Při troše nadsázky by se dalo říci, že první cesta do zámoří, je jakousi cestovatelskou maturitou, neboť se pro většinu cestovatelů jedná o zážitek, na který se zkrátka nezapomíná. Nejinak tomu bylo i v mém případě, i když nutno podotknout, že moje první cesta do Spojených Států nezačala právě nejúspěšněji. Ba naopak, od samého začátku ji doprovázely mnohé trampoty. Vše začalo již při odletu v Praze, kdy samoodbavovací kiosek zarputile odmítal vydat palubní lístky pro náš let. Po chvíli zápolení se sice nakonec přístroj podařilo přimět ke spolupráci, avšak i tak jsem se musel spokojit pouze s částečným vítězstvím, neboť palubní lístky se mi podařilo získat pouze na první let (z celkových tří). Nezbývá tedy, než v Amsterodamu, jenž je naší první přestupní stanicí, absolvovat celou proceduru znovu (a to včetně stejných problémů). Skutečně horké chvilky ovšem zažívám teprve při nástupu k poslednímu letu z Minneapolis do San Francisca, kdy k velkému překvapení zjišťuji, že na mém místě již sedí někdo jiný. Zprvu se domnívám, že jde jednoduše o omyl a že si dotyčný jen spletl sedadlo. Jenže chyba lávky. Pán mi totiž ukazuje svůj palubní lístek, který je skutečně vystaven na stejný let a stejné sedadlo jaké mám na svém palubním lístku já. Obracím se proto na jednu z letušek, což mi ovšem na klidu nepřidá, neboť je mi krátce a stručně řečeno že „vy s námi neletíte, takže si prosím vystupte!“. Argumentuji sice tím, že se mnou letí ještě dva další lidé, s nimiž jsem letenku kupoval společně a v jejich případě žádný problém není, nicméně to na situaci nic nemění. Let naštěstí není plně obsazen, a zřejmě jen díky tomu nakonec nejsem z letadla vykázán.

Po předlouhé cestě napříč Atlantikem a prakticky celým Severoamerickým kontinentem konečně vystupujeme v příletové hale Sanfranciského letiště. Nicméně ani zde není všem trampotám konec, neboť jak velmi záhy zjišťuji, nepřiletěl mi batoh. Ztrátu tedy ihned hlásím u příslušné přepážky, kde jsem celkem pohotově informován o tom, že můj batoh omylem doputoval do Detroitu místo do San Francisca. Současně jsem ovšem ujištěn, že mé zavazadlo mi přiveze až do místa ubytování rozvážková služba a to nejpozději druhý den ráno. Protože na letišti toho již víc nepořídíme, vydáváme se do půjčovny aut, odkud následně vyrážíme do nedalekého Oaklandu, kde máme rezervované ubytování.

Druhý den ráno ani nemohu dospat a ihned po snídani se vrhám do recepce v naději, že tam snad již můj batoh byl mezi tím doručen. Bohužel nebyl. Volám proto na telefonní číslo uvedené na protokolu o nahlášení ztráty. Zde jsem znovu ujišťován o tom, že mé zavazadlo je již na cestě ke mně. Na radu se pak dívám přes internet na službu on-line sledování zavazadel, avšak ani to mi na klidu příliš nepřidá, neboť je zde uvedeno, že můj batoh dorazil do San Francisca v 5:30 ráno a již byl předán majiteli, čímž je věc považována za vyřízenou. Znovu tedy volám na informační linku…kterou ten den vytočím ještě asi pětkrát. Při posledním hovoru si už přestávám být jistý tím, kdo z nás – zda já, nebo slečna sedící „na druhé straně drátu“ – je z dané situace více nešťastný. Padá ovšem pragmatické rozhodnutí: na batoh čekáme v Oaklandu nejdéle do 17:00, a pokud ani pak nedorazí, musíme bez ohledu na to vyrazit na další cestu. Hodiny plynou, ale situace nezměnila ani za mák a já se tak pomalu ale jistě (byť nerad) začínám smiřovat s tím, že jsem bez věcí. Je 16:59 a k motelu přijíždí červený pick-up na jehož korbě zcela zaplněné kufry a dalšími zavazadly ihned vidím svůj batoh. V ten okamžik jsem nejšťastnějším člověk, na světě. Konečně se tedy můžeme vydat na cestu po národních parcích Jihozápadu Spojených států, z nichž tím prvním jenž navštívíme, je národní park Yosemite.

