Sotva jsme letmo prosvištěli stát Idaho, vstupujeme již na území sousední Montany. Většinu území tohoto státu tvoří nejsevernější část Skalnatých hor (Rocky Mountains) kde se z tmavě zeleného moře lesů k nebi vypínají sněhem pokryté horské štíty zrcadlící se v hladině stovek jezer. Při pohledu na tuto scenérie pak snadno pochopíme, proč se Montaně přezdívá „Big sky country“ – tedy „stát s obrovskou oblohou“. Ideálním místem pro prozkoumání zdejší úchvatné horské krajiny je národní park Glacier, kam se vydáváme z městečka Kalispel ležícího necelých 40 mil (60 kilometrů) odtud. I když není zdaleka tak navštěvovaný jako třeba Yellowstone, je velmi působivý a osobně si troufám říct, že patří k jedněm z nejhezčích národních parků na americkém západě. Na ploše 4100 km2 zde najdeme více než 700 horských jezer doslova svítících sytě tyrkysovou barvou, kterou jejich vodě dodává rozptyl světla na rozpuštěném jemném ledovcovém materiálu. Menší okrouhlá jezera se nacházejí v karech vytvořených ledovcovou erozí, zatímco větší podlouhlá jezera zpravidla vznikla díky ledovcovým morénám. Mezi alpskými loukami a hustými lesy se klikatí divoké říčky a potůčky, jejichž toky jsou na mnoha místech ozdobeny působivými vodopády. Nad tím vším se pak klenou štíty hor, které jsou navzájem odděleny mohutnými údolími vytvarovanými ledovci. Právě ledovce také daly celému parku jeho název. Nicméně z přibližně 150 ledovců, které zde existovaly ještě v polovině 19. století, se jich do dnešních dní dochovalo pouze 25 a i ty vlivem postupného oteplování klimatu rychle zmenšují, takže existuje oprávněná obava, že do roku 2050 pravděpodobně zcela zaniknou.
Původními obyvateli tohoto kraje byl indiánský kmen Černonožců (Blackfeet), kteří zdejší hory považovali za páteř světa. V roce 1885 najal George Bird Grinall známého průzkumníka Jamese Willarda Schultze aby jej doprovázel na loveckou výpravu tímto územím. Zdejší krajina pak Grinalla okouzlila natolik, že v průběhu dalších dvaceti let vynaložil značné úsilí na zajištění její ochrany. O 10 let později, tj. v roce 1895, náčelník Černonožců Bílé tele souhlasil s prodejem horské oblasti vládě USA s podmínkou, že si indiáni ponechají práva na lov a že území bude mít státu „veřejné půdy“. Tím byla stanovena hranice mezi územím dnešního národního parku a indiánské rezervace. Roku 1897 bylo území vyhlášeno lesní rezervací, avšak jako v takové na něm byla stále povolena těžba dřeva. Agitace ochránců zdejší přírody nakonec vyústila v návrh zákona o zřízení národního parku, který byl podepsán prezidentem Williamem Howardem Taftem v roce 1910. Dodejme ještě, že národní park pokračuje i za nedalekou hranicí sousední Kanady, kde je znám pod názvem Whaterton Lakes.
Glacier: Mount Oberlin (2670 m n. m.) a Clements Mountain (2670 m n.m.)
Glacier: pod průsmykem Logan Pass
Krátce po vzniku parku byly v rámci jeho lepšího zpřístupnění v roce 1921 zahájeny práce na stavbě 50 mil (80 km) dlouhé silnice známé jako Going-to-the-Sun Road, která je dodnes jedinou spojnicí vedoucí napříč parkem a překračující zdejší kontinentální rozvodí. Náročná stavba vyžadující v některých místech doslova vysekání silnice do strmých skalních stěn, či naopak stavbu podpůrných kamenných zdí a můstků byla dokončena v létě roku 1933 a dnes je vedena jako národní historická památka. Také pro nás bude tato silnice tvořit hlavní osu prohlídky národního parku Glacier. Cestu zahajujeme na pobřeží jezera Lake McDonald, které se rozkládá hned za západním vstupem do národního parku. Jezero je přes 16 kilometrů dlouhé a svou rozlohou je ze všech zdejších jezer největší. Jeho hlavním přítokem je pak říčka McDonald Creek jejíž břehy tvoří částečně naplaveniny skládající se s pestré mozaiky valounů hrajících snad všemi myslitelnými barvami, a částečně pak skalní útvary, v nichž materiál unášený dravým proudem v průběhu tisíců let vyhloubil tzv. erozní hrnce (které známe i od nás například ze Šumavské říčky Vydry). Vysoko nad našimi hlavami se pak k ocelově modrému nebi vypínají zasněžené vrcholy Mount Vaught (2679 m n. m.) a Heavens Peak (2697 m n. m.).
