Scheiben – býv. Juránkova chata – Svaroh – Velký Kokrháč – Malý Kokrháč – Huberriegel – Ostrý – Scheiben (16 km, 7:00, ↗ 695 m, ↘ 695 m)

Hraniční hřebenovka ze Svarohu na Ostrý skýtá nádherné výhledy jak na českou, tak i na německou část Šumavy. Dokonce je možné říci, že minimálně z tohoto pohledu se jedná snad o jednu z nejkrásnějších tras na Šumavě. O to větším paradoxem pak je, že pro české turisty je téměř neznámá. Svůj vliv na to má bezesporu skutečnost, že z česká strany je tato trasa legálně nepřístupná. Naposledy se sem bylo možné dostat krátce po skončení druhé světové války, avšak záhy poté se celá oblast Královského hvozdu stala nepřístupnou díky vzniku železné opony. Na konci roku 1989 dráty železné opony pomyslně i skutečně padly, avšak situace se v podstatě nezměnila protože železnou oponu prakticky obratem vystřídala opona zelená, jenž je zdůvodňována výskytem chráněného tetřeva hlušce. A tak chceme-li se sem vypravit, musíme tak učinit z bavorského území odkud sem vede standartní značená cesta (tetřev zřejmě přesně ví, kudy v terénu probíhá státní hranice a kde mu přítomnost lidí vadí, respektive má vadit, a kde ne…).

Výchozím místem pro zdolání Svarohu je parkoviště Scheiben, kam se dá dostat autem z hraničního přechodu v Alžbětíně zhruba za 10 minut. Odtud budeme sledovat červenobílé značení (trasa Lo-5) a směrovky Zwercheck. Trasa nejprve vede po lesní silnici do mírného stoupání, přičemž je potřeba nezapomenout na první křižovatce (ve tvaru písmene Y) odbočit směrem doprava. Po dalším přibližně půl kilometru pak nesmíme přehlednou, že se značení z původní silnice prudce stáčí doleva a pokračuje poměrně prudkým stoupáním jako lesní stezka. Výstup zde sice není nijak extrémní, ale přesto se při něm docela zadýcháme – v tomto ohledu je dobré mít na paměti, že svou výškou 1334 m n. m. je Svaroh přeci jen jednou z vůbec nejvyšších šumavských hor. Odměnou za námahu nám pak jsou první výhledy, které se těsně pod vrchole začnou otevírat na německou stranu a kterým jasně dominuje mohutný masiv Velkého Javoru.

Cesta nás záhy dovede do mělkého sedla mezi Svarohem a Jezerní horou, které poznáme díky poměrně výraznému skalnímu útvaru, na němž jsou osazeny bílé hraniční kameny. Směrem doprava, k Jezerní hoře, další postup zapovídá několik výhružných cedulí se zákazem vstupu, nicméně my pokračujeme podél státní hranice doleva, kde po zhruba 100 metrech narazíme na zarostlou hromadu cihel a tabuli informující nás o tom, že na tomto místě dříve stávala Juránkova chata. Ta byla slavnostně otevřena v roce 1922 jako malý srub sloužící především jako lyžařská základna a útočiště před nepřízní počasí. Své jméno získala po šumavském průkopníkovi lyžování Arnoštu „Arno“ Juránkovi (1874 – 1944), který byl spoluzakladatelem Českého Skiklubu Plzeň, jenž se v roce 1907 stal čtvrtou nejstarší organizací svého druhu v tehdejší, Českém království. Kromě toho například od roku 1909 organizoval na nedalekém Špičáku každoroční „seveřanské hry“, v nichž se soutěžilo v několika lyžařských disciplínách. Zajímavostí pak je, že nevlastním synem známého šumavského spisovatele Karla Klostermanna, který si v roce 1898 vzal jeho matku. Původní Juránkovu chatu bohužel potkal tragický osud, neboť o na konci prosince 1931 vyhořela. Nicméně hned poté se začalo s výstavbou nové chaty, která byla nejen větší, ale i lépe vybavená. Práce pokračovaly rychlým tempem, a tak mohla být nové chata otevřena již v říjnu 1932. Chata měla zděný základ, dvě poschodí s kapacitou 50 lůžek a restaurační místnost. Další rozvoj turistiky a lyžování zde utnulo odstoupení pohraničí v důsledku mnichovské dohody a následné vypuknutí druhé světová války. Chata byla v té době uzavřena, zakonzervována a nikdo o ní nejevil zájem. Teprve v roce 1944 zde německá armáda postavila radar, přičemž chatu využívala jako jeho zázemí. Když sem 15. května 1945 dorazili členové plzeňského ski klubu, našli chatu vyhořelou.  Členové Českého Ski klubu se okamžitě pustili do obnovy chaty poháněné obecným poválečným nadšením. A tak mohla Juránkova chata ožít již potřetí hned v prosinci 1945. Ani tehdy však nemělo její fungování dlouhého trvání, neboť po únoru 1948 byl majetek ski klubu zabaven a chata sama díky své poloze přímo na hranici se „západním Německem“ ocitla v nepřístupném zakázaném pásmu. Z tohoto důvodu pak také byla někdy v průběhu 50. let zbořena, a dnes ji tak připomíná již jen ona zmíněná zarostlá hromada cihel a dalších pozůstatků. Kromě nich a již zmíněné informační tabule zde také narazíme na památníček nedávno tragicky zesnulého legendárního propagátora turistiky na Šumavě Emila Kintzla, který byl jednou z vůdčích osobností iniciující vzájemné česko – bavorská setkání pořádaná právě zde na Svarohu.

