V dalším úseku cesty na západ opouštíme fádní a nehostinnou krajinu Mohavské pouště abychom záhy překonali hřeben Sierry Nevady a následně opět sestoupili do o mnoho přívětivější krajiny Centrálního údolí. Míjíme města Bakersfield a Visalia, kde údolí opět opouštíme a začínáme stoupat zpátky do hor. Na sklonku dne se tak dostáváme k branám národního parku Sequoia. Cesta sem z naší poslední zastávky u Lake Mead nedaleko Las Vegas byla skutečně náročná, neboť celková délka trasy činí v 400 mil (644 km), což představuje v nejlepším případě 8 hodin jízdy autem.
Ráno vstáváme poměrně brzy. Venku je ještě šero, a i když je na tábořišti ještě několik dalších stanů, zdá se, že jsme zatím jediní vzhůru, neboť všude jinde je naprosté ticho a klid. Vytahujeme nějaké jídlo a začínáme si připravovat snídani, kterou si rozděláváme na stole umístěném nedaleko od našeho stanu. Mí spolucestovatelé Zuzka s Lukášem sedí na lavici po jedné straně stolu, zatímco já sedím na opačné straně naproti nim. Zvedám svůj pohled od krajíce chleba právě včas, abych zaregistroval jakýsi pohyb kdesi přede mnou. Nechci věřit svým očím. Nedaleko našeho stole se z houští vynořila černá medvědice následovaná malým medvídětem a oba medvědi se pak vydali přímo k našemu stolu. Zuzka s Lukášem, kteří sedí zády, nemají o ničem zatím ani tušení a tak tiše prohazuji větu: „hele…mám takovej pocit že jsou za váma dva medvědi“. Nevím, jestli mi v tu chvíli Lukáš se Zuzkou věřili, nebo zda si mysleli, že si z nich dělám srandu, každopádně když se vzápětí otočili, oba medvědy také spatřili. V klidu jsme se zvedli od stolu a začali přenášet veškeré potraviny zpět do „bearboxu“, tedy odolné kovové schránky na potraviny, kterou bylo vybaveno každé místo s potenciální možností medvědí návštěvy (na tyto boxy jsme poprvé narazili hned na počátku naší cesty v národním parku Yosemite). Nicméně nezdálo se, že bychom medvědici ani medvídě nějak zvlášť zajímali. Obě zvířata prošla několik metrů od nás, aniž by si nás nějak výrazně všímala, načež následně zamířila k sousednímu stanu (jehož dosud spící majitel neměl pravděpodobně o ničem ani tušení). Medvědi si stan pečlivě očichali a pak se vydali dál po kempu. Podle černé srsti a žlutého čenichu se jednalo o medvěda baribala (Ursus americanus) – nejmenšího avšak současně i nejčastěji se vyskytujícího z amerických medvědů, který na rozdíl od mnohem mohutnějšího medvěda grizzlyho (vyskytujícího se ovšem prakticky výhradně v Coloradských Skalnatých horách) není příliš nebezpečný. I tak je však potřeba zachovávat všechna doporučení a předpisy týkající se pobytu v lokalitách s výskytem medvědů.
Národní park Sequoia se rozkládá na ploše 1635 km2 ve východní Kalifornii v pohoří Sierra Nevada nedaleko od města Visalia. Byl založen v roce 1890, takže je po Yellowstone (1872) a Yosemite (1890) je třetím nejstarším americkým národním parkem. Kromě hustých borových a sekvojových lesů se zde současně nachází i nejvyšší hora kontinentálních Spojených států (Mount Whitney 4417 m n.m.). Park proslavily nejvíce lesy sekvojovců obrovských (Sequoiadendron giganteum) – největších a zřejmě i nestarších stromů na Zemi. Zajímavostí je, že v minulosti mnoho lidí nevěřilo, že tak obrovské stromy mohou někde vůbec existovat a všechny zprávy o nich pokládali za výmysly. Proto bylo koncem 19. století několik sekvojovců pokáceno a vlakem odesláno na americké východní pobřeží jako důkaz všem pochybovačům. V tomto ohledu je potřeba zdůraznit rozdíl mezi sekvojemi (sekvoje vždyzelená – Sequoia sempervirens) a sekvojovci (sekvojovec obrovský – Sequoiadendron giganteum), kdy obří stromy, rostoucí v NP Sequoia, nejsou sekvoje, ale právě sekvojovce (sekvoje rostou naopak v úzkém pásu území podél tichomořského pobřeží a jsou k vidění například v národním parku Redwood). Zajímavostí je, že sekvojovce prakticky nemohou zemřít stářím a zpravidla padnou za oběť své vlastní velikosti. V poměru ke své obří velikosti mají totiž sekvojovce poměrně slabé a mělké kořeny, takže se při dosažení určité velikosti jednoduše vyvrátí. Od svého založení byl park úzkostlivě chráněn proto lesním požárům a to až do 80. let 20. století, kdy bylo zjištěno, že sekvojovce naopak lesní požáry potřebují ke svému rozmnožování. Oheň totiž jednak zbaví povrch konkurenčního podrostu, z jehož popela se pak stane vítané hnojivo. Pouze v teple způsobeném požárem se navíc otevírají šišky sekvojovců, které se pak mohou vysemenit. Samotným sekvojovcům pak oheň nijak nevadí, neboť jejich silná kůra (obsahující navíc poměrně hodně vody) je chrání jako pancíř. Proto jsou v současnosti čas od času v parku zakládány umělé řízené požáry, jejichž stopy jsou pak na mnoha stromech zřetelně patrné.
