Ačkoliv se Bolzano nachází již mimo vlastní oblast Dolomit, přesto lze jeho návštěvu doporučit, a to jak v případě, že počasí zrovna nepřeje vysokohorským túrám, či jednoduše v okamžiku, kdy si chceme od chození po horách prostě a jednoduše odpočinout. Z okolí nejvyšší hory Dolomit – Marmolady to sem není příliš daleko a cesta z údolí Val di Fassa (Fassthal) zabere něco kolem hodinky jízdy. Klikatá horská silnice nás nejprve vyvede do horského sedla Passo di Carezza (Karrerpass) ležícího v nadmořské výšce 1745 m, odkud pak opět klesá do nitra údolí Val d’Ega (Eggenthal). Průsmyk Karerrpass byl jako horská stezka využíván již ve starověku. Silnice, po které tudy projíždíme dnes (tzv. Karerpassstrasse) začala být budována v roce 1861 směrem z údolí Eggenthal, avšak k propojení se sousedním údolím Fassthal (odkud vyrazili) bylo dokončeno až o více 30 let později (v roce 1896).
Záhy po překonání průsmyku Karrerpass silnice míjí malebné jezero Lago di Carezza (Karersee) nacházející se v nadmořské výšce 1520 m. První, co nás na něm na první pohled upoutá, je překrásná sytě smaragdová barva jeho vody. Večerní soumrak však dokáže okolí jezera rozzářit doslova celou paletou barev, a tak není divu, že mu místní obyvatelé ve svém starém nářečí říkají Lac de Ergobando, tedy „Duhové jezero“. K názvu jezera se váže i jedna z klasických jihotyrolských pověstí. Podle ní žila v jezeře krásná vodní víla, která sedávala na břehu, kde si zpívala a vázala do copů své dlouhé zlaté vlasy. Její zpěv jednoho dne zaslechl i čaroděj Maseré a okamžitě si usmyslel, že vodní vílu unese. Požádal proto o pomoc čarodějnici Langwerdu, která mu poradila, aby se přestrojil za obchodníka se šperky a na obloze vyčaroval duhu. To také udělal, ale vodní vílu však neošálil. Jakmile čaroděje spatřila, skočila do jezera a od té doby ji už nikdy nikdo neviděl. Čaroděj pak ve zlosti strhl z oblohy duhu a společně s drahými kameny vše naházel do jezera, které mu se od té doby říká duhové. Krása jezera a jeho okolí inspirovala mnoho umělců – básníků, spisovatelů i malířů. Zavítaly sem přitom i tak známé osobnosti jako například anglická spisovatelka detektivních románů Agatha Christie nebo rakouská císařovna Sissi. Kromě barvy své vody je jezero rovněž zajímavé i díky výraznému kolísání stavu hladiny (a tím i své velikosti). V době nejvyššího přítoku (tedy na přelomu jara a léta kdy vrcholí tání) dosahuje jezero největší rozlohy i hloubky (až 20 m). Naopak na podzim se maximální hloubka jezera pohybuje jen okolo 6 metrů a jeho plocha se díky tomu výrazně zmenší.
Po krátké zastávce u jezera se již konečně přijíždíme k cíli naší dnešní cesty. Bolzano (Bozen), nacházející se na soutoku řek Isarco (Eisack) a Talvera (Talfer), je největším městem regionu Trentino – Alto Adige (tedy bývalého rakouského Jižního Tyrolska), neboť zde v současné době žije kolem 107 000 obyvatel. Zajímavostí přitom je, že zatímco většina obyvatel zmíněného regionu dodnes mluví převážně německy, v samotném Bolzanu je tomu naopak a většinu zde mají italsky hovořící obyvatelé. Historie města sahá až do starověku, do dob Římské říše. Roku 15 n.l. bylo okolí dnešního Bolzana dobyto armádou pode vedením generála Nera Claudia Drusa, jehož jménem byla pojmenována i vojenská osada Pons Drusus (doslova doslova „Drusův most“), která zde byla vybudována. V době „stěhování národů“ se zde usadila část kmene Bavorů, kteří rovněž dali zdejší osadě název „Bauzena“ z něhož pak vzniklo současné jméno města. V roce 1027 bylo území věnováno císařem Konrádem II. biskupům z Trentina, kteří zde později (koncem 12. století), založili město. To těžilo ze své výhodné polohy, neboť přes něj procházely dvě hlavní obchodní trasy spojující Itálii se „zaalpským“ zbytkem Evropy. První z těchto obchodních cest pokračovala přes Merano a průsmyk Reschenpass, druhá pak přes nám již známý Brennerpass. V roce 1363 byl celý region získán Habsburky, pod jejichž nadvládou setrval až do konce roku 1919, kdy bylo území připojeno k Itálii (výjimku tvořilo pouze období mezi roky 1806 – 1814, kdy bylo připojeno k tzv. Italskému království ovládanému bonapartistickou Francií; po Vídeňském kongresu bylo ovšem opět navráceno Rakousku).