Cesta nás po dalších pár chvilkách dovede až na samotný vrchol Svarohu (1334 m n. m.), který poznáme podle toho, že na vrcholové skalce je od roku 2014 umístěn litinový kříž společně s pamětní deskou již zmíněného Arno Juránka. Vrcholové partie Svarohu jsou v současné době téměř odlesněny což je jednak důsledek orkánu Kyrill z roku 2007, avšak hlavní roli zde sehrála následná kůrovcová kalamita. Výhledy, které se zde před námi otevírají, tak jsou pouze dočasné a až se zde les za několik desetiletí obnoví, budou již patřit opět minulosti. Nyní se však můžeme pokochat prakticky dokonalým výhledem na českou část Šumavy, které zde dominuje zejména Pancířský hřbet zahrnující Prenet (1071 m n .m.), Můstek (1235 m n. m.) a Pancíř (1214 m n.m.), na jehož vrcholu můžeme i odtud spatřit zdejší horskou chatu s rozhlednou. Kromě toho si pak můžeme všimnout i další rozhledny nacházející se na vrcholu nedalekého Špičáku (1202 m n. m.). Kromě toho před námi již začíná nesměle vykukovat i dvojvrchol Ostrého a dole pod sebou si pak můžeme všimnout rozsáhlé Nýrské přehradní nádrže.

Z hlavního vrcholu Svarohu nás značená trasa zavede poněkud zpět na německé území, kde záhy dorazíme k německému vrcholu Svarohu (Zwerckeck). Také zde narazíme na výrazný skalní útvar, jehož vrchol zdobí litinový křížek. Podobně jako na hlavnbím vrcholu se i zde otevírají naprosto fantastické výhledy – tentokráte však na bavorskou stranu. Spatřit zde můžeme nejen Velký a Malý Javor, ale i celý navazující hřeben táhnoucí se až k městečku Bad Kötzing. O kousek dále pak narazíme na místo, které je v mapách označováno jako „Naturkino“. A není divu – na vyhlídkové plošince je zde instalováno několika řad laviček, na nichž se může člověk uvelebit a v klidu si vychutnávat zdejší výhledy. V tomto ohledu bych ještě poznamenal, že toto místo musí být naprosto ideální například pro sledování západů slunce.

Značená cesta pak pokračuje ještě kus dál podél státní hranice, nicméně pak se náhled stáčí směrem doleva a začíná klesat zpět na německou stranu. My však budeme dál pokračovat po tzv. „hraničním chodníku“ (Grenzesteig), který je na mapách sice neznačený (standartním značením), ale v terénu je trasa tu a tam označena dřevěnými ukazateli („šipkami“). Jistým překvapením pro mě bylo, že ačkoliv je tato trasa oficiálně neznačená, a já zde tak čekal maximálně nějakou polozarostlou lesní pěšinku, ve skutečnosti po hřebeni vede regulérní a na většině míst i dobře schůdná cesta, která je v terénu dobře viditelná, a které tak nasvědčuje tomu, že je tato trasa docela hojně využívaná. Jen já jsem zde na úseku mezi Svarohem a Ostrým potkal přibližně pět nebo šest dalších lidí.

