Slunce pomalu ale jistě mizí za severozápadním obzorem a o několik málo chvil později dostává obloha nad prosklenou odletovou halou pražského letiště zlatožlutý nádech červencového soumraku. O dalších pár chvil později se naše letadlo odlepuje od rozjezdové dráhy a záhy již míří na severozápad. Obloha dostává tmavě modrou barvu a již jen západní obzor je lemován úzkým proužkem večerních červánků. Člověk by tedy čekal, že brzy pohasnou i tito poslední svědkové právě uplynulého dne a nad našimi hlavami se rozprostře temná noc. Avšak co to? Soumrak jako by se náhle zastavil a obloha začíná znovu světlat. Namísto indigově modré je nebe nad námi opět zbarveno žluto-červenými červánky, tak, jak tomu bylo přibližně před dvěma hodinami v době našeho odletu z Prahy. Co je to ale za zvláštní rozbřesk na západě? Podle displeje na palubě letadla se nacházíme již jen kousek od jihovýchodního pobřeží Islandu, když tu náhle probleskne okénkem jasný záblesk slunečních paprsků. Po chvíli již zpoza severního obzoru pomalu ale jistě začíná vystupovat rudý sluneční kotouč. Je kolem půl jedné v noci našeho času.

Zatímco po většinu cesty byla obloha prakticky bez mráčku, již z dálky vidíme, že prakticky celý Island je uryt pod souvislou vrstvou nízké oblačnosti. O pár minut později se tak loučíme s půlnočním sluncem a mizíme v šedavém mléce, abychom záhy na to přistáli na letišti v Keflavíku. Počasí venku je na první pohled nepříliš přívětivé. Zatímco v Praze byl krásný letní den, kdy teplota vzduchu dosahovala kolem 36 °C, zde nás vítá 8 °C a lezavě vlhké sychravo podtržené občasnými poryvy studeného větru. Zachumlaný do nepromokavé softshellové bundy si tak v duchu říkám „kam jsem se to proboha zase vypravil“…

Jelikož je v tuto noční hodinu letiště zcela prázdné, netrvá vyzvednutí zavazadel příliš dlouhou dobu, a my tak záhy míříme na místo našeho prvního ubytování, nacházejícího se prakticky hned za branami keflavíckého letiště. To je samo o sobě jistým specifikem, neboť se jedná o hlavní vstupní bránu do celého Islandu. Nachází se na nejzazší výspě poloostrova Reykjanes, asi 50 kilometrů západně od hlavního města Islandu – Reykjavíku – který své vlastní mezinárodní letiště překvapivě nemá. Historie keflavíckého letiště sahá do 40. let 20. století (konkrétně do roku 1942), kdy bylo založeno armádou Spojených států amerických společně s vojenskou základnou sloužící jako opěrný bod v boji proti ponorkám nacistického Německa. Vojenská posádka NATO zde pak byla přítomna po dobu celé studené války a teprve po pádu Sovětského svazu začaly probíhat úvahy o potřebnosti zdejší základy. Ta byla nakonec definitivně zrušena a uzavřena v roce 2006.

Naše první noc na Islandu byla vskutku jen velmi krátká, neboť vzhledem k poměrně nabitému programu, který máme před sebou, vyrážíme na další cestu již brzy ráno. Přestože sychravé počasí, jenž panovalo v době našeho příletu, se poněkud umoudřilo, působí okolní krajina pokrytá šedohnědými kusy ztuhlé lávy porostlými tu a tam trsy lišejníků nepřívětivým a pustým dojmem. Po hlavní silnici projíždíme napříč celým poloostrovem Reykjanes a záhy se již blížíme k hlavnímu městu Islandu Reykjavíku, který o pár chvil později dokonce vidíme v dálce na konci zálivu.

