Po krátkém výletu za historií jednoho z největších dobrodružství v rámci objevování Ameriky je před námi pomyslný zlatý hřeb naší cesty po americkém Severozápadě. Tímto zlatým hřebem pak není nic jiného než návštěva nejstaršího, nejznámějšího a taktéž nejnavštěvovanějšího národního parku Spojených států – Yellowstone. Yellowstone se rozkládá na ploše 8980 km², čímž je největším národním parkem kontinentální Ameriky. Většina (přes 90 %) jeho rozlohy se nachází na území státu Wyoming, i když částečně zasahuje i do sousední Montany a Idaha. Park se nachází ho horním toku řeky Yellowstone, podle níž dostal své jméno. Většinu jeho povrchu tvoří zvlněná horská plošina nacházející se v průměrné nadmořské výšce 2400 m (což si člověk na první pohled ani neuvědomí). Z geologického hlediska se pak jedná o obří vulkanickou kalderu, související s jedním z tzv. supervulkánů – tedy sopek, které byly v minulosti schopny způsobit erupci, při níž bylo vyvrženo alespoň 1000 km³ sopečného materiálu. V případě Yellowstonu k těmi kataklyzmatickým událostem došlo minimálně třikrát – před 2 100 000, 1 300 000 a 631 000 lety, přičemž tyto události měly zničující dopad prakticky na veškerou flóru a faunu Severní Ameriky, avšak způsobily i globální ochlazení klimatu. Současná vulkanická kaldera zaujímá území o rozměrech přibližně 55 x 72 kilometrů, a jak se můžeme na vlastní oči přesvědčit, vulkanická činnost zde rozhodně není minulostí. Dešťová voda spolu s vodou z tajícího sněhu pronikají zdejšími propustnými horninami do podzemí, kde se v relativně malé hloubce ukrývá tzv. horká skvrna. Vznikají tak podmínky podobné tlakovému hrnci, přičemž vzniklý tlak je postupně upouštěn při erupcích gejzírů, kterých zde najdeme více než 400. Kromě nich zde však je nespočet syčících fumarol, bublajících bahenních sopek, které jsou prostoupena barevnými jezírky v okolí horkých termálních pramenů. Nicméně všechny tyto jevy jsou jen jakousi odpočinkovou aktivitou, protože pokud by se sopka skutečně rozhodla znovu probudit ve své plné síle, velmi pravděpodobně by dokázala způsobit globální katastrofu a možná i vyhynutí celého lidstva. Otázkou přitom není „jestli“ k něčemu takovému dojde, ale „kdy“ se tak stane…

Vůbec první zprávy o existenci této oblasti s výskytem vulkanických jevů přinesl John Coltert, který se v roce 1806 oddělil od výpravy Lewise a Clarka a společně se skupinou několika dalších lovců kožešin pokračoval v průzkumu dosud neznámých oblastí na západě. V letech 1807 – 1808 pak prošel územím dnešního národního parku Yellowstone, které popsal jako „místo ohně a síry“. Jeho popisu však jen málokdo věřil, a tak bylo toto místo přezdíváno jako „Coltertovo peklo“ (Coltert’s Hell). Po dalších 40 let přicházely od dalších lovců tu a tam zprávy o rozlehlém území s vroucím bahnem, kouřícími řekami a mrtvými stromy. Jedním z nich byl i horal a lovec Jim Bridger (jehož jméno známe nejspíše ze známé písně o posledním boji generála Custera), který do těchto míst zavítal v roce 1856. I v tomto případě byly ale popis zdejších „pekelných jevů“ považován minimálně za přehnaný. Další průzkum této oblasti zbrzdila americká občanská válka. Po jejím skončení se v roce 1869 do těchto míst vypravila tzv. Cook-Folosom-Petersonova expedice, která dorazila až k jezero Yellowstone a která potvrdila, že zprávy popisující zdejší vulkanické jevy, byly pravdivé. O rok později (1870) pak byla na základě těchto informací vypravena nová výprava známá jako  Washburn-Langford-Doaneho expedice, jejímž účastníkem byl i spisovatel a právník Cornelius Hedges, který pod dojmem svých zážitků z tohoto místa navrhl, aby se území stalo národním parkem, neboť panovala obava, že pokud by nebylo státem chráněno, došlo by k jeho rychlému zničení. Ostatní členové tuto myšlenku podporovali a národní park zde tak v roce 1872 skutečně byl vyhlášen na základě zákona podepsaného prezidentem Grantem. Z této perspektivy je pak Yellowstone považován za vůbec nejstarší národní park, i když toto prvenství může být diskutabilní, jelikož území současného národního parku Yosemite bylo chráněno ještě dříve, avšak status národního parku dostalo až v roce 1890. Z hlediska objevování území dnešního národního parku Yellowstone pak měla velký význam také tzv. Haydenova expedice (Hayden Geological Survey) z roku 1871, která byla první výpravou financovanou z federálních peněz, která měla za cíl odborný geologický průzkum zdejších vulkanických a hydrotermálních jevů. Její připomínkou jsou názvy většiny zdejších gejzírů a dalších útvarů, které vznikly právě v rámci této expedice.  

