Po krátké zastávce v národním parku Capitol Reef vede naše další cesta již zcela pustou náhorní plošinou směrem na sever. Zde překonáváme řeku Green River a záhy se stáčíme opět k jihu. Odtud je to to do k našemu dnešnímu cíli ji jen kousek (tedy…na americké poměry). Jelikož se již snáší večerní soumrak, naší první starostí je zajistit si nocleh na nadcházející noc. Záhy však objevujeme benzinovou stanici s kempem, který je navíc prakticky poloprázdný, a tak s hledáním volného místa pro tentokrát nebude žádný problém.
Národní park Arches se rozkládá na ploše 310 km2 v těsném sousedství bývalého hornického městečka Moab ve východním Utahu. Z holé náhorní pouštní pláně se zde zdvíhají bloky červenohnědých pískovcových monolitů, mezi nimiž je možné nalézt na 2000 přírodních skalních oken, bran a oblouků. Takováto koncentrace útvarů tohoto typu přitom není nikde jinde na světě. Jejich vznik souvisí se skutečností, že zde vrstvy červeného navažského pískovce leží na obrovské solné pláni, jenž zde vznikla přibližně před 300 miliony let a to v době, kdy bylo toto území zaplaveno mořem. Vrstva evaporitů, která zde zůstala po ústupu mořem, pod obrovským tlakem nadložních pískovcových vrstev povoluje, čímž se v pískovci vytvářejí trhliny. Ty jsou následně rozšiřovány působením vodní a mrazové eroze (přestože jsme v poušti, teploty zde běžně klesají pod bod mrazu). Postupem času tak byl původní povrch rozdělen do mnoha oddělených pískovcových bloků, v nichž se dalším působením eroze vytvořily skalní okna a brány.
Prvními Evropany, kteří toto území navštívili, byli roku 1775 španělští misionáři, kteří se zde setkali s indiány kmenů Ute a Paiute. První pokus o stále osídlení však proběhl až v roce 1855, kdy se tu podobně jako na mnoha dalších místech Utahu usadila kolonie mormonů. Ta však byla cílem neustálých útoků zdejších indiánů, a tak záhy zase zanikla. Teprve v 80. letech 19. století se v údolí Riverine usadili noví farmáři a zemědělci (současné město Moab bylo založeno jako malá osada v roce 1875 a v roce 1902 získalo status města). Označení „Arches“ oblast získala až v roce 1925 od jednoho ze správců přírodních památek jihozápadu Spojených států. Území pak bylo v roce 1929 vyhlášeno národním monumentem a od roku 1971 má status národního parku.
Vjezd do parku se nachází jen kousek za místem, kde jsme nocovali. Po nezbytné kontrole naší návštěvnické karty vyrážíme po klikaté silničce vzhůru mezi červenohnědé skály. Jelikož do parku míří poměrně hodně lidí, měníme poněkud strategii naší návštěvy. Namísto toho, abychom s prohlídkou parku začali na začátku (jako všichni ostatní), projíždíme zhruba 18 mil dlouhou trasu táhnoucí se celým parkem až na její konec ležící u místa označovaného jako Devil’s Garden, které bylo takto pojmenováno ve 20. letech 20. století prospektorem Alexandrem Ringhofferem, jenž jako první odhalil jeho turistický potenciál. Odtud pak budeme postupně pokračovat směrem ke vstupu do parku – tedy proti hlavnímu proudu návštěvníků. V praxi však zjišťujeme, že se tato logika poněkud minula účinkem, neboť i parkoviště na nejzazším konci je téměř plné a místo k zaparkování se shání jen velmi těžko. Přesto jsme nakonec úspěšní a zanedlouho se proto vydáváme po stezce Devil’s Garden Trailhead.