Prohlídku islandské metropole si ovšem necháme až na pozdější dobu a namísto toho budeme proto pokračovat přibližně 40 kilometrů dál na severozápad na místo zvané Þingvellir („sněmovní louka“), kde byl roku 930 založen a dlouhou dobu se nacházel vůbec nejstarší parlament na světě Althing (rovnou dodejme, ž toto označení nese islandský parlament dodnes). V době založení Althingu byl ostrov osídlen několika rody, avšak žádný z nich nebyl natolik mocný, aby si dokázal podrobit všechny ostatní. Kromě toho zde hrála roli skutečnost, že značná část zdejších obyvatel uprchla z Norska před hrůzovládou zdejšího krále Olafa Trygvasona, a ve své nové vlasti již nad sebou žádného krále mít nechtěli. A tak došlo k tomu, že se zástupci (goði) jednotlivých rodů začali scházet na pravidelných zasedáních, kde přijímali pravidla, jimiž se pak řídil život na celém ostrově. Tato pravidla, či chceme-li zákony, zpočátku neměly písemnou formu a uchovávaly se pouze ústně.    K tomu byla zřízena funkce „zákonopravce“ (lögsögumaður), jehož povinností bylo si jednotlivá rozhodnutí pamatovat a následně pak poskytovat jejich výklad. Ve své původní podobě fungoval Althing do roku 1271, kdy se Island stal součástí norského království. Poté byla funkce parlamentu omezena tak, že přijatá rozhodnutí byla podmíněna souhlasem norského krále, který ovšem směl současně vyhlašovat své zákony bez ohledu na Islanďany. Ke zrušení zákonodárné funkce Althingu pak došlo v okamžiku připojení Norska (i s Islandem) k Dánsku v roce 1397. Od té doby vykonával Althing pouze soudní funkci. K obnovení (byť zpočátku spíše formálnímu) islandského parlamentu došlo v roce 1843, avšak v té době již sídlil v nové budově v Reykjavíku. Dodejme, že dnes má islandský parlament 63 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let.

Místo původního islandského parlamentu se rozkládá uvnitř riftového údolí nedaleko jezera Þingvallavatn, kudy probíhá geologická hranice mezi Evropou a Severní Amerikou. Jakýmsi pomyslným středobodem tohoto místa, jenž je pro všechny Islanďany doslova posvátné, je skalisko Lögberg, z jehož vrcholy byly zákonopravci vyhlašovány přijaté zákony. Dne připomíná význam tohoto místa žerď s islandskou státní vlajkou. Od skaliska lze sejít k říčce Öxará, na jejímž druhém břehu stojí malý kostelík Þingvallakirkja. V jeho těsné blízkosti se pak nachází kruhovitá vyvýšená plocha Þjóðargrafreiturinn sloužící k věčnému odpočinku významných islandských osobností. Jedná se tedy o cosi na způsob našeho Slavína. Riftovým údolím je pak možné pokračovat ještě o něco dále až k vodopádu Öxarafoss, který přepadá přes ostrou skalní hranu údolí, odkud říčka odtéká až do již zmíněného jezera Þingvallavatn. Dodejme ještě, že prostor, v němž se kdysi scházel islandský parlament, byl i se svým okolím v roce 1930 (tedy u příležitosti 1000. výročí založení Althingu) vyhlášen národním parkem a od roku 2004 je zapsán na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Také další místo, které v rámci naší cesty po západní části Islandu navštívíme, je silně spjato s islandskou historií. Tímto místem je Skálholt. Dnes zde nenajdeme prakticky nic, kromě velké moderní katedrály. V minulosti se však jednalo o jedno z nejvýznamnějších kulturních a politických center celého ostrova, neboť zde od roku 1056 sídlil jeden (z celkem dvou) islandských biskupů. V souvislostí s tím zde také vznikla i první islandská škola. Úřad biskupa se přitom na Islandu dědil z otce na syna a zajišťoval svému držiteli značný vliv moc a bohatství. Zlom ve vývoji zdejšího biskupství znamenal až rok 1550, kdy byl poslední katolický biskup Jón Arason i se svými syny na Skálholtu popraven a země se pak přiklonila k luteránskému vyznání. Rozkvět Skálholtu utnulo až mohutné zemětřesení v roce 1783, které zničilo většinu města i původní katedrálu. Moderní katedrála Skálholtsdómkirkja, která zde stojí dnes, byla vystavěna v letech 1956 – 1963 (tj. k 900. výročí založení místního biskupství). Se Skálholtem se pojí i tzv. „skálholtská mapa“, kterou sestavil v 16. století místní učitel Sigurður Stefánsson jenž studoval v té době dostupné dokumenty popisující nově objevené oblasti v západním Atlantiku. Právě zde pak byl zaznamenán objev země pojmenované jako „Vinland“, jejíž poloha (pravděpodobně) odpovídá pobřeží Severní Ameriky (Newfounlandu), která tak byla pro Evropu objevena skoro 500 let před Kolumbem, avšak následně opět zapomenuta.

