Sicílie a Liparské ostrovy (2023)

Palermo a Monreale

Severní pobřeží: Z Cefalú
do národního parku Zingaro

Agrigento: Údolí chrámů

Taormina

Syrakusy: Archimédovo město

Etna

Liparské ostrovy: Vulcano

Liparské ostrovy: Salina

Liparské ostrovy: Stromboli a Panarea

Sicílie a Liparské ostrovy – geografická charakteristika:

Sicílie:

• poloha: 37°40′ s.š.; 14°07′ v.d. (Sicílie), 38°28′ s.š.; 14°57′ v.d. (Liparské ostrovy)
• rozloha: 25 832 km² (Sicílie), 114 km² (Liparské ostrovy)
• nejvyšší bod: Etna 3357 m n. m. (Sicílie), Monte Fossa delle Felci 962 m n. m. (Liparské ostrovy)
• počet obyvatel: 4 788 000 (Sicílie, 2024), , 15 000 (Liparské ostrovy, 2022)
• hustota osídlení: 185 obyv./km² (Sicílie), 122 obyv./km² (Sicílie)
• hlavní město: Palermo (Sicílie), Lipari (Liparské ostrovy)
• úřední jazyk: italština
• politický status: autonomní region Itálie (Sicílie), správní celek Itálie (Liparské ostrovy)
• měna: Euro (EUR)
• časové pásmo: UTC+1 (v létě je zaváděn letní čas)

Itálie: vlajka

Itálie: znak

Sicílie: vlajka

Sicílie: znak

Commune di Lipari: znak

Sicílie se nachází v centrální části Středomoří, přičemž svou rozlohou 25 703 km² je vůbec největším ze zdejších ostrovů (ve srovnání s Českem je Sicílie přibližně třetinová). Z geologického hlediska se vlastně jedná o pokračování Apeninského poloostrova, od kterého je odděleno tři kilometry širokou Messinskou úžinou. Na opačnou stranu, tedy k africkým břehům, pak ostrov dělí vzdálenost přibližně 140 kilometrů. Při pohledu z výšky na první pohled zaujme výrazný trojúhelníkový tvar Sicílie, která je díky tomu omývána třemi různými moři: Středozemním mořem na jihu, Tyrhénským mořem na severu a Jónským mořem na východě. Typický trojúhelníkový tvar ostrova se pak promítá do mnoha aspektů zdejšího života. Jedním z nich je například sicilská vlajka, která je známa pod názvem „Trinacria“ či „Triskelion“. Tento symbol se skládá z trojice ohnutých nohou, tří pšeničných klasů a hlavy Gorgony. Svůj název Sicílie získala podle starověkého indoevropského kmene Sikulů (Siculi), kteří před příchodem Řeků obývali východní část ostrova.  

Poloha Sicílie na rozhraní dvou litosférických desek (Euroasijské a Africké) vytváří ideální podmínky pro vznik zemětřesení a vulkanické činnosti, jejímž nejviditelnějším příkladem je zde mohutná sopka Etna, která je svou výškou 3 357 m n. m. nejvyšším, vulkánem v Evropě a současně také nejvyšší horou jižně od Alp (pom Mont Blancu je Etna druhou nejprominentnější horou celé Evropy). Etna je navíc jednou z nejaktivnějších sopek na světě, jejíž aktivita se projevuje různými typy sopečných erupcí (zejména strombolského a pliniovského typu). Protože se nachází v hustě osídlené oblasti, existuje potenciální riziko, že by v případě silné erupce mohlo dojít ke značným materiálním škodám a ztrátám na životech (například druhé největší sicilské město Catanie s přibližně 310 000 obyvateli se nachází prakticky přímo na jejím úpatí). Současně však díky poloze Etny prakticky uprostřed „antického světa“ má současná věda k dispozici jeden z časově nejdelších a nejucelenějších popisů chování této sopky. Také naprostou většinu zbytku povrchu Sicílie tvoří hory, které jsou součástí tzv. Sicilských Apenin (Appennino Siculo), jenž se dále dělí na pohoří Peloritani (Monti Peloritani), Nebrodi (Monti Nebrodi) a Madonie. V jižní části ostrova se pak dále rozkládají pohoří Monti Sicani, Monti Erei a Monti Iblei. Při prvotním pohledu na mapu působí všechna tato pohoří ve srovnání s Etnou jen mírným a nevýrazným dojmem. O to větší překvapení nás ovšem čeká, staneme-li na jejich úpatí, neboť pak záhy zjistíme, že ve skutečnosti působí velice mohutně a jejich vrcholy se vypínají do výšky bezmála 2000 m n. m. (druhou nejvyšší horu Sicílie – Pizzo Carbonara – bychom našli v již zmíněném pohoří Madonie). Z geologického hlediska souvisí vznik těchto pohoří s tektonickou činností na rozhraní litosférických desek v průběhu posledních 20 milionů let (v období od miocénu do pleistocénu). Pohoří jsou tvořena převážně vápencem a dolomitem, které zde daly vzniknout rozsáhlým krasovým oblastem. Nížiny naopak tvoří pouhých 14 % povrchu Sicílie. Největší a současně také nejúrodnější z nich se nachází na východním pobřeží ostrova mezi Etnou a Syrakusami. Druhá velká nížina se pak nachází naopak v nejzápadnější části Sicílie v okolí města Trapani.

