Jihozápad USA: geografická charakteristika
- poloha: 31°20′ – 49°57′ – s.š.; 102°02′ – 124°25′ z.d.
- rozloha: 1 810 268 km2 ; největší: Kalifornie (423 970 km2 ), nejmenší: Utah (219 653 km2 )
- nejvyšší bod: Mount Whitney (4 421 m n.m.)
- nejnižší bod: Death Valley – Badwater Basin (-86 m n.m.)
- počet obyvatel (2010): 56.2 mil.; nejvíce: Kalifornie (37.3 mil.); nejméně: Nové Mexiko (2.1 mil.)
- hustota osídlení: průměrně 31.0 obyv./km2; nejvíce: Kalifornie (87.9 obyv./km2 ), nejméně: Nové Mexiko (6.6 obyv./km2)
- hlavní město: Sacramento (Kalifornie); Carson City (Nevada); Salt Lake City (Utah); Denver (Colorado); Phoenix (Arizona); Albquerque (Nové Mexiko)
- úřední jazyk: angličtina
- politický status: federální státy Spojených států Amerických; Kalifornie (1850); Nevada (1864); Utah (1896); Colorado (1876); Arizona (1912); Nové Mexiko (1912)
- měna: americký dolar (USD)
- časové pásmo: UTC – 7 h (Utah, Colorado, Arizona, Nové Mexiko); UTC – 8 h (Kalifornie, Nevada)
Západ Spojených států („The West“) je tradičně vymezován jako region skládající se ze států ležících západně od řeky Mississippi. Poněkud odlišně je vymezení Západu chápáno z pohledu Amerického úřadu pro sčítání lidu (U.S. Census Bureau), který za „západní“ pokládá 13 států ležících západně od Velkých Plání (Great Plains) až k pobřeží Tichého oceánu (jedná se tedy celkem o 11 kontinentálních států, Aljašku a Havaj). Podobně ani vymezení Jihozápadu Spojených států není zcela jednoznačné, neboť v některých (nejužších) výkladech je za něj chápáno pouze území států Arizona a Nové Mexiko, zatímco v jiných sem patří ještě Kalifornie, Nevada, Utah a Colorado. Nejširší vymezení Jihozápadu potom zahrnuje ještě území států Texas a Oklahoma (které ale například v definici již zmíněného úřadu U.S. Census Bureau vůbec nejsou považovány za západní státy). S ohledem na lokality, jejichž popisu se věnují následující příspěvky, je i pro geografickou a historickou charakteristiku amerického Jihozápadu zvolena jakási střední varianta, která zahrnuje státy Kalifornie, Nevada, Utah, Colorado, Arizona a Nové Mexiko.
Východní hranici amerického Jihozápadu tvoří západní okraj Velkých Plání, z nichž se zvedá hřeben Skalnatých hor (Rocky Mountains) vyplňující většinu území státu Colorado. Skalnaté hory vznikly v důsledku tzv. laramického vrásnění, k němuž došlo na přelomu druhohor a třetihor. Tvoří přitom východní větev horského systému amerických Kordiller, které jako jakási obrovská páteř procházejí napříč celým americkým kontinentem od Aljašky na severu až po jihoamerickou Patagonii (jihoamerická část Kordiller je známá jako Andy). Právě na území Colorada dosahují Skalnaté hory nejvyšších výšek (nejvyšším vrcholem je Mount Elbert s nadmořskou výškou 4 401 m). Většinu krajiny Skalnatých hor pokrývají horské louky a jehličnaté lesy. V zimě je pak tato oblast bohatá na sněhové srážky, ačkoliv celkově se jedná o poměrně suché území.
V jihozápadní části Colorada, v oblasti označované jako Four Corners (díky tomu, že se zde v jednom bodě scházejí hranice hned čtyř amerických států – Colorada, Utahu, Arizony a Nového Mexika) se rozkládá Coloradská náhorní plošina (Colorado Plateau), která směrem na západ přechází do sousedního Utahu a Arizony. Tudy protéká i jedna z největších řek amerického Jihozápadu – Colorado – která zde vytvořila známý Grand Canyon. Směrem k jihu přechází krajina v suché pouště a polopouště, které vyplňují většinu území Arizony a Nového Mexika (např. Sonorská poušť). Osou této oblasti je pak řeka Rio Grande, pramenící ve Skalnatých horách a ústící do Mexického zálivu.
