Ačkoliv má Monument Valley ve svém názvu „údolí“, ve skutečnosti jím vlastně není. Jedná se o širokou pouštní plán, z níž do výšky až 300 metrů trčí vzhůru poslední zbytky pískovcových skal, které v dávné minulosti pokrývaly celý region. V minulosti bylo celé toto území součástí rozsáhlé nížinné pánve, na jejímž dně se po stovky milionů let akumuloval erodovaný materiál pocházející z nedalekých Skalnatých hor. V důsledku tektonického výzdvihu později došlo k vyboulení a popraskání pískovcové vrstvy, v níž se následně činností vody začaly formovat rokle a kaňony. Ty se neustále prohlubovaly a rozšiřovaly, až byla prakticky celá pískovcová tabule zerodována a na místě zůstaly jen izolované stolové hory, které tu můžeme vidět dnes. Pískovcové útvary, které díky vysokému obsahu železa vynikají sytě rudo-oranžovou barvou, jenž je ještě zvýrazněna v období soumraku či úsvitu, dávají tomuto místu zcela neopakovatelnou atmosféru.
Drsná avšak současně romantická krajina jakoby doslova dýchala čímsi, co je možné nazvat „duchem Ameriky“, a představuje tak jakousi ikonu amerického „divokého západu“. Není proto divu, že zdejší krajina mnohokrát posloužila jako exteriéry celé řady filmů. Tak zde například vznikly slavné americké westerny, v nichž na stříbrném plátně zazářily takové hvězdy jako Gary Cooper či John Wayne, avšak natáčely se zde i jiné filmy, z nichž je možné jmenovat alespoň 2001: Vesmírná odysea, Forrest Gump či Mission Impossible II. Kromě toho se zdejší scenérie také často objevovaly v různých reklamách – zejména pak na cigarety Marlboro – s cílem zdůraznit, že zdejší krajina je pouze pro opravdové chlapy. Odtud pak vzniklo i jakýsi neoficiální označení Údolí Monumentů coby „Marlboro country“.
Přímo středem celé oblasti prochází silnice č. 163 vedoucí z Bluff do Kayenty. Pohled z této silnice na siluetu pískovcových skalisek v pozadí (ideálně ještě za večerního soumraku) patří snad k tomu nejpůsobivějšímu, což lze na západě Spojených států zažít. Tato silnice nás také posléze zavede k odbočce směřující ke Goulding’s Lodge – původně obchodní stanici založené v roce 1923 a nyní místem s hotelem a výborně zařízeným kempem, jenž je jednou z možností ubytování při návštěvě této oblasti. Vydáme-li se z hlavní silnice na opačnou stranu, pak nás cesta asi po 4 mílích dovede do samotného srdce Údolí Monumentů. Současně právě těmito místy prochází hranice států Utah a Arizona, takže zatímco Goulding’s Lodge leží v Utahu, hlavní část údolí s nejznámějšími útvary se již nachází v Arizoně.
Údolí Monumentů není národním parkem, avšak náleží k území tzv. Navažského kmenového parku (Navajo Tribal Park), který lze chápat jako jakousi indiánskou autonomní oblast kmene Navahů. Je zde proto nutné zaplatit vstupné, na které se nevztahuje karta America Beautiful Pass. Toto základní vstupné pak zahrnuje možnost projet si samostatně přibližně 17 mil dlouhou okružní vyhlídkovou trasu vedoucí okolo nejznámějších skalních útvarů. Její trasa je pak vyznačena na mapce, kterou člověk obdrží po zaplacení vstupného. Mimo tento základní okruh je pak běžnému návštěvníkovi vstup zakázán, na což upozorňují výstražné cedule, které jsou umístěny prakticky všude. Dostat se do těchto jinak zapovězených míst lze v případě, že se rozhodneme vlastní auto zanechat na parkovišti u místního návštěvnického střediska a do nitra parku se vydáme v doprovodu indiánských průvodců – a to buď na korbě pick-upu, nebo dokonce na koni. Cena těchto organizovaných výletů je však bohužel poměrně značné (100 USD).