Od Skálholtské katedrály se otevírá pěkný výhled na mohutný sopečný kužel sopky Hekla (1488 m n. m.) nacházející se asi 40 kilometrů na východ odtud. Hekla je jednou z nejznámějších a současně i nejaktivnějších islandských sopek ležící na jižním okraji východní větve Středoatlantského riftu. Jméno tohoto vulkánu znamená údajně „plášť“, což zřejmě souvisí s příkrovem oblačnosti, jenž její vrchol zpravidla zahaluje. Ve středověku byla sopka Islanďany považována za bránu do pekel. Od doby trvalého osídlení Islandu (tj. od 9. století) bylo zaznamenáno více než 20 erupcí, z nichž vůbec první se odehrála v roce 1104. Časté erupce sopky pokryly v průběhu staletí okolí silnými vrstvami tefry. Prvními lidmi, kterým se podařilo stanout na vrcholu této hory, byli Eggert Olafsson a Bjarni Palsson v roce 1750. I dnes je Hekla Islanďany považována za jednu z nejnebezpečnějších sopek na ostrově neboť její magmatický krb se nachází ve značné hloubce, díky čemuž je možné případnou erupci detekovat pouze přibližně 30 minut předem. Sopka navíc od 70. let 20. století vybuchovala v pravidelném desetiletém intervalu (1970, 1980, 1991, 2000). K poslední erupci došlo v roce 2000, a je tedy možné, že k další dojde ve velmi blízké budoucnosti. V kombinaci s tím, že erupce sopky přicházejí prakticky naprosto bez varování, se proto v současné době příliš nedoporučuje podnikat výstupy na vrchol Hekly.

Ze Skálhotlu míříme na severovýchod proti proudu mohutné řeky Hvítá. Naší další zastávkou je vodopád Gullfoss (Zlatý vodopád), jenž získal své jméno snad podle zlatavého zbarvení, které získává v záři zapadajícího slunce. Avšak i přes den působí tento mohutný nařasený závoj naprosto mimořádným dojmem, který jen podtrhuje duha tvořící se ve zvířené vodní tříšti. Kvůli ní je při sestupu do blízkosti vodopádu určitě dobré nezapomenout na pláštěnku nebo alespoň na nepromokavou bundu, neboť vodní tříšť je schopná vmžiku promočit člověka až na kůži. Vodopád je rozdělen do dvou částí, přičemž první z nich má výšku 11 metrů, zatímco druhá (a mnohem mohutnější) padá do hloubky 22 metrů. Tok řeky se pod vodopádem prudce stáčí téměř o 90° a dále pokračuje úzkou skalnatou soutěskou. U cesty vedoucí od nedalekého parkoviště k vodopádu stojí kamenný pomník s vyobrazeným reliéfem ženské hlavy. Tento pomník zde byl vztyčen k připomenutí památky Sigríđur Tómasdóttir – dcery někdejšího majitele pozemku, na němž se vodopád nachází. Ten se rozhodl pozemek i s vodopádem prodat zahraničním investorům, kteří zde hodlali vodní živel zkrotit a využít pro výrobu elektřiny. Vodopády by však stavbou elektrárny zanikly. S tím se ovšem Sigríđur nechtěla smířit a prohlásila, že pokud se tak stane, skočí do jejich toku. Pozemek následně odkoupila islandská vláda, která jej následně prohlásila národním parkem a majetkem všeho islandského lidu. Legenda o nekompromisním postoji Sigríđur sice dodnes může budit značné sympatie, avšak skutečnost byla taková, že projekt výstavby elektrárny ztroskotal na nedostatku finančních prostředků investorů.