Romantickými uličkami obklopenými povětšinou krásnými renesančními domy se postupně dostáváme až do srdce starého města, které představuje náměstí Piazza Walther. Jeho odkazuje na Walthera von der Vogelweide (1170 – 1230), jednoho z nejvýznamnějších německých minesengrů – tedy středověkých skladatelů lyrických básní a milostných písní. Kromě samotného jména náměstí připomíná tohoto umělce i socha, které je zde umístěna. Hlavní dominantou je zde ovšem katedrála Nanebevzetí Panny Marie, která je ovšem známá především jako Duomo di Bolzano (Bozener Dom). Podle městské kroniky pocházející ze 14. století zde byl první kostel (v románském slohu) postaven v roce 1180. Jak však bylo zjištěno při archeologickém průzkumu současné katedrály (souvisejícího s její poválečnou rekonstrukcí), i on stál na základech ještě staršího kostela založeného snad někdy v 6. století. Kolem roku 1300 byla zahájena přestavba kostela v pozdně gotickém slohu tak, aby vyhovoval potřebám stále se rozrůstajícího města. Současná katedrála pak byla dokončena v roce 1519. Za druhé světové války byla v roce 1944 katedrála vážně poškozena při spojeneckém bombardování. V roce 1949 proto byla zahájena rekonstrukce, při které byla katedrála opravena (či spíše dostavěna).
Nedaleko Waltherova náměstí se na rohu ulic Via Museo (Museumstrase) a Via Cassa di Risparmio (Sparkassenstrasse) nachází budova jihotyrolského archeologického muzea (Museo Archeologico dell Alto Adige/Südtiroler Archäologiemuseum). Muzeum je umístěno v budově bývalé banky a návštěvníkům bylo otevřeno v roce 1998. Jeho ústředním exponátem je mumifikované tělo bojovníka z doby bronzové (tj. z doby cca 3300 př. n.l.) nalezené v roce 1991 v Ötzalských Alpách na hranicích Itálie a Rakouska. Podle místa svého nálezu je tato ledovcová mumie známá jako Ötzi. Při návštěvě muzea je nicméně nutné obrnit se notnou dávkou trpělivosti, neboť zájem o jeho návštěvu je enormní, a tak se zde tvoří velmi dlouhé fronty (v době naší návštěvy od hlavního vchodu až za roh do další ulice Via Cassa di Risparmio).
Pokračujeme-li od budovy archeologického muzea dále ulicí Via Museo (Museumstrase), dostaneme se záhy až k mostu Ponte Talvera (Talferbrücke). Odtud se pak můžeme vydat po příjemné promenádě vedoucí podél řeky směrem k severu (proti proudu), jenž nás zakrátko dovede až k místu s překrásným výhledem na rozsáhlé vinice. Uprostřed nich pak stojí hrad Castel Mareccio (Schloss Maretsch), který je jedním z celkem 11 hradů ve městě (a jeho nejbližším okolí). Nejstarší část hradu – obranná věž – byla založena v roce 1191 Bertholdem Maretschem. Rod Maretschů pak hrad vlastnil až do roku 1477, kdy jej koupil Sigmund Römer. Rodina Römerů jej potom v letech 1560 – 1570 přestavěla v renesančním slohu. Tato přestavba znamenala zrušení obranných prvků původního hradu, který se tak namísto pevnosti stal spíše jakousi luxusní rezidencí. V současnosti je celý objekt soukromým majetkem a slouží především jako reprezentativní prostory. Interiér je však možné navštívit v rámci organizovaných prohlídek, kterou si je ovšem nutné předem zarezervovat.
