Šindelová – Pod Rotavskou myslivnou – Rotavské varhany – Dolní Rotava – Lesní hřbitov – Dolní Rotava – Šindelová (11 km, 3:30 h, ↗ 285 m, ↘ 285 m)
Podobně jako v rámci předchozího výletu po okolí Kraslic se i tentokrát vypravíme do míst, která jsou historicky spjatá s těžbou rud nejrůznějších kovů a jejich dalším zpracováním. Výchozím místem pro nás bude typická krušnohorská obec Šindelová (Schindlwald) nacházející se přibližně na půli cesty mezi Nejdkem a Kraslicemi. Její největší pozoruhodností, která nás jistě upoutá na první pohled, jsou dochované zbytky dřevouhelné vysoké pece, jejíž historie sahá na počátek 19. století. Tradice těžby a zpracování železné rudy zde spadají do mnohem vzdálenější minulosti – a to až do 14. století. V 16. století zde vzniklo několik hamrů a železných hutí. Vysoká pec, jejíž pozůstatky si zde můžeme prohlédnout, byla založena v roce 1818 na místě starší pece z konce 18. století. Svou současnou podobu pak získala v rámci přestavby a modernizace, která zde proběhla v letech 1858 – 1859. Vlastní vysoká pec měla výšku 11 metrů, avšak součástí zdejšího areálu bylo i dmychadlo, nákladní výtah a stoupa (zařízení na drcení železné rudy) poháněné vodním kolem vodou přiváděnou sem umělým kanálem z nedalekého rybníka Tajch. Pec využívala jako palivo dřevěné uhlí, neboť okolní lesy poskytovaly dostatečnou zásobu dřeva na jeho výrobu. Její provoz byl ukončen v roce 1873 pro nerentabilitu, neboť v té době se již začalo v mnohem vyšší míře uplatňovat levnější kamenné uhlí a koks. Další přidružené provozy ovšem zůstaly v činnosti i nadále a většina z nich zanikla až v souvislosti s hospodářskou krizí ve 30. letech 20. století. Výroba zde byla dočasně obnovena pro válečné účely v roce 1939 avšak v roce 1945 byl provoz ukončen již definitivně. Areál pak nějakou dobu sloužila jako skladiště a seník, avšak následně začal chátrat až se proměnil v polorozpadlou zříceninu zarostlou náletovými dřevinami. Teprve v roce 2015 byly zahájeny práce na záchranu tohoto unikátního objektu, který je ojedinělou ukázkou prapočátků průmyslové revoluce v Česku (další podobnou pec je možné spatřit v Jincích v Brdech).
Jinou zajímavostí Šindelové je zdejší meteorologická stanice spravovaná Českým hydrometeorologickým ústavem, která je v provozu od roku 1962 a které je poměrně často zmiňována v souvislosti s rekordně nízkými teplotami. Příčinou je skutečnost, že se Šindelová nachází na dně údolí v tzv. mrazové kotlině – tedy v místě, kam z okolních kopců doslova stéká studený vzduch, který se zde pak dlouhou dobu drží. Proto se čas od času stane, že i v letních měsících zde teplota v noci spadne až pod bod mrazu.
Krušné hory: Šindelová (Schindlwald) – dřevouhelná vysoká pec
Krušné hory: Šindelová (Schindlwald) – ovce šrouborohé
Ze Šindelové se dále vydáme po silnici směrem na Rotavu, která nás přibližně po dvou kilometrech přivede na rozcestí Pod Rotavskou myslivnou. Zde odbočíme směrem do leva a dále budeme sledovat žlutě značenou turistickou trasu. Ta nás po dalších zhruba dvou kilometrech přivede k jednomu z nejkrásnějších a nejzajímavějších geologických útvarů celého Krušnohoří, kterým jsou Rotavské kamenné varhany. Na skalní stěně, která byla díky kamenolomu z konce 18. století, zde najdeme až 12 metrů vysoké čedičové sloupy, které skutečně nápadně připomínají píšťaly varhan. Jedná se o naprosto ukázkový příklad tzv. sloupcové odlučnosti čediče která vzniká díky zmenšování objemu v průběhu chladnutí lávy. Samotný útvar (stejně jako další čedičové vrchy v okolí) pak souvisejí s třetihorním vulkanickým pásmem protínajícím Česko ve směru z Bavorska do Polska (součástí tohoto systému jsou například i Doupovské hory a České středohoří). Po prohlídce samotných skalních varhan odtud však ještě nespěchejme a po zdejší naučné stezce se vyšplhejme až na vrchol celé čedičové kupy, z níž se otevírá velmi pěkný výhled na nedalekou Rotavu (Rothau).
