž z této výzdoby vyniká zejména rozsáhlá stropní malba významného barokního malíře Paula Trogera. V těsném sousedství katedrály pak leží i farní kostel sv. Michala, který byl založen v 11. století a jeho současná gotická podoba pochází z 15. století. Další významnou budovou historického centra Brixenu je biskupský hrad (Hofburg) založený biskupem Brunem von Kirchbergem, který se sem přestěhoval v roce 1262. V roce 1592 byla zahájena renesanční přestavba hradu následovaná další přestavbou v letech 1701 – 1711, která dala celému areálu dnešní barokní podobu. Hofburg byl sídlem knížecích biskupů do roku 1803, kdy byl tento úřad zrušen. Později byl diecézi opět navrácen a biskupové tu sídlili až do roku 1973, kdy bylo jejich sídlo definitivně přeneseno do Bolzana, a brixenský Hofburg se stal prostorem pro expozici diecézního muzea.
Pro další cestu do Cortiny máme nyní hned dvě možnosti. První možností je pokračovat z Brixenu po dálnici do Klausenu a následně pak do samotné Cortiny. Druhou možností je vypravit se z Brixenu proti proudu Rienzy až do Toblachau a zde pak odbočit prudce k jihu a po silnici SS51 pokračovat do Cortiny. Tato druhá možnost je o něco kratší a navíc vede kolem jezera Lago Dobbiaco (Toblacher See), v jehož smaragdově modré vodě se odrážejí bělostné vrcholky okolních hor. Ne nadarmo je tedy toto jezero považováno za jedno nejkrásnějších jezer v celých Dolomitech. Od jezera do Cortiny je to pak již jen slabou půlhodinku jízdy.
Ačkoliv je Cortina d’Ampezzo známá především milovníkům zimních sportů, má rozhodně co nabídnout i v letní sezóně, neboť je téměř ideálním východištěm k výletům po okolních horách. Přírodní scenérie jako zde se zkrátka a dobře vidí jen málokde, neboť celé město je doslova obklíčeno zubatými horskými vrcholy. Cortina se nachází na samé hranici regionů Trentino – Alto Adige (bývalého rakouského Jižního Tyrolska) a (italského) Benátska. Na rozdíl od zbytku bývalých rakouských území ovšem místní obyvatelé nemluvili německy, ale používali vlastní jazyk (ladin), který je příbuzný se švýcarskou rétorománštinou. Zásadním zlom v rozvoji města znamenalo pořádání VII. zimních olympijských her v roce 1956, neboť až do té doby byla Cortina jen malou a nikterak známou vesnicí. Teprve poté se z ní stalo vyhledávané a rychle se rozvíjející turistické středisko, které je dnes domovem pro přibližně 6000 obyvatel. V období vrcholu turistické sezóny je ovšem počet lidí, kteří se zde zdržují, i 10x vyšší. Z historických památek města lze jmenovat především děkanský kostel Basilica Minore dei Santi Filippo e Giacomo, který byl postaven v letech 1769 – 1775 na místě starších kostelů ze 13. a 15. století. Štíhlá 73 metrů vysoká věž tohoto kostela postavená dodatečně v letech 1852 – 1858 tvoří naprosto nezaměnitelnou dominantu celého města. Zajímavou pozoruhodností je přitom skutečnost, že věž není součástí budovy chrámu, ale jedná se o samostatnou stavbu). Nejvíce si však člověk vychutná atmosféru města při procházce zdejšími uličkami či případně při návštěvě některé z mnoha místních restaurací.
Právě pro svou atmosféru a krásné okolí byla Cortina místem, kde se natáčelo hned několik dobře známých filmů. Prvním, na který lze vzpomenout, je komedie Růžový panter (1963) s nezapomenutelným Peterem Sellersem v roli inspektora Clouseaua. Podruhé se okolní hory (konkrétně Tofana) objevily například ve filmu Jen pro tvé oči (1981) s agentem Jejího veličenstva Jamesem Bondem ztvárněným Rogerem Moorem (filmů se ovšem v okolí Cortiny točilo mnohem více). Cortina d’Ampezzo dala rovněž název jednomu z nejprodávanějších vozů značky Ford v 70. letech 20. století (Ford Cortina).
