Nová Pec – Ovesná – V Ořeší – Jelení jezírko – Jelení vrchy – Medvědí cesta – Medvědí kámen – Rudolfova cesta – Průsek na Rudolfově cestě – Lesní potok – Černý kříž (15 km, 4:50 h, ↗ 360 m, ↘ 350 m)

Trasa známá jako „Medvědí stezka“ je spjata s výskytem posledních šumavských medvědů. Ti se zde společně s vlky a rysy vyskytovali až do 19. století, což bylo dáno zejména rozlehlostí a špatnou přístupností zdejších lesů. Okolí vrcholu Perník nacházejícího se mezi Novou Pecí a Stožcem bylo díky množství skalních převisů v kombinaci s popadanými stromy přímo ideálním místem, kde si medvědi mohli budovat svoje doupata. Díky rozšiřování člověkem osídlených míst však docházelo stále častěji k tomu, že medvědi způsobovali škody na stádech dobytka a občas napadli i lidi. Proto byli stále více pronásledování a jejich stavy se začaly postupně snižovat i přes to, že majitelé šumavských polesí – Schwarzenberkové – se snažili medvědy chránit (v letech 1721 a 1800 byla vydána nařízení o jejich ochraně). Právě v místech kudy nás povede dnešní trasa, byl skolen poslední (respektive spíše jeden z posledních) šumavských medvědů. Současná naučná stezka byla vyznačena v roce 1967, čímž se stala nejstarší naučnou stezkou v jižních Čechách (a druhou nejstarší v celém Česku). 

Trasa začíná u železniční zastávky Ovesná, kam dojdeme po asi dvou kilometrech chůze od parkoviště před nádražím v Nové Peci, a končí v Černém Kříži. Z toho je tedy zřejmé, že nejde o okruh, avšak z Černého Kříže se zpět do výchozího místa dá dostat vlakem. Cesta vede zpočátku po asfaltové silnici (se zákazem vjezdu) z níž můžeme po pravé straně obdivovat mokřady rozprostírající se podél nedaleko plynoucího toku Vltavy.  Za zastávkou v Ovesné pak asfaltku opustíme a dále budeme pokračovat vzhůru lesem po žlutě značené cestě. I když s živým medvědem se tu dnes již nesetkáme, můžeme zde obdivovat celou řadu geologických a geomorfologických zajímavostí spočívajících ve značném počtu skalních útvarů, z nichž některé byly v minulosti dokonce pojmenovány. Oproti skalním městům, která najdeme například v Prachovských či Adršpašských skalách však zdejší útvary nejsou z pískovce, avšak jsou tvořeny z hrubozrnné (tzv. pleknštajnské) žuly. Za jejich vznik pak může proces známý jako mrazové zvětrávání.

První útvar, který na trase potkáme, nese označení Dračí tlama. Při troše fantazie skutečně připomíná tlamu nějakého draka nebo krokodýla. Tato iluze se pak údajně ještě více zvýrazní v zimě, kdy se na okraji „tlamy“ vytvářejí krápníky připomínající zuby. Dalším útvarem je pak Perníková skála kde najdeme i pěknou „skalní branku“. Dvojice vysokých skalních bloků pak vytvoří Soutěsku lapků, za níž narazíme na další skalní branku známou pod názvem Gotický portál. V další části trasy pak mineme rozsáhlý výklenek krytý skalním převisem (tzv. Poustevnu) za níž následuje vysoká a špičatá skála známá jako Kaple. Od ní je to jen pár kroků k dalšímu útvaru označenému jako Hřib, který skutečně připomíná jakousi obrovskou kamennou houbu. Následně pak narazíme ještě na Viklan, Kamennou krásku, Pýchavku obrovskou a Hlavu telete (útvar, který při pohledu z určitého místa skutečně připomíná hlavu krávy nebo třeba psa). Následně mineme ještě Obří kostky a Perník, který připomíná nedaleký stejnojmenný vrchol, který ovšem stezka míjí.

