Pás území vymezený na jedné straně pobřeží Tasmanova moře a na druhé straně hřebenem Jižních Alp se směrem k jihu klínovitě zužuje až k malému pobřežnímu městečku Haast. Protože ještě dále na jih navazují Jižní Alpy již prakticky přímo na pobřeží, musíme se vydat proti proudu říčky Haast River, průsmykem Haast Pass překonat hlavní horský hřeben, a odtud pak pokračovat dále do vnitrozemí Jižního ostrova. Právě v tomto okamžiku si nejlépe uvědomíme obrovský význam této jinak nejzapadlejší a nejodlehlejší části regionu Západní pobřeží. Pohledem do mapy lze totiž rychle zjistit, že nejbližší další místo, kde lze hřeben Jižních Alp překonat, leží až 220 kilometrů na severovýchod odtud. Cesta přes průsmyk Haast Pass byla známa již Maorům, kteří ji využívali k cestám do vnitrozemí za sběrem vzácného nefritu. Prvním bělochem, který průsmyk překonal, byl pravděpodobně v roce 1863 zlatokop Charles Cameron. O něco později tudy cestoval i již jednou zmíněný německý geolog Julius von Haast, jehož jméno průsmyk dodnes nese. Dnes tudy již vede klasická asfaltová silnice, avšak ještě relativně nedávno tomu tak zdaleka nebylo. Průsmyk byl zpřístupněn pro dopravu teprve v roce 1966, kdy tudy byla vedena první silnice s nezpevněným povrchem. Asfaltového povrchu se pak cesta dočkala až mnohem později, a to v roce 1995.

Po překonání průsmyku se z hustě zalesněné západní (návětrné) strany Jižních Alp dostáváme na mnohem sušší východní (závětrnou) stranu ostrova, jenž je pokryta rozlehlými pastvinami. Tato strana pohoří je pak také mnohem bohatší na ledovcové jezera, z nichž některé dosahují pozoruhodné velikosti. Prvním z nich, na které při sestupu z hor narazíme je jezero Wanaka (Lake Wanaka), které je svou rozlohou 192 km² čtvrtým největším jezerem Nového Zélandu. Podobně jako mnohá jiná jezera v této oblasti vyplňuje údolí vyhloubené na konci poslední doby ledové (tj. přibližně před 10 000 lety) ledovcem. Ačkoliv se jeho hladina nachází v nadmořské výšce pouhých 278 m n. m. je jezero ze západní strany ohraničeno horskými vrcholy dosahujícími nadmořské výšky přes 2000 metrů. Do začátku 19. století byla oblast kolem jezera každoročně cílem příslušníků maorského kmene Ngai Tahu, kteří se sem vypravovali za sběrem nefritu a lovem úhořů. Těmto výpravám však učinil v roce 1836 přítrž vpád severních kmenů, jejichž příslušníci byli vyzbrojeni puškami, které jim dodali Evropané. Prvním Evropanem, který jezero spatřil, byl cestovatel Nathaniel Chalmers, jenž sem dorazil v doprovodu dvojice maorských průvodců v roce 1853.

Úzká šíje, zvaná „The Neck“ odděluje jezero Wanaka od o něco menšího jezera Hāwea (Lake Hāwea) vyplňujícího paralelní údolí. Šířka této šíje je v nejužším místě pouze něco kolem 1000 metrů. Jezero vyplňuje plochu 141 km² a dosahuje maximální hloubky 390 metrů (tedy podobně jako sousední jezero Wanaka). Po umělém zpevnění hráze (původně tvořené ledovcovou morénou), k němuž došlo v roce 1958, byla hladina jezera uměle zvýšena o 20 metrů a jezero začalo být využíváno pro výrobu elektrické energie.

