Ze západního pobřeží pokračujeme po slavné „Ring-road“ dále na sever. Tato silnice (v islandštině označovaná jako Hringvegur) obepíná při celkové délce 1339 kilometrů celý ostrov kolem dokola, a umožňuje tak poměrně snadno navštívit většinu zdejších přírodních zajímavostí. Na rozdíl od většiny silnic ve vnitrozemí Islandu (které jsou často nezpevněné a jízda po nich se doporučuje pouze s vozidly s náhonem všech kol) je „islandský okruh“ po celé své délce sjízdný i běžnými auty. Výstavba okruhu byla dokončena v roce 1974 u příležitosti 1000. výročí osídlení ostrova.
Naší první zastávkou nacházející se přibližně 30 kilometrů severně od Borgarnes je městečko Bifröst, které má sice jen 250 stálých obyvatel, avšak nachází se zde univerzitní kampus poskytující zázemí pro přibližně 600 studentů. Naším cílem však není zdejší univerzita, ale trojice vulkanických kuželů vypínajících se hned za městem. Všechny vznikly v průběhu explozivní sopečné erupce, jenž se v těchto místech odehrála před přibližně 3000 lety. Od té doby se ale zdejší sopka už k životu nikdy více neprobudila. Nejvyšší ze zdejších kuželů nese jméno Grábrók („Šedé kalhoty“) a jeho vrchol, nacházející se ve výšce 170 metrů, je poměrně snadno dostupný pomocí soustavy schůdků a dřevěných chodníčků.
Z vyhlídkového „ochozu“, pomocí kterého lze kráter na vrcholu obejít libovolně kolem dokola, se otevírá pohled na dva sousední vulkanické kužely: Rauðbrók („Červené kalhoty“) a Litla-Grábrók („Malé šedé kalhoty“), který však v minulosti z větší části padl za oběť těžby sopečné strusky. Na úpatí je pak možné pozorovat dvojici ohrádek pečlivě vyskládaných ze sopečných balvanů. Tyto „sčítárny ovcí“ zde sloužily po mnoho staletí a jejich modernější verze je možné najít roztroušené po celém Islandu. Ovce chované na Islandu se totiž po většinu roku volně pásly v krajině. Teprve s nacházejícím podzimem je obyvatelé vesnic kolektivně sehnali do „sčítárny“ (podobné té, kterou můžeme vidět například zde), kde si mezi sebe jednotlivé kusy rozdělili (majitelé si svoje ovce označovali různými značkami).
Po další přibližně půl druhé hodině jízdy se ocitáme v osadě Þingeyrar ležící již velmi blízko severního pobřeží ostrova. Okolní krajina vyvolává dojem severské pustiny pravém slova smyslu, neboť kam až oko dohlédne, nachází se pouze řídké porosty trávy a lišejníků střídající se s holými skálami tyčícími se nad zálivem. Při pohledu na tuto scenérii by se člověku ani nechtělo věřit, že v minulosti byla tato osada jedním z nejvýznamnějších center vzdělanosti a kultury. Obyvatelé tohoto pustého kouta se věnovali především lovu tuleňů a lososů při ústí řek do Grónského moře. V roce 1133 zde byl vysvěcen benediktinský klášter (Þingeyraklaustur), při němž byl založen i kostel Þingeyrakirkja. Význam kláštera spočíval zejména v jeho knihovně, v jejíchž zdech bylo uchováváno značné množství spisů obsahujících staré islandské ságy (z nichž mnoho bylo vytvořeno právě zdejšími mnichy). První krušná rána dopadla na zdejší klášter v roce 1402, kdy zdejší mnichy téměř do posledního vyhubila epidemie moru. Činnost kláštera však byla po nějaké době opět obnovena a pokračovala až do roku 1551, kdy byl klášter v důsledku odklonu od katolictví oficiálně zrušen. Mnichům však bylo dovoleno zůstat, i když již nesměli do řádu přijímat další novice, čímž klášter postupem času zanikl. Dnes zde po něm nenajdeme ani stopy, a také kostel, který zde dnes stojí je mnohem pozdějšího data. Byl vybudován na místě původního kostela z iniciativy člena islandského parlamentu Ásgeira Einarssona v letech 1864 – 1877. Stavební materiál na jeho stavbu byl těžen v oblasti útesů Nesbjörg, odkud byly jednotlivé kamenné bloky přemísťovány na saních po 8 kilometrů dlouhé stezce vedoucí částečně i přes hladinu zamrzlého jezera Hop. V interiéru kostela lze najít několik předmětů přenesených sem z původního kostela (např. křtitelnici). Zajímavou částí zdejší výzdoby je zábradlí kostelního kúru, na kterém se nachází vyřezávané sochy Ježíce Krista a apoštolů. Strop představuje vyobrazení hvězdné oblohy odkazující na Boží slib Abrahámovi (hvězd na zdejším stropě je údajně přesně 1000).
