Návštěva národního parku Grand Teton ukončila naší pouť po národních parcích amerického severozápadu. V posledním úseku cesty sledujeme tok řeky Snake River, která se nejprve probíjí napříč pohořím Snake River Range aby následně začala klikatit plochými prériemi východního Idaha, jež jsou v současnosti intenzivně zemědělsky obdělávány. Tak se dostáváme až do městečka Pocatello odkud pokračujeme dál směrem k jihu. Zde také opouštíme stát Idaho a současně tím vstupujeme na území sousedního Utahu. Naším příštím cílem je největší a současně i hlavní město tohoto svérázného státu – Salt Lake City. V současné době (2024) žije ve městě přibližně 200 000 obyvatel, avšak započítáme-li i přilehlou aglomeraci, dostaneme se k soustředění zhruba dvou milionů lidí. Tím je Salt Lake City zdaleka největším sídlem široko daleko. Město se rozkládá v severovýchodním cípu pánve, v niž se rozkládá Velké Solné jezero, jenž dalo městu jeho název. Původně zdejší území obývali indiáni z kmene Šošonů, Utů a Paiutů. Ve srovnání s oblastmi dále na sever sem první Evropané přišli relativně brzy, zřejmě již v průběhu 16. století, neboť Velké Solné jezero bylo správně zakresleno na mapách pocházející právě z této doby. V roce 1825 navštívil tuto oblast již několikrát zmíněný průzkumník a dobrodruh Jim Bridger, po němž v letech 1843 a 1845 následovaly průzkumní expedice americké armády vedené podplukovníkem Johnem C. Frémontem.
Salt Lake City: Utah State Capitol
Salt Lake City: Utah State Capitol
Zásadním datem pro město i celý stát Utah je ovšem rok 1847. Tehdy do těchto vyprahlých a nehostinných míst dorazila skupina vyznavačů „Církve Ježíše Krista Svatých posledních dní“ známých jako mormoni, kteří se rozhodli uprchnout před pronásledováním, kterého se jim dostávalo na východě Spojených států, a najít odlehlou oblast, kde by mohli svobodně praktikovat své náboženství. Vůdcem této skupiny byl mormonský prorok Brigham Young (1801 – 1877), který rozhodl, že se skupina usadí zde u Velkého Solného jezera. Datum kdy se tak stalo, tedy 24.7. 1847, je v Utahu dodnes připomínáno a oslavováno jako „Den pionýrů“ (Pioneer Day). Záhy poté Young určil i místo, kde měl být postaven mormonský chrám v novém městě. Tímto místem se stalo pozdější náměstí Temple Square, jenž se tak přeměnilo v pomyslný středobod celé mormonské církve. Mormonští osadníci záhy zorganizovali svůj stát nazvaný State of Deseret a požádali o jeho připojení ke Spojeným státům americkým. Svým naprosto odlišným způsobem života, který byl prakticky ve všech aspektech řízen mormonskou ideologií, jejíž jednou součástí bylo i praktikování polygamie, však osadníci u amerického Kongresu tvrdě narazili a ten jejich žádost v roce 1850 zamítl. Spory s federální vládou vyvrcholily v roce 1857, kdy tehdejší americký prezident James Buchanan prohlásil Utah za vzbouřené teritorium a vyslal sem armádu která jej měla zpacifikovat. Následně došlo k několika ozbrojeným střetům, která skončila kapitulací mormonů o rok později. Brigham Young byl donucen vzdát se úřadu guvernéra, avšak díky tomu, že zůstal vůdcem mormonské církve mu velká část vlinu na dění v Utahu zůstala. Církve pak od praktikování polygamie upustila až po vydání tzv. Manifestu v roce 1890 a v roce 1896 se Utah stal 41. státem USA. Odluka mormonské církve od státu je však předmětem diskusí vlastně dodnes, kdy je například řešeno to, jak velký vliv má mít církev v utažských školách.