Většina Sicílie má typické středomořské klima vyznačující se krátkými vlhkými zimami, kdy teplota zpravidla neklesá pod 10°C a horkými suchými léty, kdy jsou naopak typické teploty přes 30°C a téměř neprší. O tom, jak vysoké teploty zde mohou v letních měsících panovat, vypovídá nejlépe to, že 11.8. 2021 byla v Syrakusách stanovena nová rekordní teplota pro Evropu s hodnotou +48.8 °C. Dalším z meteorologických jevů, s nimiž se lze na Sicílii setkat zejména v létě je pouštní vítr známý jako scirocco. Vzniká z teplého suchého vzduchu na Saharou, odkud je působením tlakové výše vytlačován přes Středozemní moře, kde se mísí s chladnějším a vlhčím vzduchem. Na severoafrickém pobřeží pak tento vítr přináší suché a prašné počasí, zatímco na Evropském pobřežím a ve Středomoří způsobuje studené a vlhké počasí se vznikem bouřek. V nejvyšších horách Sicílie (tj. kromě Etny v pohořích Madonia a Nebrodi) panuje chladnější horské klima s výskytem sněhových srážek v zimních měsících (například vrchol Etny bývá pokrytý sněhem zpravidla od října do května). Největšími, respektive nejdelšími Sicilskými řekami jsou Salso, Simeto, Belice a Dittano, které pramení v centrální části ostrova, odkud pak stékají směrem k jižním či případně východnímu pobřeží. Vzhledem k obecně nízkému množství srážek však v letních měsících téměř vysychají. Do Tyrhénského moře na severním pobřeží odtékají jen krátké, ale prudké horské bystřiny („fiumare“) stékající po úbočí Sicilských Apenin, které se v období dešťů prudce rozvodňují, v době sucha téměř nebo úplně vysychají.

Současná podoba krajiny na Sicílii je výsledkem umělého odlesnění, ke kterému došlo již v průběhu starověku, kdy byly původní stálezelené středomořské lesy vykáceny a přeměněny na zemědělské plochy, na nichž se pěstovala a dodnes pěstuje zejména pšenice, vinná réva, citrusy, mandle, olivy, pistácie a celá řada dalších plodin. To postupně vysušovalo klima, což vedlo k poklesu srážek a již zmíněnému vysychání řek. Původní krajinný pokryv se na Sicílii zachoval jen zcela výjimečně, a dnes jsou tato místa chráněna jako regionální parky (např. Parco dei Nebrodi a Parco delle Madonie) či přírodní rezervace (např. Rieserva naturale delle Zingaro).