Na první z těchto obrů lze narazit hned u parkoviště před zdejším návštěvnickým centrem. Člověku se skoro až nechce věřit, že tak obrovský strom vůbec může vyrůst. I já jsem si sekvojovce představoval jako obří stromy, ale to co jsem na vlastní oči viděl, naprosto překonalo všechna moje očekávání. V návštěvnickém centru si pak lze prohlédnout expozici Giant Forest Museum, jenž je věnována různým aspektům života „mamutích stromů“. To nejlepší nás však čeká v okamžiku, kdy se z návštěvnického střediska vypravíme lesní stezkou do části parku známé jako Giant Forest. Právě zde totiž můžeme spatřit největší a nejmohutnější sekvojovce, které nesou jména významných osobností americké historie (zejména prezidentů generálů apod.). A tak se zde můžeme postupně setkat s Abrahamem Lincolnem, generálem Lee, Theodorem Rooseweltem, Williamem McKinleyem…a mnoha dalšími. Primát mezi zdejšími stromy však drží General Sherman dosahující výšky 84 metrů při obvodu kmene 31.3 metru. Stáří tohoto stromu je odhadováno na 2300 – 2700 let a pravděpodobně se tak jedná o jeden z vůbec nejstarších žijících organismů na světě. Sám strom je kolem dokola ohrazen nízkou dřevěnou ohrádkou, neboť kroky tisíců návštěvníků, kteří se chtějí potěšit pohledem na tohoto obra, by mohly postupně narušit poměrně slabý kořenový systém stromu. I tak je pohled na jeho mohutný kmen prostě ohromující. Stejně tak fascinující je potom vědomí, že strom, na který se nyní díváme, vlastně „pamatuje“ prakticky celou historii lidstva, neboť jako malý semenáček zde začal růst přibližně v době, kdy byl na Apeninském poloostrově založen Řím, v řecké Olympii proběhly první olympijské hry a v české kotlině se lidé teprve učí používat železné nástroje. Kromě mamutích stromů, které jsou pravda nejvýraznějším prvkem celého parku, zde ovšem lze narazit na celou řadu dalších zajímavostí. Jednou z nich jsou například velké šišky povalující se všude kolem, které svádějí k představě, že pocházejí právě z obřích sekvojovců. Ale chyba lávky. Skutečné šišky sekvojovců jsou totiž překvapivě malé a nevýrazné. Ty obří, kterých si prakticky nelze nevšimnout, pak ve skutečnosti pocházejí z borovice lambertovy (Pinus lambertiana známá též jako „sugar pine“), která naopak proti mamutím sekvojovcům působí doslova titěrným a nicotným dojmem.
Mohutné kmeny sekvojovců lidi fascinovaly od pradávna a není proto divu, že nalezly nejrůznější uplatnění. Záhy se ovšem zjistilo, že dřevo sekvojovců není příliš vhodné pro stavební účely (je totiž poměrně křehké a snadno se láme). I tak se zde ale s jednou pozoruhodnou stavbou můžeme setkat dodnes. Je jí tzv. Tharp’s Log, což je jakési obydlí, které si z dutého kmene jednoho padlého sekvojovce postavil pasák dobytka Hale Thorp, jenž byl v roce 1856 pravděpodobně prvním bílým osadníkem, který se zde usadil. Thorp byl pak rovněž jedním z prvních lidí, kteří intenzivně prosazovali ochranu tohoto území. Odtud je to pak již jen kousek k čarokrásné louce Crescent Meadow lemované kolem dokola sekvojovci, kterou John Muir nazval „Gem of the Sierra“ („Klenot Sierry“, myšleno je zde pohoří Sierra Nevada).
