Po prohlídce ničivé krásy nejznámějších vulkánů Kaskádového pohoří míříme do mnohem poklidnější oblasti, kterou je poloostrov Olympic rozkládající se v severozápadní části státu Washington. Pomyslnou vstupní branou do této oblasti je pro nás městečko Aberdeen nacházející se při zálivu Greys Harbor. Jeho historie se začala psát v roce 1859, kdy zde byla založena první usedlost, která se postupně rozrůstala v město. Na přelomu 19. a 20. století bylo toto místo kvůli kriminalitě a vysokému počtu vražd známé jako „Pekelná díra Pacifiku“ či „Přístav pohřešovaných mužů“. Živobytí místních obyvatel bylo takřka výhradně založeno na těžbě a zpracování dřeva z okolních lesů. Toto zaměření na jedno odvětví však mělo za následek, že město bylo tvrdě zasaženo velkou hospodářskou krizí ve 30. letech 20. století, která zdecimovala většinu zdejších dřevozpracujících podniků. Další krize pak nastala v průběhu 90. let. Také dnes je byť jen při průjezdu městem prakticky na první pohled zřejmý všeobecný úpadek, který je často přirovnávám k Detroitu. Proto není příliš mnoho důvodu se zde zastavovat. Zmiňme však, že se jedná o „rodiště“ jedné z nejznámějších hudebních skupin 90. let 20. století – Nirvany. Název jedné z jejích skladeb „Come as you are“ se pak stalo jakýmsi polooficiálním mottem města. Naším cílem pro dnešní den je však nedaleké městečko Ocean City nacházející se na poloostrově, který ze severu obklopuje již zmíněný záliv Greys Harbor. Za návštěvu zde stojí zejména dlouhá písečná pláž táhnoucí se odtud v délce více než 40 kilometrů směrem na sever. Ačkoliv se díky studenému moři nejedná o ideální místo ke koupání, lze zde provozovat celou řadu dalších aktivit, jako je například pozorování ptáků (či jiných zvířat) či hledání mušlí. Velmi rozšířená je zde i kultura plážových pikniků, kdy místní obyvatelé zajíždějí svými auty přímo na samotnou pláž, kde si následně rozdělají občerstvení či gril.

Nyní však již pokračujme k našemu hlavnímu cíli, kterým je v tomto případě národní park Olympic, který vyplňuje podstatnou část stejnojmenného poloostrova tvořícího severozápadní cíp státu Washington. Za své jméno vděčí toto místo britskému námořnímu obchodníkovi Johnu Mearsovi, který jej v roce 1788 při pohledu na monumentální zaledněné pohoří pojmenoval podle sídla starořeckých bohů – Olympu. V roce 1890 zavítal do těchto míst známý přírodovědec, spisovatel a ochránce přírody John Muir (1838 – 1914) v doprovodu washingtonského kongresmana Jamese Wickershama a poručíka Josepha O’Neila. Cílem jejich cesty bylo zdokumentování zdejší přírody, která byla ohrožena velkoplošným kácením zdejších lesů a decimování stavů zvěře. Tato výprava následně vyústila v návrh na vyhlášení národního parku. V roce 1909 vyhlásil prezident Theodore Roosevelt toto území za národní památník (National Monument). Národní park zde pak vyhlásil až jeho jmenovec Franklin Delano Roosevelt v roce 1938. V roce 1976 byla národní park Olympic zařazen mezi mezinárodní biosférické rezervace UNESCO, a o dalších 5 let později (1981) pak byl zapsán na seznam světového přírodního dědictví.