Východní část Utahu vyplňuje sníženina, v jejímž centru se nachází bezodtoké Velké Solné jezero (Great Salt Lake), které je pozůstatkem mnohem většího Bonnevillského jezera, jenž se zde nacházelo ve starších čtvrtohorách (v pleistocénu). Dnes má Velké Solné jezero rozlohu asi 4400 km2 a maximální hloubku kolem 15 metrů (rozloha i hloubka jezera ovšem kolísá v závislosti na množství dešťových srážek). Slanost vody v jezeře se pohybuje (opět v závislosti na srážkách) mezi 140 – 300 promile, což je hodnota velmi blízká salinitě vody v Mrtvém moři. Jezero a jeho okolí (zejména Velká Solná poušť) jsou rovněž zdrojem pro těžbu nejrůznějších minerálů a solí.
Skalnaté hory (východní větev Kordiller) a Sierra Nevada (západní větev Kordiller) ohraničují Velkou Pánev (Great Plain) vyplňující většinu území Nevady a zasahující až do západního Utahu. Naprostou většinu tohoto území vyplňují pusté pouště a polopouště. Díky velmi řídkému osídlení se tato oblast stala ideálním místem pro rozsáhlé vojenské základny a testovací oblasti, v nichž byly zejména v průběhu 50. a 60. let testovány nejrůznější zbraně, včetně jaderných. Pouštní charakter tohoto území je dán zejména srážkovým stínem Sierry Nevady, který brání postupu vlhkého oceánského vzduchu od pobřeží Pacifiku dále na východ. Protože se celá oblast nachází v poměrně vysoké nadmořské výšce, je zdejší klima typické velkými teplotními výkyvy (od více než +40 °C po teploty klesající pod bod mrazu).
Sierra Nevada („Sněžné hory“) tvoří již dříve zmíněnou západní větev systému Kordiller. Přitom je také vůbec nejvyšším pohořím kontinentálních Spojených států s nejvyšším vrcholem Mount Whitney (4 421 m n. m.). Ačkoliv je přes léto tato oblast relativně suchá, v zimě jsou zde typické bohaté sněhové srážky (údajně zde napadne nejvíce sněhu na celém světě). Na severu je pohoří ukončeno propadlinou vyplněnou jezerem Lake Tahoe, odkud pak horský systém pokračuje dále na sever jako Kaskádové pohoří (Cascade Range). Východně od hřebene Sierry Nevady se nachází i nejníže položené místo Severní Ameriky – Údolí smrti (-86 m n. m.). Nejvýše a nejníže položené místo kontinentálních Spojených států tak od sebe dělí vzdušnou čarou pouhých 130 kilometrů.
Sierra Nevada a tzv. Pobřežní pásmo (Coastal Range) ohraničují Centrální Údolí (Central Valley), táhnoucí se v délce 720 km mezi Reddingem na severu a Bakersfieldem na jihu. Tato oblast je jednou z nejvýznamnějších zemědělských oblastí celých Spojených států, neboť přestože představuje pouze 1 % rozlohy zemědělské půdy, pochází odtud asi 8 % veškeré zemědělské produkce USA. Západní okraj Pobřežního pásma je ohraničen zlomem San Andreas, který probíhá podél hranice Severoamerické a Pacifické litosférické desky. V důsledku vzájemných pohybů těchto desek je oblast podél zlomu často postihována zemětřeseními, z nichž zřejmě k nejznámějšímu a nejničivějšímu došlo v roce 1906 v San Franciscu (zlom probíhá přímo územím města). Jižní část Kalifornie zaujímají podobně jako v sousedních státech pouště (Mohavská poušť).
