Z rovinaté krajiny sadů a polí Centrálního údolí se naše další cesta ubírá směrem na východ, kde nám stále členitější terén jasně napovídá, že horský masiv Sierry Nevady již není daleko. Její hlavní hřeben pak překonáváme v nadmořské výšce přes 2200 metrů nedaleko Donnerova průsmyku (Donner Pass). Dnes tudy vede moderní dálnice I-80, avšak průsmyk sloužil jako místo pro překonání Sierry Nevady již dlouhou dobu před jejím vybudováním, neboť tudy vedla (a dodnes vede) trať transkontinentální železnice Central Pacific Railroad, o níž jsme se již zmínili v průběhu návštěvy Sacramenta. V tomto ohledu dodejme, že tento její úsek patřil z hlediska budování k těm nejobtížnějším, jelikož strmost zdejších svahů a značné převýšení znamenalo nutnost postavit celou řadu tunelů, mostů, opěrných zdí, ale také zvláštních přístřešků, které trať chránily před zavalením sněhovými lavinami. Člověk tedy musí jen s úžasem smeknout před houževnatostí těch, kteří zdejší železnici stavěli, neboť budování úseku přes Sierru Nevadu trvalo pouhé tři roky a dokončeno bylo v roce 1868. Srovnejme to s našimi neustále slibovanými rychlostními železničními koridory, které nejsou postaveny ani po více než 20 letech slibů, přestože terén, v němž by byly budovány, není ve srovnání se Sierrou Nevadou naprosto žádnou překážkou. Pro silniční dopravu byl Donnerův průsmyk zpřístupněn o něco později prostřednictvím tzv. Lincolnovy dálnice (Lincoln Highway) spojující New York se San Franciscem. Její budování bylo zahájeno v roce 1913, přičemž se jednalo o vůbec první transkontinentální silnici, která byla navržena výslovně pro automobilovou dopravu. Tato původní silnice pak byla na přelomu 50. a 60. let 20. století nahrazena již zmíněnou současnou dálnicí I-80.

Záhy po překonání průsmyku se před námi rozprostře plocha ledovcového jezera Donner Lake, která nás přivítá sytě modrou barvou své vody. V současnosti je jezero zejména v letních měsících vyhledávanou rekreační oblastí, a jen málokoho by při pohledu na zdejší téměř idylickou krajinu napadlo, že se jedná o místo jedné z nejtragičtějších epizod osidlování amerického západu. V průběhu 40. let 19. století neustále sílil proud přistěhovalců snažících se dostat z východních oblastí Ameriky směrem na západ. Důvodů pro tento masový přesun obyvatelstva bylo mnoho – pro někoho to byla představa svobody a volnosti, pro jiné náboženská svoboda či vidina lepších životních podmínek. V té době existovaly vlastně jen dvě možnosti jak se na západní pobřeží dostat. První z nich představovala plavba po moři kolem celého amerického kontinentu (připomeňme, že tehdy ještě neexistoval Panamský průplav), která však byla časově velmi náročná a navíc i drahá, takže si ji dovolit mohl jen opravdu málokdo. Druhou možností pak bylo vydat se v kolonách krytých vozů po souši napříč celým kontinentem skrze dosud prakticky neznámá území plná indiánů a banditů. Nejčastěji sledovala trasa osadníků tzv. oregonskou stezku vedoucí ze Saint Louis na soutoku řek Mississippi a Missouri do Portlandu v Oregonu. Udává se, že jen touto cesto prošlo mezi léty 1846 – 1869 400 000 přistěhovalců.