Silnice „ring-road“ se v této části začíná stáčet směrem k východu a zakrátko nás přivede do městečka Skagafjörður. V něm sice není nic moc zajímavého, a tak bych se na tomto místě rád zmínil o jedné zajímavosti, kterou jsem si uvědomil po prvních pár dnech pobytu na Islandu. Při procházkách ulicemi evropských měst a městeček je člověk zvyklý potkávat další lidi. Zde na Islandu je tomu ale jinak. Ačkoliv je téměř pravé poledne, v ulicích tohoto zvláštního města není nikde ani živáčka.
Proto se záhy vydáme od pobřeží Grónského moře zpět do vnitrozemí, kde přibližně 15 kilometrů na jih od města nachází skanzen Glaumbær, kde si je možné prohlédnout typické ukázky tradiční islandské drnové architektury. Název této stavební techniky je celkem nepřekvapivě odvozen od hlavního materiálu používaného při stavbách domů. Po trvalém osídlení Islandu v 9. století byly během pouhých 100 let zlikvidovány prakticky veškeré zdejší lesy, které se navíc díky nepříznivému severskému klimatu a častým sopečným erupcím již nikdy neobnovily. Dřevo bylo proto na Islandu extrémně vzácné a jeho prakticky jediným zdrojem bylo moře, jenž tu a tam na břeh vyplavilo pár kmenů. Také kameny nebyly pro stavbu domů vhodné, neboť sopečné horniny se zpravidla velmi rychle začaly drolit. A tak prakticky jediným materiálem, kterého bylo všude dost, byly travní drny, jenž proto tvořily základ islandské architektury až do 20. století, kdy byly nahrazeny železobetonem. Na příkladech zdejších drnových domů si je možné názorně prohlédnout způsob, jakým byly k sobě jednotlivé drny sesazovány (tento princip připomíná rybí kostru). Drny poskytovaly velmi dobrou tepelnou izolaci, což bylo v případě islandských zim velmi důležité. Stejně jako v případě stěn, byly drny používány i jako střešní krytina. Zde bylo důležité především to, aby měla střecha správný sklon. Pokud by byl totiž sklon střechy příliš malý, voda by po ní nestékala dostatečně rychle a prosakovala by do budovy. Naopak pokud by byl sklon střechy příliš velký, voda by odtékala příliš rychle, díky čemuž by drny vysychaly, rozpraskaly a následně by do budovy začalo zatékat. Základem islandské lidové architektury jsou tzv. vikingské dlouhé domy, které byly na Islandu budovány od samého počátku zdejšího osídlení. Později byly stavby mnohem rozsáhlejší a sofistikovanější, přičemž se většinou jednalo o systém několika budov navzájem propojených krytou chodbou. Statek Glaumbær byl údajně založen již v 11. století grónskými kolonisty, kteří se vrátili z Vinlandu. Budovy, které je možné v rámci skanzenu navštívit dnes, vznikaly postupně v průběhu 18. a 19. století (nejstarší část statku byla založeno v roce 1785). Statek obývalo až 24 osob, přičemž 22 z nich (tedy všichni kromě „pána a paní domu“) sdílelo jednu společnou obytnou místnost. V této místnosti se pak nacházelo pouze 11 postelí, takže o každou postel se museli dělit dva lidé (v tomto ohledu mi na mysl přišel režim