Základem prohlídky národního parku Yellowstone tzv. Grand Loop Road, což je přibližně 175 mil (280 km) dlouhá okružní silnice opisující kolem parku jakousi obrovskou osmičku. V její blízkosti pak nalezneme prakticky všechny zdejší atrakce. Na území parku vstupujeme severním vjezdem, u kterého nás vítá monumentální Rooseveltům oblouk (Roosevelt Arch) postavený zde americkou armádou v roce 1903. Jak již jeho název napovídá, základní kámen této stavby položil tehdejší prezident Theodore Roosevelt. V horní části oblouku je pak uveden citát: „For the Benefit and Enjoyment of the People“ (tedy „Ve prospěch a požitek lidu“). Nedaleko odtud proti proudu řeky Gardiner River narazíme na vesnici Mammoth, v jejíž těsné blízkosti se nachází i první ze zdejších geotermálních oblastí známá jako Mammoth Hot Springs, která je známá především pro své travertinové kaskády tvořené uhličitanem vápenatým, který se zde za tisíce let vysrážel z minerálů rozpuštěných horkou vodou, která se sem dostává skrze podzemní zlomovou linii z Morrisovy hydrotermální pánve (Norris Basin). Prvním a současně i nejpůsobivějším ze zdejších útvarů je Palette Spring, který získal své jméno proto, že řasy žijící ve zdejších termálních jezírkách zbarvily travertinové příkrovy de pestré směsice barev, v níž dominuje zejména oranžová, hnědá, červená a zelená. Všimnout si zde můžeme rovněž výrazného kuželovitého útvaru, který je znám jako Ďáblův palec (Devil’s Thumb). Na opačné straně chodníku si pak můžeme všimnout podobného útvaru, který byl pro svou podobnost s čepicemi francouzských revolucionářů pojmenován jako Liberty Cap. Kuželovitý tvar vznikl, když systém horkého pramene nepřetržitě proudil snad stovky let, během nichž byl vnitřní tlak dostatečně vysoký na to, aby vytlačil vodu do velké výšky (kolem 14 metrů), což umožnilo postupné nahromadění minerálních usazenin. Nánosy travertinu však postupně uzavřely podzemní přívodní kanál, takže nyní je tento útvar již neaktivní. Další působivou ukázkou travertinových útvarů je kaskáda Minerva Terrace, která je považována za jednu z nejbarevnějších. Vyhlídkový chodník nás následně dovede do horní části Main Terrace, která je ze všech zdejších útvarů plošně nejrozsáhlejší. Také ona vytvoří svítivě bílou plošinu z níž tu a tam vyčnívají odumřelé stromy. Na tomto místě je pak dobré zmínit, že aktivita zdejších pramenů je v čase poměrně hodně proměnlivá, a tak zatímco dříve byla právě oblast Main Terrace jednou z nejaktivnějších, v době naší návštěvy byla zcela suchá a hydrotermální aktivita se přesunula do jiných míst (často se tak stává například v důsledku tektonických otřesů, kterých se zde v průběhu roku odehraje několik stovek, či možná i tisíců). Součástí této terasy je i pramen Canary Spring, který získal své jméno podle žlutých vláknitých řas rostoucích podél okraje modravě zbarveného jezírka. 

Návštěvou Main Terrace jsme završili prohlídku tzv. Spodních teras (Lower Terraces) a nyní se vypravíme na průzkum Horních teras (Upper Terraces), které jsou plošně sice mnohem menší, ale rozhodně ne nezajímavé. Celou oblast lze objet kolem dokola po vyhlídkovém okruhu, jenž nás provede mezi nejzajímavějšími místy. Tím zřejmě nejikoničtějším je pak travertinová kupa Orange Mound Spring, jejíž jméno pochází z tmavě oranžové barvy způsobené sinicemi, žijícími ve zdejším horkém prameni. Ze všech podobných útvarů v oblasti Mammoth Hot Spring je právě tato kupa nejvyšší a proto se soudí, že je také jednou z nejstarších (neboť bylo potřeba hodně času aby kupa dokázala vyrůst do takové výšky). Jinou zajímavostí tohoto útvaru pak je, že údajně mění svou barvu v průběhu roku v závislosti na tom, kolik život je právě rozpuštěno ve vodě zdejšího pramene.

