Nový Zéland: geografická charakteristika
- poloha: 47°19′ – 34°25′ j.š.; 166°27′ v.d. – 178°33′ v.d.
- rozloha: 268 680 km2
- nejvyšší bod: Mount Cook (3727 m n.m.)
- počet obyvatel: 4 940 000 (2018)
- hustota zalidnění: 18 obyv./km2
- hlavní město: Wellington
- úřední jazyk: angličtina a maorština
- politický status: konstituční monarchie – člen Commonwealthu
- měna: novozélandský dolar (NZD)
- časové pásmo: UTC + 12h; od poslední neděle v září do poslední neděle v dubnu je zaváděn letní čas UTC + 13h
Nový Zéland (maorsky Aotearoa – „Země dlouhého bílého oblaku“) se rozkládá v jihozápadní části Tichého oceánu. Skládá se ze dvou hlavních ostrovů (Severního a Jižního) oddělených Cookovým průlivem, a dále pak z dalších přibližně 600 ostrovů a ostrůvků roztroušených v okolním oceánu. Svou rozlohou 268 680 km2 je Nový Zéland o něco málo větší než Velká Británie (242 495 km2) a přibližně 3.5x větší než Česká republika. Současně však k území Nového Zélandu náleží i další závislá území, jakými jsou například Cookovy ostrovy, Nieu a Tokelau. Nejbližším sousedním státem je Austrálie. I ta je však vzdálena zhruba 2000 kilometrů na západ.
Ačkoliv je Nový Zéland formálně zahrnován pod světadíl označovaný jako „Austrálie a Oceánie“, není ve skutečnosti součástí Australského kontinentu, neboť se nenachází na jeho kontinentálním šelfu, avšak je součástí samostatného z větší části ponořeného kontinentu Zélandie. Severní ostrov (North Island, maorsky Te Ika-a-Maui – „velká ryba Mauiho“) má členité pobřeží s několika výraznými poloostrovy vybíhajícími hluboko do oceánu. Při rozloze 114 597 km2 je 14. největším ostrovem na světě. Žije zde kolem 3.7 milionu obyvatel (tedy přibližně 75 % veškeré populace Nového Zélandu). Centrální část ostrova tvoří vulkanická oblast, přičemž čtyři ze zdejších sopek jsou dosud činné. Jedna z nich – Mount Ruapehu (2797 m n. m.) je pak i nejvyšším vrcholem Severního ostrova. Vulkanická činnost se zde projevuje (kromě již zmíněných sopek) i přítomností mnoha gejzírů a horkých termálních pramenů. Sopky také daly vzniknout četným jezerům (například Taupo nebo Rotorua). Směrem k pobřeží pak terén přechází v nízké kopce a nížiny.
Jižní ostrov (South Island, maorsky Te Wai Pounamu – „nefritové moře“) je od Severního ostrova oddělen 23 kilometrů širokým Cookovým průlivem. Přes tuto poměrně malou vzdálenost je však jeho charakter zcela odlišný. Svou rozlohou 151 215 km2 je 12. největším ostrovem na světě. Žije zde však pouze něco přes milion obyvatel (na ploše přibližně 2x větší než jaká je rozloha České republiky tak žije přibližně stejný počet obyvatel jako má Praha). Ve srovnání se Severním ostrovem je mnohem hornatější, přičemž hlavním pohořím jsou zde Jižní Alpy, táhnoucí se jako jakási páteř podél celého ostrova. Zde se také nachází nejvyšší hora celého Nového Zélandu Mount Cook (3724 m n. m.). Kromě ní je zde ještě dalších 17 vrcholů, jejichž nadmořská výška přesahuje 3000 metrů. Původ tohoto pohoří ovšem není vulkanický, ale tektonický založený na kolizi Indo-Australské a Pacifické litosférické desky. Centrální část Jižních Alp je pokrytá ledovci, z nichž k nejznámějším patří zejména Foxův ledovec (Fox Glacier) a ledovec Františka Josefa (Franz Joseph Glacier) sestupující z nejvyšší části Jižních Alp směrem k západnímu pobřeží ostrova. Z druhé strany (tj. z východu) je pak možné najít například Tasmanův ledovec (Tasman Glacier). Ledovcová činnost měla na vývoj povrchu Jižního ostrova naprosto zásadní význam, neboť znamenala nejen vyhloubení četných ledovcových údolí, ale i vznik více než 3800 jezer. Jihozápadní část ostrova (označována jako Fiordland) je pak typická přítomností ledovcových fjordů. Podobně členité je i pobřeží v nejsevernější části ostrova označované jako Marlborough Sounds. Zde se však jedná o původně říční údolí, která byla následně zatopena mořem v důsledku poklesu terénu.