Ideálním místem k seznámení se z historií a uspořádáním státu Utah je zdejší Kapitol (Utah State Capitol). Tato neoklasicistní budova postavená v letech 1912 – 1916 dominuje návrší Capitol Hill. Její dominantou je zejména 87 metrů vysoká kopule, která je jen o metr nižší než kopule washingtonského Kapitolu. Kapitol je sídlem guvernéra státu Utah, a dále pak i jeho zákonodárného sboru, který se skládá (podobně jako na federální úrovni) z 75-členné sněmovny reprezentantů a 29-členného senátu. Kromě toho zde sídlí také nejvyšší soud státu Utah (Supreme Court). Zajímavostí je, že i když jsou členové sněmovny reprezentantů a senátu voleni na víceletá období (dvou- respektive čtyřleté), svou funkci reálně vykonávají jen po velmi krátkou dobu. Zákonodárný sbor totiž každoročně zasedá po dobu pouhých 45 kalendářních dní (tedy jen o něco více než měsíc!) během nichž musí být projednány všechny potřebné legislativní záležitosti. Po zbytek roku je pak Kapitol v podstatě prázdný a nic moc se zde neděje. To je pak také důvodem, proč si je možné zasedací sály všech tří orgánů (tj. sněmovny reprezentantů, senátů a nejvyššího soudu) možné prohlédnout, neboť budova Kapitolu je pro veřejnost volně přístupná. Ještě před tím než se z vrcholu Capitol Hillu vydáme do centra města, zastavujeme se u budovy Salt Lake City Council Hall, která je sice v současnosti sídlem utažské turistické agentury, avšak z historického hlediska jde o první radnici Salt Lake City. Tato stará radnice byla postavena v letech 1864 – 1866 a kromě sídla starosty sloužila i jako místo pro setkávání zákonodárného sboru Utahu. Hned v sousedství se pak můžeme ještě alespoň krátce zastavit u kaple White Community Memorial Chapel z let 1882 – 1883 v jejímž průčelí si můžeme všimnou symbolu pentagramu (pěticípé hvězdy) který je jedním z mnoha typických symbolů používaných mormonskou církví, která se tak liší od ostatních křesťanských liturgií.
Z vrcholu Capitol Hillu sestupujeme ulicí State Street, jež nás zavede přímo do centra města. Zde nás nejprve vítá Eagle Gate Monument vzdávající hold takzvané „Orlí bráně“ která sloužila jako vstup na pozemky mormonského vůdce Brighama Younga. Od doby svého vzniku v roce 1859 byla brána několikrát přestavěna, přičemž původní dřevěná socha orla byla nahrazena současnou bronzovou verzí, přičemž originál je k vidění v nedalekém Pioneer Memorial Museum. Z původního komplexu patřícího Brigramu Youngovi se do dnešních dnů dochovala pouze dvojice budov, které nalezneme v těsné blízkosti „Orlí brány“. Jedná se o tzv. Beehive house dokončený v roce 1855 jako Youngova soukromá rodinná rezidence, a Lion House postavený o rok později (1856) jako sídlo církevního vůdce a guvernéra utažského teritoria. Ani jedna z těchto budov tedy není „rodný dům Brighama Younga“, jak se někdy nesprávně uvádí – už jen z toho prostého důvodu, že Young do těchto míst dorazil se skupinou prvních mormonských osadníků jako dospělý muž a rozhodně se tu nenarodil.