Pouhých 10 kilometrů od vodopádu Gullfoss se nachází údolí Haukadalur, které je místem hojného výskytu jednoho z nejzajímavějších islandských přírodních fenoménů – gejzírů. Právě zde také nalezneme Geysir, jenž dal tomuto úkazu jméno, neboť se jednalo o vůbec první případ, který byl popsán v písemných záznamech (první zmínka o Geysiru je datována do roku 1294). Jeho vznik souvisí s vulkanickou činností, kdy voda proniká puklinami do hloubky až dvou kilometrů, kde se dostává do kontaktu se žhavými vulkanickými horninami. V důsledku toho se voda bleskově mění páru, jejíž tlak začne zbývající horkou vodu vytlačovat zpátky k povrchu. Typická erupce gejzíru pak představuje explozivní vyvržení sloupce vody a páry a to mnohdy do značné výšky nad povrch. Podle výsledků geologického průzkumu je Geysir aktivní po dobu asi 10 000 let. Neobvyklý přírodní úkaz se stal středem pozornosti vědců už v průběhu 18. století. V roce 1845 byla zaznamenána jeho vůbec největší erupce, kdy vyvržený vodní sloupec dosahoval výšky 170 metrů. O rok později byl zkoumán německým chemikem Robertem Bunsenem (1811 – 1899), který jako první správně vysvětlil způsob vzniku tohoto úkazu. Geysir byl vždy znám tím, že se u něj střídala období aktivity s obdobími klidu, přičemž aktivita gejzíru souvisela se zemětřeseními. V roce 1910 byla frekvence erupcí Geysiru kolem 10 minut, o pět let později to již bylo 6 hodin a o další rok později činnost gejzíru ustala úplně. V roce 1935 byl prokopán umělý kanál, díky čemuž se činnost opět obnovila, avšak pouze na krátko, neboť kanál se záhy zanesl a erupce opět ustaly. Poslední významné období aktivity Geysiru nastalo po zemětřesení v roce 2000, kdy byla voda vyvrhována do výška 122 metrů. Od té doby je Geysir považován za spící, a tak se naprostá většina návštěvníků musí spokojit s projevy menšího „bratříčka“ ležícího opodál.

Tímto menším bratříčkem je Strokkur. Jeho jméno znamená v islandštině „konev“ a přestože je menší než nedaleký Geysir, je současně mnohem aktivnější. Erupce tohoto gejzíru nastávají pravidelně v intervalu kolem 8 minut a dosahují výšky kolem 20 metrů. Celá událost začíná tím, že voda v zřídle dvakrát „probublá“ aby pak nastala hlavní část erupce. Při jejím sledování je dobré dávat pozor na to, kam voda vyvržená erupcí následně dopadá. Při nepozornosti tu totiž může člověk velmi snadno zažít vskutku horkou sprchu. Činnost Strokkuru byla poprvé popsána v roce 1789. Aktivita gejzíru pak dosahovala svého vrcholu v průběhu 19. století, kdy erupce dosahovaly výšky kolem 60 metrů. Později v důsledku zemětřesení činnost Strokkuru ustala, neboť došlo k zablokování přívodu vody do zřídla. V roce 1963 byl tento průchod vyčištěn a podobně jako v případě sousedního Geysiru byl i zde provrtán umělý tunel, jenž měl zásobovat zřídlo horkou vodou z podzemí. Díky tomu byla aktivita gejzíru obnovena – a tak je tomu dodnes.

V okolí je pak možné najít asi 30 dalších gejzírů, fumarol a bahenních sopek, z nichž lze jmenovat například Litli Geysir („Malý gejzír“) anebo termální jezírko Blesi, nacházející se ve svahu nad oběma hlavními gejzíry. Ve skutečnosti se jedná o dvojici jezírek, z nichž jižní je velmi hluboké s čistou, bezbarvou vodou. Naopak severní jezírko je napájeno vodou, které sem přetéká z jižního jezírka. Proto je chladnější a díky rozpuštěným silikátům je její barva azurově modrá.