Počtem obyvatel, který v roce 2021 dosahoval necelých 5 milionů, je Sicílie 4. nejlidnatějším regionem celé Itálie který se však i přes svou extrémní úrodnost vždy potýkal s chudobou a vysokou nezaměstnaností (jde o vůbec nejchudší region Itálie). V jejich důsledku patří Sicílie k regionům s vůbec nejvyšší mírou emigrace původního obyvatelstva, a to jak do bohatších regionů na severu Itálie, tak do zahraničí. První emigrační vlna odstartovala krátce po připojení Sicílie k Itálii v 60. letech 19. století. Druhá vlna pak souvisela s ekonomickou krizí ve 30. letech 20. století. Cílem sicilských emigrantů byly (kromě jiných evropských zemí) zejména Spojené státy americké a Jižní Amerika, kde tímto způsobem vznikly početné komunity. Odhaduje se, že vedle již zmíněných 5 milionů Sicilanů žijících přímo na Sicílii na světě žije ještě dalších 10 milionů lidí se sicilským původem. Z tohoto pohledu je pak poněkud paradoxem, že v regionu, který se dlouhodobě potýkal s odlivem obyvatelstva, je dnes největším problémem naopak silná imigrace ze severní Afriky, Blízkého východu (ale i dalších zemí Afriky a Asie), která po „arabských revolucích“ roce 2011 a zejména po roce 2015 dosáhla extrémní podoby. Například v létě 2023 dorazilo během jediného týdne k pobřeží mediálně známého ostrůvku Lampedusa (s přibližně 6000 stálými obyvateli) 12 000 migrantů.

Pro Sicílii vždy byla a dodnes stále je typická silná konzervativnost zdejších obyvatel, která byla dána kombinací silného vlivu římskokatolické církve (k níž se dodnes hlásí více než 99 % Sicilanů), národního uvědomění a udržování kulturní identity. Z pohledu je pak dlužno dodat, že Sicilané většinou figurovali na straně opozice proti centrální italské vládě.

Liparské ostrovy:

Liparské ostrovy představují skupinu sedmi hlavních ostrovů nacházejících se v jižní části Tyrhénského moře ve vzdálenosti 30 – 60 kilometrů od severního pobřeží Sicílie. Vůbec nejblíže sicilskému pobřeží leží ostrov Vulcano (21.2 km²), za nímž pak směrem k severu následují ostrovy Lipari (37.5 km²) a Salina (26.8 km²). Odtud se pak směrem na severovýchod nacházejí ostrovy Panarea (3.4 km²) a Stromboli (12.6 km²), zatímco směrem na severozápad bychom našli dvojici menších ostrovů Alicudi (5.2 km²) a Filicudi (9.5 km²). K těmto hlavním ostrovům se pak přidává ještě bezpočet menších ostrůvků a skalisek vyčnívajících nad úroveň mořské hladiny. Celé souostroví má při pohledu z výšky přibližně tvar písmene Y a je součástí tzv. Liparského oblouku vytvářejícího prstenec vulkánů o délce zhruba 200 kilometrů, za jehož vznikem stojí subdukce africké litosférické desky pod desku euroasijskou. Liparské ostrovy jsou nejjižnější částí tohoto oblouku a také jedinou, která vystupuje nad úroveň mořské hladiny. Zbytek oblouku je pak tvořen pouze různě vysokými podmořskými horami. Stopy vulkanické činnosti jsou v této oblasti staré více než dva miliony let a stáří samotných ostrovů je pak odhadováno na přibližně 350 000 let. Dodnes nejaktivnější a jednoznačně nejznámější sopkou Liparského souostroví je Stromboli (924 m n. m.), jejíž erupce lze pozorovat i několikrát za hodinu. Druhou aktivní sopkou je pak Vulcano (391 m n. m.) nacházející se na stejnojmenném ostrově. Ostatní vulkány jsou v současnosti již vyhaslé, avšak na většině ostrovů se můžeme setkat s jevy, které s vulkanismem těsně souvisejí. K nim patří například fumaroly, výdechy sopečných plynů či horké termální prameny. Nejvyšší horou celého souostroví je pak (rovněž vyhaslá) sopka Monte Fossa delle Felci (962 m n. m.), kterou najdeme na ostrově Salina.

Vulkanická činnost zanechala na ostrovech velmi úrodnou půdu, díky čemuž se holé plochy pokryté pemzou (které se na ostrově Lipari dokonce těžila) a dalšími sopečnými horninami střídají s hustými porosty typické středomořské vegetace. Kromě olivovníků a fíkovníků tu můžeme narazit na pěstování vinné révy, z níž se pak vyrábí místní sladké dezertní víno Malvasia di Lipari. Kromě toho místní obyvatelé využívají i zdrojů okolního moře, ve kterém loví tuňáky, mečouny či sardinky. Grilovaný mečoun (pesce spada alla griglia) či závitky z mečouna (involtini di pesce spada) jsou pak typickou a nedílnou součástí místní kuchyně. Díky příjemnému středomořskému klimatu a velmi atraktivní krajině se Liparské ostrovy staly vyhledávaným turistickým lákadlem, takže zatímco zde trvale žije přibližně 15 000 obyvatel, ročně ostrovy navštíví kolem 600 000 návštěvníků. V roce 2000 bylo celé souostroví zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Sicílie: Palermo