Obě historické budovy se dnes doslova krčí ve stínu moderní výškové zástavby, mezi níž dominuje zejména sousední budova The Church of Jesus Christ of Latter Day Saints Office Building, která je hlavním sídlem současné církevní administrativy. Tím se již dostáváme na již zmíněné náměstí Temple Square, které je jakousi pomyslnou „Mekkou všech mormonů“. Kromě mormonů z celé Ameriky, čí spíše by bylo lepší říct z celého světa, se sem sjíždějí i zástupy turistů, přičemž se udává, že ročně sem zavítá na 5 milionů návštěvníků, což je srovnatelné například s Yellowstonským národním parkem. Pro bližší seznámení se s mormonskou církví navštěvujeme exkurzi do Latter Day Saints Conference Center, které slouží jakou současný hlavní zasedací sál mormonské církve. Centrum bylo dokončeno v roce 2000 a ve své hlavní funkci nahradilo nedaleké Tabernacle, kam později také zavítáme. Srdcem budovy je zasedací sál o kapacitě 21 200 míst, jehož dominantou jsou obří varhany skládající se z 7 708 píšťal. Další zajímavostí je pak zdejší střešní zahrada skládající se z vysázených stromů a rostlin charakteristických pro území Utahu.
Salt Lake City: Latter Day Saints Conference Center
Salt Lake City: Latter Day Saints Conference Center
Exkurze, která je vedena dvojicí „sester misionářek“ člověka provede prakticky vším co s mormonskou církví nějak souvisí – od jejího založení a vývoje až po současné fungování. Praxe je totiž taková, že ženy – misionářky vykonávají svou službu právě zde v centru Salt Lake City, zatímco muži – misionáři jsou naopak vysíláni do zahraničí (často například jako učitelé angličtiny apod.). Každá z misionářek je označena visačkou s vlajkou své domoviny, díky níž se můžeme přesvědčit, že dívky skutečně pocházejí prakticky ze všech koutů světa. Například vedoucí naší exkurze byla z Jihoafrické republiky, ale postupně narážíme na misionářky z dalších zemí, z nichž mezi ty nejexotičtější, které jsme zahlédli, patří například tichomořské ostrovy Samoa a Kiribati, Filipíny…a mnohá další místa. I to má pochopitelně svůj důvod. V první řadě je potřeba si uvědomit, co má vlastně činnost misionářů a misionářek za cíl, kterým pochopitelně není nic jiného než rozšířit řady „oveček“. A tak nesmíme být příliš zaskočeni, když nás během procházky centrem Salt Lake City začnou mormonské misionářky oslovovat s různými nabídkami „prohlídek zajímavostí města“, které pochopitelně mají za cíl ohromit a přesvědčit nás o tom, že neexistuje nic rozumnějšího než stát se členem církve. Aby bylo přesvědčování jednoduší, jedna z prvních informací, kterou se misionářky snaží z člověka dostat, je z jaké země pochází – a jakmile to zjistí, bleskově seženou jinou „sestru“ z vaší země, která s přesvědčováním začne vaším vlastním jazykem. V našem případě se to úplně nepovedlo, protože žádná „sestra z Česka“ asi nebyla honem po ruce, a tak nám (geograficky) nejbližší mormonskou misionářkou, s níž jsme se setkali, byla „sestra z Německa“.
Sestry misionářky u nás nakonec příliš neuspěly, a my se tak můžeme opět více v klidu soustředit na okolní prohlídku okolních pozoruhodností. Ze střechy konferenčního cesta se otevírá jeden z nejlepších výhledů na náměstí Temple Square (a okolní části centra Salt Lake City). Jeho dominantou je chrám Salt Lake Temple, který hlavní a současně i největší z mormonských svatyní. Základní kámen chrámu byl položen v roce 1853 na místě, které označil Brigham Young záhy poté, co první skupina mormonských osadníků dosáhla dnešního Salt Lake City. Vlastní stavba pak trvala přesně 40 let a byla dokončena v roce 1893, čímž se stala celkově