Jako Catlins Coast je označován pás pobřeží táhnoucí se mezi městy Invercagill a Dunedin. Prudký vítr společně s bouřlivým mořem vytvarovaly strmé a nehostinné skalní útesy, mezi nimiž se nacházejí zlatožluté písečné pláže. Podobně jako v případě národního parku Fiordlands je zdejší krajina téměř liduprázdná. V minulosti bylo zdejší pobřeží osídleno maorskými kmeny, které se živily lovem dnes již vyhubeného ptáka moa. Postupem času však Maoři tuto oblast opustili. Během 30. let 19. století se zde začali usazovat evropští lovci tuleňů a velryb, kterým se během pouhých 20 let podařilo původně početná hejna těchto živočichů téměř zcela zdecimovat. Oblast nese jméno po kapitánu Edwardu Cattlinovi, který sem dorazil v roce 1840 v rámci průzkumné výpravy. Díky bohatým srážkám se i zde nacházely (a dodnes nacházejí) husté deštné lesy, které se staly významnou zásobárnou dřeva. To bylo pomocí železnice (které sem byla zavedena v průběhu 70. let 19. století) dopravováno do Dunedinu, kde posloužilo ke stavbě rychle se rozvíjejícího města. Zbytek byl pak vyvážen až do Velké Británie. Zlatá éra dřevařského průmyslu zde skončila během 30. let 20. století, kdy se dostupné zásoby dřeva ztenčily natolik, že se přestalo vyplácet je těžit.
Pobřeží Catlins Coast je známé díky velkému množství vraků lodí, které zde v minulosti ztroskotaly. Jedním z míst, které je spojeno s takovou námořní tragédií je mys Waipapa Point, nacházející se asi 70 km jihovýchodně od Invercagilu. Dne 28.4. 1881 zde ztroskotal osobní parník Tarura, z jehož 153 pasažérů se jen 20 podařilo zachránit. Tato katastrofa (největší v dosavadní historii Nového Zélandu) iniciovala výstavbu majáku, který zde stojí dodnes, přičemž se jedná o poslední ze dvou dřevěných majáků na Novém Zélandu. Na pobřeží pod majákem se táhne srpek žlutooranžového písku zdejší pláže. Protože je právě odliv, je pláž pokryta hromadami vyplavených chaluh a mořských řas. Pokud bychom se vydali podél pobřeží směrem k východu, dorazili bychom po asi 12 kilometrech k Slope Point, který leží ještě o něco málo jižněji, a je tak vůbec nejjižnějším výběžkem Jižního ostrova nového Zélandu.
Na opačnou stranu od mysu Slope Point a přibližně 25 kilometrů na východ od Waipapa Point se rozkládá zátoka Curio Bay. Za odlivu je zde možné na odkrytém mořském dně spatřit fosilní zbytky zkamenělých stromů druhově příbuzných dnešním stromům kauri. Ty zde rostly v období střední jury (tedy před zhruba 180 miliony let), kdy se území dnešního Nového Zélandu nacházelo na okraji „superkontinentu“ Gondwany (který zahrnoval mimo jiné například dnešní Jižní Ameriku, Afriku, Austrálii a Antarktidu). Pravděpodobně v důsledku mohutných záplav byly vyvrácené kmeny stromů zality směsí bahna a sopečného popela a postupně zkameněly. Zajímavostí je, že se podobná událost v tomto místě několikrát opakovala, a to nejméně 4x během přibližně 20 000. Svrchní vrstvy hornin, které se zde následně usadily, byly během posledních 10 000 let činností moře a větru opět oderodovány, a tak se fosilie pravěkých stromů po milionech let znovu dostaly na denní světlo. Lokalit podobných Curio Bay je na světě jen velmi málo (jednou z nich je například národní park Petrified forest ve Spojených státech). Navíc právě zdejší „zkamenělý les“ patří k těm vůbec nejrozsáhlejším (pás, kde je možné fosilie pravěkých stromů spatřit se táhne podél pobřeží až ke Slope Point) a nejzachovalejším. Díky tomu je Curio Bay jednou z nejhodnotnějších lokalit svého druhu na světě.