Další zastávkou v rámci naší okružní jízdy je pánev Norris Geyser Basin, která je “nejžhavější”, nejaktivnější a současně také nejstarší geotermální pánví národního parku Yellowstone. Nachází se přibližně 20 mil (33 km) a necelou hodinku jízdy na jih od oblasti Mammoth Hot Springs. Své jméno získala po Philetu Walteru Norrisovi, který v letech 1877 – 1882 zastával funkci druhého superintendanta národního parku Yellowstone. Pánev se nachází v místech křížení tří zlomových struktur, a právě to zapříčiňuje, že je zdejší hydrotermální aktivita velmi intenzivní. V minulosti zde byl dokonce proveden průzkumný vrt, který dosáhl hloubky 326 metrů v níž byla naměřena teplota 237 °C. Vrtání pak již nepokračovalo dál, protože panovala obava z poškození vrtné soupravy. O zdejší hydrotermální aktivitě se pak můžeme dozvědět více ve zdejším Norris Geyser Basin Museum, které bylo postaveno v letech 1929 – 1930 a které od té doby slouží jako jakási pomyslná vstupní brána do parku.

Oblast Norrisovy pánve se skládá ze dvou dílčích částí. Tou první je pánev Porcelain Basin, jejíž pustá bělostná krajina je výsledkem kyselého prostředí, díky němuž se zde rostliny (voda v některých se zdejších pramenů má pH jen kolem 3.5 což je výrazně méně než v jiných části Yellowstone). Nicméně procházíme-li po zdejším vyhlídkovém chodníku, můžeme si všimnout, že okolí zdejších pramenů hraje doslova všemi barvami, která má na svědomí činnost termofilních organismů. Červené, oranžové a hnědé odstíny souvisejí s přítomností bakterií a archeí metabolizujících a ukládajících povlaky oxidů železa. Žlutá ložiska naopak obsahují síru, kterou některé termofilní organismy využívají jako zdroj energie přičemž vzniká plynný sirovodík (s typickým zápachem “zkažených vajec”). Zeleně zbarvené povlaky pak souvisejí s výskytem organismů, které jako zdroj energie využívají sluneční světlo (a obsahují zelený pigment – chlorofyl). Tyto organismy nalezneme v místech, kde je teplota vody relativně nejnižší. Horkých pramenů zde najdeme skutečně nespočet, avšak naši pozornost zaujmou i zdejší gejzíry, které sice nepatří k těm nejvyšším, ale současně jsou velmi aktivní, takže člověk má téměř jistotu, že aspoň některý z nich uvidí “v akci”. V případě naší návštěvy to byly zejména gejzíry Valentine Geyser a Pinwheel Geyser. 

Na opačnou stranu od muzea pak pokračuje vyhlídkový chodník, jenž nás zavede do druhé části Norrisovy pánve, které je známa pod názvem Back Basin. Jejím zřejmě největším lákadlem je gejzír Steamboat, který ke svému jménu přišel v průběhu Heydenovy expedice v roce 1878, kdy tehdejším průzkumníkům jeho činnost připomínala píšťalu na komínech tehdejších parníků. Steamboat je v současné době považován za největší z aktivních gejzírů na Zemi, neboť v případě “velké erupce” dosahuje jeho výška až kolem 90 metrů. Spatřit toto monumentální divadlo je však velikou vzácností, neboť gejzír vybuchuje nepravidelně a navíc ve velmi dlouhých intervalech, které mohou trvat od několika desítek dní…po několik desítek let (nejdelší známá přestávka mezi dvěma erupcemi trvala 50 let). Pravdou ale je, že od roku 2018 se aktivita gejzíru oproti minulosti výrazně zvýšila, avšak většina současných erupcí je spíše menšího rázu.  

Krátce po opuštění Norrisovy pánve se poprvé, a nikoliv naposledy, setkáváme s jedním ze živoucích symbolů národního parku Yellowstone, který není nic jiného než stádo bizonů severoamerických (Bison bison). Národním park Yellowstone byl totiž jediným místem, kde tito obrovití přežvýkavci nebyli vyhubeni, a díky ochranným programům se jejich počet zvýšil až na současných přibližně 5000 (všude jinde byli bizoni vyhubeni již kolem roku 1880, a jejich současný výskyt je tak výsledkem umělé reintrodukce ve 20. století). Jak záhy zjišťujeme, na bizony narazíme na území národního parku až překvapivě často. Ještě větším překvapením je pak zjištění, že tato zvířata jsou velmi flegmatická a přítomnost projíždějících aut natož pak lidí je absolutně nijak nevzrušuje. Několikrát se nám stalo, že jsme narazili na bizona rochnícího se v bažinatém jezírku přímo před zraky turistů. Jiným zážitkem pak byla situace, kdy se stádečko bizonů rozhodlo rozvalit se právě na silnici, a jak se zdálo, rozhodně neměli nikam na spěch. V takovém případě je potřeba mít trpělivost…a počkat, až se bizoni rozhodnou zase odejít (což ale v tomto případě trvalo skoro hodinu). Z tohoto pohledu pak ještě dodejme, že kromě bizonů můžeme na území národního parku narazit ještě na mnohé další druhy zvířat – nejčastěji na jeleny wapiti či jelence, avšak narazit tu samozřejmě můžeme i na medvědy.