Sicílie: Madonie

Sicílie: Cefalú

Sicílie: pobřeží u národního parku Zingaro

Sicílie: Syrakusy

Sicílie: Etna

Sicílie: Etna

Sicílie: Messinská úžina

Sicílie: Milazzo

Liparské ostrovy

Liparské ostrovy: Lipari

Liparské ostrovy: Vulcano

Liparské ostrovy: Salina

Liparské ostrovy: Stromboli

Liparské ostrovy: Panarea

Liparské ostrovy: Alicudi

Liparské ostrovy: Filicudi

 

Sicílie a Liparské ostrovy – stručná historie:

Sicílie:

Poloha Sicílie v centrálním Středomoří byla pro ostrov po celou historii požehnáním i prokletím současně. Strategicky výhodná poloha na křižovatce obchodních cest ve Středozemním moři znamenala ekonomický i kulturní rozvoj ostrova, které se však současně stal po staletí místem střetů různých kultur a národů, z nichž každý si jej chtěl „urvat“ pro sebe.

Nejstarší osídlení Sicílie je kladeno do starší doby kamenné, do období před 16 000 – 12 000 lety. V tzv. klasické éře tvořily obyvatelstvo ostrova tři kmeny. Prvním z nich byli Sikanové (Sicani), kteří zde žili od 3. tisíciletí př. n. l. Druhým kmenem byli Sikulové (Siculi), kteří sem pravděpodobně přišli z pevninské Itálie a usadili se ve východní části Sicílie, kterou předtím opustili Sikanové v důsledku erupce Etny. Třetím sicilským národem byli Elymové, kteří osídlili nejzápadnější část Sicílie, a kteří podle starověkých legend představovali potomky Trójanů, kteří sem přišli po porážce Řeky v trojské válce.

V průběhu 8. století př. n. l. zde začali své kolonie zakládat Řekové (například Syrakusy a Messinu) a z opačné strany také Féničané – Kartaginci (například Panormus – dnešní Palermo). Střet těchto dvou velkých starověkých kultur musel zákonitě vyústit ve vzájemný konflikt, který skončil porážkou Kartaginců v bitvě u Himery v roce 480 p ř. n. l. Nastalo období prosperity, bohatství a kulturního rozkvětu. Dodnes dochovanou památkou na toto zlaté období jsou například antické chrámy v Agrigentu či Segestě. Syrakusy – nejsilnější město Sicílie – se však staly vážnou konkurencí i pro samotné Athény, které sem proto v rámci operací tzv. Peloponéské války (jejímž hlavním rámcem bylo soupeření Athén a Sparty) vyslaly v roce 415 př. n. l. svou námořní flotilu. Ta však byla na hlavu poražena a zajatí vojáci pak museli sloužit jako otroci ve zdejších vápencových lomech. Později začali ve středomoří dominovat Římané, kteří Sicílií ovládli v průběhu 1. punské války (264 – 241 př. n. l.), kdy z ní učinili svou hlavní předsunutou základnu v boji s Kartágem a díky úrodnosti zdejší krajiny též obilnicí říše.

Řím spravoval Sicílii až do roku 440 n.l. kdy byl ostrov nejprve dobyt Vandaly, a následně byl připojen pod vládu Ostrogótů. V roce 535 vyslal císař Byzantské říše Justinián svou armádu pod vedením vojevůdce Belisaria, aby získala Sicílii pod jeho vládu, což se nakonec stalo a Syrakusy se dokonce o něco později (v roce 663) nakrátko staly hlavním městem Byzantské říše. Udržet vzdálený ostrov bylo pro postupně slábnoucí Byzantskou říši stále těžší a těžší. Od 8. století ovládli celé severoafrické pobřeží Arabové, kteří v roce 711 překročili Gibraltarskou úžinu a postupovali dál do nitra Iberského poloostrova. Ovládnutí Sicílie proto bylo jen otázkou času. Vojsko Saracénů se zde vylodilo v roce 827 a během dalších 50 let ovládli celý ostrov. Hlavním městem ostrova se namísto Syrakus stalo Palermo, které v té době bylo jedním z vůbec největších měst v celé Evropě.

