Po prohlídce zasněžených hor v centrální části nastává čas na přesun k pobřeží, neboť abychom se dostali do dalšího cíle naší cesty, kterým je město Seattle, musíme nejprve pomocí trajektu překonat záliv Puget Sound vytvářející rozvětvenou a spletitou síť ostrovů, zálivů a průlivů rozkládající se mezi poloostrovem Olympic a zbytkem Severoamerického kontinentu. Celá oblast představuje fjordový systém zatopených ledovcových údolí, a její charakter se tak velmi podobá například severnímu pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu. Záliv byl pojmenován v roce 1792 britským průzkumníkem Georgem Vancouverem na počest Petera Pugeta, který jej doprovázel na pětileté plavbě podél severozápadního pobřeží Ameriky. Máme-li štěstí, můžeme zde spatřit celou řadu zajímavých mořských živočichů včetně lachtanů, tuleňů, plejtváků či kosatek. Na trajekt se naloďujeme v přístavu Kingston nacházejícím se v zálivu Appletree Cove na východním pobřeží poloostrova Kitsap. Ze zdejšího mola se otevírá panoramatický pohled prakticky na celý Seattle za nímž se jako ohromná bílá homole k nebi vypíná mohutná sopka Mount Rainier, jenž je odtud vzdálena přibližně 120 kilometrů na jihozápad. Na opačnou stranu, tedy na severozápadě, pak můžeme spatřit další významný vulkán severní části Kaskádového pohoří, kterým je Mount Baker nacházející se prakticky ve stejné vzdálenosti jako Mount Rainier. Tato sopka je svou výškou 3286 m n. m. třetím největším vrcholem Kaskádového pohoří a díky své poměrně značné aktivitě panují obavy, že by do budoucna mohla způsobit katastrofickou erupci podobnou té, které se v roce 1980 odehrála na Mount Saint Helens. Aby byl výčet úplný, můžeme se otočit ještě směrem k západu a naposledy se rozloučit se špičatými vrcholky Olympijských hor, kterým z tohoto místa nejvíce dominuje dvojvrchol označovaný jako The Brothers. Vlastní plavba mezi Kingstonem a protilehlým Edmondsem trvá pouhých 20 minut, po nichž opět vystupujeme na pevnou zemi a po dálnici pokračujeme dále do Seattlu. 

Seattle je se svými přibližně 740 000 obyvateli největším, avšak jak už bývá v Americe zvykem, nikoliv hlavním městem státu Washington (tím je město Olympia nacházející se přibližně 75 kilometrů na jihozápad odtud). Pokud bychom vzali v potaz celou zdejší aglomeraci, představuje zdejší osídlení přibližně 3 700 000 obyvatel, což je nejvíce v celé oblasti amerického severozápadu. Město se rozkládá na pevninské šiji mezi zálivem Puget Sound a jezerem Washington Lake a jeho název, který se objevil během rozparcelování prvních pozemků, je vlastně zkomoleninou jména indiánského náčelníka Sealtha jenž stál v čele kmene Duwamišů – původních obyvatel tohoto kraje. Kromě svého oficiálního jména má město i celou řadu přezdívek, o jejichž původu si však povíme později. Prvním Evropanem, který do těchto končin dorazil, byl v roce 1792 britský námořní průzkumník George Vancouver, avšak město samotné bylo založeno až mnohem později a to v roce 1851 členy výpravy, kterou vedl americký pionýr Arthur A. Denny. Rozvoj města byl zpočátku podmíněn velkou poptávkou po dřevě v Kalifornii, díky níž v okolí, které mělo zdánlivě nevyčerpatelné zásoby této suroviny, začaly vznikat stovky pil a dřevozpracujících závodů. V roce 1889 zde řádil ničivý požár, avšak poničené město bylo poté rychle obnoveno, přičemž původní dřevěné budovy byly nahrazeny odolnějšími cihlovými. Za první světové války se Seattle stal centrem loďařského průmyslu, díky němuž se město záhy stalo významným průmyslovým střediskem. Spolu s tím je zde také prapočátek amerického odborového hnutí (organizace Industrial Workers of the World – tzv. „Wobblies“), jehož členskou základnu tvořili zejména dělníci zdejších loděnic, kteří v roce 1919 zorganizovali vůbec první generální stávku v Americe.