Naší další zastávkou je nyní hydrotermální pánev Lower Geyser Basin, nacházející se o dalších přibližně 20 mil dále na jih po okružní silnici Grand Loop Road. Pánev se rozkládá na ploše přibližně 30 km², čímž je ze zdejších hydrotermálních oblastí největší. Na této ploše je pak rozptýleno několik skupin termálních jevů, z nichž některé si lze dobře prohlédnout ze zdejší vyhlídkové trasy. Na ní nás nejprve přivítá nepřehlednutelné termální jezírko Silex Spring, jehož voda má sytě modrou barvu zatímco okraje jezírka hraje všemi barvami. Jeho název je odvozen od usazenin oxidu křemičitého vytvářející terasovité struktury kolem odtoku vody z jezírka. Předpokládá se přitom, že je tento útvar v podzemní propojen s dalším termálním jezírkem Celestine Pool, které si můžeme prohlédnout na opačné straně vyhlídkového chodníku. O něco dál pak již narazíme na velkou prohlubeň plnou bublajícího bahna. Tato bahenní sopka je známa pod názvem  Fountain Paint Pot, neboť bahno zde má různou barvu podle oxidačního stavu železa, které je v něm obsaženo. Hned vedle pak narazíme na další bahenní sopku známou jako Red Spouter, která vznikla v důsledku otevření podzemního průduchu v souvislosti se zemětřesením, jenž zde udeřilo v roce 1959. Bakterie žijící ve zdejších horkých pramenech přeměňují sirovodík na kyselinu sírovou, která rozkládá okolní horninu na jemné bahno. Tímto bahnem pak pronikají nejrůznější plyny (kromě již zmíněného sirovodíku také oxid uhličitý a osix siřičitý), které způsobují ono charakteristické bublání. Kromě termálních jezírek a bahenních sopek zde samozřejmě najdeme i několik pěkných gejzírů, z nichž tím nejzajímavějším je Clepsydra Geyser. Své jméno, které je odvozeno od řeckého názvu pro vodní hodiny,  získal v rámci expedice kapitána Jonese z roku 1878. Důvodem bylo údajně to, že k jeho erupcím docházelo velmi pravidelně každé tři minuty. Po již zmíněném zemětřesení zde však voda tryská do výšky kolem 14 metrů v podstatě neustále. 

Jen nedaleko odtud se rozkládá menší pánev Midway Geyser Basin, která však obsahuje největší a zřejmě také nejkrásnější termální jezírka v celém národním parku Yellowstone. Spisovatel Rudyard Kipling, který toto místo navštívil v roce 1889, jej pojmenoval “Hell’s Half Acre”, který je občas používán i dnes. Prvním ze zdejších unikátních útvarů je jezírko Excelsior Geyser dosahující průměru kolem 100 metrů. V minulosti se jednalo o jeden z největších gejzír na světě, neboť v 80. letech 19. století byly zaznamenány erupce do výšky kolem 90 metrů. Poté však jeho aktivita ustala a nebyla pozorována po další 100 let. Teprve v roce 1985 zde došlo k další menší erupci, avšak od té doby je gejzír neaktivní a chová se jako obyčejný, byť velmi vydatný, termální pramen, který podle současných odhadů produkuje přes 4000 galonů (15 000 litrů!) vody za sekundu. Pravým klenotem, který patří k jednomu ze symbolů Yellowstone, ovšem nedaleké jezírko Grand Prismatic Spring, které je svými rozměry 110 m a houbkou kolem 50 metrů největším útvarem svého druhu ve Spojených státech a třetím největším na světě (po Frying Pan na Novém Zélandu a Boiling Lake na karibském ostrově Dominika). Své jméno získal v průběhu Haydenovy expedice (1871) podle svého krásného zabarvení, v němž najdeme všechny barvy světla rozloženého optickým hranolem. Střed jezera je temně modrý, což je přirozená barva zdejší vody, které je díky vysoké teplotě v podstatě sterilní. Jak se směrem k okrajům teplota vody postupně snižuje, mění se i složení mikrobiální populace, které zde žije. A právě tento teplotní gradient je zodpovědný za celé spektrum barev které zde můžeme pozorovat. Sytě modrá barva pak postupně přechází v zelenou, žlutou až po tmavě oranžovou a červenou. Kromě těchto dvou velkých jezírek zde narazíme ještě na dvě menší jezírka a to Turquoise Pool a Opal Pool, která je považováno za gejzír fontánového typu, k jehož erupcím však dochází jen velmi zřídka.