Další kapitolou dějin Sicílie bylo tzv. Normanské období. Normané – potomci Vikingů původem ze severní Francie – uzavřeli s tehdejším papežem dohodu, podle níž mohli ostrov obsadit za podmínky, že z něj vyženou Araby. V roce 1061 tak byla pod vedením Rogera I. zahájena invaze na Sicílii, která skončila roku 1091 dobytím poslední arabské pevnosti. Nejvýznamnějším normanským vládcem se stal Roger II. (1130 – 1154), který dosáhl povýšení Sicílie na království. Právě z tohoto období pak také pochází největší klenoty tzv. normansko-arabské architektury, které je možné na ostrově obdivovat dodnes (patří k nim zejména katedrály Monreale a Cefalú, a dále pak tzv. Normanský palác s Palatinskou kaplí v Palermu). Další panovníci již tak úspěšní nebyli, avšak minimálně jeden z nich je pro nás důležitý, neboť má značnou stopu i v historii Českého státu. Tímto panovníkem byl manžel dcery Rogera II. Jindřich VI. Štaufský, který se kromě sicilského krále stal i římským králem a který z tohoto titulu potvrdil Přemyslu Otakarovi I. dědičnost titulu českého krále, s tím, že římský král bude jeho volbu pouze potvrzovat, ale nebude do ní nikterak zasahovat. Dokument, který tyto principy potvrzuje, byl vydán v roce 1212 a je znám pod názvem „zlatá bula sicilská“. Následující období bylo poznamenáno spory mezi dynastiemi Štaufů a Anjou, které vyústili v lidové povstání, což bylo v roce 1282 využito aragonským králem Petrem III. k dobytí Sicílie a k jejímu připojení ke španělské Aragonii. Španělsko se však primárně věnovalo upevňování svých pozic v „Novém světě“, a Sicílie se tak ocitla na okraji zájmu. V roce 1735 Sicílie vstoupila do aliance s Neapolským královstvím, která byla v roce 1816 završena vznikem tzv. Království obojí Sicílie.

Zásadním zlomem se pak stal rok 1860, kdy byl pod vedením revolucionáře Giuseppe Garibaldiho zahájen proces sjednocování Itálie. Právě Sicílie se stala výchozím bodem Garibaldiho tažení, během něhož dokázal porazit mnohem početnější bourbonskou armádu a následně se přeplavit přes Messinskou úžinu a dobýt Neapol. Sjednocení Itálie však pro místní obyvatele žádnou pozitivní změnu nepřinesla. Hospodářská situace ostrova se dále zhoršovala, což na přelomu 19. a 20. století vedlo k silné vlně emigrace zejména do Severní a Jižní Ameriky. Ve stejné době začala budovat svůj vliv proslulá sicilská mafie známá jako Cosa Nostra, jejíž aktivity se nakonec prostřednictvím italských emigrantů přenesly až do USA. Po první světové válce, v níž se Itálie nakonec v roce 1915 postavila proti svým původním spojencům (Německu a Rakousku-Uhersku) po boku států tzv. Dohody se moci chopil fašistický diktátor Benito Mussolini, který se snažil sicilskou mafii rozdrtit, neboť tvrdil, že „fašismus a mafie nemohou existovat pohromadě“. Jak se záhy ukázalo, mafie mu to nezapomněla. Za druhé světové války byla Itálie spojencem nacistického Německa, které si ze Sicílie udělalo základnu pro své operace ve Středomoří. V roce 1943 si Spojenci vybrali Sicílii jako místo prvního vylodění na evropský kontinent, přičemž na rychlém a hladkém obsazení ostrova měla velký podíl právě zdejší mafie. Uvádí se, že italští vojáci bránící Sicílii proti vyloďujícím se americkým a britským jednotkám přestávali bojovat, jakmile k nim promluvil mafiánský bos („capo“) Calogero Vizzini, zvaný Don Calò. Mafie tak získala zpátky svou někdejší moc a navíc i zisky z nelegálního obchodu s americkým zbožím (které bylo v poválečné Evropě značně nedostatkové).   