Oba hlavní ostrovy se táhnout v jihozápadním – severovýchodním směru v délce přibližně 1600 kilometrů při maximální šířce 400 kilometrů. Díky tomu zasahuje Nový Zéland do několika podnebných pásem od subtropického na severu Severního ostrova, přes mírné oceánské (většina území) až po subantarktické v jižní části Jižního ostrova. Klimatické podmínky jsou však variabilní také díky značné výškové členitosti obou ostrovů. Severní ostrov je přitom o něco teplejší (+18 °C) než ostrov Jižní (+13°C). Roční období jsou na Novém Zélandu ve srovnání se severní polokoulí obrácená. Nejteplejšími měsícem je leden s průměrnou teplota +20 °C (Auckland), respektive +18°C (Christchurch), zatímco nejchladněji je v červenci s průměrnou teplotou +11°C (Auckland), respektive +8°C (Christchurch). Převládající západní větry přinášejí celoročně bohaté srážky, jejichž rozložení se však výrazně liší díky srážkovému stínu Jižních Alp, které tvoří přísunu vlhkého oceánského vzduchu výraznou bariéru. Na návětrné straně v oblasti Fiordlands tak ročně spadne až 6700 mm srážek, zatímco na závětrné straně v provincii Otago dosahují srážkové úhrny pouze 300 mm za rok. Sněhové srážky jsou na Severním ostrově omezené v podstatě pouze na centrální (výše položenou) vulkanickou oblast. Naopak na Jižním ostrově jsou v zimě sněhové srážky v oblasti Jižních Alp časté a vydatné.
Původními, nebo přesněji prvními, obyvateli Nového Zélandu byli Maorové – polynésané, kteří na ostrovy připluli v průběhu 9. – 14. století našeho letopočtu. Pro Evropu byl Nový Zéland objeven v roce 1642 nizozemským mořeplavcem Abelem Tasmanem a následně (v letech 1769 – 1770) podrobněji prozkoumán britským námořním objevitelem Jamesem Cookem. Nové objevené území však dlouhou dobu nikoho nelákalo k osidlování. Větší příliv evropských přistěhovalců tak započal teprve v průběhu 19. století, kdy nad původními Maory začali pozvolna získávat populační převahu. Dnes je Nový Zéland domovem pro přibližně 4 900 000 obyvatel (což je méně než polovina obyvatel České republiky). Většinu obyvatelstva tvoří Novozélanďané evropského původu označovaných Maory jako „Pakeha“ tvořících přibližně 74 % populace. Sami sebe pak označují jako „Kiwies“. Druhou největší skupinu tvoří Maorové, představující 15 % obyvatelstva. Dalšími skupinami jsou pak přistěhovalci z Asie (12 %) a jiných tichomořských ostrovů (8 %).
Nový Zéland získal nezávislost na Velké Británii v roce 1907, dodnes je však součástí britského společenství (tzv. Commonwealthu). Hlavou státu je tak formálně britská královna Alžběta II., jejíž moc je zde zastupována generálním guvernérem (respektive v současnosti, tj. v roce 2018, guvernérkou). Zákonodárnou moc vykonává jednokomorový parlament složený ze 120 poslanců volených na 3 roky. Výkonnou moc představuje vláda v čele s premiérem (v současnosti, tj. 2018, premiérkou), který je fakticky nejvyšší politickou funkcí v celé Zemi. Nový Zéland byl přitom prvním státem na světě, který přiznal volební právo ženám (v roce 1893). Je také pravděpodobně jediným státem, jehož ústava má nepsanou podobu.
