Poté, co sestoupíme po východním úbočí skalnatých hor se před námi otevírají zdánlivě nekonečné Velké planiny (nebo též Velké prérie) táhnoucí se z východní Montany až k 1000 kilometrů vzdálené řece Mississippi. Naším cílem je však alespoň pro tento okamžik město Great Falls nacházející se přibližně 180 mil (290 km) na jihovýchod od národního parku Glacier. Městem protéká řeka Missouri na jejímž toku se zde nachází série pěti vodopádů, které daly městu jeho jméno. Vodopády vznikly na zdejším systému četných tektonických zlomů díky nimž zde řeka na poměrně krátké vzdálenosti (12 kilometrů) překonává značné vertikální převýšení (187 metrů). Prvními bílými muži, kteří vodopády spatřili a zaznamenali byli účastníci expedice Lewise a Clarka, kteří do těchto míst dorazili v červnu roku 1805. Ti jej pak také popsali jako jedeno z nejvíce spektakulárních míst, na které v rámci své dosavadní cesty narazili. V té době se voda mohutně valila říčním korytem nad nímž se za hukotu zvedal sloupec rozvířené vodní tříště. Jak to zde vypadalo si můžeme prohlédnout na historických fotografiích, zachycujících tato místa na přelomu 19. a 20. století. Dnes je však situace úplně jiná a upřímně řečeno je současná návštěva někdejšího „velkého přírodního divu Ameriky“ vysloveným zklamáním, neboť vodopády v podstatě zcela zmizely díky stavbě přehrad, takže namísto onoho ohlušujícího proudu vody dnes po skalnatých stupních stéká jen pár úzkých pramínků.
Prvním ze série vodopádů jsou Black Eagle Falls, které své jméno získaly údajně proto, že jejich obyvatel zahlédli v jejich blízkosti orla stavícího si zde hnízdo. Vodopády překonávají převýšení 10 metrů, avšak jak již bylo řečeno, dnes z nich v podstatě nic nezbylo, neboť zde byla v roce 1890 postavena přehrada pro potřeby zdejší huti na výrobu zinku a mědi. Protože se nároky na výrobu elektřiny postupem času zvyšovaly, byla původní hráz v letech 1926 – 1927 nahrazena novou betonovou hrází s průtočnou elektrárnou, kterou zde můžeme vidět dodnes. Stejně tak zcela zanikly i další vodopády – Colter Falls. O něco dále po proudu řeky si pak z vyhlídky můžeme prohlédnout Rainbow Falls, nicméně také zde byla v roce 1914 vybudována betonová přehrada, díky níž byl původní vzhled tohoto místa nenávratně ztracen, protože voda z ní odtéká umělým přivaděčem a tak v původním korytu skoro žádná nezbývá. Ještě dále po proudu bychom pak našli vodopády Crooked Falls a Big Falls (které byly svou výškou 14 metrů z celého systému nejvyšší), ale ani v tomto případě žádné velké přírodní divadlo nečekejme (u vodopádu Big Falls byla opět vybudována přehrada).
Great Falls: Black Eagle Falls
Great Falls: Rainbow Falls
Vodopády, které daly městu jméno, jsou tedy již na dobro minulostí, a proto nyní zavítejme do zdejšího muzea Lewis and Clark Interpretive Center, které v rámci své velmi rozsáhlé expozice mapuje příběh již mnohokrát zmíněné expedice Lewise a Clarka, jež měla pro objevování Severoamerického kontinentu naprosto zásadní význam. Po odkoupení území Louisiany od Francie (který potřebovala peníze na svá tehdejší válečná tažení v rámci napoleonských válek) v roce 1803 se území Spojených států, končící do té doby na řece Mississippi, více než dvojnásobilo. V tomto ohledu jen připomeňme, že tehdejší Louisiana neměla se současným státem stejného jména nic společného neboť se jednalo o území, na kterém se dnes rozkládá hned 16 států. Krátce na to pak začal tehdejší americký prezident Thomas Jefferson (1743 – 1826) plánovat výpravu, která se měla vydat napříč severoamerickým kontinentem a najít cestu k severozápadnímu pobřeží Tichého oceánu tak, aby zde moa být upevněna americká přítomnost dříve, než se ji pokusí uplatňovat evropské mocnosti – především pak Velká Británie, která ovládala sousední Kanadu. Sekundární cíle kampaně byly vědecké, ekonomické a humanitární, tj. zdokumentovat biodiverzitu, topografii a geografii a navázat pozitivní obchodní vztahy s (potenciálně neznámými) indiánskými kmeny. Velení expedice bylo svěřeno prezidentovu osobnímu tajemníkovi Meriweatherovi Lewisovi (1774 – 1809), který následně přizval svého přítele Williama Clarka (1770 – 1832). Zatímco Lewis měl lepší vzdělání zejména v biologických oborech, Clark naopak vynikal v kartografii a navigaci a současně měl schopnosti v komunikaci s domorodými kmeny. Oba se tak v rámci vedení výpravy skvěle doplňovali.