Chceme-li si obě jezera prohlédnout téměř z ptačí perspektivy, pak se vyplatí vystoupit na horský vrchol Isthmus Peak vypínající se do výšky 1390 m n. m. na hřebeni, který obě jezera odděluje (stezka na vrchol začíná na východní straně hřebene – tj. u jezera Hāwea). Již tak dosti náročný výstup, během něhož je potřeba překonat převýšení 1048 výškových metrů navíc v našem případě ještě zvyšuje skutečnost, že po prudkých deštích je terén značně rozbahněný. V úvodní části stezka míjí rozsáhlé pastviny obehnané drátěnými ploty, z nichž na nás výhružně civí lebka se zkříženými hnáty varující před přítomností jedovatých nástrah (obsahujících kyanid draselný). Otrávené nástrahy a nejrůznější druhy více či méně důmyslných pastí jsou symbolem boje Novozélanďanů proti invazivním druhům zvířat, které představují ohrožení pro původní novozélandskou faunu. Příkladem takových nezvaných hostí jsou nejen krysy a nejrůznější druhy lasiček, ale také kusu liščí (Trichosurus vulpecula), známý též jako „possum“, pocházející původně z Austrálie. Všechna tato zvířata byla prohlášena za jakéhosi veřejného nepřítele číslo jedna, a jsou tak bez milosti likvidována za použití těch nejtvrdších postupů (k nimž patří právě i již zmíněné kladení kyanidových návnad). Rozsah těchto „hubitelských aktivit“ dokládá program „Predator Free 2050“, jenž byl novozélandskou vládou schválen v roce 2017 a jehož cílem je kompletní vyhubení všech nepůvodních šelem na území národních parků do roku 2025 a následně pak i na zbytku Nového Zélandu do roku 2050. Důvody takového jednání sice jsou pochopitelné, přesto se člověk nemůže ubránit určitým rozpakům minimálně kvůli tomu, že lze jen těžko zabránit situacím, kdy volně rozmístěné otrávené návnady sežerou i zvířata, která mají být v konečném důsledku této akce chráněna.

Travnaté pastviny, kolem nichž jsme procházeli v úvodní části výstupu, se s rostoucí nadmořskou výškou postupně mění v porosty mechů a lišejníků a v nejvyšších partiích již procházíme po téměř holé skále. Z vrcholu se otevírá téměř dokonalý panoramatický pohled jak na jezero Hāwea, tak i na jezero Wanaka, rozkládající se na druhé straně horského hřebene. Sice zde neprší, avšak současně fičí tak silný vítr, že člověku dělá problém udržet se na nohou. Proto se zde zdržujeme jen krátce a po pořízení série fotografií, zachycující pohled na obě jezera pod námi, rychle sestupujeme zase zpátky.

Při jižním okraji jezera Wanaka, tedy v místech, kde z něj vytéká největší novozélandská řeka Clutha, se rozkládá i stejnojmenné město – Wanaka. Historie tohoto města sahá do 60. let 19. století. Až do té doby byla oblast při jižním břehu jezera osídlena pouze nečetnými obyvateli roztroušených ovčích stanic. Město bylo založeno v roce 1863 v souvislosti se „zlatou horečkou“, které tou dobou v okolí vypukla. Tehdy se však jmenovalo Pembroke a svůj dnešní název Wanaka získalo až v roce 1940. Druhá vlna bouřlivého rozvoje města (které však stále zůstává tak trochu ve stínu nedalekého Queenstownu) nastala ve druhé polovině 20. století, kdy se zdejší okolí stalo vyhledávaným cílem turistického ruchu.

Wanaka totiž představuje ideální výchozí bod k výletům do nedalekého národního parku Mount Aspiring založeného v roce 1964 na ploše 3562 km², jehož centrální část se rozkládá západně od města. Od pobřeží jezera je možné postupovat údolím Matukutuki Valley táhnoucím se v délce přibližně 30 kilometrů a zakončeným masivem hory, která dala celému parku jméno. Celé údolí bylo vytvořeno jedním mohutným ledovcem, který se v průběhu dob ledových táhl až do míst, kde se dnes nachází jižní cíp jezera Wanaka. Zde se spojoval s ještě větším (avšak dnes již neexistujícím) ledovcem Wanaka Glacier. Mount Aspiring je se svou výškou 3 033 m n. m. sice až 23. nejvyšším vrcholem Nového Zélandu, avšak současně je jedinou „třítisícovkou“ nacházející se mimo oblast nejvyšší hory Nového Zélandu Mount Cook. Vrchol Mount Aspiringu byl poprvé dosažen 23.11. 1909 Bernardem Headem, který sem vystoupil společně se svými dvěma průvodci Jackem Clarkem a Alecem Grahamem.