Ve 20. a 30. létech a zejména pak za druhé světové války zaujal hlavní roli letecký průmysl představovaný firmou Boeing (založenou v roce 1916). I když vedení této společnosti bylo později přesunuto do Chicaga, letecké závody v nedalekém Everettu (Everett Production Facility) stále fungují a dodnes se zde vyrábějí například dopravní letadla Boeing 767, 777 a 787 – Dreamliner (údajně zde v současnosti pracuje okolo 36 000 zaměstnanců). Továrnu je pak možné dokonce navštívit v rámci pořádaných exkurzí, které je však potřeba zarezervovat dlouho dopředu. Ten, kdo se raději podívá na sbírku historických letadel, pak jistě uvítá možnost návštěvy rozsáhlé expozice muzea letectví (Museum of Flight) nacházející se u „starého“ letiště Boeing Field. Naopak „nové“ letiště (kam většinou přiletíme, cestujeme-li do Seattlu letadlem)označované jako Seattle-Tacoma International Airport (zkráceně „SeaTac“) je dnes hlavním dopravním uzlem zajišťujícím spojení mezi Amerikou, Asií a Aljaškou. Po tom všem se tedy není čemu divit, že se Seattlu často přezdívá „Město letadel“. Aby byl náš výčet úplný, zmiňme ještě, že město je sídlem i mnoha dalších světově známých společností, jakými jsou například Microsoft, Amazon či Starbucks, který odkazuje na dlouhou a silnou tradici produkce a pití kávy v Seattlu.

Další přezdívkou Seattlu je „Brána na Aljašku“. Abychom vypátrali její původ, musíme se nejprve vypravit na křižovatku South Jackson Street a 2^nd Avenue South a navštívit zvenku poměrně nenápadný Klondike Gold Rush National Historical Park. V první chvíli nás jistě napadne otázka co má Seattle společného se zlatou horečkou kdesi na vzdáleném Klondiku? Odpověď na ní nám však rychle podá zdejší výborně zpracovaná expozice. V roce 17. července 1897 do města dorazil parník Portland na jehož palubě přicestovalo téměř 70 zlatokopů vracejících se z Aljašky. Záhy se rozšířily zprávy o nálezu velkého množství zlata, jehož množství se podle tehdejších novin mělo pohybovat v tunách. To co následovalo, je možné popsat jen jako masový exodus, kdy v podstatě každý, kdo (obrazně řečeno…) udržel krumpáč a lopatu v ruce, začal hledat způsob jak se dostat ke zlatonosným polím na Aljašce. Lidé prodávali prakticky veškerý svůj majetek aby si koupili lodní lístek, zásoby a potřebný materiál…a vydali se na dalekou cestu za mlhavou vidinou žlutého kovu. Podle toho, co se ve zdejší expozici dočteme, docházelo v Seattlu mnohdy k naprosto extrémním situacím, kdy se například v podstatě zhroutila místní samospráva, neboť starosta města ze dne na den ze dne na den opustil svou funkci…a odjel na Aljašku hledat zlato. Zkolabovaly veřejné služby a veřejná doprava, protože řidiči opustili svou práci…a odjeli na Aljašku hledat zlato…a tak by se dalo pokračovat dál a dál. Podle současných odhadů vyvolala zlatá horečka na Klondiku přesun zhruba 90 000 lidí, z nichž přibližně 70 000 vyrazilo právě ze Seattlu. Na závěr pak jen dodejme, že těch, kteří na zlaté horečce skutečně zbohatli bylo, byl jen mizivý počet a těmi, kdo na ní ve skutečnosti vydělali, byli hospodští, prodejci zásob a nářadí…a prostitutky.

Od památníku zlaté horečky se však již přesuňme k jedné z největších a nejvýraznějších dominant města, kterou je věž Space Needle, která byla postavena v roce 1962 u příležitosti Světové výstavy. Svou výškou 184 metrů byla v době svého vzniku nejvyšší stavbou na západ od řeky Mississippi. I když toto prvenství již dávno pozbyla, stojí i tak její vyhlídková plošina, připomínající svým tvarem létající talíř, rozhodně za návštěvu. Z vyhlídkového ochozu, jehož spodní část se navíc otáčí kolem dokola, se otevírá vynikající výhled nejen na celé město a záliv Puget Sound, ale i na nedaleké Kaskádové pohoří včetně nepřehlédnutelného Mount Rainieru (směrem na jih) a Mount Bakeru (směrem na sever). Stejně tak je možné zahlédnout i zasněžené vrcholky v centrální části poloostrova Olympic. Prohlédnout si pak můžeme i les výškových budov v nedalekém centru Seattlu. Pozornost upoutá i sportovní hala ve tvaru pyramidy Climate Pledge Arena nacházející se v blízkém sousedství věže, která je domovem zdejšího hokejového klubu NHL Seattle Krakens. Obdobně si pak můžeme prohlédnout i o něco vzdálenější stadion Lumen Field, na němž se odehrávají západy amerického fotbalu. Naopak poblíž věže se rozkládá futuristicky vyhlížející areál zdejšího muzea populární hudby známého jako Experience Music Project. Na závěr ještě dodejme, že věž Space Needle je záměrně často fotografována taky, aby vypadala jako nejvyšší budova ve městě – kterou ovšem ani zdaleka není, o čemž se konec konců snadno přesvědčíme, podíváme-li se na panorama města z větší vzdálenosti.