Národní pak Sequoia však rozhodně není jen o obřích sekvojovcích, i když ty tvoří jednoznačně nejvýraznější dominantu. Stejně tak zde ovšem lze narazit na úchvatné panoramatické výhledny na okolní hory, jejichž vrcholy se v mnoha případech tyčí do výše přesahující 4000 m n. m. a představují vůbec nejvyšší část celé Sierry Nevady. Nejvyšší hora celého pohoří a současně vůbec nejvyšší vrchol kontinentálních Spojených států Mount Whitney (4421 m n. m.) však odtud paradoxně vidět není, neboť se ukrývá za jinými bližšími štíty. Jednou z takových vyhlídek je například Eagle’s View nacházející se jen nedaleko louky Crescent Meadow. Skutečně nezapomenutelný zážitek ovšem přinese návštěva skalní vyhlídky Moro Rock, na níž lze vyšplhat po železných stupačkách a žebříkách a z jejíhož vrcholu se otevírá fantastický výhled do údolí Middle Fork Kewah. Nedaleko odtud se pak v lese znovu setkáváme s medvědy baribaly (opět s medvědicí a medvídětem).
Ať už vyrazíme od Crescent Meadow k Moro Rock pěšky nebo autem, nemůžeme mnout jeden z nejznámějších symbolů celého parku, kterým je tzv. Tunnel Log. Jedná se o 84 metrů dlouhý a 6.4 metru silný kmen sekvojovce, který padl přes cestu Crescent Meadow Road v roce 1937 (stáří tohoto stromu bylo v té době odhadováno na více než 2000 let). Správa parku jej však neodstranila a namísto toho v něm nechala vyřezat otvor, kudy mohou projíždět auta. Podobou turistickou atrakcí byl i Auto Log. Tento kmen padl k zemi již v roce 1917. Z iniciativy jednoho ze zdejších superintendantů byl vybudován nájezd, po němž bylo možné na vrchol tohoto kmene vyjet jak s koňským povozem, tak později i automobilem. Dnes však již toto není možné, neboť kmen již od té doby značně podlehl rozkladu.
Na národního parku Sequoia plynule navazuje území národního parku King’s Canyon, jenž byl vyhlášen o něco později (a to konkrétně v roce 1940). Ačkoliv spolu oba parky bezprostředně souvisí, přejezd mezi nimi zabere poměrně hodně času, neboť většinu cesty jsou silnice velmi klikaté, a nedá se tak po nich jet příliš rychle. Území parku je poněkud netradičně rozděleno na dvě části (navzájem od sebe oddělených územím sousedního parku Sequoia). Dominantou menší západní části známá jako Redwood Mountain Grove jsou opět porosty obřích sekvojovců, mezi nimiž dominuje General Grant. Zatímco General Sherman je považován za nejstarší a nejvyšší ze zdejších stromů, General Grant se může pyšnit vůbec největším obvodem kmene, který v tomto případě dosahuje hodnoty 32.8 metru. Ústřední částí větší východní části parku je potom hluboce zaříznuté údolí říčky King’s river, jenž je kolem dokola ohraničeno ostrými žulovými štíty. Jeho hloubka se pohybuje mezi 1500 až 2500 metry, a jedná se tak o jeden z nejhlubších kaňonů v celých Spojených státech. Silnice vedoucí skrze údolí míjí nejprve malý vodopád Grizzly Falls a následně pokračuje až do vesničky Cedar Groove, kde končí. Cedar Groove je jedním z ústředních center východní části parku (najdeme zde i kemp, v němž je možné přenocovat) a je proto vhodným výchozím místem pro túry po okolí. Možností, kam se odtud vypravit, je hned několik, avšak zřejmě nejatraktivnější je trasa Levis Creek Trail, obsahující neuvěřitelně příkré stoupání, při jehož zdolávání má člověk neodbytný pocit, že překonává téměř kolmou stěnu. Odměnou za vynaloženou námahu je však překrásný výhled prakticky na celé údolí z vyhlídkového místa Cedar Grove Overlook.