Východištěm pro túry v údolí Matukutuki Valley je parkoviště Raspberry Creek. Z něj lze pokračovat proti proudu řeky Matukutuki River dalších přibližně 9 kilometrů s minimálním převýšením až k horské chatě Aspiring Hut, která slouží jako základní tábor pro výstupy na vrchol Mount Aspiringu. Jinou (a možná zajímavější) variantou je pak po asi 15 minutách chůze proti proudu řeky (od parkoviště) přejít po visutém můstku na pravý břeh, a odtud pak dále pokračovat podél potůčku Rob Roy Creek do jednoho z bočních údolí. Cesta prochází prakticky celou dobu hustými bukovými lesy a teprve v samém závěru údolí les postupně přechází v alpínskou vegetaci. Právě z tohoto místa se pak otevírá nejlepší výhled na horský štít Rob Roy Peak, který se vypíná do nadmořská výšky 2644 metrů. Po prudce ukloněném úbočí tohoto vrchu stéká směrem do údolí masa ledovce Rob Roy Glacier. Ještě před asi 20 000 lety vyplňoval ledovec celé údolí, na jehož konci se spojoval s „hlavním“ ledovcem táhnoucím se údolím Matukutuki. Při následném oteplení však ledovec začal ustupovat do stále vyšších nadmořských výšek, takže dnes se jeho spodní hrana nachází v úrovni asi 1500 m n. m. Jméno ledovce je odvozeno od skotského psance a lidového hrdiny (na způsob Robina Hooda) Rob Roye MacGregora (1671 – 1734). Tavná voda z ledovce přepadá přes ostrou skalní stěnu a následně se řítí do údolí v podobě 261 metrů dlouhého úzkého vodopádu, v jehož tříšti se objevuje krásná duha. Kromě ní je však možné pozorovat i mnohem zajímavější úkaz. Vítr, který fičí skrz údolí, je tak silný, že dokáže vodopád otočit doslova vzhůru nohama. Voda, který by měla normálně padat dolů do údolí, je mocnými poryvy větru strhávána a vynášena naopak vzhůru k obloze.

70 kilometrů (a přibližně hodinu jízdy autem) na jihozápad od Wanaky se na březích dalšího velkého jezera Wakatipu (Lake Wakatipu) rozkládá Queenstown, který je se svými přibližně 15 000 obyvateli největším městem oblasti známé jako „region zlaté horečky“. První Evropan, který sem proniknul, byl v roce 1853 nám již známý cestovatel Nathaniel Chalmers. Po něm následovali William Gilbert Rees a Nicholas von Tunzelmann, kteří zde v roce 1860 založili první stálou farmu. Zásadní zlom pro vývoj tohoto místa (a celého regionu) však znamenalo objevení zlata o dva roky později. Z Bohem opuštěné farmy se tak rychle stalo rušné centrum zlatokopů. Podobně jako na mnoha dalších místech i zde neměla „zlatá horečka“ příliš dlouhého trvání, a jak rychle začala, tak rychle také skončila. Město pak upadlo opět v zapomnění. Nová vlna rozvoje přišla až ve druhé polovině 20. století společně s rozvojem cestovního ruchu.