Jakmile sestoupíme ze špice „kosmické jehly“ zpátky na matičku Zemi, vydáváme se do nejstarší části města poblíž zdejšího nábřeží. Zatímco v evropských městech bychom patrně hledali nějaký kostel, katedrálu či hrad, zde je za jakýsi středobod považována tržnice Pike Place Market, která je nejstarším doposud fungujícím tržištěm v celých Spojených státech, neboť funguje od roku 1907. Pravdou však je, že v minulosti již měla namále, neboť jí v 60. letech 20. století hrozilo zbourání. Na základě protestů a petice místních obyvatel však byla nakonec zachována, a tak ji můžeme navštívit i dnes. V místních obchůdcích nalezneme pestrou paletu nejrůznějšího zboží, avšak nejvíce zde dominují ryby a mořské plody, zelenina a květiny. Právě rybí trh je jednou z největších zdejších atrakcí a pokud máme štěstí, můžeme vidět řetězec zdejších prodavačů, kteří si navzájem házejí rybami aby je následně připravili k prodeji.

Hned naproti se pak nachází druhá ze zdejších víceúčelových tržnic Corner Market, která je však o něco mladší, neboť byla založena v roce 1912. Vydáme-li po 3^rd Avenue směrem k náměstí Pioneer Square ocitneme se záhy pod mrakodrapem Seattle Tower. Tato 27-patrová budova byla postavena v letech 1927 – 1928 a dodnes je považována za jednu z nejelegantnějších budov ve stylu art-deco. K jejímu venkovnímu obložení bylo využito speciálních cihel se 33 různými barevnými odstíny, které vytvářely pocit, že se budova směrem odspoda vzhůru postupně zesvětluje. Původní osvětlení budovy pak mělo imitovat polární záři. Ačkoliv dnes se tento mrakodrap doslova krčí ve stínu mnohem vyšších budov v sousedství, v době svého vzniku šlo o jednu z nejvýraznějších dominant centra Seattlu. Jednou z ukázek nejmodernější generace výškových budov je na například Rainier Square Tower vypínající se nedaleko odtud do výšky 260 metrů. Stavba tohoto mrakodrapu byla dokončena v roce 2020 a v současnosti (2024) mu náleží titul druhé nejvyšší budovy ve městě. Třetí avenue nás zanedlouho dovede k další výrazné dominantě centra Seattlu, kterou je Smith Tower. Tuto výškovou budovu nechal v postavit zdejší prominentní právník James Clise zastupující bohaté obchodníky z Bostonu a New Yorku. Svou rolu zde hrála v té době již doznívající v souvislosti se zlatou horečkou na Klondike, která, jak již víme, upřela k Seattlu pozornost prakticky celé Ameriky. Stavba mrakodrapu probíhala v letech 1911 – 1914, přičemž budova měla dosáhnout v té době neslýchané výšky 40 podlaží a svou výškou se stala nejvyšší budovou na západ od Missisippi. O tento primát ji připravila až v roce 1962 námi již navštívená věž Space Needle.

Nyní však již obraťme své kroky a vydejme se zpět na nábřeží. Cestou si můžeme ještě prohlédnout cihlovou budovu někdejší městské teplárny postavené a provozované od roku 1903 společností Seattle Steam Company, která zajišťovala dálkové vytápění budov v centru města (jedná se o jeden z posledních dochovaných pozůstatků tehdejší průmyslové zástavby). Již o pár kroků dál se ocitáme na hlavním nábřeží (Seattle Waterfront) skládající se z řetězce mol vybíhajících z pevniny směrem do moře. Kromě dodnes funkčního terminálu trajektů, zajišťujících přepravu v oblasti zálivu Puget Sound, zde najdeme celou řadu obchodů a restaurací jakožto i další atrakce. Jednoznačně největší z nich je zdejší ruské kolo Seattle Great Wheel, která najdeme na mole 57 (Pier 57). S průměrem 57 metrů se po svém zprovoznění v roce 2012 stalo třetím největším kolotočem tohoto druhu na západním pobřeží Spojených států. Hned na vedlejším mole 59 (Pier 59) je pak možné navštívit Seattle Aquarium, které bylo otevřeno v roce 1979 a dnes se jeho expozice skládá z celkem tří budov poskytujících názornou ukázku podmořského života v zálivu Puget Sound.