Jedněmi z nich byla i skupina 87 lidí vedených Georgem Donnerem a Jamesem Fraserem Reedem, která se vydala na cestu 12. května 1846. Začátkem července navrhl jeden z průvodců výpravy Landsword Hastings opustit oregonskou stezku s tím, že zná kratší a rychlejší trasu, díky níž by mohli dosáhnout svého cíle v Kalifornii o půl roku dříve. Již tehdy se však našli lidé, kteří výpravu před tímto krokem varovali. Bohužel, tyto varovné hlasy nebyly vyslyšeny. Zatímco původní oregonská stezka byla v té době již „projetá“ a v terénu jí šlo celkem snadno sledovat, navrhovaná „zkratka“ byla v mnoha místech pro vozy takřka nesjízdná. Výprava také musela překonat pouští pustinu a solné pláně v okolí Velkého solného jezera. Volba nové trasy tak ve výsledku znamenala, že výprava postupovala mnohem pomaleji než bylo plánováno, nicméně cesta zpět již nepřicházela v úvahu. Na koci října výprava stála tváří v tvář poslední vážné překážce na své cestě, kterou bylo pohoří Sierra Nevada, jejíž vrcholy v těchto místech dosahují výšky kolem 3700 m n. m., přičemž východní svahy tohoto pohoří jsou navíc extrémně strmé, takže „cesta“ byla pro zvířecí povozy prakticky nesjízdná. Vyčerpaná výprava se i tak vydává na další cestu. Záhy se však spustila silná sněhová bouře trvající několik dní, která pokryla okolní krajinu až čtyřmetrovou vrstvou sněhu, jež další postup zcela znemožnila. Výprava našla útočiště v opuštěném táboře na poblíž jezera, které dnes nese Donnerovo jméno. Než se se výprava utábořila, zůstaly jí jen velmi malé zásoby jídla. Nejprve osadníci zabíjejí tažná zvířata, jejichž zbytek následně buď rychle uhyne protože sama nemají co žrát, nebo doslova zmizí ve sněhu. Poté přijdou na řadu psi…a nakonec dojdou potraviny úplně. Protože jezero je zamrzlé, není možné v něm chytat ryby. „Strava“ (dá-li se to tak vůbec nazvat) se záhy skládá z rozvařených hovězích či koňských kůží a kostí. V táboře rostlo zoufalství a proto se 16. prosince vydalo 17 členů výpravy přes hory pro pomoc. Díky vyčerpání a hladu však začali cestou jeden po druhém postupně umírat. V této situaci už nezbylo nic jiného než sáhnout po nejkrajnějším možném řešení, kdy těla zemřelých posloužila jako potrava přežívajícím. Cestu do pevnosti Fort Sutter (v místě dnešního Sacramenta), kam dorazí 17. ledna 1847, jich nakonec přežije jen 7. Nepříznivé počasí navíc způsobilo, že záchranná výprava mohla vyrazit teprve 5. února. V táboře výpravy u Donnerova jezera nalezla hromadu nepohřbených lidských těl těch, kteří utrpení nevydrželi. Zbylí přeživší se proměnily ve zcela apatické a do posledních sil vyčerpané lidské trosky, které stejně jako v případě výpravy za pomocí zachránilo od smrti jen pojídání ostatků zemřelých druhů. První záchranná výprava přinesla nejnutnější zásoby jídla a odvedla odtud prvních 21 osadníků. Zbytek přeživších obyvatel tábora pak zachránily dvě další výpravy v průběhu března 1847. Z 87 účastníků Donnerovy výpravy jich tak nakonec přežilo jen 47. Ostatky posledních pohřešovaných byla nalezena teprve následujícího léta. V 80. letech 19. století začal historik a spisovatel Charles McGlashan prosazovat myšlenku na stavbu pomníku, který by navěky připomínal oběti této tragédie. Pomník zde byl instalován v roce 1918. Socha znázorňuje rodinu osadníků beznadějně vyhlížející pomoc, která nepřichází. Podstavec sochy je pak postaven tak, že jeho výška odpovídá mocnosti sněhové pokrývky která zde v zimě roku 1846 napadla. V roce 1927 pak stát Kalifornie zřídil Donner Memorial State Park jehož součástí je od roku 1962 i muzeum, jehož expozice podrobně přibližuje osudy tragické výpravy.

Jen malý kousek za jezerem Donner Lake sjíždíme z dálnice a dále pokračujeme údolím říčky Truckee River směrem k našemu hlavnímu cíli, kterým je jezero Lake Tahoe. Než sem však dorazíme, děláme si ještě krátkou zastávku v jednom z bočních údolí, kde se ve stínu zdejších horských velikánů útulně tísní vesnička Olympic Valley (dříve známá pod názvem Squaw Valley), která se v roce 1960 stala dějištěm VIII. zimních olympijských her. Rovnou poznamenejme, že se dodnes (2024) jedná o nejmenší obec, která kdy olympijské hry pořádala (v současnosti zde žije necelých 8000 obyvatel). U vjezdu do údolí olympiádu dodnes připomíná památník zobrazující státní znaky všech zemí, které se her účastnily (celkem jich bylo 30). Československo zde bylo reprezentováno výpravou čítající 21 sportovců, přičemž krasobruslař Karol Divín si zde vysoutěžil stříbrnou medaili. Olympijské hry sice znamenaly, že sem na krátkou dobu soustředila pozornost takřka celého světa, avšak po jejich skončení nastalo dlouhé období úpadku a zapomnění. Renesanci toto místo zažilo až teprve nedávno, kdy došlo k obnovení bývalé olympijské vesnice a k jejímu přestavění na komplex luxusních apartmánů. Dnes zde funguje na 20 lanovek zajišťujících dopravu na okolní horské štíty sahající do výšky nad 2700 m n. m., které jsou v zimních měsících ideálním terénem k provozování zimních sportů.

