Naše cesta po národních parcích amerického Jihozápadu se pomalu ale jistě chýlí ke svému konci. Na úplný závěr však ještě zavítáme do San Francisca – místa, kde naše cesta před třemi týdny začala, a kde také definitivně skončí. Cesta sem z národního parku King’s Canyon představuje vzdálenost kolem 275 mil (tj. cca. 440 km), a není tedy úplně krátká. Proto se hodí udělat si tu a tam krátkou zastávku. Z hor Sierry Nevady se postupně dostáváme zpět do zeleného centrálního údolí, v němž se sady ovocných stromů střídají s plantážemi bavlny. Poté, co údolí překonáme, se přiblížíme k tzv. Pobřežnímu pásmu. Ještě před tím však míjíme přehradní nádrž San Louis Dam, jenž je pozoruhodná nejen svou poměrně velkou rozlohou (51 km²), ale především svou sypanou hrází, která je čtvrtá největší svého druhu v celých Spojených státech. U vlastní hráze je pak možné navštívit i menší návštěvnické středisko, jehož expozice je věnována zejména stavbě přehrady (jenž byla dokončena v roce 1967).

San Francisco leží v nejsevernější části Sanfranciského poloostrova. Se svými přibližně 800 000 obyvateli je 4. nejlidnatějším městem Kalifornie (po Los Angeles, San Diegu a San José) a 14. nejlidnatějším městem celých Spojených států. Ve srovnání s největším městem Kalifornie Los Angeles je „Frisco“ sice podstatně menší, avšak současně i mnohem přívětivější. Ne nadarmo je pak mnohými považováno za jedno z nejkrásnějších amerických měst vůbec. Díky své poloze je město ze tří stran obklopeno vodou, což vytváří na kalifornské poměry neobvyklé klima, jenž je typické především malými rozdíly v teplotě, kdy v zimě zpravidla neklesá pod 15°C, zatímco v létě jen málokdy přesáhne 25°C. Střet horkého suchého vzduchu s kalifornské pevniny s masami vlhkého a chladného oceánského vzduchu (ovlivněného navíc přítomností studeného Kalifornského mořského proudu) pak vytvoří pro San Francisco tolik typické mlhy.

Historie města se začala psát v roce 1770, kdy španělský průzkumník Don Gaspar de Portola vplul jako první Evropan do Sanfranciské zátoky. O šest let později (v roce 1776) zde pak byla založena křesťanská misie Mission San Francisco de Asis a malá vojenská tvrz. V roce 1821 získalo město nezávislost na Španělsku a stalo se součástí Mexika. Své současné jméno nese toto místo od roku 1847, kdy byla Kalifornie dobyta Spojenými státy. Zpočátku šlo o malé město s nepříliš pohostinnými podmínkami. To se však rázem změnilo po vypuknutí kalifornské zlaté horečky, díky níž se během jediného roku zvýšil počet obyvatel z 1 000 na 25 000. Dalším impulzem k rozvoji města bylo dokončení transkontinentální železnice v roce 1869. Stavěly se domy, silnice, mosty a spolu s tím se rozvíjel i průmysl a bankovnictví. Ze San Francisca se tak začalo stávat důležité ekonomické centrum. Tento rychlý boom byl však náhle ukončen v roce 1906, kdy město postihlo silné zemětřesení, jenž zničilo 80 % budov a zahubilo na 3000 lidí. Ihned poté však začala rychlá obnova města, které během pouhých šesti let doslova vstalo z popela. Kromě bohaté nobility San Francisco díky svému liberálnímu charakteru (v jinak konzervativní Americe) vždy přitahovalo i skupiny nejrůznějších alternativních umělců, spisovatelů a hudebníků, z nichž nejznámější je zejména generace tzv. beatniků v 50. letech 20. století, na kterou v 60. letech navázala kultura hippies.