Z vnitrozemí se vracíme opět zpátky k západnímu pobřeží Islandu, podél něhož pak pokračujeme dále na sever. Podmořským tunelem (jehož délka je téměř 6 kilometrů) překonáváme Velrybí fjord (Hvalfjörður), který bylo až do roku 1998 (kdy byl tunel otevřen) nutné zdlouhavě objíždět. O chvíli později přijíždíme k dalšímu fjordu, jenž je tentokráte přemostěn klasickým mostem. Na jeho druhé straně se pak nachází i náš definitivní cíl pro dnešní den – městečko Borgarnes. Přestože je již kolem deváté hodiny večerní, slunce stále svítí vysoko nad obzorem, a nic tak nenasvědčuje tomu, že by měla pomalu přijít noc. Proto není vůbec špatným nápadem zakončit dnešní dlouhý den v městském termálním koupališti, skládajícím se z několika bazénků, v nichž voda dosahuje vskutku velmi příjemné teploty 38° C. Teprve v půl dvanáctá se slunce začíná nejistě sklánět k severozápadnímu obzoru, a nebe nad námi tak konečně dostává zlatočervenou barvu večerního soumraku. Večerní soumrak dává horám v okolí úplně jinou atmosféru, než kterou zde lze zažít ve dne a proto vyrážím na vrchol nedalekého kopce, odkud je možné sledovat hřeben pohoří tvořícího osu poloostrova Snæfellsnes, jenž odtud vybíhá daleko na západ do Atlantského oceánu. Na stejné místo se pak vypravuji ještě asi o hodinu později (tedy v půl jedné), v době, kdy je slunce v tzv. dolní kulminaci (tedy v nejnižším bodě své denní dráhy). Přestože je slunce již pod obzorem, rozhodně není tma. Obloha má stále onu sytou žlutočervenou barvu, která ještě více zvýrazňuje pohled na daleké horské pásmo. Větší tma však již nebude.  Jelikož se většina Islandu nachází pod úrovní polárního kruhu, nenastává zde tzv. polární den, kdy slunce po celých 24 hodin nezapadne pod obzor. K tomu dochází jen v úplně nejsevernějších částech islandského území a to jen po dobu několika dní v okolí letního slunovratu (konkrétně mezi 17. a 25. červnem). Nyní na počátku července slunce zapadá pod obzor přibližně na dvě hodiny. V tomto ohledu je ovšem nutné podotknout, že opačný extrém nastává v zimě, kdy v době kolem zimního slunovratu naopak slunce vychází nad obzor na pouhé dvě hodiny a po celý zbytek dne (tedy 22 hodin) zde panuje noc.

Jasné počasí, které se nad zdejší krajinou rozhostilo během včerejšího večera, vydrželo až do rána, a tak záhy poté, co opustíme Velrybí fjord, máme možnost sledovat panorama s ikonickou sopkou Snæfells vypínající se do výšky 1446 m n. m. v nejzápadnější výspě již jednou zmíněného poloostrova  Snæfellsnes. Vulkán vznikl v době před 700 000 lety a k poslední erupci tu došlo kolem roku 200 n. l. Dnes je sopka považována za vyhaslou. Do všeobecného povědomí ale vstoupila především díky románu Julese Verna, neboť právě v jejím kráteru měla začínat „cesta do středu Země“.