Z Olympijské vesnice to již není daleko do městečka Tahoe City. Zde se také před našimi zraky poprvé otevírá pohled na již zmíněné jezero Lake Tahoe, jehož sytě modrá barva dokonale kontrastuje se stále ještě zasněženými horskými vrcholy, které celé jezero kolem dokola obklopují. Není tedy divu, že mnozí toho místo označují za jedno z nejkrásnějších horských jezer v celých Spojených státech. Jezero je tektonicko – ledovcového původu. Jeho vznik je datován do doby před přibližně 2 miliony let a souvisí se zlomem, jehož pohyby daly vzniknout horskému hřebeni Carson Range, jenž jezero ohraničuje z východní strany. Současnou podobu jezera pak značně ovlivnila činnost ledovců, které se zde rozkládaly v průběhu poslední doby ledové (tedy před přibližně 15 000) lety. Svou rozlohou 491 km² a hloubkou 501 metrů se jedná o jedno z největších a současně i nejhlubších jezer ve Spojených státech. Z hlediska objemu zadržované vody je totiž hned za Velkými jezery na hranicích USA a Kanady, zatímco v pohledu hloubky mu náleží druhá příčka (za vulkanickým jezerem Crater Lake). Protože se jezero nachází v nadmořské výšce 1897 m n. m. a ze všech stran do něj přitékají ledové potůčky z okolních hor, je jeho voda extrémně studená – přesto však jezero ani v zimě nezamrzá. Dokonce se tu traduje historka, že v jezeře byla objevena těla lidí, kteří se zde utopili před více než 100 lety a které se díky chladu a nízkému obsahu kyslíku ani za tak dlouhou dobu prakticky vůbec nerozložila. Malé množství život přinášených do jezera pak způsobuje, že se jezero může pyšnit křišťálově čistou vodou. Při měřeních, která zde byla prováděna pomocí tzv. Secchiho disku, tu bylo dosaženo viditelnosti až do hloubky 40 metrů, což je jedna z nejvyšších hodnot na celém světě. Zajímavý je i vodní režim jezera, neboť jak již bylo řečeno, ze všech stran do něj vtékají drobné potůčky z okolních hor, ven vytéká pouze říčka Truckee River, podél jejíhož toku jsme sem přijeli. Tato říčka však sama o sobě nemíří do Tichého oceánu, avšak ústí do jezera Pyramid Lake, které je samo o sobě bezodtoké. Z hlediska objemu vody však říčka Truckee představuje jen asi 30 % odtoku z jezera. Zbytek se jednoduše vypaří. Množství takto vypařené vody je však tak obrovské, že by údajně stačilo pokrýt celou spotřebu Los Angeles.

Z historického hlediska bylo jezero poprvé zmapováno v roce 1844 průzkumnou výpravou poručíka Johna C. Frémonta, který jej nazval jako Lake Bonpland (na počest asistenta Alexandra von Humboldta, který jej doprovázel při jeho průzkumech Mexika a Amazonie). Jezero poté vystřídalo ještě několik názvu, z nichž se však žádný neujal. Teprve v roce 1862 bylo k jeho označení použito místní kmenové jméno Tahoe, což znamená „voda na vyvýšeném místě“. V roce 1848 tudy procházely zástupy tisíců hledačů zlata mířících z východu do nalezišť v Kalifornii. Okolí jezera se pak stalo vítaným zdrojem dřeva, jehož bylo pro potřeby důlních děl potřeba obrovské množství. K dopravě vytěžených kmenů zde dokonce sloužily parníky a remorkéry. Od přelomu 19. a 20. století pak začalo být jezero vnímáno jako rekreační oblast, jejíž hlavní boom nastal po druhé světové válce. Tak tomu zůstalo až do současnosti, přičemž je možné konstatovat, že si zde takřka každý přijde na své. V letních měsících se dá po jezeře jezdit na plachetnicích, kajacích či paddleboardech a ti, kdož se nechtějí věnovat vodním radovánkám tu mají nepřeberné možnosti pěších túr či cyklotras. V zimě se pak okolí jezera promění v rušná lyžařská střediska. Ačkoliv většina jezera (přibližně 2/3) leží v Kalifornii, více vyžití nabízí Nevadská strana, což je dáno zejména nižšími cenami a menším počtem regulací. Cenové rozdíly, kterých si nelze nevšimnout, vyplývají především z velkých rozdílů v daních mezi oběma státy. Připomeňme, že kromě tzv. federálních daní (jejichž výše je po celých Spojených státech stejná), se platí ještě státní daně (které si jak už název napovídá) stanovuje každý stát individuálně. Výsledkem je, že zatímco v Nevadě činí průměrné daňové zatížení přibližně 8 %, v sousední Kalifornii se blíží skoro 50 %. Není se pak čemu divit, že zatímco na nevadské straně zaplatíte například za galon benzínu 3.70 USD, jen o kousek dál v Kalifornii je to již 5.50 USD.