San Francisco nabízí nepřeberné možnosti nejrůznějších zajímavostí stojících za návštěvu, a tak ať zde navštívíme prakticky cokoliv, rozhodně nebudeme litovat. Vše je zde navíc nahuštěno na poměrně malé ploše. I když má San Francisco jen o něco méně obyvatel než Praha, jeho plošná rozloha je ve srovnání s ní pouze čtvrtinová. To má samozřejmě své výhody protože prakticky všechny zdejší hlavní atrakce lze relativně pohodlně obejít během jediného dne klidně i pěšky.  Na rozdíl od většiny ostatních amerických velkoměst má San Francisco poměrně dobře propracovaný systém hromadné dopravy, a tak vůbec nevadí, že jsme ubytovaní na samém jižním okraji města, neboť do centra se odtud lze (na americké poměry) pohodlně dostat pomocí podzemní dráhy BART (Bay Area Rapid Transport), což je cosi na způsob našeho metra, které v tomto případě obsluhuje širší okolí města. San Francisco má rovněž jedinečný ráz díky tomu, že je zasazeno ve výrazně kopcovitém terénu, což má za následek velké množství příkrých ulic (město se údajně rozkládá na více než 50 kopcích). Zajištění dopravy zde proto byl poměrně velký oříšek, neboť klasické dopravní prostředky 2. poloviny 19. století – koňské povozy – se ve zdejším terénu neukázaly být právě ideální. A tak byla ve městě vybudována síť pozemních lanovek (tzv. Cable car), jenž se postupem času stala jedním ze symbolů San Francisca. I když později byla většina lanovek nahrazena klasickými elektrickými tramvajemi, tři trasy fungují dodnes a jízda strmými ulicemi a sanfranciskými kopci představuje jeden z nezapomenutelných zážitků. Za návštěvu pak v tomto směru rozhodně stojí San Francisco Cable Car Museum, kde si v historické budově na rohu Washington Street a Powell Street můžeme prohlédnout originální (a dodnes fungující) strojovnu k pohonu vlečných lan lanovky. Součástí prohlídky je také expozice seznamující s historií budování sítě pozemních lanovek.   

Jakousi hlavní osou celého města je široká třída Market Street táhnoucí se v délce skoro 10 mil od pobřeží Sanfranciského zálivu až pod dvojici kopců Twin Peaks (z jejichž vrcholu se mimochodem otevírá jeden z nejlepších výhledů na město). Za jakési srdce města by se pak dala označit část známá jako Civic Center, kde se nachází městská radnice (San Francisco City Hall), jenž na první pohled upoutá pozornost díky své ohromné kopuli o průměru 34 metrů, která při celkové výšce 93.7 metrů o 5.8 metru převyšuje kopuli Kapitolu ve Washingtonu. Původní budova radnice byla navržena architekty Augutem Laverem a Thomasem Stentem a její výstavba byla zakončena po 27 letech práce v roce 1899. Neměla ovšem bohužel dlouhého trvání, neboť byla vážně poškozena při zemětřesení v roce 1906. Nová radnice (jejíž budovu můžeme obdivovat dnes), byla postavena vzápětí poté v letech 1913 – 1916, i když na poněkud jiném místě (původní radnice stála blíž hlavní třídě Market Street, přibližně v místě, kde dnes stojí budova veřejné knihovny). Na cestě z Market Street k budově radnice pak lze narazit na pomník Pioneer Monument, zobrazující bohyni moudrosti a války Minervu a čtyři další sousoší charakterizující dobývání Kalifornie: Plenty (Hojnost), Commerce (Obchod), In „49“ (připomínající kalifornskou zlatou horečku v roce 1849) a Early Days (připomínající založení zdejší křesťanské misie).