Nejkrásnější pohled na Queenstown, jeho okolí a jezero Wakatipu se otevírá z vrcholu Bob’s Peak, který se tyčí přímo nad městem a který lze snadno dosáhnout s pomocí lanovky Skyline Gondola. Z její horní stanice pak lze pokračovat dále pěšky až na výrazný vrchol Ben Lomond. Jezero Wakatipu, které se nyní rozkládá přímo pod námi, je při délce téměř 80 kilometrů nejdelším jezerem Nového Zélandu. Rozlohou 291 km² zaujímá mezi novozélandskými jezery z hlediska velikosti třetí místo. Jezero je rovněž velmi hluboké, jeho maximální hloubka dosahuje 380 metrů, takže se jeho dno nachází pod úrovní hladiny oceánu. Nejzajímavějším je ovšem tvar jezera, který při pohledu z výšky připomíná obří písmeno „N“ (nebo „Z“). Jinak poklidné vody jezera právě brázdí parník, z jehož komína stoupá do výšky vlečka hnědého kouře. Parník působí při pohledu z této horské vyhlídky jako nějaký maličký modýlek, ale ve skutečnosti jde o loď zcela „dospělých rozměrů.

Tímto parníkem, s nímž se můžeme v Queenstownském přístavu seznámit blíž, je TSS Earnslaw. V dobách před vybudováním silnic byla flotila podobných parníků prakticky jediným spojením mezi městem a ovčími farmami roztroušenými po březích jezera. Loď byla postavena na přelomu let 1911 a 1912 firmou McGregor & Co. z Dunedinu, odkud byla k jezeru Wakatipu po částech dovezena po dnes již neexistující železnici. Zde byl její 51 metrů dlouhý trup smontován dohromady a loď byla spuštěna na vodu. Její jméno se váže k hoře Mount Earnslaw, jejíž vrchol se zdvíhá do výšky 2889 m n. m. přímo nad jezerem, po němž se měla plavit. Když zlatá éra starých parníků nezadržitelně dospěla ke svému konci, hrozilo, že bude loď v roce 1968 sešrotována. Naštěstí však byl parník zachráněn a ve druhé polovině 80. let rozsáhle upraven, takže nyní je využíván k vyhlídkovým plavbám po jezeře. Údajně se přitom jedná o jediný „uhelný“ parník provozovaný na jižní polokouli. Z významných osobností, které se v minulosti plavily na jeho palubě, je možné jmenovat například britskou královnu Alžbětu II. nebo belgický královský pár.

Plavba začíná v podvečer a jejím cílem je rozsáhlá ovčí farma Walter Peak Hight County Farm. Ta současná je přesnou kopií původní farmy založené v roce 1860, která však v roce 1977 kompletně vyhořela. Připravena je zde nejen bohatá večeře skládající se z nejrůznějších místních specialit, ale také ukázka výcviku ovčáckých psů a stříhání ovcí. Chov těchto zvířat byl bezesporu jedním z hlavních pilířů novozélandského hospodářství prakticky od dob příchodu prvních evropských osadníků. V současné době je počet ovcí na Novém Zélandu odhadován přibližně na 27 milionů, což je přibližně než 5x více, než kolik zde žije lidí. V minulosti byl ovšem tento počet podstatně vyšší, neboť například v 80. letech 20. století měl stav ovcí dosahovat více než 70 milionů kusů! Z tohoto pohledu se tedy není čemu divit, že jen zdejší stádo čítá 18 000 ovcí (a k tomu ještě 800 krav). Stříhání vlny se dnes již provádí pomocí elektrických „holicích strojků“, avšak i tak je k němu zapotřebí značné množství pracovních sil, neboť aby se vše stihlo v potřebném času, je zapotřebí ostříhat alespoň 400 ovcí denně.

Zpáteční plavba z farmy do Queenstownu je zpestřena hudební produkcí klavíristy, jehož nástroj zní v jednom z lodních salónů. Hudebně nadanější účastníci plavby pak mohou klavíristovu hru doprovodit i svým zpěvem, neboť před nástupem na loď dostává každý jakýsi malý zpěvníček, v němž jsou uvedeny všechny skladby, které se budou daný večer na palubě hrát. Techničtí nadšenci si naopak mohou prohlédnout srdce celé lodi – její strojovnu – a v ní topiče snažící se uhlím nakrmit nenasytný kotel.