Opouštíme jezero Tahoe a přejezdem přes hřeben Carson Range, který jej obepíná z nevadské strany, se vydáváme do vnitrozemí „stříbrného státu“ (Silver state). Jak Nevada k tomuto označení přišla, to nám prozradí hned další zastávka, kterou je hornické městečko Virginia City, ležící necelou hodinu jízdy odtud. Než sem však dorazíme, všimněme si, jak radikálně se proměnil vzhled okolní krajiny. Zatímco až k jezeru nás kolem dokola obklopovaly téměř nekonečné zelené lesy, na nimiž vystupovaly k obloze zasněžené horské štíty Sierry Nevady, z východní strany tohoto pohoří má krajina rázem charakter vysušené polopouště pokrytý roztroušenými křovisky a chomáči stříbrného pelyňku. Vlastní městečko Virginia City je jedním z míst, které so dodnes dokázalo dochovat svůj historický charakter s dřevěnými budovami pocházejícími z 60. a 70. let 19. století, krytými dřevěnými chodníky, saloony, hernami či obchody. Historie tohoto místa se začala psát v roce 1859. Podle historek, které se zde tradují, tudy v roce 1850 mířili osadníci, jejichž cílem byla kalifornská naleziště zlata. V tu chvíli si jeden z osadníků všimnul, že se kola jejich karavany něčím zvláštně lesknou. Po prozkoumání pak osadníci ke svému překvapení zjistili, že kola se lesknou díky plátkům zlata, které se na ně ve zdejším bahnitém terénu nalepila. Po tomto objevu už vidina stále ještě vzdálené Kalifornie nebyla tak lákavá, a osadníci se proto rozhodli zůstat. Zlata však nebylo mnoho a jeho výtěžky na zdejších rýžovištích navíc postupem času stále klesaly. Proto byla zahájena hlubinná těžba pomocí důlních šachet. Těžbu však komplikovalo obrovské množství jakéhosi mazlavého namodralého bláta, které jednak zanášelo odvodňovací kanály dolů, a díky své nestabilitě prakticky permanentně hrozilo horníkům závaly chodeb. Teprve po nějaké době bylo s úžasem zjištěno, že většinu této mazlavé hmoty, která byla vyhazována jako nechtěný odpad, tvoří minerál argentit (sulfid stříbrný – Ag₂S), který je velmi bohatou stříbrnou rudou. Tímto způsobem byl učiněn největší objev stříbra v Americe (a možná i na světě), který dodnes nebyl překonán.

Nález se pochopitelně dlouho neutajil a tak podobně jako v období kalifornské zlaté horečky se i do tohoto jinak zapadlého kouta Ameriky začaly sjíždět tisíce horníků s vidinou rychlého zbohatnutí. Virginia City je tak jedním z měst, které vyrostlo skoro „přes noc“ (v místním slangu se tyto případy označují jako „boomtown“). Zatímco v roce 1862 zde žilo přibližně 4000 obyvatel, již o pouhý rok později to bylo 15 000 a v 70. letech, kdy zdejší těžba dosahovala svého vrcholu, do bylo dokonce 25 000 obyvatel. Virginia City tak bylo větší, než například tehdejší Dallas nebo San José. Po roce 1879 začal postupný pokles těžby, která se zde však i přesto udržela až do 20. let 20. století a s jejími pozůstatky v podobě vytěžených hald a opuštěných těžních věží se v okolí města setkáme dodnes. Zdejší stříbro sehrálo v historickém vývoji Nevady přelomovou úlohu, kdy posloužilo k podpoře armády Unie ve válce Severu proti Jihu. Nevada, která měla do té doby status teritoria, byla díky tomu v roce 1864 přijata jako 36. stát Unie, ačkoliv ani zdaleka neměla potřebný počet obyvatel (jak bylo tehdy požadováno). Dá se proto říci, že Nevada si své přijetí mezi Spojené státy americké doslova koupila. Jak zásadní zdejší naleziště byla pak dokládá i to, že v 70. letech 19. století představovala zdejší těžba plných 50 % veškerého stříbra vyprodukovaného v celých Spojených státech. Boom související se stříbrnými doly sem přivedl i novináře a spisovatele Samuela Clemense, jehož známe pod pseudonymem Mark Twain. Twain zde pobýval mezi léty 1861 – 1863 a kromě toho že se sám neúspěšně pokoušel o hledání stříbra, popsal ve svém díle drsný život místních horníků a jejich zoufalou snahu o rychlé zbohatnutí.   