O něco níže po Market Street pak narazíme na křižovatku s Powell Street, kterou zcela určitě nemůžeme minout, neboť se zde nachází konečná stanice jedné z linek pozemní lanovky (vybavená ruční točnou pro otočení vagonu lanovky pro jízdu v opačném směru). Powell Street nás za krátko dovede na náměstí Union Square, v jehož středu se nachází pomník Dewey Monument připomínající vítězství admirála George Deweye v bitvě u Manily, která byla součástí americko – španělské války v roce 1898. V roce 1975 se stalo náměstí Union Square dějištěm neúspěšného pokusu o atentát na prezidenta Geralda Forda. Podél dráhy pozemní lanovky můžeme dále dojít až na křižovatku s ulicí California Street, po níž se dostaneme k Huntington Park a Grace Cathedral.  Katedrála byla založena v dobách kalifornské zlaté horečky v roce 1849. V roce 1906 byla ovšem prakticky zcela zničena zemětřesením, které v tom roce San Francisco postihlo, avšak postupně byla opět obnovena. V roce 1965 zde vedl kázání Martin Luther King, kterého se zúčastnilo přibližně 5000 lidí, což bylo největší shromáždění, které se zde odehrálo až do 11.11. 2001, kdy zde byla vedena bohoslužba za oběti teroristických útoků v New Yorku a Washingtonu. Výzdoba katedrály zahrnuje celou kolekci děl polského malíře Jana Henryka de Rosen (1891 – 1982), který po roce 1939 působil v exilu ve Spojených státech. Vnitřní výzdobu katedrály doplňují také vitrážová okna, která zobrazují celkem 1100 figur od Adama a Evy až po Alberta Einsteina.     

Na opačnou stranu nás pak ulice California Street přivede na okraj sanfranciské čínské čtvrti (Chinatown), jejíž pomyslnou osou je ulice Stockton Street. Čínská čtvrť byla založena v roce 1848 a její kořeny jsou spojeny s čínskými námořníky a dělníky, kteří pracovali na dokončení transkontinentální železnice. Dnes je domovem pro asi 35 000 lidí, k nimž kromě samotných Číňanů patří také Thajci, Vietnamci, Korejci, Laosané a jiní Asiaté, čímž vytváří nejen největší „Chinatown“ v celých Spojených státech, ale současně jde (údajně) i o největší asijskou komunitu mimo Asii.   

Ulice California Street nás směrem k pobřeží dále dovede do nitra Finanční čtvrti (Financial District), která je sídlem největších a nejvýznamnějších firem ve městě. Podobně jako mnohé další části města, byla i tato oblast prakticky kompletně zničena při zemětřesení v roce 1906. Již o čtyři roky později byl ovšem zahájen program rekonstrukce celého území, a tak zde v průběhu 20. let vznikla celá řada neo-gotických budov, sloužících jako sídel významných obchodních společností (Shell Building, Pacific Telephone Buliding a mnohé další). Dnes se tyto budovy poněkud krčí ve stínu moderních mrakodrapů, které zde začaly vyrůstat od 50. let 20. století, kdy stavební technologie pokročily natolik, aby zde bylo možné stavět výškové budovy bez obav ze zemětřesení. Sem také patří i Transamerica Pyramid, která se stala jedním z dalších symbolů San Francisca. Výstavba této 260 metrů vysoké (48 patrové) budovy byla zahájena v roce 1969 podle návrhu architekta Williama Pereiry, jako hlavní sídlo investiční společnosti Transamerica Corporation. Dokončena byla o 3 roky později, přičemž v té době šlo o 8. nejvyšší budovu na celém světě. Vrchol budovy byl až do teroristických útoků 11.9. 2001 přístupný veřejnosti jako vyhlídkové místo, avšak poté byl uzavřen.