Po téměř ročních přípravách výprava v celkovém počtu 45 mužů opustila 14.5. 1804 Saint Louis a vydala se na lodích proti proudu řeky Missouri. Po překonání teritoria kmene Siouxů se výprava dostala na území dnešní Severní Dakoty, kde se setkala s Toussaintem Charbonneauem – znalcem zdejší divočiny, kterého doprovázela jeho indiánská žena Sacagawea původem z kmene Šošonů. Právě ona se později velmi zasloužila o úspěch celé výpravy, neboť působila jako tlumočnice mezi bělochy a indiány. Výprava tu přečkala první zimu, která byla pro její účastníky, zvyklé na mírné zimy východního pobřeží, velmi tuhá, neboť zde panovaly mrazy i kolem -40 °C. V dubnu 1805 se expedice vydala na další cestu a v červnu dorazila k již zmíněným vodopádům Great Falls, jejichž překonání jí trvalo 31 dní. Protože se horní toky řeky stával nesplavným, rozhodli se Lewis s Clarkem že si od místních indiánů opatří koně a na nich pak překonají hřebeny Skalnatých hor. Shodou náhod se zde setkali s kmenem Šošonů, v jejichž náčelníkovi indiánka Sacagewea poznala svého bratra – což vzájemné jednání velmi usnadnilo. Přechod Skalnatých hor byl krajně namáhavý. Výpravu zde v září 1805 překvapil sníh, díky kterému zůstali koně i lidé bez potravin. Z expedice silných a odhodlaných mužů se tak záhy stala hrstka vyčerpaných a vyhladovělých trosek.
Great Falls: řečiště Missouri pod vodopády Black Eagle Falls
Great Falls: Lewis and Clark Interpretive Center
Nakonec se jim však podařilo dorazit k řece Clearwater, kde se setkali s indiány kmene Nez Perce („Probodnutých nosů“), kteří sice do té doby bělochy nikdy neviděli, ale když pochopili, že nejde o válečnou výpravu, začali se chovat přátelsky. Výpravu pohostili a současně slíbili, že jí pohlídají koně. Ta se pak mohla vydat v kánoích dál po proudu řeky, která je posléze zavedla do Snake River která je 16.10. 1805 dovedla až k tomu řeky Columbia. Po ní pokračovali dál, i když zde museli opět často zápasit s peřejemi a vodopády. 7.11. 1805 výprava nakonec úspěšně stanula na pobřeží Tichého oceánu. Avšak zatímco Lewis s Clarkem předpokládali, že zde najdou nějakou obchodní stanici či alespoň loď, na které budou moci doplnit své zásoby, ve skutečnosti zde nebylo po jakékoliv civilizace nebylo ani vidu ani slechu. Nechali zde proto postavit jednoduchou dřevěnou pevnost Fort Clatsop, v níž strávili svou druhou zimu, jenž se na rozdíl od té první vyznačovala téměř neustálým deštěm a poryvy studeného větru.
23.3. 1806 se Lewis a Clark vydali na zpáteční cestu směrem proti proudu Columbie na území Probodnutých nosů, kde si vyzvedli své koně. Indiáni tak svůj slib, že se o koně budou do návratu výpravy starat, skutečně dodrželi. V polovině června se výprava odhodlala zahájit cestu přes hřebeny Skalnatých hor, ale bylo zde ještě tolik sněhu, že to nebylo možné, a výprava tak musela čekat až do července. Po překročení Skalnatých hor se výprava rozdělila. Zatímco Lewisova skupina pokračovala zpět téměř stejnou cestou jakou sem přišla, Clarkova skupina zamířila do oblasti pramene řeky Missouri s cílem splout řeku Yellowstone, na jejímž soutoku s Missouri se měly obě skupiny opět setkat. Na jedná straně se sice jednalo o značný risk, ale na straně druhé to slibovali možnosti získat více vědeckých poznatků. Lewisova skupina se na své cestě dostala do potyčky s indiány kmene Černonožců, kteří se bělochům snažili ukrást jejich zbraně. Výsledkem potyčky byli dva mrtví indiáni – jediní za celou dobu trvání expedice. Clarkova skupina naopak procházela územím Vraních indiánů. Také zde došlo k nepříjemnému konfliktu, kdy indiáni bělochům ukradli polovinu koní. Obě části výpravy se pak 13. srpna 1806 šťastně setkaly. Nyní již byl před výpravou jen poslední úsek cesty spočívající ve splutí řeky Missouri, které je dovedla zpět do Saint Louis, kam dorazila 23.9. 1806 – po 28 měsících cesty, během nichž byla překonána vzdálenost téměř 13 000 kilometrů.
Great Falls: Lewis and Clark Interpretive Center – kopie pomníku expedice Lewise a Clarka v Great Falls
Great Falls: Lewis and Clark Interpretive Center – ukázka indiánských oděvů a nástrojů
Po šťastném návratu Lewise a Clarka panovalo z výsledků jisté zklamání, neboť pohledem současníků se jí nepodařilo ustavit dobře průchodnou cestu spojující americký východ a západ. Ukázalo se totiž, že Skalnaté hory jsou ve skutečnosti mnohem významnější překážkou, než se do té doby předpokládalo. Na druhou stranu velký zájem přinesly vědecké výsledky, které expedice v průběhu svého trvání shromáždila. V tomto ohledu bylo popsáno 100 nových druhů živočichů a 170 druhů rostlin, a dále to pak bylo 140 map do té doby zcela neznámých území. Celý průběh expedice pak byl velmi podrobně popsány v denících obou jejích velitelů, kteří se své rukopisy snažili připravit k publikování. To se také v roce 1814 (tedy již po Lewisově smrti) skutečně stalo. A tak se zprávy o expedici dostaly k tisícům ke všemu odhodlaných mužů, dychtivě toužících po dobrodružství, bohatství a možnosti obsazovat nové neprobádané končiny „divokého západu“. Jaké důsledky to mělo pro americké indiány, s nimiž účastníci výpravy snažili udržovat přátelské vztahy, již z historie víme. To však nic nemění na tom, že je expedice Lewise a Clarka dodnes právem považována za jedno z největších dobrodružství v dějinách Ameriky.