O dalších přibližně 8 mil (12 km) dále na jih se již dostáváme do pánve Upper Geyser Basin, která se pyšní vůbec nejvyšší koncentrací geotermálních útvarů (údajně se zde nachází čtvrtina všech gejzírů na celém světě). Díky tomu byla již od samých prvopočátků existence národního parku jeho nejnavštěvovanější částí. O velké oblibě tohoto místa svědčí dnes zejména gigantické parkoviště, za nímž se nachází dřevěný hostinec Old Faithful Inn, který zde byl postaven v letech 1903 – 1904 a který je považován za jednu z největších srubových staveb na světě. Jeho věhlas dokládá mimo jiné to, že jej v průběhu času postupně navštívili hned čtyři američtí prezidenti: Theodore Roosevelt (1903), Warren Harding (1923), Calvin Coolidge (1927) a Franklin Delano Roosevelt (1937). Původní budova byla v letech 1913 – 1914 (východní křídlo) a 1927 – 1928 (západní křídlo) postupně rozšířena, čímž získala současný vzhled. Jejím pomyslným středobodem je pak centrální hala v níž se nachází ikonický krb. Z vyhlídkové terasy se otevírá výhled na nedaleký gejzír Old Faithful i na další gejzíry v okolí. Od roku 1987 je budova chráněna jako národní historická památka. 

Tím jsme se již dostali zřejmě k nějvětší zdejší atrakci, která je současně dalším ze symbolů národního parku Yellowstone. Touto atrakcí není nic jiného než již zmíněný gejzír Old Faithful, který není ani nejvyšší, ani největší, avšak jistě nejznámější a nejpopulárnější ze zdejších gejzírů. Své jméno dostal v průběhu Washburnovy expedice v roce 1870, a nutno podotknout, že se tak jednalo o vůbec první ze zdejších útvarů, který byl pojmenován. Účastníky expedice, která se utábořila nedaleko odtud, zaujal pravidelnost erupcí tohoto gejzíru, který právě podle ní dostal své jméno (“starý věrný”). V současné době se frekvence erupcí pohybuje okolo 90 minut, přičemž očekávaný čas příští erupce můžeme najít třeba ve zdejším návštěvnickém středisku. I přes zmíněnou pravidelnost je však potřeba tento údaj brát poněkud s rezervou a na místě být o něco dříve (v případě naší návštěvy došlo k erupci gejzíru ve srovnání s předpovězeným časem o celých 10 minut dříve). Je také potřeba připravit se na to, že díky své velké oblibě je okolí gejzíru v čase okolo erupce narvané doslova k prasknutí. Při obvyklé erupci gejzíru Old Faithful tryská voda do výšky kolem 45 metrů a celé divadlo trvá kolem 2 – 4 minut (podle toho jak dlouhé erupce trvala je pak možné odhadnout dobu, po níž dojde k další erupci – čím je erupce delší, tím delší pak bude i následná pauza).

Gejzír Old Faithful ale rozhodně není jediným místem, které si zaslouží naši návštěvu. Ideálním způsobem jak se seznámit se zdejšími jevy je opět vyhlídková trasa, která nás provede prakticky napříč celou pánví. Vyhlídkový chodník nás nejprve přes můstek zavede na druhý břeh říčky Firehole river, kde se před námi již zdvihá oblý vrcholek Geyser Hill. Na jeho vrcholu narazíme například na Giantess Geyser, který je považován za jeden z největších gejzírů v Yellowstone, neboť při jeho erupcích dosahoval sloupec vody a páry výšky až kolem 60 metrů. Výbuchy tohoto gejzíru jsou však nepravidelné a málo časté (k poslední došlo v letech 2020 a 2021 avšak před tím byl gejzír 6 let neaktivní). POdobně je na tom i sousední Vault Geyser, který je rovněž jen málo aktivní, a ve většině případů tak má vzhled jezírka naplněného horkou modrou vodou. Dalším zajímavý útvarem je Doublet Pool, který, jak již název napovídá, tvoří dvě navzájem propojená termální jezírka ohraničený vyvýšenými sintrovými okraji. 

V dálce, na druhém břehu říčky, si všímáme právě aktivního gejzíru Castle Geyser, který je také naší další zastávkou. Jménu mu v roce 1870 přiřkla Washburnova expedice údajně podle toho, že jeho silueta z dálky připomínala zříceninu středověkého hradu. Ve skutečnosti se jedná o přibližně 4 metry vysoký kužel tvořený sintrovými usazeninami. Do zemětřesení v roce 1959 se jednalo o gejzír s nepravidelnou aktivitou, avšak poté se gejzír přešel do pravidelného cyklu a v současnosti k jeho erupcím dochází přibližně po 14 hodinách. Každá erupce nejdříve začíná vodní fází (kdy voda stříká do výšky kolem 24 metrů) a ta je pak následována parní fází trvající zpravidla 30 – 40 minut. Aktivita tohoto gejzíru je pak propojena s nedalekým termálním jezírkem Crested Pool, která je ohraničeno výrazným sintrovým prstencem na nějž pak navazuje typická oranžově zbarvená oblast. Vrátíme-li se zpátky na hlavní vyhlídkový chodník, mineme další ze zdejších gejzírů – Sawmill Geyser, jehož erupce sice nedosahují tak velké výšky, ale zato jsou časté a relativně dlouhé. Svůj název získal podle pískavého zvuku, který vydává a který prvním průzkumníkům připomínal zvuky vydávající při svém provozu parní pila. 