Kolem budovy Transamerica Pyramid prochází ulice Montgomery Street, vedoucí přibližně v místech, kudy v minulosti probíhalo mořské pobřeží. Vše dál směrem k současnému pobřeží je tedy již jen umělá navážka. Tato ulice nás pak zavede zpět na hlavní třídu Market Street, po níž se můžeme vydat k sanfranciskému přístavu. V minulosti byla tato část od zbytku San Francisca doslova odříznuta dálnicí známou jako „The Embarcadero“, která však byla roku 1991 zrušena poté, co ji o dva roky dříve poškodilo zemětřesení. Na jejím místě pak dodnes probíhá i tak rušná ulice stejného jména, po jejímž překonání se ocitáme před budovou Ferry Building. Ta na první pohled upoutá svou štíhlou, 72 metrů vysokou věží, která je ze všech stran osazena obřími hodinami, jejichž ciferník mají průměr 6.7 metru. Budova byla vyprojektována roku 1892 a jako inspirace v tomto případě posloužila věž katedrály ve španělské Seville. Dokončena byla v roce 1898, přičemž sloužila jako hlavní terminál lodní dopravy přepravující dojíždějících do měst za prací z protějšího břehu Sanfranciského zálivu v době před otevřením mostů Golden Gate Bridge (1937) a Bay Bridge (1936), z nichž druhý jmenovaný je odtud pěkně vidět.

Cestou podél nábřeží Fisherman Wharf postupně míjíme jednotlivá mola, jejichž budovy dnes slouží v mnoha případech k naprosto odlišnému účelu (restaurace, obchody apod.), než tomu bylo kdysi. Některá však svou úlohu plní dodnes. Tak například od mola Pier 33 odplouvají lodě k ostrovu Alcatraz, na němž stojí nechvalně proslulá věznice, která je i odtud dobře viditelná. Ostrov byl zabrán roku 1850 pro výstavbu pevnosti, která měla chránit bohatou oblast Sanfranciské zátoky (jejíž bohatství vyplývalo především z nedávno propuknuvší zlaté horečky) proti možnému námořnímu útoku jiných států. Stavba pevnosti byla zahájena v roce 1853 a dokončena byla o 6 let později. V důsledku rozvoje vojenské techniky (zejména výzbroje válečných lodí) se však pevnost stala postupně zastaralou. Proto byla v roce 1907 přeměněna na vojenské vězení. V letech 1934 – 1963 zde pak fungovala federální věznice s nejpřísnějším režimem, kam byli posíláni nejhorší zločinci, které nebylo možné umístit jinam. Dnes je bývalá vesnice otevřena turistům. Jelikož je o návštěvu věznice celoročně velký zájem, je potřeba si lístky rezervovat obvykle alespoň tři dny dopředu.

Pokračujeme-li dál podél pobřeží, dorazíme k molu Pier 39, kde lze pozorovat místní kolonii lachtanů, kteří se sem přistěhovali v roce 1989, kdy opustili své původní „útočiště“ na skále Seal Rock. Výskyt lachtanů nakonec vyústil v nutnost přesunu všech lodí, které tu původně kotvily, takže tato mořská zvířata zde získala značný prostor pro svůj nerušený odpočinek. Běžně zde lze pozorovat kole 150 – 600 lachtanů, avšak na podzim roku 2009 zde bylo napočítáno 1701 těchto zvířat.

O něco dále, u mola Pier 45, kotví ponorka z druhé světové války USS Pampanito (SS-383), která dnes slouží jako námořní muzeum, a její interiér je tak přístupný návštěvníkům. Stavba této ponorky třídy Balao byla zahájena v březnu roku 1943 a 12. července téhož roku byla v loděnici New London (Connecticut) spuštěna na vodu. Její první plavba probíhala přes Atlantský oceán a Karibské moře do Panamského průplavu a odtud až na základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Na svou první bojovou plavbu se odtud vydala 15. března 1944 (ponorka absolvovala do konce války celkem 6 bojových misí). Tragickou událostí byla zejména třetí bojová plavba, během níž ponorka 12. září 1944 napadla a potopila japonskou loď Rakuyo Maru. Ta ovšem tou dobou převážela 1350 britských zajatců, kteří byli po potopení lodi ponecháni svému osudu (poté, co byla japonská posádka potopené lodi zachráněna jedním z doprovodných plavidel). Ponorka Pampanito se na místo vrátila o tři dny později a podařilo se jí zachránit 73 trosečníků, všichni ostatní muži mezi tím v moři zahynuli. Po ukončení války v roce 1945 byla ponorka vyřazena z činné služby a do roku 1960 byla zařazena jako rezervní plavidlo. Poté byla do roku 1971 využívána k výcvikovým účelům a od roku 1975 byla transformována na muzeum, které bylo pro návštěvníky otevřeno v roce 1982. 