V dalším úseku cesty je naším směrovým ukazatelem dvojvrchol Velkého a Malého Ostrého, který je odteď vidět z většiny cesty přímo před námi. Nežli se sem však dostaneme, musíme nejprve vystoupit z mělkého sedla na vrchol Velkého Kokrháče (1229 m n. m.), na němž se opět nachází výrazné skalisko z nějž se otevírají další výhledy. Během sestupu z vrcholu pak narazíme na skalisko, na němž je nedávno obnovený historický hraniční znak zobrazující bavorský erb s modro-bílou šachovnicí a českého lva na červeném pozadí. Dodejme ještě, že v tomto místě jsme přibližně v polovině trasy mezi Svarohem a Ostrým, neboť směrové cedulky, které jsou u vrcholu Velkého Kokrháče instalovány, deklarují oba vrcholy ve vzdálenosti 1.5 hodiny chůze. Hraniční chodník nás dále zavede na vrchol Malého Kokrháče (1169 m n. m.), který je však v terénu velmi nevýrazný, takže si je ani nevšimneme. Důležitým je toto místo proto, že zde začíná oficiálně značená trasa Lo8, která z hraničního chodníku sestupuje směrem do Německa a kterou je možné použít jako „ústupovou trasu“ v případě, že si chceme výlet zkrátit (či pokud nás například náhle chytí špatné počasí).

Po dalších přibližně 2.5 kilometru nás hraniční chodník dovede k vrcholu Huberriegel (1184 m n. m.), jehož vrcholové skalisko je opět ozdobeno pěkným křížem, který zde byl instalován v roce 2017. Záhy poté již přicházíme ke skalní stěně, které je neklamnou známkou toho, že stojíme přímo pod vrcholem Ostrého. I když odtud vede jakási pěšinka směrem doprava (tj. do Čech), správná trasa obchází skály zleva. Po výstupu z parkoviště Scheiben na Svaroh máme nyní před sebou druhé náročnější stoupání, které je v jednom místě zajištěno fixačními řetězy. Poté se již konečně dostáváme do vrcholových partií Velkého Ostrého/Grosser Osser (1293 m n.m.). Ze samotného vrcholu, stejně tak jako z několika dalších míst v okolí, se otevírá další fantastický výhled, na kterém vidíme prakticky celý úsek hřebene Královského hvozdu, který jsme právě prošli. Kromě Jezerní hory, Svarohu a Velkého Kokrháče můžeme zahlédnout například i vrcholy Špičáku (který poznáme podle kovové rozhledny) a Pancíře (na němž můžeme spatřit zdejší horskou chatu s rozhlednou). Ještě o něco dále pak zahlédneme i Velký Falkenstein (Grosser Falkenstein) a Roklan (Rachel), který zde má poněkud neobvyklý vzhled, neboť jeho dva vrcholy jsou při pohledu z tohoto směru ve vzájemném zákrytu, takže hora postrádá dvou typickou siluetu. Směrem do Německa pak samozřejmě nesmí chybět panorama Velkého a Malého Javoru s navazujícím hřebenem. Na opačnou stranu pak můžeme zahlédnout celou řadu dalších vrcholů mezi nimiž nechybí například nezaměnitelný hřeben Hohen Bogen (s dvojicí věží bývalé vojenské základny) či relativně nedaleký Čerchov, který je nejvyšším vrcholem sousedního Českého lesa. O něco níže pod námi pak z lesa vystupuje i nedaleký skalnatý vrchol Malého Ostrého (Kleiner Osser), který již leží zcela na německém území a který je od svého vyššího bratříčka oddělen mělkým sedlem v němž byla v roce 1986 zřízena malý kaple (Künische Kapelle). Na samotném vrcholu Velkého Ostrého se pak nachází i německá turistická chata Osserschutzhaus nabízející občerstvení – mimo jiné i místní pivo Osser.

Jakmile si do sytosti užijeme výhledů a odpočineme si po namáhavém přechodu hraničního hřebene, nastává čas k poslednímu úseku naší dnešní trasy. V tomto případě se z vrcholu Ostrého musíme poněkud vrátit pod skály, u nichž jsme zahajovali finální výstup na vrchol. Zde pak narazíme na značenou trasu Lo1, která nás poměrně prudkým sestupem dovede až na lesní silnici probíhající prakticky po vrstevnici podél státní hranice. Tato silnice nás pak po zhruba 6 kilometrech dovede zpět na parkoviště Scheiben, kde naše dnešní túra začínala. Bohužel se však jedná o dlouhou a velmi nezáživnou část trasy, avšak jiná možnost jak se dostat zpátky do výchozího bodu bohužel neexistuje. Na tomto místě bych rád ještě poznamenal, že jak na začátku, tak na konci úseku mezi Ostrým a Svarohem najdeme směrové ukazatele s údajem, že překonání tohoto úseku trvá 3 hodiny. Vzhledem k tomu, že obě tato místa dělí vzdálenost přibližně 6 kilometrů, jsem tomuto údaji zprvu nevěřil a pokládal jsem jej za hodně nadsazený. Jakmile jsem však trasu absolvoval, musel jsem uznat, že je naprosto reálný, a že není dost dobře možné jej absolvovat nějak výrazně rychleji (člověk přeci jen musí dávat víc pozor kam jde, respektive kam šlape…).