Od návštěvnického centra vede dál do nitra Údolí Monumentů jen prašná cesta, která je ovšem plná výmolů a děr, jenž jsou navíc na některých místech zákeřně překryté silnou vrstvou jemného pouštního písku. Proto je zde zapotřebí míst doslova oči na stopkách. Ačkoliv většina ostatních návštěvníků má k dispozici buď přímo terénní auto, nebo alespoň SUV, při troše opatrnosti a obezřetnosti lze celou trasu absolvovat i obyčejným osobním autem. Hned na začátku okruhu se dostáváme k vyhlídce na zřejmě neznámější dvojici zdejších útvarů známou jako Mittens (Palčáky), který se stal jakýmsi neoficiálním symbolem celého parku. Jedná se o dvojici téměř shodně vytvarovaných, avšak zrcadlově převrácených skal, jenž při pohledu správným směrem (a při troše fantazie) skutečně připomíná dvě obří rukavice vyrůstající ze země. Další zastávkou na vyhlídkové trase je skupinka tří tenkýczh skalních věží známé jako Three sisters (Tři sestry). Z dálky je také možné spatřit 150 metrů vysoký pískovcový sloup, který je součástí útvaru Totem pole, jenž je známé především proto, že se v jeho okolí natáčelo hned několik hollywoodských filmů z divokého západu. K samotným skalám se ovšem v rámci základního okruhu dostat nelze, neboť jsou přístupné pouze v doprovodu místního průvodce. Jiným působivým místem je vyhlídka Artist’s Point odkud je vidět prakticky celé území Monument Valley avšak z opačné strany než při pohledu od návštěvnického centra. O něco dále pak míjíme útvar známé jako The Thumb (Palec), odkud si lze udělat ještě krátkou odbočku k místu známému jako North Window, tedy průhledu mezi skalními útvary Elephant Butte a Cly Butte na celou severní část Údolí Monumentů. Odtud se pak již cesta vrací kolem vyhlídky na Three Sisters a Mittens zpět k návštěvnickému středisku, v jehož blízkosti si lze prohlédnout ukázku tradičního indiánského obydlí typického pro tuto oblast – tzv. hoganu.
Dalším cílem naší cesty je národní park Grand Canyon, jenž je však odtud ještě na 180 mil daleko. Po návštěvě Monument Valley nejprve pokračujeme do městečka Page, v jehož okolí lze navštívit známý Antelope Canyon (Antilopí kaňon). Odtud pak již lze sjet do skalnatého údolí řeky Colorado k místu známému jako Lee’s Ferry, které leží asi 7.5 míle (12 km) dál po proudu řeky. Cesta autem však díky poměrně značné zajížďce měří přibližně 48 mil a zabere tak asi hodinu času. Za své jméno vděčí mormonskému osadníkovi Johnu D. Leeovi, který sem byl svým společenstvím vyslán, aby zde provozoval přívoz přes řeku. Přívoz zde skutečně v letech 1871 – 1872 vybudován byl a to poblíž soutoku Colorada s říčkou Paria River. Až do začátku 20. století tak šlo o jediné místo mezi Moabem v Utahu a Needles v Arizoně, kde bylo možné řeku Colorado pomocí přívozu překonat. Lee sám se kromě toho pokoušel v horách nad řekou hledat zlato – avšak neúspěšně. Protože byl navíc nucen poměrně hodně cestovat, byl přívoz po většinu času obsluhován jeho manželkou. V roce 1877 byl John Lee zatčen a popraven za účast na přepadení vlaku a následném masakru u Mountain Meadows. Po této tragické události byl přívoz prodán nejprve mormonské církvi a posléze státu. Přívoz pak fungoval až do roku 1928, kdy byl jeho provoz zrušen kvůli otevření mostu Navajo bridge o 4 míle (7 km) dál po proudu.
Dnes se zde nachází především kemp využívaný hlavně vodáky splouvajícími tok Colorada od přehrady Glenn Canyon stojící o něco výše proti proudu nedaleko již zmíněného městečka Page. Kousek odtud lze narazit na pozůstatky původního Leeova přívozu. Kromě několika pobořených budov zde rezivější zbytky parního stroje a další části parníku, jenž zde kdysi zajišťoval dopravu z jednoho břehu řeky na druhý. Zde cesta končí a dále proti proudu řeky pokračuje již jen nezřetelná pěšinka, která však vede k místu, kde břeh řeky tvoří prakticky kolmá skalní stěna spadající přímo do vody a kterou není kudy obejít. Od přívozu se však můžeme vypravit také proti proudu říčky Paria, která se zde vlévá do Colorada. Na začátku cesty stojí jakási budka, v níž je instalována kniha do níž má každý návštěvník zapsat svoje jméno, datum kdy vyrazil na cestu a datum, kdy hodlá cestu dokončit. Teprve později se dozvídáme, že údolím říčky Paria je možné jít několik dní, avšak hrozí zde riziko bleskových povodní, které jsou pro návštěvníky velice nebezpečné. Proto je třeba o sobě na začátku kaňonu jednoduše zanechat zprávu. Cesta vede nejprve kolem opuštěného ranče Lonelly Dell Ranch. V jeho blízkosti reziví několik vraků aut a dalších strojů, o kus dál se pak nachází prázdná ohrada pro dobytek. Celé toho Bohem i lidmi opuštěné místo má naprosto úžasnou atmosféru. Většina ranče totiž vypadá tak, jako kdyby byla opuštěna jen před poměrně krátkou dobou. Jak však zjišťujeme z informační cedule, ve skutečnosti je toto místo opuštěné již od roku 1942 – tedy právě 70 let!