šestým chrámem postaveným mormonskou církví (a čtvrtým po jejím exodu na západ). Budova chrámu v sobě kombinuje prvky románské a gotické architektury, přičemž zde opět narazíme na celou řadu prvků typických pro mormonskou církev, které se v jiných křesťanských liturgiích nevyskytují. Příkladem za všechny může být třeba to, že vrcholek věží chrámu nezdobí kříž, jak je obvyklé o jiných křesťanských kostelů, ale namísto něj zde najdeme zlatou sošku anděla Moroniho (s trubkou), který se podle legendy zjevil zakladateli mormonské církve Josephu Smithovi (1805 – 1844) a předal mu tzv. zlaté desky, jejichž obsah pak přeložil a následně vydal jako tzv. „Knihu Mormonovu“, které se stala základem mormonského učení. Na tomto místě pak ještě zmiňme, že (jak jsme se dozvěděli od „sester misionářek“) Kniha Mormonova není „náhradou“ za křesťanskou Bibli, ale jakýmsi jejím doplněním na úrovní „třetího zákona“ (po „Starém“ s „Novém“ zákonu). Vlastní chrám není (na rozdíl od okolních „mormonských budov“) přístupný veřejnosti, a vstoupit do něj mohou jen praktikující a navíc ještě zvlášť „zasloužilí“ členové církve (na základě tzv. „doporučení“). I přesto si je však možné udělat dobrou představu o jeho vnitřním uspořádání, a to díky trojrozměrnému modelu umístěném mormonském konferenčním centru. Zajímavé je například to, že pod dojmem jiných křesťanských chrámů by i zde člověk očekával, že hlavní součástí chrámu bude nějaký velký prostor – chrámová loď. Ve skutečnosti je ale vnitřek mormonského „templu“ rozdělen na velké množství relativně malých místností, kdy samozřejmě každá má nějaký specifický účel. Chrám je od roku 2019 opravován, přičemž dokončení těchto prací je aktuálně předpokládáno na rok 2026.
Salt Lake City: Joseph Smith Memorial Building
Salt Lake City: Salt Lake Temple
V západním cípu Temple Square, hned vedle chrámu, nalezneme již zmíněný Salt Lake Tabernacle, který až do roku 2000, kdy bylo dokončeno nové konferenční centrum, plnil funkci hlavního zasedacího sálu pro pořádání výročních konferencí mormonské církve. Stavba budovy probíhala v letech 1864 – 1867 a ve své době byla považována za architektonický zázrak. Typickým prvkem se stala střecha v podobě želvího krunýře, který byla postavena tak, aby ji zevnitř nemusely podepírat žádné sloupy, které by návštěvníkům zacláněly ve výhledu. Původní kapacita zdejšího sály byla 7000 míst, avšak při pozdějších úpravách se o něco zmenšila. Co je však na zdejším sále tím nejpozoruhodnějším je jeho akustika. Eliptický tvar střechy totiž způsobuje, že velká část zvuků vydávaných oblasti chóru je soustředěna a „promítnuta“ do druhého ohniska na opačném konci budovy. Člověk zde může slyšet i pád špendlíku upuštěného na opačném konci sálu, a tak není divu, že je Tabernacle právem považováno za jednu z akusticky nejdokonalejších budov na světě. Z tohoto důvodu také slouží jako koncertní síň a současně je i domovem slavného Mormonského chrámového sboru (Mormon Tabernacle Choir), který vznikl v roce 1874 a od té doby získal světový věhlas. Sbor vystupoval například na inauguraci celkem 6 amerických prezidentů, či na zahájení zimních olympijských her, které byly v Salt Lake City pořádány v roce 2002. Podobně jako v novém konferenčním centru nás i zde zaujmou zdejší varhany, které byly od vzniku budovy několikrát přestavovány a v současné podobě (z roku 1948) mají celkem 11 623 píšťal, čímž jsou považovány za jeden z největších nástrojů svého druhu na světě. Na závěr ještě dodejme, že Tabernacle bylo v minulosti i častou zastávkou amerických prezidentů, z nichž hned 12 zde mělo svůj projev.