Nový Zéland: stručná historie
Území Nového Zélandu bylo prvně osídleno člověkem pravděpodobně kolem roku 100 našeho letopočtu. Jednalo se o nám dnes již neznámé polynéské kmeny. V období mezi roky 1000 – 1100 dorazili k břehům Nového Zélandu předkové dnešních Maorů (pravděpodobně z oblasti Cookových a Společenských ostrovů). Podle maorské legendy objevil Nový Zéland (Aoteroa – Zemi dlouhého bílého oblaku) mořeplavec Kupe, který se vrátil do své původní vlasti „Hawaiki“ (pravděpodobně Tahiti). Protože zdejší ostrovy začínaly být stále rostoucímu počtu obyvatel malé, rozhodli se vypravit do nově objevené země. S sebou sem dovezli psy, taro, jamy a batáty, které ovšem ve zdejším chladnějším klimatu příliš dobře nerostly. Zato se zde však vyskytovali řeky bohaté na ryby (úhoře) a především pak obří nelétaví ptáci moa, kteří se stali pro loveckou společnosti prakticky jediným zdrojem masa. Odtud také pochází vlastní pojmenování Maorů, které by se dalo přeložit jako „lid ptáků moa“. Příliv obyvatel vrcholil v průběhu 13. a 14. století a je označován jako tzv. „velká migrace“, kolem roku 1500 byl proces osídlování Nového Zélandu dovršen.
Díky intenzivnímu lovu byli ovšem ptáci moa rychle (během pouhých 100 let) vyhubeni. Někteří vědci se domnívají, že vyhubení ptáků moa dalo v maorské společnosti následně vzniknout kanibalismu, a že tedy kanibalismus neměl pouze spirituální, ale také „nutriční“ význam. Se snižováním počtů lovných ptáků se začalo více rozvíjet pěstování zemědělských plodin. V důsledku toho se začalo obyvatelstvo přesouvat z Jižního na do té doby prakticky neobydlený Severní ostrov s teplejším klimatem, a tedy i vhodnějšími podmínkami pro zemědělství. Tento mohutný přesun měl za následek, že v době, kdy Nový Zéland objevili Evropané, žilo na Severním ostrově kolem 95 % veškerého obyvatelstva.
V roce 1642 dorazil k novozélandským břehům nizozemský mořeplavec Abel Tasman při své cestě, jejímž cílem bylo objevit bájnou „Jižní zemi“ (Terra Australis). Tasman pojmenoval nově objevenou zemi jako „Staaten Land“ a později pak jako „Niew Zeeland“ (podle nizozemské pobřeží provincie Zeeland). První kontakt mezi Evropany a Maory nedopadl zrovna nejlépe, neboť Maoři na Tasmanovy námořníky zaútočili, přičemž čtyři z nich zabili a následně snědli. V roce 1769 připlul k Novému Zélandu britský námořní objevitel James Cook, který jako první zjistil, že jde o dva ostrovy oddělené průlivem. Také Cook považoval po prvním setkání Maory za agresivní, avšak s jinými kmeny se mu naopak podařilo navázat přátelské vztahy. Na Nový Zéland se Cook vrátil i během své druhé (1773) a třetí (1776) výpravy. Prakticky ve stejné době dorazili na Nový Zéland i Francouzi pod vedením kapitánů Jeana de Surville (1769) a Mariona du Fresne (1772).