Naprostá většina obyvatelstva (cca 37 z celkových 56 milionů obyvatel Jihozápadu) žije v Kalifornii, která je počtem obyvatel i hustotou osídlení nejlidnatějším státem nejen, Jihozápadu, ale i celých Spojených států. Z tohoto počtu pak 95 % žije ve městech, díky čemuž je Kalifornie státem s nejvyšší mírou urbanizace. Podél Pacifického pobřeží se rozkládají největší města, k nimž patří zejména Los Angeles (4 mil. obyvatel), San Diego (1.4 mil. obyvatel), San José (1.0 mil. obyvatel) a San Francisco (850 tis. obyvatel). Hlavním městem Kalifornie je ovšem Sacramento (500 tis. obyvatel) ležící v Centrálním údolí. Hospodářským centrem Kalifornie (a západního pobřeží Spojených států vůbec) je oblast Silicon Valley, jejímž centrem je již zmíněné San José nacházející se na jižním okraji Sanfranciského zálivu. Tato oblast je kolébkou revoluce elektroniky a výpočetní techniky a dodnes je sídlem největších světových společností podnikajících v oblasti informačních technologií (Adobe, Apple, Google, Facebook, Hawlet-Packard, Intel, Oracle, Youtube…a mnoho dalších). Celkově tak Kalifornie vytváří 14 % HDP celých Spojených států. Jinou světoznámou oblastí je Hollywood – čtvrť Los Angeles, která je pro změnu centrem filmového průmyslu. Dalšími dvěma významnými metropolitními oblastmi Jihozápadu jsou Phoenix (zde žije 4.7 z celkových 6.6 milionu obyvatel Arizony), Las Vegas a Salt Lake City (obojí cca 2 miliony obyvatel).
Zbytek amerického Jihozápadu je pak osídlen podstatně méně. Vůbec nejnižší počet obyvatel (a to jak z hlediska absolutního počtu, tak i hustoty osídlení) žije v novém Mexiku (pouze 6.6 obyv./km2). Řídká hustota osídlení v Jihozápadních státech byla přímo ideální k tomu, aby zde postupem času vzniklo značné množství vojenských základen a zkušebních oblastí. Tak byla na území Nového Mexika na místě zvaném „Trinity Site“ (nedaleko Almogorda) 16.7. 1945 odpálena první atomová bomba na světě. Později se zkoušky jadernách zbraní přesunuly do Nevady (Nevada Test Site). Mnohá další řídce osídlená místa amerického Jihozápadu jsou pak významná svými bohatými ložisky surovin.
Z hlediska skladby obyvatelstva je americký Jihozápad velice pestrým území, které se jako celek poněkud liší od zbytku Spojených států, avšak současně jsou zde i značné rozdíly mezi jednotlivými státy navzájem. První významnou charakteristikou je poměrně silné zastoupení obyvatel hispánského původu, které v Novém Mexiku dosahuje více než 50 % (v ostatních státech se zastoupení hispánského obyvatelstva pohybuje přibližně mezi 15 – 40 %). Hispánské obyvatelstvo tohoto regionu představuje jak potomky dávných španělských kolonizátorů tohoto území, tak i přistěhovalce ze sousedního Mexika. Proto je zde kromě angličtiny velmi časté používání španělštiny. Nové Mexiko je rovněž státem s nejvyšším relativním zastoupením původního indiánského obyvatelstva (cca 14 %, v ostatních státech mezi 0.4 – 5 %). Obyvatelé asijského původu jsou pak nejvíce zastoupeni v Kalifornii (14 %) a Nevadě (8 %). Dalším zajímavým státem amerického Jihozápadu z hlediska složení obyvatelstva je pak bezesporu Utah, jehož populace je výjimečně homogenní, neboť 86 % obyvatel tohoto státu tvoří nehispánští běloši, z nichž se většina hlásí k mormonské církvi (Církev Ježíše Krista Svatých posledních snů). Po zrušení vízové povinnosti pro občany České republiky (pro pobyty jejichž délka nepřesahuje 90 dní), je pro návštěvu Spojených států potřeba platný cestovní pas a elektronická registrace ESTA (Electronic Systém for Travel Authorization), kterou si je ovšem nutné vyřídit ještě před začátkem cesty (resp. před vstupem na území Spojených států).