Přesuneme-li se na opačnou stranu ulice West Temple Street, narazíme na další dvě budovy související s mormonskou církví. Tou první je Church History Museum otevřené v roce 1984, jehož expozice obsahuje sbírku umění, dokumentů, fotografií, nástrojů, oděvů a nábytku dokumentující historii mormonské církve. Hned vedle se pak nachází Family Search Library, která v sobě ukrývá knihovnu genealogických záznamů údajně o 8 miliardách lidí ze 100 zemí světa. Díky nim se lze v některých případech dopracovat k předkům až 500 let do minulosti. Historie knihovny sahá do roku 1894, kdy byla založena za účelem sdílení informací a vzdělávání v genealogii (v tomto ohledu je třeba vědět, že propojení jednotlivých generací rodiny má v rámci mormonského náboženství velký význam). Knihovna je veřejnosti volně přístupná a za pomocí místních dobrovolníků je možné nechat se zde sestavit svůj rodokmen.
Salt Lake City: Salt Lake Tabernacle
Salt Lake City: Salt Lake Tabernacle
Návštěva Salt Lake City by nebyla úplná, pokud bychom se alespoň krátce nezastavili u nedalekého Velkého Solného jezera. Současné Great Salt Lake je pozůstatkem mnohem většího pleistocenního jezera Bonneville, které se v dobách svého největší rozsahu rozkládalo na ploše 58 000 km2. Toto prehistorické jezero postupně zaniklo přibližně před 16 000 lety a dnes po něm nalezneme jen rozsáhlé vyschlé solné pláně táhnoucí se směrem na západ od Salt Lake City. Současné Velké Solné jezero se rozkládá ve východní části někdejší jezerní pánve, avšak svou plochou dosahuje jen zlomku rozlohy původního jezera. Plocha současného jezera navíc v závislosti na množství srážek poměrně výrazně kolísá, a tak zatímco v roce 2021 (po několika letech výrazného sucha) dosáhla svého minima (2500 km2), v průběhu 80. let 20. století naopak činila přibližně 8500 km2. I tak se však jedná o největší slané jezero na západní polokouli. Při své značné rozloze je jezero velmi mělké, neboť dosahuje maximální hloubky kolem 15 metrů, avšak na většině své plochy je to jen mezi 4 – 7 metry. Jezero je také bezodtoké, takže i když do něj přitékají tři hlavní přítoky (řeky Bear River, Jordan a Weber), žádná z nich neodtéká ven. V kombinace s horkým pouštním klimatem a tím pádem i intenzivním výparem vody má voda v jezeře vysokou salinitu, která několikanásobně překračuje průměrnou slanost světových oceánů. Zatímco ta dosahuje hodnoty přibližně 3,5 %, v případě Great Salt Lake to je (opět v závislosti na množství přitékající vody) až 27 %. Není tedy divu, že se Velkému Solnému jezeru někdy přezdívá „Mrtvé moře Ameriky“. Se slaností zdejší vody je spojena ještě jedna zajímavost. Jezero totiž napříč protíná 32 kilometrů dlouhý železniční násep rozdělující jej na dvě poloviny. Protože se do severní poloviny nevlévají (kromě několika menších potoků) žádné významné přítoky, je tato část jezera výrazně slanější než jižní polovina. To je na první pohled vidět například na družicových snímcích jezera, kdy voda v severní části má výrazně odlišnou barvu od hladiny v části jižní. Příčinou je jiné složení vodních mikroorganismů (sinic a řas) kdy v severní části dominují slanomilné druhy produkující červené barvivo beta-karoten, zatímco v jižní části naopak převládají druhy obsahující zelený chlorofyl.