Další úsek cesty je orientačně poněkud náročnější, neboť žlutá značka u skalních varhan končí, a my se tak musíme vydat po neznačené pěšině (která je ale v terénu velmi dobře patrná) směrem dolů po úbočí kopce do údolí říčky Rotavy. Po překonání můstku se ocitáme před rozsáhlým průmyslovým areálem strojíren Rotas, který je připomínkou toho, že i zde má těžba a zpracování železných rud dlouhou historii. S ní ostatně souvisí i název říčky Rotavy/Rothau, tedy „červené řeky“, jejíž barva byla ovlivněna rozpuštěnými minerály železa. Stejnojmenná obec byla založena v roce 1597. V té době zde vyrostlo několik hamrů rudných mlýnů a železných hutí. V roce 1617 Rotavu odkoupili Šlikové po nichž se v roce 1627 dostala do vlastnictví Nosticů. Na konci 18. století sice došlo k dílčímu úpadku zdejších železáren a přidružených provozů, avšak později došlo k jejich opětovnému rozvoji. Významným zlomem byl v tomto ohledu rok 1890, kdy byla dostavěna odbočka spojující zdejší závody s tzv. kraslickou dráhou a umožňující zásobování zdejších provozů sokolovským uhlím. V průběhu první světové války pak zdejší závody přešly na vojenskou výrobu přičemž se zde kromě nábojnic vyráběl například i plech na konzervy (jednalo se o jediný závod v celém Rakousku-Uhersku, který jej vyráběl). Po válce bylo samozřejmě nutné závody opět přeorientovat na mírovou výrobu. Úpadek nastal v souvislosti s hospodářskou krizí na počátku 30. let 20. století, kdy byla nejprve uzavřena zdejší ocelárna a později byly omezovány i další provozy. V roce 1938 se Rotava stala součástí německého záboru v důsledku Mnichovské dohody. V roce 1941 byly zdejší provozy převedeny pod Kruppovy závody, které se opět zaměřily na uspokojování válečných potřeb Německa. Na válečné výrobě se zde podílely i stovky válečných zajatců a totálně nasazených. Po skončení války byly zdejší závody určeny k likvidaci, a následně se staly součástí plzeňských Škodových závodů. Na počátku 90. let byla výroba rozdělena a zatímco místní slévárna zanikla, strojírenská výroba funguje pod již zmíněnou značkou Rotas dodnes.
Krušné hory: Rotavské kamenné varhany
Krušné hory: Rotavské strojírny (Rotas)
Od areálu Rotavských strojíren začneme stoupat vzhůru po silnici vedoucí do Jindřichovic. Ta nás po necelých třech kilometrech dovede k odbočce s malým parkovištěm, kde se naše trasa napojí na žlutě značenou cestu. Žlutá značka přes zdejší pastviny dovede až do nedalekého na místo, kde v minulosti stával tábor pro válečné zajatce Jindřichovice. Jeho vznik v červnu roku 1915 souvisel s vojenskými úspěchy Rakouska-Uherska na srbské a ruské frontě v počátečních fázích první světové války. Pro jeho stavbu byla vybrána odlehlá oblast v Krušných horách zejména proto, aby se zamezilo kontaktu zajatců s místním civilním obyvatelstvem a současně aby byly pokud možno ztíženy možnosti útěku. Celkem zde bylo umístěno na 30 000 válečných zajatců, což bylo mnohem než kolik obyvatel měly v té době nedaleké Jindřichovice (Heinrichsgrün). Jednalo se tak o jeden z vůbec největších válečných zajateckých táborů v Rakousku-Uhersku. Zajatci, z nichž většina pocházela ze Srbska, Ruska a později také z Itálie pracovali v nedalekém čedičovém lomu, avšak kromě toho bylo jejich práce využito v nedalekých rotavských hutích či na stavbě chemických závodů ve Falknově nad Ohří (Sokolově). Nuzné podmínky, vyčerpání a špatná hygiena vedly k častým úmrtím vězňů. Situace se ještě zhoršila ke konci války, kdy se již zoufale nedostávalo potravin a léků a mezi zajatci začaly řádit tuberkulóza, skvrnitý tyfus a neštovice. Těla zemřelých zajatců pak byla ukládána do hromadných hrobů na hřbitově, který byl vybudován v těsném sousedství tábora. Celkem zde do konce války byly uloženy ostatky 3855 lidí – 2465 Srbů a Černohorců, 1301 Italů a 56 Rusů. Na samém sklonku války tábor 1.11. 