V těsném sousedství je na konci Hyde Street Pier umístěna také expozice Sanfranciského námořního muzea (San Francisco Maritime National Historical Park), která se skládá z celkem šesti rozličných plavidel, z nichž některá (Balclutha, Hercules a Eureka) jsou přístupná návštěvníkům. Zřejmě nejatraktivnějším z vystavených plavidel je elegantní plachetnice Balclutha. Tato loď byla dokončena v prosinci roku 1886 společností Charles Connell and Co. ve Skotském Glasgow a na svou první plavbu se vydala hned na počátku roku 1887. V následujících letech sloužila k obchodním plavbám, během nichž bylo víno, uhlí a olej z Evropy a východního pobřeží USA dováženo do přístavů v Pacifiku, odkud se pak loď vracela zase s jiným nákladem (sloužila například k dovozu ledku z Chile, vlny z Nového Zélandu, rýže z Barmy, dřeva ze Severozápadu USA apod.). Během následujících 13 let Balclutha proplula 17x kolem obávaného Mysu Horn. Později přešla do majetku společnosti Alaska Packer’s Association a sloužila k dopravě konzervovaných lososů ulovených ve vodách kolem Aljašky. Na svou poslední obchodní plavbu vyplula v roce 1930 a poté se v roce 1933 objevila ve filmu Vzpoura na lodi Bounty (s Clarkem Gablem v roli vůdce vzpoury Fletchera Christiana). Od roku 1954 je pak součástí námořního muzea v San Franciscu.

Druhým velmi zajímavým plavidlem je remorkér Hercules, který byl postaven v roce 1907 firmou John H. Dialogue and Sons. Po dokončení byl se svou sesterskou lodí Goliath vyslán do San Francisca plavbou kolem jižního cípu Jižní Ameriky přes Magalhãesův průliv. Zde byly remorkéry často využívány při plavbách obchodních lodí ze San Francisca na sever, které měly často problémy s překonáním zdejších častých severozápadních větrů. Cestou zpátky odtud naopak remorkéry přepravovaly na jih náklady dřeva. Hercules posloužil rovněž k dopravě zařízení potřebných při budování Panamského průplavu. V roce 1924 byl zakoupen společností Western Pacific Railroad a následně sloužil k přepravě speciálních pontonových plavidel, na nichž byly převáženy přes Sanfranciský záliv celé vlaky. V roce 1945 dostal remorkér Hercules (společně s dalším podobným plavidlem) za úkol přepravit z Havaje do San Francisca trup bitevní lodi USS Oklahoma k sešrotování. Nechybělo málo, a tato plavba málem skončila tragicky. Asi 500 mil od Havajských ostrovů zastihla plavidla na širém oceánu silná bouře, která měla za následek, že se trup bitevní lodi začal potápět. Posádka nebyla schopná rychle uvolnit lana, kterými byl remorkér k potápějící se bitevní lodi připoután, a nechybělo mnoho, a byl by potápějícím se vrakem stržen do hlubin. Hercules poté sloužil ještě dalších 16 let a v roce 1961 byl přeřazen jako rezervní plavidlo. Od roku 1975 je pak součástí expozice námořního muzea.

Třetím plavidlem, jehož útroby lze v rámci prohlídky námořního muzea navštívit, je trajekt Eureka (původně Ukiah). Tato loď byla postavena v roce 1890 a byla majetkem železniční společnosti Western Pacific Railroad, která ji využívala k přepravě pasažérů mezi různými místy v oblasti Sanfranciského zálivu v době, kdy ještě neexistovaly dnešní mosty (loď například operovala na lince mezi San Franciscem a Sausalitem, která pobíhala prakticky přesně v místech, kde dnes stojí most Golden Gate Bridge). O něco později byl trup lodi upraven tak, aby mohla převážet i automobily (kapacita lodi tak postačovala k přepravě 2300 osob a 120 vozidel). Po dokončení mostů Golden Gate Bridge a Bay Bridge (1936/1937) začal ovšem zájem o lodní dopravu rapidně klesat a v roce 1941 byl provoz ukončen úplně. Trajekt Eureka se však dodnes může pyšnit jedním primátem, neboť při své délce přes 91 metrů je největší dochovanou celodřevěnou lodí na světě. Na závěr dodejme, že k expozici námořního muzea patří také škunery Alma a C.A. Thayer a kolesový remorkér Eppleton Hall. Tato plavidla je ovšem možné obdivovat pouze z dálky, neboť vstup na jejich palubu není možný.