Po výčtu všech možných zajímavostí, které jsme v rámci své procházky Seattlem stačili navštívit si na úplný závěr naší návštěvy Seattlu dovolím popsat svůj osobní dojem, kterým na mě toto město zapůsobilo. Průvodce Rough Guides (vydaný v roce 2011) o Seattlu hovoří jako o „jednom z nejsympatičtějších a nejdynamičtějších amerických měst“. V době, kdy byl tento průvodce vydán, to možná mohla být pravda, avšak stačí strávit jen pár okamžiků na zdejších ulicích a uvědomíme si, že město postihl úpadek naprosto stejného charakteru jako námi již navštívené San Francisco. Současné dojmy z tohoto „pokrokového a progresivního města“ jsou takové, že pohybujeme-li se v nejtěsnějším okolí turisticky navštěvovaného centra města vymezeného hlavním nábřežím a tržnicí Pike Place Market, může na nás Seattle působit dojmem obvyklého amerického města, kde toho pro Evropana (upřímně řečeno…) není nic moc zajímavého k vidění. Stačí však ale poodejít o pár ulic dál a ocitáme se ve zcela jiném světě, v prostředí, které si „u nás doma“ dokážeme jen těžko představit. Tak například zastavuji na červenou u přechodu pro chodce a při tom si všímám „týpka“, který se zastavuje vedle mě, v mžiku vytahuje z kapsy lžičku se zapalovačem a jen tak beze všeho si začne připravovat dávku jakési drogy. Na protější straně ulice míjím provozovnu McDonalds která na první pohled upoutá tím, že její původně skleněné výlohy jsou obloženy dřevěnými deskami, a celá restaurace tak spíše připomíná jakousi pevnost. Chvíli zde postávám, přičemž si všímám toho, že vchod do restaurace je zatarasen jakousi dřevěnou bariérou a zákazníci, kteří si tu chtějí něco objednat, musí svůj požadavek „zahulákat“ dovnitř a obsluha jim pak následně pytlík s jídlem vystrčí dveřmi ven. Ne, nejsme zde v době pandemie covidu, jak by se možná mohlo zdát, ale jde údajně o opatření proti nájezdům nejrůznějších vandalů a chuligánů, kterých (jak záhy zjišťuji) jsou zde doslova plné ulice. O tom se ostatně přesvědčuji na vlastní oči již za malý okamžik, kdy se stávám svědky toho, jak jakýsi muž rozbíjí skleněnou výlohu obchodu, cosi zde sebere a utíká pryč. Ostatní kolemjdoucí jen tupě zírají do země – takové scény jsou zde zřejmě na denním pořádku a nikomu (asi kromě mně…) už nepřipadají divné. V této souvislosti si vzpomeňme na relativně nedávné snahy různých „aktivistů“, jejichž cílem mělo být zrušení zdejší policie s tím, že se zde pak „všem bude žít lépe“. Jak to vypadá v praxi vidím hned o další ulici dál, kde narážím na „feťáka“ zběsile pobíhajícího v drogovém delirium mezi lidmi i auty sem a tam. Tato „scéna“ pak končí tím, kdy dotyčný začne cosi ječet a zběsile mlátit hlavou do zdi. Cílem mé cesty bylo náměstí Pioneer Square, nicméně čím více se tomuto místu blížím,  tím více po obou stranách ulice, postávají skupiny „čehosi“, co bez váhání označím za nejhorší lůzu jakou si člověk dovede představit. Člověk se tu může cítit jakkoliv, ale rozhodně ne dobře, natož pak bezpečně. V duchu si říkám, jaká je pravděpodobnost tudy projít a nepřijít v lepším případě o peněženku a v horším o život. A tak svou cestu k Pioneer Square nakonec vzdávám. Seattle tedy na mě udělal stejně hořký dojem jako na začátku naší cesty San Francisco. Když člověk vidí, jakým způsobem se tato města během pár let změnila, pak se nelze ubránit pocitu, že se zde  děje něco špatného a že budoucnost tu bude jakákoliv jen ne pěkná. A tak komukoliv, kdo (stejně jako já) jede do Ameriky především za poznáváním přírodních krás, radím: jakmile přiletíte, vezměte auto…a snažte se dostat z města co nejrychleji pryč.