Po válce na Sicílii začaly sílit separatistické tendence, na které vláda zareagovala přiznáním částečné autonomie. Byla to opět mafie, která začala potlačovat komunistické tendence a zajišťovat vítězství spřízněných politiků ve volbách, za což od nich pak získávala politickou ochranu.  Na scénu vstoupili prokurátoři Giovanni Falcone a Paolo Borsellino, kteří odhalili, že mafie není pouze problémem jihu Itálie, ale sahá až do nejvyšších pater státní moci. V roce 1992 byli oba zavražděni a Řím se po desetiletích přehlížení mafie konečně vzchopil k boji. Na Sicílii bylo vysláno na 7000 vojáků, kteří zde měli zjednat pořádek. Došlo k zatčení největších mafiánských šéfů a nakonec byl dopaden policií i capo di tutti capi  („boss bossů“) Bernardo Provenzano, jenž unikal spravedlnosti čtyřicet let. Problémem Sicílie sice nadále zůstává hospodářská zaostalost a vysoká nezaměstnanost. Avšak kombinace přírodních krás a širokého spektra kulturních a historických památek dává Sicílii velkou naději, že její budoucností je rozvíjení kapacit v oblasti cestovního ruchu.

Liparské ostrovy:

Liparské ostrovy byly osídleny na konci mladší doby kamenné, přibližně v době kolem roku 4000 př. n. l., kdy sem lidé přicházeli kvůli bohatým nalezištím sopečného skla – obsidiánu – který byl v té době (před objevem železa a jiných kovů) nejostřejším nástrojem, který měl člověk k dispozici. Kolem roku 580 př. n. l. kolonizovali souostroví Řekové, kteří z něj postupně učinili klíčový bod na obchodních trasách spojujících Řecko s Etrusky a Féničany (Kartaginci). Během první punské války podporovali obyvatelé Liparských ostrovů Kartágo, a ačkoliv námořní bitva, která se zde v roce 260 př. n. l. odehrála, vedla k jasnému kartaginskému vítězství, Římané nakonec ostrovy v roce 252 př. n. l. dobyli a získali definitivně pod svoji kontrolu. Následně se staly centrem obchodu se sírou, solí a vínem, avšak současně také místem kam byli odesílány nežádoucí osoby do vyhnanství.

Po pádu Římské říše se ostrovy dostaly pod vládu barbarských kmenů (Vizigótů, Ostrogótů a Vandalů) a následně se dostaly pod kontrolu Byzantské říše. V roce 836 byly ostrovy dobyty Saracény, kteří zmasakrovali většinu zdejší populace, zbytek zotročili a ostrovy připojili k Sicilskému emirátu. V 11. století byli Arabové vytlačeni Normany, jejichž král Roger II. nechal na největším z ostrovů vystavět benediktinský klášter a kapli zasvěcenou sv. Bartoloměji, neboť ten je považován za patrona Liparských ostrovů (podle legendy zde byla v roce 264 mořem vyplavena rakev s tělem sv. Bartoloměje). V roce 1544 na Liparské ostrovy zaútočila v rámci války mezi Španělskem a Francií flotila osmanského sultána Sulejmana Nádherného, která nakonec dobyla zdejší hrad a na 10 000 místních obyvatel odvlekla do otroctví, z něhož se většina zajatých již nikdy nevrátila.

Ve druhé polovině 16. století bylo souostroví znovu osídleno osadníky ze Sicílie, Kalábrie a Kampánie. Současně byla vybudována tzv. Liparská flotila, která měla bránit oblast Tyrhénského moře před dalšími vpády Osmanů. V roce 1696 zasáhlo východní část Sicílie silné zemětřesení, které si vyžádalo na 60 000 obětí, z nichž ovšem žádná nebyla na Liparských ostrovech (údajně proto, že se místní obyvatelé dovolávali ochrany sv. Bartoloměje). S přechodem pod vládu rodu Bourbonů vznikla na ostrově Vulcano trestanecká kolonie pro nucené práce na těžbě síry a kamence, která fungovala až do roku 1916. Také během druhé světové války zde byli internováni protifašističtí vězni.