Při procházce podél nábřeží může zaujmout i věž Coit Tower vypínající se do výšky 64 metrů na vrcholu Telegraph Hill, který je jedním z mnoha kopců, na nichž se San Francisco rozkládá. Věž byla vybudována v letech 1932 – 1933 na počest Lillie Hitchcock Coitové (1843 – 1929), která je známá především díky své podpoře sanfranciských hasičů. Na základě její poslední vůle byl její majetek posmrtně (mimo jiné) použit právě ke stavbě této věže, která byla koncipována jako jakýsi památník na počest hasičů, kteří zahynuli při požárech. Věž je krásným příkladem architektury ve stylu art deco a z jejího vrcholu se pak otevírá překrásný pohled prakticky na celé město a část Sanfranciského zálivu (návštěvu vyhlídky je dobré naplánovat zejména na období kolem večerního soumraku). Interiéry věže jsou pak vyzdobeny četnými nástěnnými malbami a mozaikami různých umělců 30. let 20. století.

Zlatým hřebem návštěvy San Francisca je pak pohled na most Golden Gate Bridge klenoucí se nad ústím Sanfranciského zálivu do Tichého oceánu (úžiny Golden Gate), který je dalším nezaměnitelným symbolem města. Dostat se sem lze jak autem, tak i pěšky pokračujeme-li od nábřeží Fisherman Wharf stále podél pobřeží (od námořního muzea je to k mostu přibližně 6 kilometrů). Vzhledem k silným přílivům a odlivům a současně riziku zemětřesení byla stavba mostu spojujícího oba břehy zálivu dlouhou dobu považována za nemožnou, a to až do roku 1930, kdy byla stavba mostu definitivně schválena. Práce byly pod vedením inženýra Josepha Bearmanna Strausse zahájeny v roce 1933 a 27. května 1937 byl most uveden do provozu. Při své délce 2737 metrů se až do roku 1964 jednalo o nejdelší visutý most na světě. Jeho hlavní nosná lana mají průměr takřka neuvěřitelných 92 centimetrů a jsou spletena z více než 27 500 dílčích pramenů. Pokud by se tyto prameny rozpletly a rozložily postupně za sebou, pak by takto vytvořená linie dosáhla celkové délky téměř 128 800 km (tímto „drátem“ bychom mohli například celou Zemi omotat kolem dokola více než třikrát). Most je charakteristický svou červenooranžovou barvou, která byla zvolena proto, aby byl i při zdejších častých mlhách dobře viditelný pro lodě vplouvající do zálivu.   Přes těleso mostu vede šestiproudá silnice, po níž každý den projede kolem 120 000 aut. Zajímavostí přitom je, že počty jednotlivých jízdních pruhů se v jednotlivých směrech mění podle denní doby. Při cestě do San Francisca se za přejetí mostu platí mýtné, avšak při cestě opačným směrem se neplatí nic. Pro pěší je však vstup na most zdarma v jakémkoliv směru. Monumentálnost této stavby si člověk nejlépe uvědomí, vydá-li se přes most pěšky tam a zpět, neboť při délce mostu zabere taková procházka více než hodinu. Vynaložená námaha se ale zcela určitě vyplatí, protože na druhém břehu lze vystoupat na místo staré dělostřelecké baterie Battery Spencer, odkud se otevírá jeden z nejkrásnějších výhledů na most.