Jihozápad USA: stručná historie
Podobně jako v případě geografické charakteristiky je i stručné shrnutí historie tak rozmanitého území, jakým americký Jihozápad je, velmi obtížným úkolem, neboť mnohé z historických událostí je nutné chápat v širším kontextu dějin celých Spojených států. Jeho rozsah je ovšem takový, že zcela přesahuje možnosti tohoto příspěvku. Z tohoto důvodu bude kladena pozornost především na ty dějinné události, které se přímo týkaly některého z šestice „jihozápadních“ států, či měly význam pro vývoj tohoto regionu jako celku.
Dějiny osídlení amerického kontinentu člověkem se začínají psát před přibližně 14 000 lety, kdy na území Severní Ameriky přišli první skupiny lovců přes suchozemský most, který v té době spojoval Ameriku s Asií v místě dnešní Beringovy úžiny. Tito lovci pak postupovali v obsazování nového území směrem k jihu, přičemž se zdá, že hlavním důvodem bylo vyčerpáni lovišť, na kterých závisela obživa těchto kmenů. Jelikož místní zvířata byla pro člověka snadnou kořistí, došlo vždy po nějaké době k tomu, že prakticky veškerá zvířena byla v dané oblasti téměř vyhubena, což znamenalo, že se kmeny lovců musely posunout dále na jih. To mělo pro budoucnost jeden velice významný aspekt – lovcům se podařilo zdejší populace zvířat zdecimovat tak dokonale, že zde nezbyly žádné druhy velkých savců, což mělo za následek, že zde nebyla prakticky žádná zvířata, která by mohla být člověkem domestikována a hospodářsky využívána (tak jako tomu bylo ve „Starém světě“).
Při druhé vlně osídlení amerického kontinentu vznikla trojice kultur, jejichž domovem byla právě oblast amerického Jihozápadu. V oblasti Four Corners (tedy na hranicích současných států Colorado, Nové Mexiko, Utah a Arizona) se rozvíjela kultura tzv. pueblanských předků, kteří sem přišli kolem roku 1500 př. n. l. Původně kočovné kmeny se začaly postupně usazovat a stavět si pevná obydlí, která byla v poslední fázi existence této kultury přestěhována pod skalní útesy a převisy (jak je možné vidět například v národním parku Mesa Verde). Území střední Arizony (tam, kde se dnes nachází hlavní město tohoto státu Phoenix), bylo osídleno příslušníky kultury Hohokam. Permanentní nedostatek vody, s nímž se místní obyvatelé museli potýkat, vedl k rozvoji schopností výstavby systémů zavlažovacích kanálů, které umožnily pěstování zemědělských plodin (například kukuřice). Třetí skupinou obyvatel, kteří zde v těchto dobách sídlili, byla kultura Mogollon, jejíž území se rozkládalo v nejjižnější části Arizony a Nového Mexika (a zasahovalo z větší části na území dnešního Mexika). Na konci 15. století našeho letopočtu začaly ovšem všechny tři tyto kultury upadat až následně zcela zmizely. Přesné příčiny zániku těchto prvotních kultur nejsou dodnes jednoznačně vysvětleny. Jedním z důvodů mohlo být vyčerpání zdejší krajiny, jiným důvodem mohl být tlak nových kmenů, které sem začaly tou dobou pronikat. Kolem roku 1100 přicházejí do oblasti Four Corners kmeny Navahů a Hopiů a v průběhu 15. století osidlují jižní oblasti kmeny Apačů a Zuniů.
S objevením Ameriky pro „Strarý svět“ v roce 1492 (pomineme-li skutečnost, že vikingští mořeplavci dosáhli břehů Severní Ameriky již koncem 10. století) začala éra postupného dobývání nových území „bílými muži“. V tomto ohledu byly zpočátku nejaktivnější Španělé, kteří se po dobytí říše Aztéků v roce 1521 vydali kolonizovat další v té době neznámé oblasti. Jednou z prvních takových cest byla výprava Alvara Núñez Cebaze de Vaca, která se vydala z Hispanioly (dnešní Haiti) směrem k Floridě. Výprava však v bouři ztroskotala nedaleko Galvestonu a z celé posádky přežili jen 4 muži, kteří se vypravili pěšky přes území dnešního Texasu, Nového Mexika a Arizony kudy dorazili až k pobřeží Kalifornského zálivu. Odtud pak výprava pokračovala dál podél pobřeží Tichého oceánu, až po 8 letech putování dorazila do Mexico City. Zápisky velitele de Vacy obsahují zprávy o celkem 34 indiánských kmenech, které na své dlouhé cestě výprava potkala. Nedlouho potom, v roce 1539, se vydává františkánský mnich Marcos de Niza na cestu z Mexico City na sever přes území dnešní Arizony až k pobřeží Mexického zálivu. Ze své cesty podává zprávu o velkém městě „Zuni“, jehož popis dává popud k další výpravě vedené Franciscem de Coronado. Tato expedice putuje v letech 1540 – 1542 přes území pueblanů a indiánů kmene Hopi až k Velkému kaňonu (Grand Canyon). Zajímavostí je, že právě tato výprava věnovala indiánům z kmene Apačů první koně (kteří byli do té doby indiánům neznámí).
