Mechov – Plavební kanál – Zelenohorské chalupy – Vaňkova cesta – Za Oblíkem – Oblík – Tmavý potok – Javoří pila – Pod Oblíkem – Hakešická cesta – Pod Kostelním vrchem – Hauswaldská kaple – Plavební kanál – Mechov (17 km, 5:15 h, ↗ 450 m, ↘ 440 m)

Míst, odkud by se otevíraly daleké kruhové panoramatické výhledy do krajiny, je na české straně Šumavy jako šafránu, neboť naprostá většina zdejších vrcholů je porostlá lesem, a těch pár které nejsou, jsou pro změnu reálně nepřístupné. Kromě rozhleden na Poledníku nebo Boubíně tak musíme za pořádným výhledem na šumavské vrcholy vystoupat například na Velký Javor, Roklan nebo Luzný, které se ovšem nacházejí již v Německu. Přesto existuje ještě jedno trochu neprávem opomíjené místo nabízející krásná panoramatický rozhled, které stojí za to navštívit. Tímto místem je vrchol hory Oblík nacházející se v oblasti Kvildských plání nedaleko Srní.

Auto zanecháme na veřejném (neplaceném) parkovišti u bývalé dřevařské osady Mechov (Mosau), nacházející se při silnici z Prášil asi 2 kilometry před Srním. Po přímé asfaltové silničce pokračujeme po zelené značce od parkoviště do mírného stoupání podél koryta Vchynicko – Tetovského kanálu, k němuž se během dne ještě vrátíme. U můstku přes kanál přicházíme ke křižovatce se žlutou značkou. Zatímco zeleně značená cesta pokračuje dál podél koryta kanálu (tudy se na závěr dnešního výletu vrátíme zpátky), my pokračujeme doprava po žluté. Cesta stoupá lesem a po přibližně 1.5 km nás přivede na rozcestí Zelenohorské Chalupy. V jeho blízkosti se minulosti nacházela osada Zelenohorská Huť (Grünbergerhütte), kterou v době největšího rozmachu tvořilo asi 40 domů, v nichž žilo přes 260 německy mluvících obyvatel. Tak jako v případě mnoha jiných podobných osad byl osud té zdejší zpečetěn na přelomu 40. a 50. let 20. století, kdy bylo zdejší německé obyvatelstvo vysídleno a osada sama později srovnána se zemí. Dnes tak zde v okolí cesty narazit jen na haldy kamenů v místech bývalých domů.

V tomto místě rovněž opouštíme žlutě značenou cestu a dále pokračujeme po zelené. Před námi je vůbec nejnáročnější úsek dnešního výletu. Cesta procházející střídavě lesem a loukami vede do poměrně prudkého stoupání, po jehož zdolání se dostáváme na další rozcestí Vaňkova cesta, kde se naše zeleně značená trasa setkává s vyasfaltovanou Javoří cestou (jenž je značena modře). Od mostku u kanálu jsme museli překonat převýšení 360 metrů. Dobrou zprávou ovšem je, že v tuto chvíli již máme to nejhorší za sebou a zbytek cesty již bude mnohem příjemnější. Z hlavní cesty se záhy odděluje odbočka mířící na vrchol nyní již nedalekého Oblíku (1225 m n. m.). Ta prochází nejprve bezlesou pasekou a o něco dále pak znovu zachází do lesa, kde se prudce lomí a následně již stoupá přímo k vrcholu, tvořeném výraznou vrcholovou skálou. Právě z ní se pak otevírá nejlepší výhled. Západním směrem je možné pozorovat dlouhý hřeben Poledníku (s bývalou vojenskou věží na vrcholu) a dobře je odtud vidět i rozsah poškození, které zde napáchal kůrovec. Severovýchodním směrem lze dohlédnout do okolí Kašperských hor, kde můžeme při trochu pozornosti spatřit i hrad Kašperk. V jižním směru se naopak otevírá výhled na vrcholy Roklanu, Luzného a Velké Mokrůvky (která se vypíná nad Březníkem). Skutečnost, že si je možné z vrcholu této hory (která svou výškou 1225 m n. m. drží titul 100. nejvyšší hora v ČR) vychutnat takto krásný výhled, je dána jen díky kombinaci kůrovcové kalamity a orkánu Kyrill, který v roce 2007 dílo zkázy dokonal. Dnes však již vrcholová část oblíku opět začíná zarůstat mladý lesem, a tak je jen otázkou času kdy se zdejší výhled stane minulostí.