Národní park Yosemite se nachází v horách Sierry Nevady na východě Kalifornie. Ze San Francisca je to sem téměř 200 mil (320 km), takže i v tom nejlepším případě zabere přes 4 hodiny. Tak jako ve všech amerických národních parcích je i zde u vjezdu na území vlastního parku brána kontrolována strážci parku tzv. rangery. Vstup (respektive spíše vjezd) do parku je pak zpoplatněn, přičemž tuto částku je buď možné zaplatit jednotlivě, nebo lze využít kartu „America – The Beautiful Pass“ jenž opravňuje držitele a s ním i všechny další osoby, které s ním jedou v autě, ke vstupu do všech národních parků na území USA. Cena této karty činí 80 USD (2012) a její platnost je 1 rok. V případě, že plánujeme návštěvu více národních parků, se její nákup zcela určitě vyplatí. V centrální (a současně nejnavštěvovanější) části parku se je možné ubytovat například v některém ze zdejších kempů. Těch je zde hned několik. Kromě „horolezeckého“ kempu Camp 4 situovaného přímo pod slavnou skalní stěnou El Capitain, to jsou zejména kempy Lower Pines, North Pines a Upper Pines nacházející se ve východní části údolí. V tomto případě je ale prakticky nezbytné vyřídit si zde rezervaci a to s dostatečným předstihem, neboť kempy jsou velmi oblíbené, a tak zejména v hlavní sezóně bývají zpravidla plně obsazeny na několik měsíců dopředu! Jinou možností je pak využít kempy bez nutnosti rezervace, které fungují na principu „first come, first served“…což je obdoba našeho „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ (v tomto případě bydlí). Ubytování v kempech je zde mnohem více organizováno než jak tomu bývá v našich kempech, neboť jednotlivá místa jsou ohraničena a očíslována (takže si člověk rozhodně nemůže po příjezdu postavit stan kde se mu zlíbí). Čísla jednotlivých míst jsou společně se jmény, na něž je vedena rezervace, vyvěšena na tabuli umístěné při vjezdu do kempu. V tomto směru si neodpustím ještě jednu odbočku ke v Americe velmi oblíbenému dopravnímu prostředku tzv. RV (Recreational Vehicle), neboť jeden z takových „vehiklů“ zakotvil druhý den hned vedle nás. Vozidlo má rozměry regulérního autobusu (vedle něhož působí naše autíčko mírně řečeno komicky). Kdo by navíc očekával, že posádku takového vozidla bude tvořit přinejmenším velmi rozvětvená rodina, ten bude překvapen dvojnásobně. Celé toto monstrum totiž ve skutečnosti obývají pouze dvě dámy vyššího věku, které si sem vyrazily na dovolenou. Jak záhy vyzvídáme, vnitřek vozidla je vybaven kuchyní, obývákem, ložnicí a dokonce i sprchou a vlastním sociálním zařízením. Chtělo by se proto říct, že se jedná o jakési 2 + 1 na kolečkách. Když ony dvě dámy zjišťují, že veškeré naše vybavení tvoří jeden malý stan, kartušový plynový vařič a tři batohy, hodnotí to slovy: „Oh…you are travelling very light!“. Díky navázaná družbě tak získáváme darem několik špalků dřeva na oheň. Spadaných suchých větví se sice v nedalekém lesíku nachází víc než dost, avšak podle návštěvního řádu je zakázáno (pod hrozbou poměrně vysoké pokuty) toto dřevo sbírat. Jedinou možností proto je koupit si v nedalekém obchodě bednu „oficiálního“ palivového dříví (otázkou ovšem je, zda je tento zákaz skutečně motivován ohleduplností k přírodě, či jde jen o lobby místních obchodníků, protože cena za bedýnku dříví není právě malá…).

Ačkoliv se národní park Yosemite rozkládá na ploše 3081 km², naprostá většina z téměř 3.5 milionu návštěvníků, kteří sem každoročně zavítají, zamíří pouze do oblasti označované jako Yosemite Valley, která ovšem představuje pouhé 1 % veškeré plochy parku. Svůj současný status toto území získalo již roku 1890, a jedná se tedy o vůbec druhý nejstarší národní park ve Spojených státech (po Yellowstone založeném roku 1872). Reliéf Yosemitského údolí byl zformován zaledněním, jenž zde proběhlo ve čtyřech po sobě jdoucích etapách, z nichž ta poslední skončila přibližně před 10 000 lety. Ledovce vymodelovaly dlouhá úzká údolí s prudkými úbočími a četnými skalními prahy, které dávají vzniknout celé řadě vodopádů.