Strávíme-li zde pár chvil, pak se nemůžeme vyhnout závěru, že se jedná o jeden z nejrozmanitějších národních parků amerického západu – minimálně z pohledu druhů krajiny, které se zde vyskytují. Po vnějším obvodu parku, který tvoří pobřeží Tichého oceánu, narazíme na dlouhé pláže, které směrem do vnitrozemí rychle přecházejí do rozsáhlých deštných pralesů mírného pásu. Právě tento biotop je pak pro celý národní park tím nejtypičtějším. Na rozdíl od tropických deštných lesů zde ale převládají jehličnaté druhy stromů, z nichž k těm nejčastějším patří například smrk sitka (Picea sitchensis), jedlovec západní (Tsuga heterophylla), Zerav obrovský (Thuja plicata) či Douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii. Existence deštných lesů je zde dána extrémně vlhkým oceánským klimatem, kdy nejdeštivější místa údajně vykazují roční srážkové úhrny až 3700 mm (pro srovnání uveďme, že nejdeštivější místa v Česku mají srážkové úhrny kolem 1200 mm). Svou roli zde hraje i topografie poloostrova, kdy vysoké hory v jeho vnitrozemí zabraňují dalšímu přesunu vlhkého oceánského vzduchu směrem dále do vnitrozemí a většina srážek tak spadne na jeho západní, tedy návětrné straně. Dodejme ještě, že z celosvětového hlediska se jedná o velmi vzácný biotop, neboť kromě poloostrova Olympic nalezneme deštné lesy mírného pásma už jen v jihoamerické Patagonii a na Novém Zélandu.

Třetím zdejším ekosystémem je sub-alpinské a alpinské pásmo, v němž horské lesy postupně přecházejí a alpinské louky, a ty pak v ještě větších výškách v skalnaté plochy sněhová pole a ledovce. Jedná se o centrální část poloostrova, která je vyplněna tzv. Olympijskými horami (Olympic mountains), jejichž nejvyšší vrchol Mount Olympus dosahuje výšky 2428 m n. m. Vznik tohoto pohoří souvisí s tektonickou činností vyplývající z podsouvání oceánské desky Juan de Fuca pod pevninskou Severoamerickou desku. Díky extrémnímu množství srážek je toto pohoří i přes svou nikterak závratnou výšku silně zaledněno a kromě nedalekých Severních Kaskád jde o pohoří s největším rozsahem ledovců v celých kontinentálních Spojených státech (tj. mimo Aljašku). Toto vysoké pohoří navíc prakticky odděluje území poloostrova Olympic od zbytku kontinentu, díky čemuž se zde stačilo vyvinou mnoho endemických druhů rostlin a živočichů (například svišť olympský – Marmota olympus). Narazit zde ale můžeme i na jeleny, losy či medvědy.

Při příjezdu směrem od Aberdeenu nás na jižním okraji parku nejprve přivítá jezero Lake Quinault rozkládající se v ledovcem vyhloubeném údolí jímž dnes protéká stejnojmenná řeka (Quinault river). Toto místo je zajímavé zejména díky pozoruhodné koncentraci starých stromů, z nichž některé dosahují i rekordních velikostí. Není proto divu, že se mu přezdívá Valley of Gigants. Při jižním okraji jezera máme možnost projít si krátký okruh Quinault Loop Trail, který nás zavede do nitra jednoho ze dvou největších deštných pralesů poloostrova Olympic – Quinault Rainforest. Stáří zdejších stromů je odhadováno na 250 – 500 let, avšak narazit zde můžeme i na údajně největší/nejvyšší douglasku tisolistou na světě dosahující výšky kolem 85 metrů. Slovo údajně je zde ale asi na místě, neboť je zde stále nutné míst na paměti, že pro Američany je „největší v USA“ ekvivalentem „největší na světě“. V průběhu trasy je však možné spatřit i mnoho dalších zajímavostí. Tou první, která je dalším naprosto neodmyslitelným symbolem zdejších lesů, jsou porosty mechů pokrývající kůru stromů a doslova stékající po větvích tak, že vytvářejí útvary podobné zeleným záclonám.  Pozoruhodné je rovněž pozorovat neustály cyklus života a smrti zdejších stromů, kdy staré popadané kmeny tvoří živnou půdu pro malé semenáčky, jejichž kořeny původní kmen doslova obepnou, čímž po zetlení starého kmene vznikají tzv. chůdovité kořeny (které známe i od nás například z Boubínského pralesa).

Nyní se však přesuňme k samotnému jezeru, na jehož pobřeží se nachází další rekordman – největší smrk sitka („World Biggest Sitka Spruce“) dosahující výšky 58 metrů a obvodu kmene 16 metrů. Jeho stáří je odhadováno na přibližně 1000 let. Aby byl výčet rekordů úplný, vydáváme se od jezera Quinalt na pobřeží Pacifiku, kde máme možnost spatřit údajně největší cedr na světě („Big Cedar Tree“). Také jeho věk je odhadován na 1000 let, avšak ve srovnání s ostatními stromy již nepůsobí tak monumentálně, neboť v březnu roku 2014 se jeho kmen při bouřce zlomil, takže dnes zde můžeme vidět již jen jeho torzo (původně ovšem dosahoval výšky 54 metrů).

