Na světě bychom jen stěží našli jiné město, které by v bylo ve všeobecném povědomí spjato s mafií více než sicilské Palermo. Právě v jeho úzkých a křivolakých uličkách se zrodil organizovaný zločin, který s vlnami sicilských emigrantů postupně rozšířil prakticky do celého světa. Krvavé řádění zločineckých gangů již patří víceméně minulosti – i když jak se říká, „mafie nikdy nespí“ a podle neoficiálních údajů přes 80 % sicilských podnikatelů dodnes platí mafii „výpalné“. Oproti velkým městům italského severu má Palermo docela jinou atmosféru. Krása a majestátnost zdejších historických památek, výrazně kontrastuje s celkovou zanedbaností města. A tak zatímco výstavní bulvár Via Vittorio Emanuele vytváří téměř dokonalý průřez městem a jeho bohatou historií, stačí sejít byť jen o jedinou ulici vedle a před našimi zraky se otevře svět úzkých zanedbaných ulic plných odpadků s oprýskanými a polorozpadlými domy. Ano – právě takové je Palermo.

Město bylo založeno Féničany v 7. století před naším letopočtem v úrodné nížině Conca d’Oro („Zlatá mušle“) na pobřeží Tyrhénského moře. Později zde Řekové vybudovali přístav, který pojmenovali Panomoros (tedy „Přístav pro všechny“), z nějž se pak postupně stalo současné Palermo. Později město ovládli Arabové následovaní Normany, za jejichž vlády se Palermo stalo jedním z nejhonosnějších měst v celé Evropě. Také později za vlád německé dynastie Štaufů, francouzské dynastie Anjou a španělské Aragonské dynastie patřilo Palermo k největším, nejbohatším a nejvzdělanějším městům v celé Evropě. Právě to dalo společně se spletitou historií vzniknout unikátní mozaice památek, která je pestrou směsicí arabské, normanské a barokní architektury. Hlavní spojnicí, která nás provede tím nejlepším, co Palermo nabízí, je již zmíněná třída Via Vittorio Emanuele začínající nedaleko starého palermského přístavu La Cala bránou Porta Felice ze 16. století. Ulice nás postupně zavede až na rušnou křižovatku Quatro Canti nacházející se na rozhraní čtyř historických čtvrtí města (Kalsa, Seralcadi, Albergaria a Castellammare), která tvoří doslova středobod historického jádra Palerma. Fasády čtveřice barokních domů ohraničujících toto malé náměstí jsou zdobeny fontánami znázorňujícími čtvero ročních období, nad nimiž jsou pak umístěny sochy čtyř španělských vládců Sicílie (Karla V., Filipa II., Filipa III. a Filipa IV.). Ještě o patro výše jsou umístěny sochy čtyř patronek města Palerma – Christiny, Ninfy, Olivie a Agáty. Jen nedaleko odtud se pak nachází náměstí Piazza Pretoria s působivou renesanční fontánou Fontana Pretoria. Tato fontána byla původně vytvořena pro zahradu jednoho z paláců ve Florencii. V roce 1574 však byla prodána městu Palermo a za účelem stěhování byla nejprve rozebrána na 644 kusů a na novém místě opět sestavena. Sochy nahých olympských bohů (a dalších mýtických bytostí) zdobících fontánu, které byly v kolébce italské renesance Florencii obdivovány, se však v silně konzervativním Palermu staly příčinou mohutného pohoršení, a tak bylo náměstí nelichotivě přezdíváno jako Piazza della Vergogna („Náměstí hanby“).

Třída Vittorio Emmanuele nás záhy dovede ke snad nejvýraznější a nejhonosnější památce starého města, kterým je katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Cattedrale Santa Vergine Maria Santissima Assunta), které se podle jejích původních stavitelů někdy přezdívá Normanský dóm. Její jádro bylo postaveno v letech 1184 – 1185 na místě starší byzantské baziliky, která byla za nadvlády Saracénů přeměněn na mešitu. V průběhu 14. – 16. století byla původní katedrála dále rozšiřována v gotyckém stylu. V letech 1781 – 1801 pak proběhla další významná přestavba tentokrát ve stylu klasicismu, která zásadně změnila vnější i vnitřní vzhled stavby. Svou současnou podobu pak palermská katedrála získala po novogotické úpravě, jenž proběhla v 19. století. Součástí katedrály je i krypta, v níž jsou v porfyrových sarkofázích pohřbeni první normanský král Sicílie Roger II. (1095 – 1154), jeho dcera Konstancie I. Sicilská (1154 – 1198) s manželem Fridrichem VI. Štaufským (1165 – 1197) a jejich synem, císařem Svaté říše římské Fridrichem II (1194 – 1250), který je s českými dějinami spojen především tím, že potvrdil dědičný královský titul Přemyslu Otakarovi I. v dokumentu obecně známém jako „zlatá bula sicilská“.