Objevování nových území na americkém kontinentě ovšem nevycházelo pouze z dosavadních španělských držav na území dnešního Mexika, neboť ve stejné době začal průzkum západního pobřeží Severní Ameriky poté, co byl v roce 1520 výpravou Fernãa de Magalhães poprvé obeplut Mys Horn a nalezena cesta do Tichého oceánu. V roce 1542 proběhla výprava Juana Cabrilla, která dorazila do zálivu v místě dnešního San Diega, při níž bylo nově objevené území pojmenováno jako California. O 37 let později, v roce 1579, přistál známý anglický pirát Francis Drake po dlouhé a nebezpečné plavbě podél západního pobřeží Ameriky v místech kde dnes stojí San Francisco.
V letech 1582 – 83 se do oblasti Arizony a Nového Mexika vydala výprava pod vedením Antonia Espeja, následovaná v roce 1598 expedicí Juana de Oñate postupující od Kalifornského zálivu přes řeku Rio Grande do Nového Mexika, kde byla založena kolonie Santa Fe del Nuevo Mexico. Výprava pokračovala dál na sever až k Velkému kaňonu, odkud se vrátila sledujíce tok řeky Colorado. O dalších 100 let později se vydává na cestu jezuita a misionář Eusebio Kino zakládající křesťanské misie v údolí řeky Santa Cruz v jižní a střední Arizoně, kde později (1694) objevil ruiny velkého indiánského „města“ Casa Grande. V roce 1768 je vyhlášena „Provincia de las Californina“, k níž ovšem náleželo území Kalifornie (zasahující tehdy hluboko do území dnešního Mexika) a prakticky celého Jihozápadu. O dva roky později (1770) zakládá otec Junipero Serra misii a pevnost na místě dnešního San Diega odkud se posléze přesouvá na sever do Monterey, takže v roce 1804 již lemuje cestu ze San Diega do San Francisca (tzv. El Camono Real – Královská cesta) celý řetězec misijních stanic. Ve stejném roce se františkánští misionáři Francisco Anastasio Dominguez a Silvestre Véléz de Escalante vydávají na cestu ze Santa Fe přes území Colorada a Utahu až do kalifornského Monterey. Výprava se ovšem musí kvůli špatnému počasí vrátit zpět. I tak ovšem položila základy k nalezení tzv. Španělské stezky, spojující Nové Mexiko s Pacifickým pobřežím.
V téže době začínají na území amerického Jihozápadu (dosud kolonizovaného výhradně Španěly) pronikat první Američané. Cesta těchto osadníků do nové domoviny nebyla vůbec jednoduchá, neboť znamenala buď absolvovat tříměsíční plavbu kolem obávaného Mysu Horn, nebo neméně nebezpečnou cestu po souši v karavaně krytých vozů přes území plné indiánů a banditů. V roce 1846 byl vydán dokument známý jako Manifest of Destiny, který vyjadřoval přesvědčení, že Američané jsou vyvoleni k tomu, aby ovládli celé americké území „od pobřeží k pobřeží“. Následná expanze v důsledku politiky vyjádřené tímto manifestem vypukla Americko – Mexická válka (1846 – 1848), v jejímž důsledku Spojené státy získaly veškerá původně španělská (a po osamostatnění Mexika mexická) území zahrnující Colorado, Utah, Nové Mexiko, Arizonu, Nevadu a Kalifornii. V téže době (1847) se na území Utahu usadila komunita mormonů, kteří se sem uchýlili z východních oblasti Spojených států vzhledem k odporu, který u ostatních obyvatel vyvolával způsob jejich života.