Nové území však nikoho příliš nelákalo, a tak sem první evropští osadníci začali přicházet až na přelomu 18. a 19. století. Tehdy vyrostly na pobřeží základny lovců tuleňů a velryb. V této době byly na Nový Zéland dovezeny také první palné zbraně. Někteří náčelníci jejich význam velmi rychle pochopili a začali za ně Evropanům dávat své nejcennější poklady a půdu. Následně pak pořádali výbojné výpravy proti kmenům, které ještě puškami vyzbrojeny nebyly. Do roku 1840 tak proběhlo na 600 větších či menších mezikmenových konfliktů, které jsou označovány jako „mušketové války“. V jejich důsledkem bylo doslova zmasakrování velké části maorského lidu nad kterým Evropané rázem začali mít populační i kulturní převahu. V roce 1840 tak Maoři tvořili již jen 12 procent populace. Ve stejném roce byla mezi Maory a Brity podepsána tzv. smlouva z Waitangy která měla zajistit Maorům kontrolu nad jejich územími, právy a majetkem výměnou za to, že se Nový Zéland dostane pod svrchovanost britské koruny. Smlouva byla vyhotovena jak v anglické, tak v maorské verzi, které se však navzájem poněkud lišily ve svém obsahu, což nakonec vyústilo v další konflikty.
Již v roce 1838 vznikla New Zeland Company, která měla řídit osidlování a kolonizaci Nového Zélandu. Jen v letech 1839 – 1843 sem přišlo skoro 20 000 evropských osadníků, kteří se usadili v osadách, jakými byly například Wellington či Plymouth. V roce 1852 získal Nový Zéland autonomii a vlastní vládu. Maoři, kteří v té době stále ještě vlastnili nejkvalitnější pozemky, celkem prosperovali díky pěstování brambor a obilí, jenž byly následně vyvážely do Austrálie, kde po nich byla v důsledku tamní zlaté horečky velká poptávka. Evropští osadníci se naproti tomu uchýlili spíše k pastevectví ovcí, které sem začaly být naopak mohutně dováženy právě z Austrálie. V roce 1860 vypukly tzv. Maorské války vyvolané spory o půdu. V ní bojovala část maorských kmenů proti vládě, zatímco jiné naopak vládu podporovaly. Výsledkem byla porážka vzbouřených maorských kmenů v roce 1864 spojená s nucenou konfiskací jejich půdy. Boje sice polevily, ale mír byl dojednán až v roce 1881.
Začátkem 60. let 19. století vypukla v několika oblastech Nového Zélandu „zlatá horečka“, která znamenala další příliv nových přistěhovalců. V 80. letech 19. století se Nový Zéland jedním z hlavních exportérů vlny a mraženého masa, které bylo vyváženo jak do Austrálie, tak i do Velké Británie. V roce 1901 odmítl Nový Zéland vstoupit do Australské federace a v roce 1907 byl prohlášen za samostatný stát, který byl však stále součástí Britského společenství národů. S ohledem na své svazky s Velkou Británií se Nový Zéland zapojil do bojů první světové války (1914 – 1918), ač se na jeho obyvatele branná povinnost (zavedená v Británii v roce 1916) nevztahovala a vojáci tedy nastupovali do boje zuřících na druhé straně světa dobrovolně. Válka si vyžádala krutou daň, neboť v ní zahynula téměř třetina (!) novozélandské mužské populace. Podobně i ve druhé světové válce (1939 – 1945) nastoupil Nový Zéland do boje po boku Velké Británie, kdy se na rozdíl od předchozí války ocitlo v ohrožení i jeho vlastní území (kvůli možné invazi Japonců). Ztráty, které ve válce Nový Zéland utrpěl, byly opět enormní (nejvíce padlých a raněných k počtu obyvatel ze všech bojujících zemí).
Tradiční vztahy mezi Novým Zélandem a Velkou Británií začaly oslabovat po druhé světové válce a ještě více po vstupu Británie do Evropské Unie (1973), kdy Británie musela přijmout společnou zemědělskou politiku, v jejímž důsledku byl výrazně omezen dovoz zemědělských produktů z Nového Zélandu. Prohlubovat se naopak začaly vazby na Austrálii a Spojené státy. Ekonomiku Nového Zélandu, která byla těžce postižen silnou recesí v 70. a 80. letech pomohl výrazně posílit masivní rozvoj cestovního ruchu, kdy se Nový Zéland postupně stal jednou z nejnavštěvovanějších zemí na světě.