Další zajímavou zastávku nabízejí vodopády Haystack Creek Falls na stejnojmenném potoce od nichž se otevírá jeden z nejkrásnějších výhledů celého parku jemuž dominují nedaleké vrcholy Mount Cannon (2691 m n. m.), Clemens Mountain (2643 m n. m.) a Mount Oberlin (2670 m n.m.) vymezující skalní kuloár z nějž do údolí říčky McDonald Creek spadají mohutné vodopády Bird Woman Falls, které jsou svou výškou 290 metrů nejvyššími vodopády celého parku. Kromě toho si z tohoto místa můžeme prohlédnout i skalní stěnu Weeping Wall („Plačící stěna“), která své jméno získala podle skutečností, že po ní přímo na silnici stéká malý vodopád napájený tajícím sněhem ve vyšších polohách.
To se však již blížíme nejvyššímu bodu celé naší cesty, kterým je sedlo Logan Pass nacházející se v nadmořské výšce 2026 metrů. Kromě návštěvnického střediska je toto místo ideálním východištěm četných turistických stezek vedoucích k dalším zajímavostem v okolí. Jedním z nich je i jezero Hidden Lake, k němuž se odtud dá dostat po 2.7 míle (4.3 km) dlouhé trase z níž se otevírají další úžasné výhledy na okolní hory. Bohužel, přestože je konec června, je zde stále obrovské množství sněhu díky němž je trasa bez sněžnic naprosto neprůchodná. Spokojit se tak musíme s vyhlídkami otevírajícími se z okolí návštěvnického střediska, kterým dominují ledovci ostře tvarované skalní věže z nichž k těm nejvýraznějším patří například již zmíněná Clements Mountain (2643 m n. m.), Reynolds Mountain (2666 m n.m.) či Piegan Mountain (2755 m n.m.). Sedlem Logan Pass prochází již zmíněné kontinentální rozvodí, kdy voda odtékající odtud směrem na západ končí svou pouť prostřednictvím řeky Columbia v Tichém oceánu, zatímco směrem na východ voda odtéká do řeky Missouri, která se následně vlévá do Mississippi a sní pak putuje dál až do Mexického zálivu.
Glacier: Clements Mountain (2670 m n. m.)
Glacier: Jackson Glacier
Nebyli bychom to však v národním parku Glacier, abychom neviděli i nějaký ledovec. Nejlepší příležitost v tomto směru nabízí ledovec Jackson Glacier, který je součástí největšího seskupení ledovců v parku a který najdeme na severně stěně hory Mount Jackson (3064 m n. m.). Ledovec byl poprvé zdokumentován v roce 1850, kdy se sousedním ledovcem Blackfoot Glacier tvořil jeden celek o rozloze přes 7 km2. Od té doby se ovšem jeho rozloha podstatně zmenšila, takže dnes pokrývá plochu jen kolem 1 km2. Při pohledu na opačnou stranu se pak přímo nad námi zdvíhá k nebi Going to the Sun Mountain (2939 m n. m.), která dala jméno silnici, po níž se celou dobu pohybujeme. Podle staré indiánské legendy zde totiž sestoupil na zem bůh Slunce, který naučil zdejší lid lovu.