Po nahlédnutí do tajů deštných lesů však nyní pojďme prozkoumat i zdejší pobřeží, které je neméně zajímavé. Ideálním místem je například pláž Ruby Beach, kterou mnozí považují za nejkrásnější pláž na poloostrově Olympic a která se nachází se nedaleko ústí řeky Hoh do Tichého oceánu. Pláž získala své jméno podle červených krystalků almandinu (což je druh granátu), které bylo tu a tam možné najít ve zdejším písku. Původně se myslel, že je sem donesl pevninský ledovec v průběhu poslední doby ledové, podle současných poznatků jsou však jejich zdrojnicí horniny Olympijských hor ve vnitrozemí poloostrova odkud je sem ve svých naplaveninách přinášejí místní řeky. Jako prakticky všechny pláže na severním pobřeží Pacifiku jsou i zde hromady naplaveného dříví z něhož část sem z vnitrozemí poloostrova přinesla již zmíněná řeka Huh river, ovšem další část pochází z mnohem větší dálky – údajně až z ústí řeky Columbia. Další pozoruhodností jsou zdejší skalnaté útvary z nichž ten nejznámější je díky své siluetě (při správném směru pohledu) příznačně pojmenován jako Gorilla Rock. Kromě něj si zde ovšem můžeme prohlédnout i skalnatý poloostrov Abbey Island či maják Destruction Island Lighthouse, nacházející se na stejnojmenném ostrově situovaném přibližně 6 kilometrů od pobřeží.

Vraťme se však od pobřeží zpět o něco dále do vnitrozemí. Naším dalším cílem je údolí říčky Sol Duc River, jejíž jméno pochází z jazyka zdejšího indiánského kmene Quileute a znamená „perlivá voda“. Svou délkou 128 kilometrů je tato řeka nejdelším vodním tokem celého poloostrova, jehož severozápadní cíp odvodňuje. Podél jejího toku se postupně střídají alpské louky, deštné lesy a mokřady. Nalezneme zde rovněž středisko Sol Duc Hot Springs založené v roce 1912 v okolí vývěrů termálních pramenů, které jsou dodnes využívány pro lázeňské účely. Řeka je rovněž považována za tzv. lososí dálnici, kdy zde každoročně dochází k tahu lososů přesouvajících se z oceánu proti proudu aby v horním toku řeky vyvedli novou generaci. Zajímavostí pak je, že řeka Sol Duc River je údajně jediným ze zdejších vodních toků, v němž se vyskytuje vše pět druhů lososů, kteří se na poloostrově vyskytují. Jedním z míst, která je v tomto ohledu dobré navštívit, jsou peřeje Salmon Cascades. V době tahu lososů je zde možné pozorovat ryby, které peřeje doslova přeskakují (což se nám ovšem v době naší návštěvy bohužel nepoštěstilo).

Zatímco doposud jsme mohli obdivovat pobřežní scenérie a deštné lesy národního parku Olympic, poslední část naší zdejší návštěvy nám poskytne alespoň letmý pohled na jeho horskou část. Ideálním místem je v tomto ohledu vyhlídkové místo na hřebeni Hurricane Ridge, kam se dostaneme po 31 km dlouhé klikaté horské silnici začínající v přístavním městečku Port Angeles. Jedná se o jedno z vůbec nejnavštěvovanějších míst celého parku, které v letní sezóně slouží jako výchozí místo pro vícedenní túry do vnitrozemí poloostrova Olympic, zatímco v zimě zde funguje lyžařské středisko. Jak však již název tohoto místa napovídá, počasí je zde velice nevyzpytatelné a na silný vítr a sníh zde člověk musí být připraven prakticky v kteroukoliv roční dobu. Máme-li však štěstí na počasí, otevře se před námi panoramatický výhled na zasněžené hory v centrální části poloostrova včetně vůbec nejvyššího vrcholu Mount Olympus. Kromě toho se na zdejších alpínských loukách často popásají stáda jelenů a jelenců, kteří díky hustému provozu do značné míry ztratili svou plachost, díky čemuž je lze pozorovat z bezprostřední blízkosti.