Jakmile se dosyta užijeme výhledu do krajiny, vrátíme se zpět na hlavní cestu (odbočka, po které jsme se přišli, zde končí a nikam dál už nepokračuje). Na tomto místě bych se rád podělil o jeden silný zážitek, který jsem zde zažil na podzim roku 2017, kdy jsem tudy šel poprvé. Na túru jsem se vydal (jak už je mým zvykem) velmi brzy ráno. Díky tomu jsem za celou cestu z Mechova až sem nepotkal ani živáčka. Ranní slunce svítilo na okolní lesy, zabarvené do celé palety podzimních barev. V tom se do naprostého ticha ozvalo mohutné jelení „zatroubení“. A pak ještě, a zase znovu. Jelena, který byl původcem tohoto přírodního koncertu, jsem sice nakonec neviděl, ale i tak se jednalo o okamžik, na který nikdy nezapomenu.

Od odbočky k vrcholu Oblíku cesta mírně klesá a postupně nás dovede až na křižovatku nedaleko soutoku Tmavého a Javořího potoka, kde se naše modře značená cesta setkává s červeně značenou trasou mířící na vrchol Poledníku. Zde odbočíme doleva a po přibližně 300 metrech se dostáváme do míst, kde dříve stávala Javoří Pila. O ní si ale více povíme v rámci jiného výletu. Zde se červená a modrá značka opět rozdělují. My dále pokračujeme po modré, která nejprve mírně stoupá, posléze vede takřka po vrstevnici a následně (za žlutě značenou odbočkou k Tříjezerní slati) začíná prudce klesat. Tak se nakonec dostaneme zpět k Vchynicko – Tetovskému kanálu, u kterého jsme dnešní výlet začínali.

Těžba dřeva byla jednou z činností, které se člověk na Šumavě věnoval prakticky od jakživa. Zdejší hluboké lesy představovaly (alespoň v měřítcích své doby) prakticky nevyčerpatelnou zásobu této důležité suroviny. Zatímco na Šumavě bylo dřeva všude dost (a jeho cena tak byla prakticky nulová), ve vnitrozemí Čech byla situace zcela opačná – dřeva zde začínal být čím dál tím větší nedostatek a jeho cena postupně rostla. Zásadní problém ale představovala otázka dopravy dřeva z horských oblastí do vnitrozemí. Protože cesty pro stahování a dopravu vytěženého dřeva v té době prakticky neexistovaly, představovaly jedinou možnost dopravy zdejší horské vodní toky. V nich však bylo možné plavbu vytěženého dřeva realizovat pouze v období jarního tání. V roce 1799 zakoupil kníže Josef II. ze Schwarzenbergu od hraběte Kinského Prášilské panství a rozhodl se náležitě využít obrovské zásoby dřeva, které zdejší lesy skýtaly. Řešení otázky dopravy dřeva byla svěřena inženýru Josefu Rosenauerovi, který již dříve prokázal svůj talent při stavbě známějšího Schwarzenberského kanálu (vybudovaného za stejným účelem v okolí Plechého). Rosenauer nejprve uvažoval o úpravě koryta řeky Vydry, avšak záhy došel k závěru, že kvůli četným balvanům, peřejím a příliš velkému spádu řeky zde plavba dřeva není možná. Proto navrhl vybudovat umělý kanál, kterým by nesplavný úsek Vydry obešel. Navíc by se tím pro těžbu zpřístupnily další, do té doby nepřístupné lesy, a dále pak bylo možné stav vody regulovat pomocí soustavy umělých nádrží (např. Ptačí nádrž, Roklanská nádrž a jiné), takže se plavba dřeva nemusela soustředit pouze na období jarního tání. Na stavbě kanálu pracovala nejprve a poté až 1500 dělníků, takže celá stavba byla dokončena a uvedena do provozu v roce 1801. Kníže Schwarzenberg získal třicetiletý monopol na dopravu palivového dříví do Prahy, které bylo po svém uplynutí v roce 1831 prodlouženo o dalších třicet let. Rozšíření těžby dřeva navíc dalo další podnět k nové vlně osidlování této části Šumavy. Období největší slávy plavebního kanálu však netrvalo dlouho, neboť od druhé poloviny 19. století se jako topivo začalo stále více prosazovat uhlí, které bylo levnější a jeho doprava mnohem snadnější. I přesto se však kanál používal i nadále, přičemž vůbec poslední plavba se zde uskutečnila v roce 1958. Dnes je kanál chráněn jako technická památka a od roku 1942 je využíván jako přivaděč vody do elektrárny na Čeňkově pile.