Tato stezka nejprve prochází úzkou soutěskou mezi skalami a zanedlouho míjí první dvojici skalních oblouků Tunnel Arch a Pine Tree Arch. Odtud pak dále pokračujeme k jednomu z největších divů celého národního parku – k oblouku Landscape Arch, který působí vzhledem ke své šířce ale současně i tenkosti téměř neuvěřitelným dojmem. Jak mohlo něco takového vzniknout, a jak to, že to celé nespadne? Pravda ovšem je, že k tomu druhému již brána nemá daleko. Při celkové šířce 88 metrů se jedná jeden z největších (respektive nejdelších) skalních oblouků na světě. V roce 1991 došlo ke zřícení několika skalních bloků, takže síla materiálu ve středu oblouku se snížila na přibližně 1.5 metru. Tím se ovšem stal celý útvar značně nestabilním, přičemž se předpokládá, že se během několika let zřítí úplně. Proto bylo nutné zakázat návštěvníkům vstup do nejbližšího okolí skalní brány. Cesta pokračuje dál poněkud krkolomně přímo po skále, z jejíhož vrcholu je nejen netradiční pohled na právě navštívený oblouk Landscape Arch, ale rovněž odtud odbočují dvě krátké odbočky, pomocí nichž se postupně dostáváme ke dvěma dalším, i když menším obloukům Navajo Arch a Partition Arch. Další úsek cesty nás zavede k oblouku Double O Arch. Odtud se je možné buď vrátit zpět na výchozí místo v Devil’s Garden anebo pokračovat dál a celý okruh dokončit. Zatímco většina návštěvníků volí první možnost, my se rozhodujeme pro tu druhou. Díky tomu jdeme v dalším úseku již skoro sami. Původně široká cesta se mění na úzkou písčitou pěšinku, která se tu a tam doslova ztrácí mezi skalami. Tak se postupně dostáváme až ne nejzazšího bodu celého okruhu, z nějž si je možné udělat krátkou odbočku ke skalní bráně Private Arch. Celý okruh má délku 11 kilometrů, avšak na jeho projití si je potřeba rezervovat dostatek času – minimálně půl dne.
K nejznámějšímu útvaru, jenž je nejen jakýmsi neoficiálním symbolem parku, ale i celého státu Utah, se dostaneme, pokud z hlavní silnici vedoucí napříč celým parkem odbočíme k místu známému jako Wolfe Ranch,kde se roku 1888 usadil John Wesley Wolfe se svým synem Fredem a po deset alších let zde žili zcela sami. Útvarem, o kterém je zde nyní řeč, je pak 20 metrů vysoká skalní brána Delicate Arch, která se dostala například na poštovní známky nebo utažské státní poznávací značky aut. Chceme-li ji přímo navštívit, musíme auto zanechat zde a vypravit se pěšky po přibližně 2.5 km dlouhé stezce (cesta však zabere kolem 1 hodiny a stejný čas je pak potřeba počítat i na návrat). Jinou možností je pokračovat ještě o něco dále až na samotný konec silnice, kde začíná stezka vedoucí ke dvěma vyhlídkovým bodům, z nichž je tato skalní brána dobře viditelná. Níže položený Lower Delicate Arch Viewpoint je zajímavý tím, že vlastní skalní bránu prakticky není vidět až do okamžiku, kdy člověk stojí přímo na samotné vyhlídce (neboť zbytek cesty je zakrytá jinou skálou). Výše položená vyhlídka Upper Delicate Arch Viewpoint se pak nachází na vrcholu jakéhosi skalního dómu. Mezi ním a plošinou, na níž leží skalní brána, se pak nachází hluboké vyschlé údolí. Ačkoliv ji tedy máme přímo před sebou, dalo by se říci téměř na dosah ruky, je od nás ve skutečnosti nepřekonatelně daleko.
V jižní části parku lze potom navštívit oblast známou jako The Windows, která obsahuje vůbec největší množství skalních oblouků v celém parku. Své jméno získala podle dvojice skalních k oken North Window a South Window, jenž nabízejí nádherné průhledy do okolí. Absolvovat zde lze krátký, asi 4 kilometry dlouhý okruh, která nás kromě již zmíněné dvojice skalních okem zavede též ke skalní bráně Turret Arch. Právě v této části parku pak lze nejlépe sledovat jednotlivá stádia vývoje skalních bran a udělat si tak názornou představu o tom, jak tyto útvary vlastně vznikají. Zde také naše návštěva národního parku Arches končí.