Kromě katedrály se v Palermu nachází i celá řada dalších kostelů, z nichž některé mineme během naší procházky po Via Vittorio Emanuele, zatímco pro návštěvu jiných si musíme zajít o pár ulic vedle. To je případ jednoho z největších kostelů v Palermu Chiasa del Gesú, který byl založen v roce 1590 v sousedství jezuitského profesního domu (Casa Professa). Další pozoruhodnou stavbou je kostel sv. Jana od Poustevníků (Chiesa di San Giovanni degli Eremiti), který patří vůbec k nejstarším, neboť jeho historie sahá až do 6. století, který byl údajně založen z iniciativy papeže Řehoře Velikého. Po ovládnutí Sicílie Saracény byl původní kostel zničen a na jeho místě vyrostla muslimská mešita, která však byla po dobytí ostrova Normany přeměněna Rogerem II. zpět na kostel s benediktinským klášterem (prvním na Sicílii), jehož mniši zde žili poustevnickým životem (odtud pak pochází i jméno kostela). Z architektonického hlediska je kostel pozoruhodný svými červenými kopulemi, které ukazují přetrvávající arabský vliv i v normanském období. 

Zatímco katedrála je představuje moc církve, symbolem světské moci je Normanský palác (Palazzo dei Normani) nacházející se na mírném návrší představujícím nejvyšší bod starého města. Jeho historie sahá až do 9. století, kdy jej začali stavět Arabové a ve 12. století pak v jeho stavbě pokračovali i normanští králové, kteří si jej zvolili za své hlavní sídlo. Později si palác sice zachoval administrativní funkci, ale jako sídlo panovníka byl využíván jen zřídka, což bylo dáno především skutečností, že zdejší vládci měli kromě titulu sicilského krále i titul římského krále a císaře. Význam Normanské paláce zpět vzrostl teprve v průběhu 16. století, kdy si jej za své sídlo zvolili španělští místodržitelé Sicílie. Od roku 1946 je pak palác sídlem sicilského parlamentu a jeho západní křídlo využívá armáda. Z těchto důvodů je palác veřejnosti nepřístupný a to až na jedinou výjimku, kterou je tzv. Palatinská kaple (Capella Palatina) – někdejší soukromá kaple krále Rogera II. jejíž stavba byla zahájena v roce 1132 a dokončena byla o osm let později. I přes pozdější úpravy zůstalo jádro jejího interiéru pozoruhodně dochováno až do dnešních dnů. Normanská architektura se zde harmonicky snoubí s arabskými a byzantskými vlivy, což je ostatně dobře vidět i na její výzdobě tvořené kombinací mramoru, zlata, porfyru a perel. Třpytivé byzantské mozaiky z první poloviny 12. století zobrazují ortodoxní (řeckokatolické) církevní otce, evangelisty, žehnajícího Krist a další biblické výjevy. Hlavní dominantou dřevěného vyřezávaného stropu je symbol osmicípé hvězdy. Kaple kromě své duchovní funkce plnila i úlohu královské banky, jelikož zde byl v normanském období ve velkých amforách uchováván královský poklad.

Návštěvu Normanského paláce můžeme spojit i s návštěvou královské zahrady (Giardini Reali) nacházející se přímo za palácem. Zahrada byla založena v roce 1560 na ploše jedné z obraných bašt v rámci architektonické úpravy paláce svěřené architektovi Antoniu Ferramolinovi. Kromě zajímavých subtropických stromů a rostlin totiž nabídne i prostor pro chvíli oddechu, který zejména v horkých letních dnech člověk více než uvítá. Pohlédneme-li zpět na budovu paláce, jistě nepřehlédneme kopuli zdejší astronomické observatoře (Osservatorio Astronomico di Palermo), která je v současnosti jedním z výzkumných pracovišť národního astrofyzikálního ústavu. Observatoř byla založena v roce 1790 králem Ferdinandem I. na návrh místních intelektuálů, kteří si přáli nějaký prvek, který by přinesl městu prestiž na poli vědy. Problémem ovšem bylo sehnat astronoma, který by zde chtěl pracovat (neboť Palermo v té době rozhodně nepatřilo k vědeckým centrům Evropy). Nakonec se této úlohy ujal kněz, astronom a matematik Giuseppe Piazzi (1746 – 1826), který observatoř nejprve vybavil potřebnými přístroji, a záhy se zapojil do projektu hledání „chybějící planety“, o níž se předpokládalo, že obíhá Slunce někde mezi dráhou Marsu a Jupiteru. Jeho práce pak přinesla ovoce v podobě objevu prvního asteroidu (planetky, dnes „trpasličí planety“) Ceres o silvestrovské noci z 31.12. 1800 na 1.1. 1801.