V dalším úseku cesty projdeme kolem pěkně zbarveného jezírka Belgian Pool, které se díky svému tvaru původně jmenoval Oyster Spring, a záhy se dostaneme ke gejzíru Grand Geyser vyvěrající z mělké pánve jež se postupně naplňuje vodou. Poté dochází k erupci, během níž je sloupec vody a páry vyvrhován do výšky kolem 60 metrů. Z hlediska návštěvníků patří tento gejzír rovněž  k těm nejoblíbenějším, neboť podobně jako v případě známějšího Old Faithfulu jsou jeho erupce velmi pravidelné (s intervalem 6 – 7 hodin který závisí na aktivitě ostatních gejzírů v okolí). O kousek dál již přicházíme k jezírku Wave Spring, které svůj název dostalo podle pulzující vody, jež na jeho hladině vytvoří prakticky neustále drobné vlnky. Chodník nás následně vede kolem jednoho z nejkrásněji zbarvených termálních jezírek ve zdejší části parku Beauty Pool. V jeho okolí si pak všímáme zřetelných stop, která ve zdejším bahně zanechali medvědi. V tomto ohledu pak ještě dodejme, že kromě černých medvědů (baribalů) žijí na území národního parku Yellowstone i medvědi grizzly a že jde o vůbec nejjižněji situovanou oblast jejich výskytu. 

Cesta nás mezi tím přivedla zpět na levý břeh říčky Firehole River. Zde se nejprve setkáváme se skupinou gejzírů jimž dominuje Giant Geyser, který zaujme zejména svým sintrovým kuželem. V minulosti byl tento gejzír pozoruhodný svými velkolepými erupcemi, které jsou však bohužel velmi sporadické a nepravidelné. V době svého objevu dosahovaly erupce údajně výšky kolem 75 metrů a délka jejich trvání byla i kolem jedné hodiny. Od roku 1955 byl však gejzír dlouhou dobu neaktivní a teprve na počátku 21. století se jeho aktivita začala opět zvyšovat. V letech 2006 a 2007 vybuchl dohromady téměř 100 x, avšak v následujících 10 letech byly jeho erupce jen velmi vzácné. Dalším rokem s vysokou aktivitou byl rok 2018, kdy došlo k 28 erupcím, avšak o té doby je aktivita gejzíru opět jen minimální. Nicméně v těsném sousedství nalezeneme malé gejzíry Catfish Geyser a Mastiff Geyser jejichž erupce sice nejsou nijak ohromující, ale zato jsou časté (takže je prakticky jistota že je člověk při své návštěvě zde uvidí). 

Jen nedaleko odtud se nachází Grotto Geyser, který stejně jako předchozí Giant Geyser zaujme na první pohled výrazným sintrovým kuželem, jehož podivný pokroucený trar zřejmě vznikl tak že sintrové nánosy postupně obalily zbytky stromů, které na tomto místě původně rostly. Erupce gejzíru sice dosahují výšky pouze kolem 3 metrů, avšak trvají velmi dlouho – v souvislosti s aktivitou okolních gejzírů buď 1 – 2 hodiny (tzv. “krátký režim”) nebo i 6 – 12 hodin (tzv. “dlouhý režim”). Cesta nás dále provede kolem poměrně rozsáhlého a velmi pěkně zabarveného termálního jezírka Square Spring od něho pokračuje zpět na pravý břeh říčky Firehole. Zde záhy narazíme na další takřka ikonický útvar národního parku Yellowstone, kterým je termální jezírko Morning Glory Pool, jenž získalo své jméno podle toho, že jeho sytě modrá barva a trychtýřovitý tvar připomínaly květ svlačce (pozn. “morning glory” je anglický název pro svlačec). V minulosti se jednalo o jeden z nejznámějších a nejnavštěvovanějších útvarů této části parku, jelikož přímo kolem něj procházela silnice (která byla na počátku 70. let 20. století přeložena jinam). Jezírko na svou oblíbenost bohužel téměř doplatilo, neboť turisté do něj házeli mince, kameny a další předměty, čímž ovšem došlo k postupnému ucpání přívodních kanálů zásobující jezírko horkou vodou. Tím došlo k poklesu teploty vody v jezírku a snížení její cirkulace, díky čemuž se po jeho okrajích usadily kolonie termofilních bakterií, které zapříčinily vznik výrazného žluto-oranžového prstence, který celé jezírko obklopuje.

