Modrava – Rybárna – Javoří pila – pod Oblíkem – Tříjezerní slať – Rybárna – Modrava (11 km, 2:50 h, ↗ 110 m, ↘ 110 m)
Modrava (Mader), nacházející se na soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka, je v současné době společně se Srním a Kvildou jedním z hlavních turistických center v oblasti šumavských plání. Nejstarší písemné zprávy zmiňují toto místo v souvislosti s rybářstvím a pastvinami, které sloužily jako zdroj krmiva pro tažná zvířata obchodníků, kteří po zdejších obchodních stezkách putovali z Bavorska do Čech. Od původního majitele, hraběte Filipa Kinského, zakoupil zdejší území v roce 1799 kníže Josef II. ze Schwarzenbergu, který se, jak již víme z předchozího výletu, rozhodl využít zásobu dřeva z okolních lesů. Tak byl vybudován nám již známý Vchynicko – Tetovský kanál, jehož stavba dala impulz k další kolonizaci tohoto území.
Výchozím bodem pro náš dnešní výlet bude velké záchytné parkoviště (placené) nacházející se v těsné blízkosti soutoku Modravského a Roklanského potoka, kterým vzniká říčka Vydra. Z parkoviště pokračujeme proti proudu Roklanského potoka kolem současného modravského pivovaru. Na protějším břehu si je pak možné prohlédnout jednak budovu bývalé hájovny (dnes penzion Modrava) a s ní sousedící budovu bývalého skladu zdejší pily (dnes penzion Pupík). Tu zde od roku 1827 provozoval Franz Bienert. Tvrdé klimatické podmínky, které jsou pro Šumavu typické, způsobují, že zdejší stromy rostou pomaleji ve srovnání s klimaticky příhodnějšími lokalitami. Právě pomalý růst stromů způsobil, že zdejší dřevo vynikalo vhodnými pro výrobu hudebních nástrojů. A právě tento materiál býval kdysi zpracováván na Bienertově pile. Po smrti svého majitele v roce 1866 převzala vedení podniku jeho manželka. V důsledku rozsáhlé větrné kalamity, která v roce 1870 zničila většinu nejstarších lesních porostů (vhodných pro těžbu rezonančního dřeva), výroba upadala, a tak paní Bienertová nakonec pilu prodala zpět knížeti Schwarzenbergovi, který ji vzápětí přesunul do Stožce.
Nedaleko za budovou modravského pivovaru cesta přechozí na druhý břeh a následně pokračuje po vyasfaltované silničce dál proti proudu Roklanského potoka. Právě tudy vedly v průběhu 70. a 80. let drátěné zátarasy „železné opony“ (tj. po jejich posunutí dále do vnitrozemí). Tato doba je již díky bohu pryč, a my se tak můžeme dosytosti těšit z krásy okolní krajiny, neboť údolí Roklanského potoka patří k jedněm z vůbec nejkrásnějších míst na Šumavě. Roklanský potok pramení v nadmořské výšce 1264 m n. m. v Blatenské slati rozkládající se pod Blatným vrchem. Od svého prameniště teče nejprve k severu kolem Roklanské chaty až ke svému soutoku s Javořím potokem (pramenícím pod masivem Poledníku). Po přibližně 2 kilometrech za Modravou se otevírá poměrně rozsáhlé bezlesá louka, na níž vpravo od cesty stojí dřevěná chalupa označovaná jako Rybárna (Fischerhütte). Název této bývalé Schwarzenberské lesovny překvapivě nesouvisí s rybami (jak by se na první pohled mohlo zdát), ale má původ ve jménu zdejších lesmistra Fischera. Dodejme však, že původní budova tohoto jména nestála zde, ale přibližně o kilometr dále proti proudu (avšak zanikla ještě před rokem 1900). Současná Rybárna dnes slouží jako rekreační objekt.