U královského paláce končí také třída Via Vittorio Emanuele, která nás provedla skrze celé historické jádro Palerma. Stejně jako na opačné straně, kde jsme naši procházku začínali, je i zde zakončena zdobnou renesanční bránou Porta Nuova, který zde byla postavena v roce 1535 na oslavu dobytí Tunisu Karlem V. Naše prohlídka města zde však ani zdaleka končit nemusí. Z nedaleké křižovatky se můžeme vydat ulicí Via Capuccini po níž se po přibližně 20 minutách chůze dostaneme do blízkosti kostela svaté Marie. Pokud máme dostatek odvahy, čeká nás zde silný, byť poněkud morbidní zážitek, který nabízí návštěva zdejších kapucínských katakomb (Catacombe dei Cappuccini) ze 16. století, do nichž byla nejprve ukládána zemřelá těla kapucínských mnichů, ale později i významných obyvatel města Palerma. Nabalzamovaná těla byla ukládána do jednotlivých částí katakomb podle pohlaví, povolání a sociálního postavení. Kromě kapucínských mnichů a církevních osob zde najdeme těla bohatých obchodníků, armádních důstojníků, ale je tu i „ženské“, „dětské“ i „rodinné“ oddělení. Zatímco některá těla jsou zavěšena u stropu katakomb, jiná jsou uložena v zapečetěných rakvích nebo „pohřebních skříních“. V dalších případech jsou pak z těl seskládány různé výjevy. Prvním zesnulým, jehož tělo sem bylo uloženo v roce 1599, byl kapucínský bratr Silvestr z Gubbia. Oficiálně pak katakomby přestaly sloužit svému účelu v roce 1880, i když k několika pohřbům zde došlo i později. Jedním z nich byl případ dvouleté Rosalie Lombardo, jejíž tělo bylo do katakomb uloženo v roce 1920. Podle současných odhadů se v současnosti v katakombách nachází kolem 8000 mumifikovaných těl.

Co se památek týče, nabízí toho Palermo pochopitelně ještě mnohem více, než kolik toho bylo možné uvést v průběhu této krátké procházky. My však již město opustíme, abychom stihli navštívit další z trojice největších skvostů sicilské normanské architektury, který na nás čeká v nedalekém městečku Monreale ležícím na úpatí hory Monte Caputo asi 15 kilometrů na jihozápad od Palerma. Poté, co bylo na počátku 9. století Palermo obsazeno Saracény, byl palermský biskup donucen přenést své sídlo právě sem. Po dobytí Sicílie Normany se sice biskupství vrátilo zpátky do Palerma, avšak již existující úloha náboženského centra vedla krále Viléma II. k tomu, aby zde založil novou katedrálu (Duomo di Monreale), která měla katedrále v Palermu směle konkurovat. Její stavba trvala pouhých 8 let a byla dokončena v roce 1182. Nejpůsobivější je interiér hlavní lodi, který je vyzdoben četnými mozaikami v byzantském stylu zobrazujícími žehnajícího Krista, Pannu Marii, apoštoly a další výjevy ze Starého a Nového Zákona. V kryptě je pak pochován zakladatel katedrály Vilém II. i se svým otcem Vilémem I. Prohlédnout si lze i zdejší archiv obsahující řadu vzácných svazků, a sbírku církevních monstrancí a dalších liturgických potřeb. Kromě interiéru se lze projít i po obvodu střechy katedrály, odkud se otevírá pěkný výhled na nedaleké Palermo. Na katedrálu těsně navazuje benediktinský klášter, který byl rovněž založen Vilémem II. Stejně jako v mnoha jiných případech je i zde dobře patrný vliv byzantské a arabské architektury, který je patrný například na sloupoví křížové chodby obklopující tzv. rajský dvůr (který byl jakýmsi středobodem celého kláštera).  Katedrála je jednou z největších dochovaných památek normanské architektury na světě a v současnosti je sídelním kostelem monrealského arcibiskupa.