První z významných vodopádů parku lze navštívit v těsném sousedství Yosemite Village, která tvoří jakýsi středobod civilizace v údolí, kde lze nalézt mimo jiné i několik obchodí s nezbytnými suvenýry a dalším zbožím. Lesní cesta k 97 metrů vysokému vodopádu Lower Yosemite Fall vede téměř po rovině a je dokonce upravena tak, aby po ní mohli projet i vozíčkáři. Říčka Yosemite Creek, která vodopád vytváří, je však v době naší návštěvy zcela vyschlá. Před námi se tak rozprostírá pouze suché kamenité koryto a skalní stěna, na které si vodopád můžeme pouze představovat. Od vodopádu lze pokračovat dál kolem proslulého horolezeckého tábořiště Camp 4, za nímž začíná strmá stezka stoupající po úbočí údolí až k vodopádu Upper Yosemite Fall, který je svou výškou 425 metrů nejvyšším vodopádem nejen v celém národním parku Yosemite, ale dokonce i na celém Severoamerickém kontinentu. Jak stoupáme výš a výš otevírají se nám stále hezčí a hezčí výhledy na Yosemitské údolí, kterému z našeho pohledu vévodí mohutný Half Dome. Po několika zákrutech cesty se před námi konečně otevírá pohled na vysokou skalní stěnu, kde by se normálně vodopád nacházel. Bohužel také v tomto případě z něj nezbylo vůbec nic. Cesta, která pokračuje až na samotnou hranu údolí, je v následujícím úseku ještě strmější než před tím, přičemž prochází kamenitou skalní rozsedlinou. Na horním konci pak vchází do lesa a mezi velkými kamennými bloky kličkuje až k hraně údolí právě v místech, kde přes ní za normálních okolností přepadají vody říčky Yosemite Creek, aby se za několik následujících okamžiků zřítily do hlubin. Současně se na tomto místě poprvé seznamujeme s typickými obyvateli místních lesů – veverkami, která se evidentně lidí moc nebojí. S těmito roztomilými (ale někdy pěkně vlezlými a otravnými) zvířátky se pak budeme potkávat prakticky po celou dobu našeho pobytu v Yosemitském parku.           

Hlavní tepnou Yosemitského parku je ovšem říčka Merced. Ranní úsvit dává okolní krajině přímo magickou atmosféru, kdy se temný les kombinuje s modrou oblohou a právě vycházejícím sluncem osvětlujícím vrcholky okolních skal, jenž dostávají překrásnou červeno-růžovou barvu. Jako první narazíme při cestě proti proudu říčky na vodopád Vernal Fall (97 m), který je jedním z mála vodopádů Yosemitského parku, jenž ani přes léto nevysychají. Cesta zde vede přímo po skalní stěně vodopádu a je jištěna kovovým zábradlím. Po překonání tohoto exponovanějšího úseku si pak můžeme odpočinout na březích malého jezírka Emerald Pool přímo nad vodopádem. Na nedalekém kameni opět poskakují zdejší veverky. Snažím se tedy pokud možno neslyšně přiblížit, abych si je mohl co nejlépe vyfotit. Záhy však zjišťuji, že žádná opatrnost není prakticky za potřebí, jelikož veverky se chovají naprosto opačně než by člověk u slušně vychovaného divokého zvířete čekal. Namísto toho, aby s pištěním utekly, jdou k člověku ještě blíž, začnou panáčkovat a předvádět „psí kusy“ jen aby vyžebraly něco k jídlu (krmení veverek ostatně jako všech dalších zvířat je ale v parku přísně zakázáno). A tak položit na zem byť jen pootevřený batoh a odejít o kousek dál znamená, že v něm budete mít vmžiku jednoho nebo i více nezvaných návštěvníků. V dalším úseku začíná být cesta stále strmější a strmější a za nedlouho nás přivádí k ještě většímu vodopádu Nevada Fall (181 m). Po závěrečném stoupání se dostáváme na další terénní stupeň, který je současně hranou stěny, z níž vodopád padá dolů do údolí.