O historii zdejšího hornictví se nejvíce dozvíme ve zdejším hornickém muzeu. Pro nasátí té správné atmosféry bychom však rozhodně měli zavítat aspoň do některého z místních podniků, z nichž mezi ty nejikoničtější patří například Red Dog Saloon, bar Buckett of Blood či zdejší pivovar Union Brewery, jehož historie sahá až do roku 1864. V baru Bonanza narazíme na údajně prokletý „stůl sebevrahů“ (suicide table), podle trojice místních „štamgastů“, která spáchala sebevraždu v důsledku vysokých proher v hazardních hrách. V hotelu Silver Queen si pak můžeme prohlédnout zdejší svatební kapli (v tomto ohledu se o Nevadě říká, že je snadné se zde oženit a ještě snadnější se rozvést), a dále pak obraz ženy s šaty vyrobenými ze stříbrných dolarových mincí (po němž celý podnik získal své jméno).

Své putování po Nevadě pro tentokrát zakončíme přímo v hlavním městě tohoto státu, které odtud leží jen asi 20 minut jízdy autem. Podobně jako mnoho dalších měst v Nevadě bylo i Carson City založeno v éře boomu těžby nerostných surovin (zejména pak stříbra), a to konkrétně v roce 1858. Pojmenováno bylo na počest Kita Carsona (1809 – 1869) – dobrodruha, lovce kožešin a důstojníka americké armády, který se stal již za svého života jednou z legend divokého západu. Ve 30. letech 19. století doprovázel výpravu Ewinga Younga do tehdy mexické Kalifornie a účastnil se také výprav lovců kožešin do Skalnatých hor. Nějaký čas také žil mezi indiány. V letech 1842 – 1845 se Carson účastnil tří výprav Johna Charlese Frémonta, jejichž cílem byl průzkum velké části Kalifornie, Oregonu a Nevady, přičemž zvláštní pozornost byla věnována popisu již zmíněné oregonské stezky, coby hlavní trasy, po níž na západ přicházeli kolony přistěhovalců z východu. Později se v letech 1846 – 1848 proslavil v bojích americko-mexické války. Za americké občanské války („Sever proti Jihu“) bojoval v Novém Mexiku na straně Unie. Po skončení války vedl vojenské jednotky nasazené k potlačení indiánských kmenů Navahů, Apačů, Kiowů a Komančů, které z něj v současné době dělají poměrně kontroverzní osobnost v souvislosti s jeho krutým zacházením s indiány.

Z hlediska pamětihodností, které by stály za návštěvu, toho Carson City však nemá mnoho co nabídnout. Zastavit se zde můžeme zejména u kapitolu státu Nevada, kde si uvědomíme, že jen sám pohled na tuto budovu, jejíž obdobu nalezneme v hlavním městě každého amerického státu, nám mnoho napoví o ekonomické vyspělosti daného státu (srovnejme zdejší maličký kapitol například s honosným kapitolem státu Utah). Říká se, že nedaleké město Reno, je jakousi zmenšenou kopií mnohem slavnějšího Las Vegas. Něco podobného by se dalo říct i o Carson city, avšak s tím rozdílem, že oproti Las Vegas je ještě menší. Pochopitelně i zde nalezneme celou řadu kasin a herních podniků, přičemž hazard („gaming“) zde na člověka dýchá takřka na každém kroku. Ve srovnání s ruchem večerního Las Vegas je to ovšem v podstatě ničím. V tomto ohledu se mohu podělit o svojí zkušenost s návštěvou jednoho z místních barů, kdy po dosednutí na vysokou barovou stoličku zjišťuje, že před každým místem je přímo do desky barového pultu instalován malý hrací terminál. Člověk tam může u baru popíjet a současně i hrát.