Do širokého podvědomí svých návštěvníků se Queenstown zapsal jako pravděpodobně nejvýznamnější centrum adrenalinových sportů zahrnující prakticky vše od raftingu na divoké vodě, bungee jumpingu až po vyhlídkové lety vrtulníkem. V zimních měsících (tj. v době, kdy je u nás na severní polokouli léto), je pak i přes svou nízkou nadmořskou výšku (pouze kolem 310 m n. m.) vyhlášeným lyžařským střediskem, a to díky blízkosti pohoří The Remarkables (doslova „Pozoruhodné pohoří“). Protože by byl hřích žádnou z těchto atrakcí nevyzkoušet, vyrážíme druhý den velmi brzy ráno za město do údolí Skippers Canyon, kde lze absolvovat projížďku na tzv. tryskovém člunu (jet boat). Na rozdíl od motorového člunu poháněného klasickým lodním šroubem připomíná pohon jet boatu spíše tryskové letadlo. Díky tomu může člun plout i ve velmi mělké vodě a současně je schopen dosáhnout značné rychlosti – údajně až 200 km/h. Avšak s „běžnými“ turisty se prý jezdí rychlostí pouze kolem 80 km/h. Jak však záhy zjišťujeme, i to naprosto stačí. Vrháme se přímo mezi téměř kolmé stěny kaňonu, který je v některých místech jen o málo širší než naše loď. Vypadá to, jako kdyby boky našeho člunu dělilo od ostrých skalisek jen tak 5 – 10 centimetrů prostoru. Projíždíme několik divokých peřejí a v místech, kde se řeka přeci jen trochu rozšiřuje, děláme divokou obrátku o 360°.

Dnes je údolí Skippers Canyon centrem adrenalinové zábavy, avšak v minulosti bylo právě toto místo ústředním dějištěm již několikrát zmíněné zlaté horečky. Ta vypukla v roce 1862 kdy střihači ovcí Thomas Arthur a Harry Redfern našli v místě dnes označovaném jako Arthur’s Point 4 unce zlata (tj. přibližně 100 g) během tří hodin. Protože si svůj nález nenechali pro sebe, začaly se břehy řeky Shootover záhy hemžit zástupy chtivých zlatokopů prakticky ze všech koutů světa. Kaňon pak získal své jméno po kapitánu (anglicky „skipper“) Malcolmu Duncanovi, který patřil ke šťastlivcům, jimž se zde zlato skutečně podařilo najít. Během pouhých dvou let byly zásoby v náplavech řeky prakticky vytěženy a k dalšímu dobývání bylo za potřebí nových strojů, jakými byly mechanické prosévači a říční bagry. K jejich přepravě však bylo nejprve nutné vybudovat silnici, jenž by kaňon propojila s okolním světem. A tak byla v roce 1863 zahájena stavba extrémně úzké a klikaté „Skippers road“, po které jsme do kaňonu přijeli i my. Stavbu silnice zajišťovali čínští kopáči, kteří byli vybaveni jen lopatami a krumpáči. A tak není divu, že stavba silnice nakonec trvala celých 20 let. Počátkem 20. století bylo prakticky všechno zlato definitivně vytěženo a zlatokopové odtud odešli. Zašlou slávu kdysi bohatých zlatonosných nalezišť tak dnes připomínají jen polorozpadlé bagry a kovové pláty trčící z vody původně tvořící stěny umělých kanálů, jimiž byla přiváděna voda k promývání vytěžené zlatonosné horniny.