Z centra Salt Lake City je to k pobřeží jezera přibližně 20 minut jízdy autem. Nutno však přiznat, že jeho návštěva je spíše zklamáním. Mezi městem a jezerem se nachází nevábný pás mokřadů a bažin vznikající díky postupnému ústupu hladiny jezera. Tyto bažiny jsou na jednu stranu domovem celé řady vodních ptáků, ale současně vydávají nepříjemný zápach. Další nepříjemností jsou doslova mračna tzv. „solných much“. Naší první zastávkou je rekreační areál známý jako Saltair založený v roce 1893 a společně provozovaný korporací napojenou na mormonskou církev a železniční společností Salt Lake & Los Angeles Railway. Původní budova byla vybudována na více než 2000 pilířích přímo nad hladinou jezera. V roce 1925 však byl celý areál zničen požárem. Na stejném místě byl následně postaven nový pavilon, který lákal návštěvníky na v té době největší taneční parket na světě. Jen o několik let později (v roce 1931) byl ale vážně poškozen požárem. Dalším problémem se stal výrazný pokles hladiny jezera, který znamenal, že se areál ocitl na souši a plavce tak museli k pobřeží malé vláčky. Veškeré snahy o oživení areálu nakonec selhaly a jeho existenci zakončil v roce 1970 žhářský útok. V roce 1981 byla zahájena stavba třetího (a současného) Saltairu coby místa pro pořádání koncertů a jiných hudebních akcí. Ani tentokrát však stavba příliš štěstí neměla. Pouhý měsíc po svém dokončení ji poškodila stoupající hladina jezera. Vody jezera po několika letech opět opady a investoři se rozhodli budovu obnovit…aby hladina jezera naopak výrazně ustoupila a nechala areál opět zcela „na suchu“. V současnosti je areál po většinu času opuštěný. Hladina jezera se v současnosti nachází dobrý kilometr odtud, takže ji odtud vidíme jen jako jakýsi vzdálený modrý proužek táhnoucí se za zdánlivě nekonečnou bělavou plochou vyschlého jezerního dna. V tomto ohledu mi to zde poněkud připomíná záběry na místa, kde se v minulosti rozkládalo Aralské jezero. K samotné hladině jezera se pak dostáváme v nedalekém jachtařském přístavu, který se nachází přibližně 2 kilometry na východ odtud. Jezero je totiž velmi oblíbenou jachtařskou destinací, která díky častým a nepředvídatelným bouřím dokáže prověřit jachtařské dovednosti.
Great Salt Lake: Saltair
Great Salt Lake: Great Salt Lake State Park
Návštěva Velkého Solného jezera je také pomyslnou poslední tečkou za naší cestou Severozápadem Spojených států, neboť již následujícího dne se odebíráme na mezinárodní letiště Salt Lake City odkud se vydáváme na zpáteční let do Evropy. Přestože se nad nedalekými horami začínají zdvíhat hrozivé bouřkové mraky, zbytek oblohy je zatím takřka zcela bez oblaků, díky čemuž si můžeme ještě naposledy prohlédnout mnohá z míst, která jsme v uplynulých dnech navštívili. Nejprve to jsou rozsáhlá slaniska a bažiny rozkládající se mezi současným pobřežím jezera a okrajem Salt Lake City. Krátce na to již doslova přeskakujeme zubaté pohoří Bear River Range za nímž následuje ještě několik dalších hřebenů Skalnatých hor. Poté se před námi otevírá jednotvárná plochá krajina dávající jasně najevo, že se nacházíme nad velkými americkým prériemi. V další části letu výhled překazí husté mraky, avšak obloha se záhy opět protrhává, a my tak můžeme přehlédnout snad tisíce jezer protkávajících jinak zcela pustou krajinu v okolí Hudsonova zálivu. Jsme tu právě včas abychom mohli sledovat působivý večerní soumrak a následný západ slunce nad poloostrovem Labrador. Díky tomu, že je konec června a od letního slunovratu nás dělí jen pár dní, a navíc směr našeho letu míří proti směru rotace Země, večerní soumrak, který jsme zanechali nad Amerikou, prakticky ihned plynule přechází do úsvitu nového dne pomalu začínajícího v Evropě. A tak, ačkoliv naše dobrodružství na severozápadě Spojených států skončilo, zůstává mi v paměti nejen vzpomínka na krajiny, které jsem zde navštívili, ale i na to tiché spojení mezi světem za oknem letadla a tím, co zůstává v nás. Světlo dne, které přechází do noci, a noc, jež se mění v nový úsvit, nám připomíná, že každý návrat je současně jen začátkem něčeho nového.