Vchynicko – Tetovský kanál začíná přibližně dva kilometry pod Modravou u hradlového mostu (rechlí), který zde byl vybudován tak, aby zabraňoval pronikání klád do nesplavného koryta Vydry, ale naopak je nasměroval přímo do plavebního kanálu. Most zde stál až do roku 1953, kdy byl kvůli špatnému technickému stavu stržen. V roce 2001 však byla na jeho místě postavena věrná replika, kterou zde můžeme spatřit dodnes. Od svého počátku v nadmořské výšce 940 m překonává kanál celkovou vzdálenost přibližně 14 km, po nichž se vlévá do říčky Křemelné, jejíž proud plavené dřevo dopravil až na její soutok s Vydrou u Čeňkovy pily. Dál již bylo vše dílem vorařů, kteří z naplavených klád na zdejším vazišti vázali vory, které pak po Otavě a Vltavě putovaly až do Prahy. Koryto kanálu je částečně zpevněné žulovými kamennými bloky a jeho šířka kolísá mezi 1 až 5 metry. Celkově kanál překonává převýšení 250 metrů a jeho průměrný spád činí pouhých 8 ‰. Pouze na třech místech – tzv. skluzech (na Rokytě, u Mechova, kde jsme náš dnešní výlet začínali, a těsně před ústím do Křemelné) spád kanálu výrazně větší. 

Pohodová cesta podél kanálu (směrem po proudu), v jejímž průběhu si můžeme prohlédnout i několik původních klenutých mostků, spojujících oba břehy koryta, nás po dvou kilometrech dovede až na rozcestí, kde se z hlavní cesty odděluje odbočka vedoucí vzhůru do svahu nad kanálem. Ta nás pak po zhruba 400 metrech stoupání dovede až ke zřícenině Hauswaldské kaple, která stávala pod Kostelním vrchem. Její okolí bylo odedávna opředeno legendami a pramen, který zde vyvěral ze země, se pro své zázračné léčivé schopnosti stal cílem poutníků nejen z Čech, ale z celé Evropy. Ne nadarmo se tomuto místu říkalo „Šumavské Lurdy“. Z darů věřících zde byla jako projev díků za uzdravení v roce 1820 postavena první kaplička. Pro značný počet poutníků, kteří se ke zdejšímu prameni vydávali, však kaplička brzy přestávala svou kapacitou stačit. A tak byla v roce 1860 obcí Srní vystavěna kaple větší. Jak se však říká „práce kvapná, málo platná“, neboť tato stavba se díky nekvalitně odvedené práci začala brzy rozpadat a již po sedmi letech musela být uzavřena pro riziko zřícení. Proto zde byl v roce 1901 vybudován malý kostelík (vysvěcený v o rok později), jehož ústředním motivem byla soška Panny Marie Lurdské. Mezníkem v dalších osudech tohoto místa přinesl konec 2. světové války. V roce 1946 se zde naposledy sešli místní němečtí obyvatelé, aby se rozloučili se zdejším krajem, neboť již věděli, že jej budou muset nadobro opustit. Krátce poté se kaple stala součástí pohraničního pásma (jehož hranici tvořil tok nedalekého plavebního kanálu) a ještě o něco později byla zahrnuta do území vojenského výcvikového prostoru Dobrá voda. Přestože bylo území oficiálně nepřístupné, stejně sem tu a tam přicházeli místní lidé k modlitbám. To samozřejmě nebylo příliš po chuti místním stranickým funkcionářům. A tak se jednoho zářijového dne roku 1957 rozlehl obrovský výbuch dynamitové nálože, která kapli rázem přeměnila v hromadu trosek. Z nich se díky obětavosti zdejších lidí podařilo zachránit již zmíněnou sošku Panny Marie, která byla následně uschována v kostele v Srní a její kopii si dnes můžeme prohlédnout i na místě bývalé Hauswaldské kaple. Z obou kaplí zůstaly zachovány jen obrysy základů, avšak zázračný pramen ze země vyvěrat nepřestal. Jeho vody jsou svedeny dřevěnými žlaby do skleněné studánky, umělecky ztvárněné jako obraz sepjatých rukou. Pokud by nás zajímalo jak kdysi kaple vypadala, můžeme se potěšit pohledem alespoň na její věrnou miniaturu, která je vystavena v osadě Mechov nedaleko od místa, kde jsme na začátku dnešního výletu zaparkovali auto.

Od zříceniny Hauswaldské kaple se vrátíme zpět k plavebnímu kanálu a pokračujeme dále směrem po jeho proudu. Zanedlouho míjíme dřevěný objekt, kde je většina vody z kanálu odváděna podzemním potrubím o délce 3218 metrů do akumulační nádrže, odkud je dále vedena až k turbíně elektrárny na Čeňkově pile. To je také důvod, proč je koryto kanálu za tímto tzv. vtokovým objektem najednou téměř bezvodé. Zde také končí náš dnešní výlet, neboť k místu, kde se od kanálu odděluje žlutá značka, po které jsme se vydali na začátku, je to již jen nějakých 100 metrů.