Podél severního pobřeží fjordu se dostáváme až na začátek stezky vedoucí k jednomu z nejvyšších vodopádů na Islandu – Glymuru. Cesta nejprve začíná pozvolným sestupem k okraji kaňonu říčky Botnsá, jenž vytéká z nedalekého jezera Hvalsvatn ležícího výše v horách. Sestup na dno kaňonu k říčce vede skrze zajímavou lávovou jeskyni. Následně je říčku překonat a dostat se tak na její druhý břeh, k čemuž slouží povalený kmen stromu zajištěný fixním lanem. V dalším úseku začíná stezka prudce stoupat svahem na levém břehu říčky, odkud se záhy začínají postupně otevírat překrásné výhledy na celý kaňon. Samotný vodopád Glymur je však velmi dobře ukrytý a pohled na něj se proto naskýtá jen z několika málo vyhlídkových míst. Svou výškou 198 metrů zaujímá Glymur mezi islandskými vodopády 2. místo. Na tuto pozici byl ovšem odsunut teprve v roce 2011, kdy byl objeven vodopád Morsárfoss o výšce 240 metrů nacházející se na okraji největšího islandského ledovce Vatnajökull. Nad horní hranou vodopádu se je potřeba vrátit zpět na pravý břeh řeky. Protože zde ale není žádný most ani lávka, je nutné říčku přebrodit. Přestože vodopád působí na první pohled vskutku impozantním dojmem, stav vody v korytě není naštěstí příliš vysoký, a tak jeho překonání nečiní žádné větší potíže. Hodí se však mít s sebou v batohu alespoň malý ručník na osušení (a zahřátí) mokrých nohou. Po proudu říčky začínáme sestupovat zpět do míst, kde jsme túru ráno zahájili. Vodopád z této strany prakticky není vidět (respektive vidět je jen jeho úplně nejvyšší partie), zato se odtud otevírají krásné výhledy daleko do krajiny.

Vydáme-li se od Velrybího fjordu přibližně 60 kilometrů dále na sever, dorazíme do městečka (či ve skutečnosti malé osady) Reykholt. Dne zde žije pouze kolem 60 obyvatel, avšak ve středověku se jednalo o jedno z nejvýznamnějších center kultury a vzdělanosti. Reykholt byl také sídlem jedné z nejvýznamnějších postav islandské historie Snorri Sturlusona (1179 – 1241), básníka, politika a zákonopravce, kterého zde dodnes připomíná socha norského sochaře Gustava Vigelanda. Kousek pod zdejším kostelem lze nalézt tzv. Snorriho bazének (Snorralaug), což je lázeň vyskládaná z kamenů napájená horkým termálním pramenem, kterou Snorri Sturlusson používal k odpočinku a přijímání návštěv. Tato lázeň byla spojena se Snorriho tvrzí podzemní chodbou, jejíž ústí je zde dodnes vidět. Chodba je ovšem po pár metrech zavalena. Také v místech, kde kdysi stávala Snorriho, tvrz dnes nenajdeme prakticky nic kromě informační tabule.

Z Reykholtu pokračujeme k řece Hvítá, kterou jsme v rámci naší cesty již jednou navštívili. Podél jejího toku se postupně dostáváme až k vodopádu Hraunfossar, který sice nevyniká nijak zázračnou výškou, avšak je zajímavý tím, že voda vytékající z druhého největšího islandského ledovce Langjökull zde podtéká lávové pole vzniklé při erupci nedaleké sopky a vtéká do řeky Hvítá 900 metrů dlouhou soustavou neobvykle tvarovaných kaskád. O něco výše proti proudu je pak možné další vodopád – Barnfossar – ležící přímo na hlavním toku řeky. Název tohoto vodopádu („Dětský vodopád“) údajně souvisí s tragédií, která se zde v minulosti odehrála. Tok řeky byl v těchto místech překlenut skalním mostem. Dvě děti z nedaleké farmy se snažily řeku přes tento přírodní most překonat, avšak obě zahynuly po pádu do divokého vodního koryta.

Na opačnou stranu, asi 5 kilometrů za Reykholtem po proudu řeky Hvítá, je možné přímo u silnice narazit na poměrně výraznou struskovou kupu, na jejímž úpatí je možné pozorovat vroucí vodu doslova se deroucí z nitra Země k povrchu. Toto místo, známé jako Deildartunguhver, je považováno za nejvydatnější termální pramen Evropy. Množství vody, jenž zde tryská k povrchu, je skutečně impozantní, neboť udávaná vydatnost pramene činí 180 litrů vody (jejíž teplota dosahuje 97 °C) za sekundu. Protože tak obrovské množství horké vody vyvěrající na povrch nemohlo být ponecháno jen tak bez užitku, je pramen využíván k vytápění měst Borgarnes a Akranes pomocí 34 respektive 64 kilometrů dlouhých teplovodů.