Závěrečná etapa vyhlídkové trasy nás nejprve vede kolem tyrkysově zbarveného jezírka gejzíru Artemisia Geyser pojmenovaná podle barvy gejsiritových usazenin údajně připomínajících porosty pelyňku (Artemisia tridentata). Pozoruhodné je, že tento gejzír nebyl prvními expedicemi, které toto území prozkoumaly, vůbec zmiňován. To bylo pravděpodobně způsobeno nízkou frekvencí erupcí a poměrně značnou odlehlostí tohoto místa. V současnosti se tento gejzír řadí ke gejzírům se spíše pravidelnou činností, neboť k jeho erupce se odehrávají v intervalu přibližně 20 – 40 hodin (tedy zhruba jednou za den až jednou za dva dny). Hned opodál narážíme na další jasně modré termální jezírko Gem Pool. Vycházku pak ukončujeme prohlídkou jezírka Mirror Pool, jehož sytě modrá barva výrazně kontrastuje se žlutými a oranžovými usazeninami termofilních bakterií. Celé jezírko je pak opět obklopeno výrazně tvarovaným sintrovým okrajem.

Po prohlídce pánve Upper Geyser Basin je naším dalším cílem jezero Lake Yellowstone nacházející se prakticky uprostřed Yellowstonské kaldery. Jezero se rozkládá na ploše 350 km², díky čemu jde o největší vysokohorské jezero v Severní Americe. Jeho maximální hloubka pak činí 120 metrů. Přestože se všude okolí z nitra země na povrch doslova dere horká voda ohřívaná vulkanickou činností, a mohlo by se tak zdát, že i voda v jezeře Yellowstone bude přinejmenším teplá, pravý opak je pravdou. Teplota vody v jezeře totiž v celoročním průměru dosahuje pouhých 5 °C, a rozhodně tedy nejde o vhodné místo ke koupání. V zimě pak jezero Yellowstone zamrzá (zpravidla na konci listopadu či začátku prosince), přičemž se na něm vytváří ledový krunýř o mocnosti kolem jednoho metru. Led tu pak zpravidla vydrží až do konce května či začátku června. Jedněmi z několika výjimek jsou zátoky West Thumb, Sedge Bay a Mary Bay, kde byly na dně jezera nalezeny podvodní gejzíry a fumaroly. Zejména v případě první z nich si je možné některé gejzíry a termální prameny (vystupující až na úroveň hladiny jezera) opět prohlédnout prostřednictvím vyhlídkového chodníku. Kromě toho se z pobřeží jezera otevírají pěkné výhledy na vzdálené, a v době naší návštěvy stále ještě zasněžené, vrcholky horkých hřebenů táhnoucích se podél východní hranice národního parku Yellowstone.

Jezero Yellowstone má jediný přirozený odtok kterým je stejnojmenné řeka Yellowstone River opouštějící jezero na jeho severním konci. Divoká tok řeky vytváří krátce po výtoku z jezera četné peřeje. Jedním z takových míst jsou Lehardy Rapids, které si lze dobře prohlédnou z krátkého vyhlídkového chodníku. Jen o něco málo dál po proudu se pak dostáváme do termální oblasti Mud Volcano. Když tuto oblast procházely první průzkumnické expedice, slyšeli jejich účastníci nejprve zvuky, které se údajně podobaly vzdálené palbě dělostřelecvta. Při pohledu na obrovský kotel plný vroucího bahna rozstřikujícího se do okolí jej pak popsali jako “nejodpudivější a nejděsivější místo, které navštívili”. Pravdou je, že v té době byla aktivita zdejších bahenních sopek zřejmě mnohem intenzivnější než dnes, avšak i přesto stojí toto místo alespoň za krátkou zastávku. Vyhlídkový chodník nás ze zdejšího parkoviště nejprve zavede k prameni Dragon Mouth Spring. Voda zde rytmicky vtéká do jakési jeskyně, odkud je po chvíli pramenem opět chrlena ven, takže pro přihlížejícícho diváka je iluze toho, že uvnitř jeskyně skutečně hnízdí jakési pekelné zvíře, je vcelku přesvědčivá. Další zastávkou ja pak vlastní bahenní sopka Mud Volcano, představující trychtýřovitý kráter o hloubce kolem 5 metrů, na jehož dně se neustále víří a bublá šedavá bahnitá kaše. Na tomto místě pak ještě dodejme, že právě zde jsme spatřili bizony vesele se rochnící ve zdejších bahnitých jezírkách. Chodník se pak stáčí zpět k parkovišti a míjí jezírka Mud Caldron. Tím však prohlídka zdejších hydrotermálních úkazů ještě zdaleka nekončí, neboť jen o malý kousek dál narazíme na opačné straně silnice na sirný pramen Sulphur Caudron, jehož charakter poznáme už z dálky (mnohem dříve než samotný pramen uvidíme) podle velmi intenzivního zápachu sirovodíku. Všudypřítomnost síry nám pak rychle prozradí žlutavé usazeniny obklopující kolem dokola bublající jezírko, jehož voda patří k nejkyselejším v celém, parku (byla zde naměřena hodnota pH 1.2).   