Vyhnancem v Brixenu
Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856) se narodil 31.10. 1821 ve vesničce Borová nedaleko Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu na Českomoravské vysočině. Po vystudování gymnázia vstoupil do kněžského semináře, který ale po třech letech opustil a stal se naopak kritikem církve, jenž dle jeho názoru vedla lid ke konzervatismu v protinárodnímu duchu. Borovský se pod vlivem svých přátel stal zastáncem rusofilství, z něhož ho však „vyléčila“ osobní návštěva carského Ruska v roce 1844, odkud se vrátil s přesvědčením, že propagovaná „všeslovanská vzájemnost“ je nereálná. V revolučním roce 1848 založil vlastní Národní noviny. Současně byl zvolen poslancem Říšského sněmu, avšak na svůj mandát již v prosinci téhož roku abdikoval. Jako novinář byl Havlíček velkým kritikem vládní politiky v důsledku čehož byly jeho Národní noviny v roce 1849 nejprve zakázány, a později bylo jejich vydávání povoleno pouze pod podmínkou, že se zdrží politické kritiky. To se však nestalo, a tak bylo vydávání novin v roce 1850 zakázáno definitivně. Havlíček poté založil časopis Slovan. Později se Havlíček rozhodl novinářskou práci přerušit. Zlom nastal v roce 1851, kdy byl císařským ministrem vnitra Alexandrem Bachem přednesen návrh na Havlíčkovu deportaci. Tak byl 16. prosince toho roku zadržen policejním komisařem Franzem Dederou a dostavníkem dopraven do tyrolského Brixenu. Zpočátku zdejšího pobytu bydlel v hotelu Elephant, kde se mimo jiné seznámil s dalšími vyhnanci, kteří sem byli odeslání zejména pro svou účast na revolučních událostech roku 1848. V roce 1852 se na ním přestěhovala jeho manželka s dcerou a rodina si pronajala malý domek. Na tomto místě je potřeba uvést na pravou míru u nás mnohdy zažitou představu, že Havlíčkova internace v Brixenu byla jakýmsi krutým vězením. Ve skutečnosti Havlíček dostával od státu pravidelnou apanáž ve výši 500 zlatých ročně (což byl tehdy plat vyššího státního úředníka). Také pobyt ve zdravém horském prostředí paradoxně prospíval Havlíčkovu zdraví, které bylo podlomeno tuberkulózou. Více než fyzické strádání tedy Havlíček ve svém brixenském vyhnanství trpěl psychicky v důsledku izolace od přátel a pobytu mimo „český živel“. Své zatčení a pobyt v Brixenu popsal v jenom ze svých nejznámějších děl „Tyrolské elegie“. Z vyhnanství byl Havlíček propuštěn o 4 roky později v roce 1855. O rok později Havlíček zemřel na následky tuberkulózy (tedy nikoliv na následky „věznění v Brixenu“, jak je mnohdy často uváděno). Přesto všechno se Karel Havlíček Borovský stal národním mučedníkem a jeho osoba byla ve vlasteneckých kruzích dlouhou dobu velmi uctívána.
O VII. zimních olympijských hrách (1956)
Ve dnech 26.1. – 5.2. 1956 se italská Cortina d’Ampezzo stala dějištěm VII. zimních olympijských her. Cesta k nim však vůbec nebyla jednoduchá. Původně se totiž měla olympiáda v Cortině odehrát již v roce 1944, avšak v důsledku právě probíhající druhé světové války byla zrušena. Po válce se Cortina přihlásila k pořadatelství her plánovaných na rok 1952, avšak vybráno bylo nakonec norské Oslo. Cortina byla navíc ještě na počátku 50. let jen malá horská vesnice, a tak musela italská vláda vynaložit značné finanční investice na rozvoj místní infrastruktury. Aby zvládla nápor návštěvníků, musely být významně upraveny nejen zdejší sjezdovky a postaven zcela nový zimní stadion, avšak vybudovány musely být i nové silnice a železnice zajišťující dopravní spojení s okolním světem. Celkem se her zúčastnilo 821 sportovců reprezentujících 32 zemí. Československo bylo na hrách reprezentováno výpravou čítající 41 členů, kterým se ovšem bohužel nepodařilo vybojovat ani jedinou medaili. Z celkového hodnocení se nejúspěšnější stala výprava Sovětského svazu, který se tehdy účastnil zimních olympijských her vůbec poprvé v historii. Sovětští sportovci získali celkem 7 zlatých, 3 stříbrné a 6 bronzových medailí.