To se však již dostáváme k samému závěru cesty, která nyní vede po pobřeží jezera Saint Mary Lake, které je svou rozlohou 16 km2 jen o málo menší než jezero McDonald Lake, u něhož naše cesta parkem začínala. Zdejšímu panoramatu dominuje zejména strmá jižní stěna hory Little Chief Mountain (2910 m n. m.), která je svou výškou 1500 metrů jednou z nejvyšších skalních stěn v celém parku. Z vyhlídkového místa Sun Point se vydáváme na krátkou vycházku jež nás záhy přivádí k pěknému vodopádu Baring Falls padajícího přes skalnatou římsku do hloubky asi 8 metrů. Cestou k vodopádu si pak můžeme prohlédnout četné zástupce zdejší květeny mezi nimiž nechybí například tzv. „indiánský štětec“ (Castilleja miniata) či „medvědí tráva“ (Xerophyllum tenax). Tato vytrvalá bylina je charakteristická zejména pro svůj nápadný bílý květ, který je oblíbenou potravou medvědů baribalů, což je ostatně i původem jejího jména.
Glacier: Saint Mary Lake a Little Chief Mountain
Glacier: Baring Falls
O životě zdejších medvědů jsme se toho mohli nejvíce dozvědět díky školnímu výukovému programu pořádanému v návštěvnickém středisku místními rangery, kteří měli pro ukázku k dispozici například vypreparované medvědí kůže a lebky, díky nimž si člověk mohl rozdíly mezi oběma druhy dobře prohlédnout. Během návštěv amerického západu (tj. nejenom zde v národním parku Glacier) se nejčastěji setkáme s medvědem baribalem (Ursus americanus), který je nejrozšířenějším druhem medvěda v celé kontinentální Americe. Tento medvěd má typicky černou barvu přičemž charakteristickým znakem je jeho žlutý čenich. Dospělí baribalové dosahují délky 120 – 200 cm a průměrné hmotnosti 70 – 120 kg. Jsou velmi hbití – rychle běhají, lezou po stromech a plavou. Možná poněkud překvapující skutečností je pak to, že až 90 % jejich potravy je rostlinného původu. Nejčastěji jde o různé kořínky, hlízy, bobule a houby. Maso žerou spíše výjimečně – nejčastěji například sežerou přejetou mršinu u silnice. Pro člověka baribal primárně není příliš nebezpečný – pokud ho nějak vysloveně nedráždíme nebo nepřekvapíme a pozor samozřejmě musíme dávat na samice s malými mláďaty. Národní park Glacier je však současně jedním z mála míst v kontinentální Americe, kde se vyskytuje i medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis). U příležitosti rozhovoru se zdejší rangerkou jsem si posteskl, že zatímco baribala jsem už v minulosti viděl v národním parku Sequoia, grizzlyho ještě ne, a že by tedy bylo fajn, kdyby se mi to nyní poštěstilo zde v národním parku Glacier. Odpovědí mi byla věta že „vidět grizzlyho by fajn určitě nebylo, protože kdybys ho viděl…tak máš už docela problém…“. Z dalšího hovoru pak vyplynulo, že zatímco baribal je vcelku mírumilovný tvor živící se především různými bobulemi, grizzly je šelma se vším všudy. Do hry zde navíc vstupují klimatické podmínky panující v horách severní Montany, kdy zpravidla ještě v červnu je zdejší krajina pokrytá sněhem…a od září už je tu zase sníh. Zdejší medvědi tak mají jen velmi krátké období (prakticky pouhé 2 – 3 měsíce) za které se musí stihnout „vyžrat“ před další zimou. A proto sežerou prakticky všechno na co narazí (někdy i včetně vlastních mláďat). Oproti baribalovi je medvěd grizzly mnohem větší – dosahuje délky 2 – 2.5 metrů a průměrné hmotnosti 200 – 400 kg – a má také mnohem delší drápy (až 10 cm) a zuby. Poznat ho můžeme také podle charakteristického „hrbu“, který naopak baribal nemá. V každém případě je pro uklidnění potřeba dodat, že setkání s grizzlym je obecně považováno za velmi vzácnou záležitost a rozhodně by tedy obavy před ním neměly být důvodem k tomu, abychom tuto krásnou část amerického severozápadu nenavštívili.