O indiánském kmeni Navahů
Navahové jsou jedním z mnoha indiánských kmenů (jejichž příslušníci jsou dnes označováni jako „rodilí Američané – Native Americans“) obývajících původně rozsáhlé území v oblasti „Four Corners“, nacházející se při hranicích dnešních států Colorado, Utah, Arizona a Nové Mexiko. V době kdy sem začali přicházet „bílí muži“ zde žili již několik století, avšak během jediné generace přišli prakticky o všechno. Poté, co se celé území dostalo pod nadvládu Spojených států po vyhrané válce s Mexikem (1846 – 1848), se Navahové (ale nejen oni, podobný osud potkal i další místní kmeny, jakými byli například Apačové, Komančové nebo Kiowové) stali terčem násilné asimilace. Po odražení vojsk Konfederace v průběhu americké občanské války bylo po roce 1862 provedeno několik násilných zátahů na indiány, v nichž jednu z hlavních rolí hrál Christopher „Kit“ Carson (1809 – 1868), původně lovec a traper, později voják a „indiánobijec“. Tyto akce spočívaly v nájezdech na území obývané indiány a bezhlavého ničení všeho, co sloužilo k obživě – polí, závlahových systémů, ovocných stromů, zásobáren potravin i samotných obydlí…Indiánům, kteří se před těmito nájezdy zpravidla vždy ukryli do spletitého labyrintu zdejších údolí (který na rozdíl od bělochů dokonale znali), tak nakonec nezbylo nic jiného než se v roce 1864 vzdát. Skupinky těch, kteří se vzdát odmítali, byly nakonec bez milosti pobity. Zajatí indiáni byli nejprve soustředěni v pevnosti Fort Canby, odkud byl následně zahájen jejich násilný přesun na území Nového Mexika do okolí pevnosti Fort Summer známý jako „Dlouhý pochod“. Zde bylo zhruba 9000 Navahů usazeno na území, kam byli již před tím podobným způsobem přesunuti zajatí Apači, kteří byli ovšem jedněmi z úhlavních nepřítel Navahů. Dalším problémem bylo, že zdejší půda nebyla schopná uživit tolik lidí, a tak začaly stále častěji probíhat boje mezi jednotlivými indiánskými kmeny, které zde byly internovány, a současně i s místními neindiánskými osadníky. V roce 1868 pak již bylo zřejmé, že myšlenka na vytvoření jakési první indiánské rezervace skončila katastrofou. Proto bylo nakonec Navahům umožněno vrátit se do své původní domoviny, kde pro ně bylo vymezeno území o rozloze nejprve 14 000 km2, které se ovšem posléze rozrostlo až na přibližně 70 000 km2 (tj. jen o málo méně než jaká je rozloha České republiky). Velkou slávu zaznamenali příslušníci kmene Navahů v bojích druhé světové války, kdy sloužili při předávání tajných vojenských zpráv. Jakýkoliv umělý kód totiž dokázali Japonci dříve nebo později rozluštit, a tak přišla americká armáda namísto vymýšlení stále rafinovanějších šifrovacích metod na mnohem jednodušší způsob – předávání tajných informací v indiánském jazyce, který žádný z Japonců pochopitelně neznal. Podíl Navahů na válečném vítězství nad Japonskem byl ztvárněn ve známém filmu „Kód Navajo“. Ve srovnání s ostatními indiánskými kmeny doznali Navahové relativně značného rozkvětu, neboť se jejich počet zvýšil z původních 20 000 na začátku 20. století na současných asi 300 000 osob. Na druhou stranu jsou stejně jako všichni ostatní indiáni sužováni typickými problémy, kterými jsou kriminalita, alkoholismus a vysoká míra nezaměstnanosti (z hlediska celých Spojených států patří indiánská teritoria obecně k nejchudším a nejméně rozvinutým oblastem).