Od zkamenělého lesa v Curio Bay pokračujeme podél pobřeží dál na východ, když tu se před námi náhle děje cosi, co nás nutí razantně zpomalit. Po silnici se jako jakási nekonečná bílá řeka doslova valí snad tisícihlavé stádo ovcí. Opatrnou jízdou se s naším mikrobusem prodíráme pomalu vpřed. Stádo je roztažené na délce několika kilometrů, a tak nám to trvá poměrně hodně dlouho. Největší překvapení na mě ovšem čeká v okamžiku, kdy se nám daří dostat se na samý začátek stáda. Čekal jsem, že zde bude ovčák, který celé stádo „řídí“. Avšak chyba lávky. V čele celého tohoto několikakilometrového ovčího zástupu je…zase jen ovce. Začíná mi vrtat hlavou, zda stádo jde někam cíleně nebo zda ovce prostě a jednoduše utekly. Odpověď na tuto otázku mi však za chvíli dává křižovatka, na kterou se společně s ovčím doprovodem dostáváme. Vedoucí ovce zde totiž naprosto neomylně zahne (dodejme, že naštěstí jinam než kam chceme jet my) a všechny její družky ji poslušně následují.
Přijíždíme do zátoky Cannibal Bay, která ke svému nepříliš optimistickému jménu přišla díky tomu, že zde první průzkumníci této oblasti nalezli lidské ostatky, z nichž dovodili (je ovšem otázkou zda oprávněně), že zde musely probíhat kanibalské „hody“. Dnes zde však nic takového nehrozí. Zátoka je tvořena písečnou pláží, která sice kvůli studené vodě příliš neláká ke koupání, avšak zato je domovem kolonií novozélandských lachtanů (Phocarctos hookeri). Tito ploutvonožci se vyskytují nejvíce na subantarktických ostrůvcích ležících v oceánu jižně od Nového Zélandu. Oblast Catlins Coast je prakticky jediným místem kde je lze spatřit i na pobřeží Jižního ostrova. Díky mohutné hřívě, která zdobí hřbet samců, byli tito lachtani dříve označováni také jako „lvouni“ (sea lions). Jedná se o skutečně mohutná zvířata, neboť samci mohou dorůstat délky 250 – 350 cm při hmotnosti 250 – 400 kg. Ze všech známých druhů lachtanů se právě ti novozélandští dokáží potápět za potravou do největších hloubek dosahujících 300 – 600 metrů! I přes svou velikost na první pohled zdánlivou neohroženost byla tato zvířata člověkem v průběhu 19. století téměř vyhubena, a tak jsou od roku 1894 chráněna zákonem. I přesto se však dodnes jedná o vůbec nejohroženější druh lachtana na světě. Díky svým ploutvím jsou lachtani ve vodě dobrými plavci, avšak přestože na souši působí velmi nemotorně, mohou se i zde pohybovat až překvapivě rychle. Navíc mohou být v některých případech poměrně hodně agresivní, cítí-li se ohroženi. Pro návštěvu pláží s rozvalujícími se lachtany je proto zapotřebí vždy zachovávat značnou opatrnost a nepřibližovat se ke zvířatům příliš blízko. Platí přitom pravidlo, že se člověk nikdy nesmí dostat mezi lachtany a vodu. Lachtani totiž vodu vnímají jako bezpečné útočiště a přítomnost člověka na cestě k vodě v nich může vyvolat pocit ohrožení, kdy následně mohou zaútočit. Během naší návštěvy však na pláži nacházíme jen jeden pár těchto zvířat, která se ale rozhodně netváří nepřátelsky, ale naopak nám po chvíli začínají předvádět cosi, co by se snad dalo nazvat tancem.
Nedaleko zátoky Cannibal Bay vybíhá do moře skalnatý mys Nugget Point s příkrými stěnami spadajícími přímo do moře. Jméno tohoto místa je odvozeno od malých ostrůvků, či spíše skalisek, vystupujících nad vodní hladinu označovaných jako „nuggets“. Na vrcholku tohoto skalnatého výběžku ve výšce 133 metrů nad úrovní mořské hladiny byl v roce 1870 vybudován další z důležitých majáků, jenž měly uchránit kolem proplouvající lodě od ztroskotání na zdejších útesech. Původně byl maják vybaven těžkou olejovou lampou, která byla v roce 1949 nahrazena elektrickým reflektorem o výkonu 1000 W. Protože maják v té době ještě nebyl připojen k veřejné síti, musel výrobu elektřiny obstarávat dieselový generátor. Tento stav trval až do 60. let 20. století kdy byl konečně připojen na veřejný elektrický rozvod. Od roku 1989 je pak provoz majáku plně automatizován. To však současně znamenalo i definitivní konec éry strážců majáků, kteří měli za úkol obsluhovat světelné zařízení. Jejich důležitá a prakticky nepřetržitá služba znamenala, že se tito muži z majáku nemohli prakticky vůbec vzdálit, a tak zde žili pohromadě i se svými rodinami. Jediným kontaktem těchto lidí s okolním světem tak byly často pouze lodě, které zde tu a tam zakotvily, aby přivezly zásoby.