Odtud pak již scházíme dolů a za dalších pár okamžiků se dostáváme k Jelenímu jezírku. Tato umělá nádrž byla vybudována v roce 1835 pro potřebu vylepšení průtoku vody ve Schwarzenberském kanálu (s nímž je spojena tzv. Jelením smykem, který si můžeme prohlédnout v nedaleké osadě Jelení vrchy) v období plavby dřeva. Nádrže byla projektována na objem 9000 m³ a její napuštění trvalo 10 dní. V případě potřeby pak dokázala zásobovat plavební kanál průtokem 0.7 m³/s po dobu 5 hodin. Od Jeleního jezírka je to již jen kousek do již zmíněné osady Jelení vrchy (Hirschbergen). Její vznik souvisí s výstavbou již zmiňovaného Schwarzenberského kanálu, který sem byl přiveden v roce 1793, a v roce 1796 zde vznikly první domky dřevorubců pracujících v okolních lesích. Na přelomu 19. a 20. století měla osada kolem 200 obyvatel (kroku 1921 je zde registrováno 258 obyvatel, z nichž 251 se hlásilo k německá a 4 k české národnosti), jejichž počet však prudce poklesl po druhé světové válce. Část osady byla po opuštění zbourána, avšak několik domů zde zůstalo, a tak dnes zde funguje občerstvení (jediné místo na celé trase) a zbytek dochovaných objektů slouží především k rekreačním účelům. Vidět zde můžeme i jedenu z vůbec nejzajímavějších částí Schwarzenberského kanálu. Pro zachování spádu by kanál musel složitě obcházet masiv Plešivce, což by ale znamenalo jeho prodloužení o 19 kilometrů (!). Proto bylo nakonec rozhodnuto o vyražení 400 metrů dlouhého tunelu, který byl později zkrácen na současnou délku 389 m kvůli možnosti plavení delších klád. Konce tunelu pak zdobí dvojice ozdobných portálů, z nichž tzv. Horní portál byl vybudován v novogotickém slohu, zatímco Dolní portál je v empírovém stylu. Ideálním místem kde se je možné seznámit s historií kanálu je pak expozice umístěná ve stodole zdejší bývalé fořtovny.

Jelení leží takřka přesně v polovině trasy, a do cíle v Černém kříži nám tak zbývá prakticky stejná vzdálenost, jakou jsme právě ušli od zastávky v Ovesné. Druhý úsek naší dnešní trasy ovšem zvládneme projít za mnohem kratší čas než úvodní část (která může zabrat klidně i kolem tří hodin). Důvodem je zejména to, že po většinu času půjdeme víceméně z kopce a po asfaltové lesní silnici. Pokud bychom si chtěli výlet zkrátit, pak je možné se z Jeleních vrchů vrátit do Nové Pece autobusem (v takovém případě bude mít trasa délku něco přes 9 km).  

Od parkoviště o dolního portálu tunelu Schwarzenberského kanálu budeme pokračovat dál po žluté (která zde vede společně se modrou značkou) k nedalekému rozcestí Medvědí cesta. Zatímco modrá značka pokračuje dál rovně podél toku plavebního kanálu, my budeme sledovat žlutě značenou trasu, která zde odbočuje směrem doprava. Tato trasa nás přibližně po 1.5 kilometru dovede k památníčku, který je znám jako Medvědí kámen (Bärenstein), kde zde byl roku 1880 vztyčen na památku zastřelení posledního šumavského medvěda – ve skutečnosti ovšem medvědice. Její partner byl zastřelen v roce 1839 a tato tzv. „želnavská medvědice“ se pak vyskytovala sama především v okolí Želnavy. Nakonec bylo rozhodnuto o jejím odstřelu a to údajně proto, aby nebyla upytlačena nebo neuhynula věkem. Podle dochovaných záznamů probíhal lov za poměrně dramatických okolností. Celá akce začala 8. 11. 1856 a již od dva dny později se podařilo v čerstvě napadaném sněhu objevit stopy medvědice, po nichž se vydalo 27 lovců s více než stovkou psů. Hned další den lovci na medvědici v lese narazili, avšak ulovit se jim ji nepodařilo, neboť postřelenému zvířeti se podařilo nakonec utéct. A tak 14. 11. 1856 začal hon na novo. Zúčastnilo se jej 46 lovců a 75 nadháněčů, kterým se i přes zuřící sněhovou bouři medvědici nakonec podařilo najít, až ji zastřelil knížecí lesník Johann Jungwirth (údajně právě v okamžiku kdy se snažila rozsápat čtyři muže). Zastřelená medvědice pak byla převezena do Hluboké nad Vltavou, kde byla vypreparována a vystavena na zámečku Ohrada, kde si ji společně s puškou, z níž vyšla smrtící rána, můžeme dodnes prohlédnout v expozici zdejšího muzea lesnictví, myslivosti a rybářství. Na závěr ještě dodejme, že želnavská medvědice pravděpodobně nebyla úplně posledním medvědem, který se na Šumavě vyskytoval, neboť medvědí stopy se zde tu a tam objevovaly až prakticky do konce 19. století. 

V dalším úseku začne cesta sestupovat do údolí říčky Hlučiny, podél jejíhož toku pak budeme pokračovat prakticky až do našeho cílového místa v Černém kříži. Cestou pak mineme ještě jeden památník známý jako Rudolfův kámen (Rudolfstein) připomínající návštěvu korunního prince Rudolfa Habsburského (syna císaře Františka Josefa I.) ze 17. července 1871.