panující na ponorkách, kdy se o jeden kavalec také dělí 2-3 námořníci). Takto stísněné a přeplněné podmínky by zcela nepochybně dříve či později vyústili v projevy „ponorkové nemoci“, a proto zde musela fungovat určitá nepsaná pravidla. Jedno z nich například řešilo problém naprosto nulového soukromí, kdy cokoliv bylo ukryto pod polštářem, bylo ve stejném bezpečí, jako kdyby to bylo uzamčené v trezoru. Ačkoliv se to zdá téměř neuvěřitelné, statek byl osídlen až do roku 1947, kdy se odtud odstěhovala poslední rodina a o rok později byly budovy prohlášeny za národní památku. Vznik muzea lidových staveb pak bylo umožněno především díky finančnímu daru Angličana Marka Watsona. Areál byl veřejnosti zpřístupněn poprvé v roce 1952.
Od zálivu Skagafjörður silnice stoupá napříč horským pásmem, kde současně leží i její nejvýše položený bod. Po překonání průsmyku začíná opět klesat směrem k moři, kde v závěru fjordu Eyjafjörður leží největší město severního Islandu Akureyri. Jeho okolí bylo osídleno již v průběhu 9. století během vbec prvních výprav ze Skandinávie na Island. Zdejší osídlení ale nemělo trvalý charakter. V 17. století se toto místo stalo základnou pro dánské obchodníky – i oni zde však přebývali jen přes léto a na zimu se vraceli do své domoviny. Ke skutečně trvalému osídlení došlo až na konci 18. století, kdy byl zdejší osadě v roce 1783 udělen status města. Počet obyvatel se však ani tak nijak závratně nezvyšoval, a tak tomu bylo prakticky až do období druhé světové války, kdy zde byla vybudována důležitá vojenská základna Spojenců. Dnes je Akureyri domovem pro přibližně 19 000 obyvatel. Tímto počtem se tak jedná o páté největší město Islandu. Středobodem centra města je bezpochyby kostel Akureyrarkirkja, který se tyčí na vršku nad městskou radnicí. Kostel byl vybudován podle návrhu islandského „státního architekta“ Guðjóna Samúelssona (1887 – 1950) a jeho stavba byla dokončena v roce 1940.
Dalším zajímavým místem, které ve městě rozhodně stojí za návštěvu, je zdejší botanická zahrada Lystigarður Akureyrar, jenž se pyšní titulem „nejsevernější botanická zahrada světa“. Zahrada byla založeno v roce 1957, i když již od roku 1912 se zde nacházel veřejný park. Cílem zahrady bylo představit veřejnosti co nejvíce druhů rostlin, které jsou schopné přežít v extrémních islandských podmínkách. Většina pěstovaných rostlin tak pochází buď z arktických oblastí Skandinávie, Grónska a Kanady, nebo se jedná o druhy pocházející z vysokohorských podmínek – většinou z Alp, ale také například z Nového Zélandu či jihoamerických And. Jednou z takových ukázek jsou překrásně kvetoucí modré máky (Meconopsis Betonicifolia), pocházející původně z Himalájí. Tento druh máku vyžaduje chladné klima, a proto nemá smysl se snažit o jeho pěstování jinde, neboť údajně stačí teploty nad 20 °C po dobu více než dvou dnů a rostliny hynou. Jiná z částí botanické zahrady je pak věnována výhradně islandské flóře.