Na konci 19. století ostrovy navštívil rakouský arcivévoda Ludvík Salvátor Toskánský (1847 – 1915), který byl ve své době uznávaným přírodovědcem, cestovatelem a etnografem a který za svůj život sepsal více než 50 knih o přírodních podmínkách, kultuře a obyvatelích jím navštívených zemí. V letech 1893 – 1896 tak vyšlo jeho osmisvazkové dílo „Die Liparischen Inseln“ věnované právě Liparským ostrovům. I když se na tohoto vzdělaného a zcestovalého muže téměř zapomnělo, zanechal i u nás v Čechách nesmazatelnou stopu, neboť kromě svých literárních děl je i zakladatelem etnografického muzea (skanzenu) v Přerově nad Labem.

Kde se vzala sicilská mafie?

Sicilská mafie, známá také pod názvem Cosa Nostra („Naše věc“) je největší či v povědomí lidí alespoň neznámější zločineckou organizací v Evropě. Při čtení její krvavé historie se dnes až téměř nechce věřit tomu, jakých zrůdností a násilí se dokázali bez mrknutí oka její členové dopustit při prosazování svých zájmů, jejichž cílem bylo získání absolutní moci na kontrolovaném území bez závislosti na státní moci a jejích zákonech. Kromě nelegálních aktivit, mezi nimiž zejména v minulosti dominoval například hazard, obchod se zbraněmi, drogami či nelegálním alkoholem byla charakteristikou mafie její prorůstání do politického a společenského života. Za pomoci nejrůznějších „přesvědčovacích metod“, k nimž patřily především různé úplatky případně následované různými formami nátlaku, mafie budovala síť loajálních soudců, policistů či úředníků, kteří pak jednak dál pomáhali prosazovat její zájmy a současně kryli nelegální činnost. Mafie však na Sicílii nevznikla „přes noc“, a tak se nyní pojďme podívat kam, až sahá její historie. Kořeny mafie sahají někam do první poloviny 19. století a to ke skupinám jakýchsi prostředníků mezi tehdejší šlechtou, které patřila většina půdy, ale reálně zde nežila, a místními vesničany, kteří na této půdě pracovali, aby zajistili své skromné živobytí. Tyto skupiny soustředily ve svých rukou obrovskou moc, neboť každý, kdo se jim nějakým způsobem znelíbil, neměl šanci vydělat si na obživu. Místní vesničané tedy začali těmto prostředníkům platit různé poplatky tak, aby si je naopak naklonili a aby měli možnost pracovat na panské půdě. Prestiž a zájmy těchto lokálních vůdců pak zajišťovaly různé ozbrojené skupiny, které byly za tímto účelem zakládány. Zásadním zlomem bylo určité politické vakuum, které nastalo po svržení nadvlády Bourbonů a sjednocení Itálie v roce 1861. Staletí cizí nadvlády vybudovaly v obyvatelích Sicílie silný odpor proti státním institucím, které byly již z principu považovány za nepřátelské a skutečnost, že se moc přesunula z rukou francouzských bourbonů k savojské dynastii sídlící ve vzdáleném Turíně, na tom nic nezměnila. V rámci nastalých politických změn měly být pozemky původně patřící francouzské šlechtě zabaveny a dále rozprodány. Ve skutečnosti ale došlo k jejich rychlému přerozdělení a následnému ovládnutí onou vrstvou někdejších „zprostředkovatelů práce“. Naopak šance, že se zkonfiskované půda dostane k místním vesničanům, byla velmi malá, a když už se tak stalo, dotyčný se jí pod různými stupni nátlaku ze strany „ostrých hochů“ ještě rád vzdal. V dalších případech pak naopak docházelo k tomu, že vesničané hospodařící na půdě platili místním „kápům“ různé poplatky, za což od nich pak měli pokoj a dokonce se jim dostalo i jakési ochrany před podobnými praktikami ze strany konkurenčních skupin. V souvislosti s obecně špatnou ekonomickou situací došlo na počátku 20. století k masivní emigrační vlně, během níž z ostrova odešla až čtvrtina obyvatelstva, z níž velká část zamířila do Spojených států amerických. Mezi těmito emigranty se do Ameriky dostali i příslušníci sicilské mafie, kteří si zde záhy začali budovat své vlastní zločinecké organizace. To je už ale jiný příběh…

Palermo: Murale Falcone e Borsellino