1918 opustily strážní oddíly a zajatci byli posléze odesílání do svých domovů. Po válce proběhla jednání mezi Československem, Srbskem a Itálií o dalších osudech tohoto vojenského hřbitova. Zatímco Italové chtěli ponechat hřbitov tak jak je, Srbové chtěli exhumaci pohřbených těl a jejich přenesení do zvláštního mauzolea, což se také v roce 1926 stalo. Vlastní mauzoleum vzniklo na místě bývalé vodárny na vršku nad Jindřichovicemi, kde si jej dodnes můžeme prohlédnout. Protože sem byly přeneseny ostatky obětí i z dalších zajateckých táborů, je zde celkově umístěno přibližně 7 400 těl, díky čemuž se jedná o největší válečné pohřebiště z dob první světové války na území Česka. Na samotném hřbitově bylo pohřbeno několik dalších zajatců i za druhé světové války, po jejímž skončení byl hřbitov upraven, avšak od té doby jen chátral, takže hroby postupně takřka zcela zmizely v náletové vegetaci. Teprve v roce 2018 bylo provedeno jeho obnovení a pietní úprava, v rámci které bylo obnoveno několik kamenných křížů a náhrobních kamenů a v celém areálu byla vybudována síť dřevěných povalových chodníčků. Současný stav je tedy konečně důstojnou připomínkou všech, kteří zde za obou světových válek přišli o život.
Vrátíme-li se od lesního hřbitova o něco nazpět, odbočíme směrem doprava po lesní cestě, která nás záhy dovede na křižovatku, na níž se dáme pro změnu vlevo. Tato cesta nás záhy dovede k dalšímu dobře ukrytému geologickému pokladu této části Krušných hor, kterým je již zmíněný čedičový lom Kernberg jehož jméno je odvozeno od vrcholu, který původně tvořil výraznou dominantu zdejší krajiny a který byl lomem z větší části odtěžen. První zmínky o zdejší těžbě čediče pocházejí z roku 1785, kdy se čedič používal jako přísada pro železné hutě v nedaleké Rotavě. V roce 1905 byla těžba modernizována a mechanizována a současně zde vznikla výroba dlažebních kostek, které byly určeny jak pro domácí trh, tak na vývoz do Bavorska a Saska. Jak již bylo zmíněno, za první světové války zde pracovali zajatci z nedalekého zajateckého tábora. V roce 1927 pak došlo k dalšímu rozšíření těžby, díky čemuž se se tento lom stal největším čedičovým lomem v tehdejším Československu. Za druhé světové války zde bylo opět využíváno práce válečných zajatců a totálně nasazených. V roce 1945 byl lom znárodněn a později, v roce 1948, byl převzat nejprve podnikem Kámen Zbraslav a později Sokolovskými doly. Protože se zásoby čediče začaly postupně zmenšovat, začal se z původně stěnového lomu stávat lom jámový, který se začal stále více a více zahlubovat pod úroveň původního povrchu. Těžba zde pokračovala až do roku 1995, kdy byly veškeré těžitelné zásoby čediče vyčerpány. Lom pak byl opuštěn a následně samovolně zatopen. Tak vzniklo zdejší jezírko, které se může pyšnit průzračně čistou vodou, a není proto divu, že v letních měsících láká ke koupání.
Krušné hory: Jindřichovice (Heinrichsgrün) – lesní hřbitov v místech bývalého zajateckého tábora
Krušné hory: čedičový lom Kernberg u Jindřichovic
Budeme-li pokračovat po bývalé příjezdní silnici vedoucí k lomu, dorazíme zpět k parkovišti, které jsme cestou již jednou míjeli. Jinou možností je sejít z této silničky směrem doprava a dále pokračovat po lesní stezce dolů z kopce k rozcestí Dolní Rotava, odkud se pak po silnici snadno vrátíme zpátky do Šindelové, kde jsme náš dnešní výlet zahájili.