Naše další cesta se ubírá dále po proudu řeky Yellowstone jejíž tok náhle překonová dva výrazné výškové skoky (vzniklé pravděpodobně v důsledku pohybu tektonického zlomu) aby se následně hluboce zařízla do okolního terénu a vytvořila zde mohutný kaňon známý pod názvem Grand Canyon of the Yellowstone. Kaňon má délku 39 kilometrů a v nejhlubších místech dosahuje hloubky kolem 370 metrů, což je sice jen zlomek toho čím se může pochlubit mnohem známější Grand Canyon na řece Colorado, avšak i tak působí Yellowstonský kaňon monumentálně. Při jeho prohlídce si pak můžeme prakticky na první pohled všimnout rezavě žluté barvy jeho skalnatých stěn, které daly řece a posléze přeneseně i parku své jméno. Již původní indiánští obyvatelé zdejšího kraje říkali tomuto místu “řeka žluté skály” kteréžto jméno pak převzali francouzsky hovořící trapeři jako “Roche Jaune” (tedy “žlutá skála”. Odtud pak již nebylo daleko k anglickému Yellow Stone. Barvu zdejších skal má pravděpodobně na svědomí hydrotermální působení na zdejší ryolitovou horninu, která ji učinila měkčí, křehčí a tím pádem i snadněji erodovatelnou. Když pak na konci poslední doby ledové roztály ledové hráze při ústí jezera Yellowstone, došlo k uvolnění masivního produ vody, který následně vyhloubil celý kaňon. Po obou okrajích nalezneme celou řadu vyhlídkových bodů, z nichž konkrétně jmenujme například alespoň Artist’s point nacházející se na pravém břehu řeky. Svůj název toto místo získalo v roce 1883 od fotografa Franka J. Haynese, který se domníval že se jedná o místo, odkud v roce 1872 pořídil malíř Thomas Moran své obrazy vodopádu Lower Yellowstone Falls, které odtud můžeme z dálky pozorovat. Mnohem lepší výhled se otevírá z vyhlídky Canyon Lookout Point nacházející se na opačné straně kaňonu. Odtud je pak možné sestoupit po úzké stezce ještě o něco níž na Red Rock Point, kde již máme vodopády doslova jako na dlani. Právě zde si také naplno uvědomíme jejich mohutnost. Voda, jejíž průtok zde dosahuje až 240 m³/s se zde s hukotem valí z výšky 94 metrů, díky čemuž se jedná o nejvyšší vodopády v oblasti Skalnatých hor na území Spojených států. Zapomenout bych však neměli ani na Upper Yellowstone Falls nacházející se o něco dál proti proudu, které jsou ale o výrazně menší (mají výšku 33 metrů). O existenci zdejších vodopádů se od indiánů údajně dozvěděla již Lewis-Clarkova expedice, které je ale sama nenavštívila. A tak prvním Evropanem, který vodopády spatřil na vlastní oči, byl pravděpodobně v roce 1846 armádní zvěd a horal Jim Bridger.

Návštěva vodopádů Yellowstone Falls je také jakousi pomyslnou tečnou za naší návštěvou národního parku Yellowstone. Z obsahu kapitoly věnované tomuto zázraku americké přírody je zřejmé, že park toho k vidění nabízí skutečně hodně. A i když to zřejmě bude znít jako klišé, i já se jednoznačně přikláním k názoru, že národní park Yellowstone je jednoznačně nejkrásnějším národním parkem, který jsem až dosud na v kontinentální části Spojených států měl možnost navštívit. Že na tom bude něco pravdy ostatně potvrzuje i fakt, že se jedná o vůbec nejnavštěvovanější z amerických národních parků, kdy sem v posledních letech zavítalo kolem 4.5 milionu návštěvníků za rok. To má samozřejmě i své méně příjemné aspekty, jako například to, že se zde musíme připravit na davy lidí. V tomto ohledu přiznám zcela otevřeně, že když jsem viděl nekonečné kolony aut na zdejších silnicích, do posledního místečka zaplněná parkoviště a davy lidí prakticky na všech zajímavých místech, a to vše mimo hlavní turistickou sezónu, pak si dost dobře neumím představit, jak to zde musí vypadat v době hlavního náporu návštěvníků (tedy v červenci a srpnu). Z praktického hlediska je pak potřeba podotknout, že v rámci své návštěvy jsme v národním parku Yellowstone strávili tři dny, což sice stačilo na prohlídku všech hlavních lokalit, avšak pokud bychom si zdejší zajímavosti prohlédnout skutečně v klidu a pořádně, je potřeba si na návštěvu tohoto parku vyhradit minimálně týden.