S těžbou zlata je spojeno i městečko Arrowtown, ležící asi 20 kilometrů na severovýchod od Queenstownu. Arrowtown připomíná tak trochu skanzen, při jehož návštěvě se člověk rázem ocitne v době před více než sto lety, kdy zde podobně jako na nedaleké řece Shootover zuřila zlatá horečka. V současnosti zde žije něco kolem 1200 obyvatel, avšak v době své největší slávy zde sídlilo kolem 7000 lidí. V roce 1862 nalezl William Fox na zdejší řece Arrow River bohatou zlatou žílu, z níž se mu postupně podařilo údajně vytěžit 100 kg zlata. Takový nález samozřejmě přitáhl pozornost i mnoha dalších hledačů, avšak přestože se snažili Foxe dokonce sledovat, místo nálezu se jim nikdy nepodařilo odhalit. Po nepříliš bohatých nálezech tak vlna zájmu o tuto lokalitu opadla a zlatokopové se přesunuli na nová naleziště, která byla objevena na západním pobřeží v okolí Hokitiky. V roce 1866 dorazili do Arrowtownu první skupiny čínských dělníků. V těsném sousedství města vybudovali čínskou čtvrť – Chineese Settlement – a s vidinou snadného a rychlého zbohatnutí začali pracovat na opuštěných (a nevýnosných nalezištích), případně pak jako pomocná síla na zlatonosných polích svých šťastnějších kolegů. Jakmile se rozplynuly sny o snadném zbohatnutí, přistěhovali se sem i jejich ženy a děti. Nuzné životní podmínky kombinované s nelidskou dřinou však dokázali vydržet jen ti nejodolnější. V průběhu 80. a 90. let 19. století, kdy se nálezy zlata staly ještě vzácnějšími, se Číňané postupně přeorientovali na jiné obory (zejména pak na obchod) a odstěhovali se do větších měst. Poslední zbytky zdejší komunity zde přetrvávaly ještě ve 20. letech 20. století. Po odchodu posledních usedlíků zde zůstaly jen jejich maličké domečky, které lze dodnes navštívit a udělat si alespoň trochu představu o tom, v jakých podmínkách zde tehdy lidé žili.

Z Arrowtownu sjíždíme do údolí řeky Kawarau, do níž se o několik kilometrů dále vlévá již zmíněná „zlatonosná“ řeka Shootover a která se následně vlévá do jezera Wakatipu. Naším cílem je visutý most Kawarau Gorge Suspension Bridge, který soutěsku překlenul v roce 1880, aby tak zpřístupnil okolní zlatá naleziště. V roce 1963 byl nahrazen moderním železobetonovým mostem, po němž v současnosti vede dálnice č. SH6 (SH – State Highway). Přestože původní most dnes již není živou dopravní tepnou, stále k sobě přitahuje zraky stovek lidí, neboť se jedná o místo, kde začal být poprvé komerčně nabízen skok na pružném laně „bungy jumping“. Skok z mostu je (na rozdíl od jízdy tryskovým člunem) aktivita, po které osobně nikterak zvlášť netoužím, nicméně to mi nebrání v tom se jít alespoň podívat jiné odvážlivce, kteří si k nohám nechají přivávat pružné lano a následně se po hlavě vrhnou do hloubky 43 metrů, jenž dělí vrchol mostu od hladiny řeky. Dole již čeká dvoučlenný tým vybavený gumovým člunem a jakýmsi bidlem, pomocí kterého je „skokan“, který se však již jen houpe zavěšen hlavou dolů, stažen do loďky. Na řadě je právě jakási slečna, která již na první pohled rozhodně nepůsobí příliš odhodlaným dojmem. „three…two…one…jump!“ zní hlas jakéhosi „odpočítávače“, který na horním konci mostu řídí jednotlivé skoky. Dívka však zůstává stát a spíše než na skok do hlubin to vypadá na krok zpět od kraje mostu. „three…two…one…jump!“ opakuje „odpočítávač“, ale slečna začíná mít charakter kamenné sochy. Odpočet tak probíhá do třetice, avšak tentokrát nenechává „odpočítávač“ nic náhodě na po pokyn „jump!“ do skokanky (mírně) strčí. Za pár chvil se tak houpe nad hladinou řeky, odkud ji na loďce přivážejí zpátky na břeh. Tam se konec konců vydávám i já. Na pěšině vedoucí k řece se s touto slečnou potkávám znovu, přičemž barva jejího obličeje (připomínající muchomůrku zelenou) mě celkem jasně přesvědčuje o tom, že jsem o nic nepřišel.