V roce 1850 se Kalifornie stala prvním z jihozápadních teritorií, které získalo status státu Unie. Současně došlo k objevení nalezišť zlata v okolí Sacramenta, takže zde záhy vypukla zlatá horečka, která měla za následek, že se sem začali stahovat zlatokopové, ale i různí lupiči a další sebranka. Dalším zlomovým okamžikem bylo dokončení transkontinentální železnice v roce 1869, která zkrátila cestu z New Yorku do San Francisca z několika měsíců na 5 dní, v důsledku čehož příliv nových obyvatel do západních oblastí Spojených států nadále zesiloval. V průběhu 50. a 60. let také docházelo k vytyčení hranic jednotlivých teritorií, které ovšem probíhalo zcela uměle podél rovnoběžek a poledníků. V roce 1864 se tak stala novým státem Unie Nevada následovaná v roce 1876 Coloradem. Utah se stal státem Unie v roce 1896 poté, co se místní mormoni dobrovolně vzdali až do to doby praktikované polygamie. Jako poslední (ze všech kontinentálních států) se součástí Unie staly i Arizona a Nové Mexiko (1912).
Neustálý příliv nových osadníků na západ vyvolával stále silnější tlaky na původní obyvatele tohoto území – indiánské kmeny. V roce 1864 byl americkou armádou násilně přesídlen kmen Navahů z původní domoviny v Arizoně do okolí pevnosti Fort Summer v Novém Mexiku („tzv. dlouhý pochod“). Podobný osud potkal také indiány kmene Hopi, kteří byli ze svého území vytlačeni do sídlišť na stolových horách při hranicích Utahu a Arizony, kde žijí dodnes. Legendárním je dodnes také boj apačského náčelníka Geronima, který se nejprve účastnil krvavých bojů s Mexičany, a později také s americkou armádou, aby tak zabránil násilnému přesídlené svého kmene do rezervace. Apačům se dlouho dobu dařilo vzdorovat obrovské přesile, avšak v roce 1886 byl Geronimo nakonec donucen kapitulovat, načež byli Apačové deportování do rezervací v Alabamě a na Floridě. V tomto ohledu je potřeba uvést na pravou míru mylnou představu o přátelském kmeni Apačů, který vyvolávají knížky Karla Maye o Vinnetouovi, neboť ve skutečnosti patřili Apači k nejbojovnějším kmenům, přičemž válčili nejen proti bělochům, ale i proti všem ostatním indiánským kmenům.
Další vlna masivního přesunu obyvatel do západních států (a zejména do Kalifornie) nastala v průběhu Velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Mnoho lidí tehdy věřilo, že Kalifornie je zemí zaslíbenou, tak, jak to prezentoval tehdejší filmový průmysl. Proto bylo běžné, že se celé rodiny zbavovaly veškerého majetku, aby se pak daly do pohybu směrem na západ…kde ovšem přišlo zpravidla kruté vystřízlivění. Toto období popisuje například John Steinbeck ve svém románu Hrozny hněvu.
Vypuknutí 2. světové války znamenalo rozvoj těžkého průmyslu, díky čemuž byly v Kalifornii budovány nové továrny na výrobu letadel a lodí, které zde přetrvaly i v poválečných letech. V 50. letech 20. století se stala Kalifornie centrem tzv. beatníků, hnutí, které se vyznačovalo nekonformním způsobem života a konfrontací se zbytkem společnosti. V 60. letech bylo toho hnutí nahrazeno hippies, hlásajícími vzpouru prosti společnosti, odpor proti válce a volnou lásku. Od počátku 70. let se začalo v oblasti tzv. Silicon Valley (v jižní části Sanfranciského zálivu) soustřeďovat velké množství firem zabývajících se vývojem počítačových mikročipů a výpočetní techniky, který o dalších 20 let později způsobil doslova celosvětovou počítačovou revoluci, která pokračuje až do dnešních dnů.