Skutečnou dominantou Yosemitského údolí jsou ledovcem vymodelované ledovcové dómy, z nichž k nejznámějším patří již jednou zmíněný Half Dome, jenž je rovněž považován i za jakýsi neoficiální symbol celého Yosemitského parku. Vypíná se do výšky 1450 metrů nade dnem Yosemitského údolí a jeho vrchol byl dlouhou dobu považován za nedosažitelný, neboť se jedná o nejstrmější skalní útes Severní Ameriky dosahující maximálního sklonu 83°. První, komu se jej podařilo úspěšně zdolat, byl v roce 1875 George Anderson, který rovněž položil základ jištěné cesty, jenž je dnes známá jako Cable Route. Právě k jejímu počátku se pak lze dostat, pokračujeme-li dál po cestě, která nás zatím dovedla k vodopádu Nevada Fall. Kromě určité fyzické zdatnosti je ke zdolání vrcholu zapotřebí povolení („permit“) vydaný správnou národního parku. O toto povolení je potřeba žádat s poměrně velkým předstihem, neboť počet permitů vydaných pro určitý den je omezen. O tom, kdo jej nakonec získá, pak rozhoduje los. Pokus o výstup bez povolení může být údajně trestán pokutou až 5000 USD nebo 6 měsíci vězení! My samozřejmě žádné povolení nemáme, a tak zatímco já se rozhoduji pro sestup zpět do údolí, moji spolucestovatelé Zuzka s Lukášem se rozhodují pokračovat v další cestě s tím, že „to nějak dopadne“. Jak jsem se dozvěděl z později z vyprávění, štěstí se na oba usmálo právě v okamžiku, kdy se vyškrábali nahoru ke kontrolnímu stanovišti místních rangerů a jakýmsi zázrakem se ji podařilo získat dva permity přímo na místě. Jeden získali od člověka, který byl již příliš vysílen a nemohl pokračovat v dalším výstupu. Druhý pak dostali od jiného člověka, který měl povolení i pro svoji manželku, která ale nakonec výstup neabsolvovala. Později nás tento člověk navštívil přímo v kempu a doporučil nám další zajímavá místa v „okolí“ (ovšem v americkém pojetí).

Zatímco Zuzka s Lukášem stoupají na vrchol, já nejprve navštěvuji vyhlídku nad vodopádem Nevada Fall, odkud se otevírá krásný výhled nejen na samotný Half Dome, ale také i o něco menší Liberty Cap. Poté již sestupuji po tzv. John Muir Trail, což je stezka, která je na některých místech doslova vytesána do úbočí skalní stěny. Tato stezka se pak vrací k jezírku Emerald Pool, odkud pokračuji zpět podél vodopádu Vernal Fall. Pohled na vodopád je nyní jedním slovem okouzlující, neboť díky vhodnému postavení slunce se v jeho dolní části vytváří na zvířené vodní tříšti nádherná duha.

Kromě již zmíněného žulového dómu Half Dome je neméně známým útvarem Yosemitského národního parku útvar El Capitain, který je tvořen 900 metrů vysokou skalní stěnou (jenž je považována za jednu z nejvyšších stěn na světě). Podobně jako v případě Half Domu, i El Capitain byl dlouhou dobu považován za nepřekonatelnou překážku. Jeho stěna tak byla poprvé slezena teprve v roce 1958 Warrenem Hardingem. Dnes se jedná o velmi oblíbenou horolezeckou oblast, i když mně osobně připadá jakákoliv možnost překonání této monumentální stěny téměř zcela vyloučená, neboť stěna je téměř kolmá a navíc naprosto hladká (takže se po ní dokážeme vyškrábat ne víc než půl metru).

Nejpůsobivější výhledu na Yosemitské údolí se ovšem naskýtají z jiného téměř kolmého skalního útesu, kterým je Glacier Point. Na jeho vrchol se lze dostat buď pěšky ze dna údolí po 7 kilometrů dlouhé a závratně strmé stezce Four-Mile Trail anebo autem po silnici, jejíž délka činí téměř neuvěřitelných 50 kilometrů. Od parkoviště vede krátká cesta, na jejímž konci se nachází hlavní vyhlídková plošina, z níž se otevírá rozhled prakticky na celé Yosemite Valley. Kromě mohutného Half Domu jsou odtud z ptačí perspektivy vidět i oba vodopády na říčce Merced: Vernal Fall a Nevada Fall, stejně tak, jako je vidět i nás kemp Upper Pines, jenž se rozkládá přímo pod námi. Vyhlídka na Glacier Point je pak současně skvělým výchozím bodem ke zdolání dalšího skalního dómu – nedalekého Sentinel Dome.      

Opouštíme Yosemitské údolí a pomalu stoupáme vzhůru po křivolaké Tioga Road, která nás záhy dovede do oblasti označované jako Upper Yosemites. Zdejší krajina má charakter horská plošiny hýřící všemi možnými barvami nad níž se ze všech stran zdvíhají k syté modré obloze šedavé žulové bloky. Téměř ve středu této oblasti se pak nachází jezero Tenya Lake, jehož okolí mi svým charakterem tak trochu připomíná Šumavu. O pár chvil později již překonáváme vysoko položený průsmyk Tioga Pass (3031 m n. m.), který je současně naším posledním rozloučením s Yosemite.