Červeně značená cesta, po níž jsme sem z Modravy přišli, pokračuje dál podíl toku potoka (který se zde stáčí výrazně k východu), zatímco rovně vede žlutě značená trasa prudce stoupající ke Tříjezerní slati, který je i finální cílem našeho dnešního výletu. Chceme-li si proto trasu zkrátit, můžeme pokračovat ke slati přímo tudy. V tom případě bude mít celá trasa z Modravy až sem délku 3 km. Máme-li ovšem více času, pak lze rozhodně doporučit pro tentokrát odbočku minout a pokračovat dál proti proudu potoka, neboť ke Tříjezerní slati se pak dostaneme z opačného směru (a žlutě značenou cestu mezi slatí a Rybárnou použijeme následně pro návrat do Modravy). Tok Roklanského potoka nás po třech kilometrech dovede až k rozcestí, kde kdysi stávala Javoří pila (Ahornsäge), která zde byla (společně s hájovnou) založena v souvislosti s těžbou a zpracováním dřeva po odkoupení zdejšího území Schwarzenbergy. Po ukončení provozu pily se tato samota stala vyhledávaným hostincem a turistickou ubytovnou. V roce 1950 se Javoří pila stala součástí nepřístupného hraničního pásma. Přibližně dva kilometry na jih odtud, v bažinatém terénu na okraji Rokytecké slatě, byla postavena rota Pohraniční stráže. Koncem 60. let byla tato tzv. „stará rota“ opuštěna v souvislosti s posunutím drátěných zátarasů železné opony více do vnitrozemí do místa přibližně 1.5 km dále po proti proudu potoka od místa, na kterém se právě nacházíme. Také budovu bývalého hostince na Javoří pile využívala pohraniční stráž údajně až do poloviny 70. let. Poté byly všechny budovy zlikvidovány.
Kousek za rozcestím na Javoří pile se z červeně značené turistické trasy (pokračující dál proti proudu Javořího potoka až na vrchol Poledníku) odděluje zpevněná cesta vedoucí do srdce již zmíněné Rokytecké slatě, která se nachází přibližně 3 kilometry na jihovýchod odtud. Slať se rozkládá v nadmořské výšce 1100 m a svou rozlohou 250 ha patří k největším rašeliništím na Šumavě. Na její ploše se rozkládá 70 rašelinných jezírek (což je vůbec nejvíce ze všech šumavských slatí). Jedinečnost tohoto území si naši předkové uvědomovali již na začátku 20. století, a tak zde byla v roce 1923 vyhlášena přírodní rezervace se zákazem těžby rašeliny a dřeva. Zmíněná zpevněná cesta, která sem vede z Javoří pily, zde byla vybudována za první republiky, neboť tudy vedla značená turistická stezka pokračující dále na Roklan (jehož vrchol leží další přibližně 4 kilometry jižním směrem). Po vyhlášení hraničního pásma tudy vedla první linie zátarasů železné opony (která procházela přímo slatí a její zbytky tu jsou údajně dodnes patrné). Dnes je však Rokytecká slať součástí tzv. klidového území Modravské slatě a je tudíž veřejnosti nepřístupná. Proč se tedy o ní vůbec zmiňujeme? Jméno Rokytecké slatě můžeme čas od času zaslechnout ve zprávách o počasí v souvislosti s extrémně nízkými teplotami. Slať obklopená kolem dokola horskými vrchy se totiž nachází v tzv. mrazové kotlině, kam v zimě (zejména za jasných a bezvětrných nocí) „stéká“ studený (a tím těžší) vzduch, díky čemuž zde mohou vyskytovat extrémní mrazy (přesahující běžně i -20°C). Rokytecká slať tak společně s dalšími podobnými lokalitami (např. Jezerní slatí) patří k jedněm z vůbec nejchladnějších míst v České republice.
Z Rozcestí na Javoří pile se vypravíme dále po modře značené cestě, které zpočátku poměrně prudce stoupá do svahu nad Javořím potokem, avšak po chvíli již pokračuje téměř po vrstevnici. Tato cesta nás dovede až na rozcestí Pod Oblíkem, odkud je to již jen kousek k Tříjezerní slati (odbočkou po žluté). Tříjezerní slať získala své jméno podle tří rašelinných jezírek, které se zde nacházejí. Největší z nich má rozlohu přibližně 700 m2 a hloubku asi 2 metry, zatímco zbylá dvě jsou o něco menší a dnes již částečně zarostlá vegetací. Celkově se Tříjezerní slať rozkládá na ploše kolem 19 ha. Vrstva rašeliny dosahuje v centrální části slatě mocnosti přibližně 4.5 metru. Silně zamokřený okraj slatě (tzv. lagg) pokrývá porost borovice bahenní – Pinus rotundata (tzv. blatky), která je někdy označována též jako „rašelinná kleč“. Kromě ní se zde vyskytuje i zakrslá bříza trpasličí (Betula nana), klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos) a nemůže zde chybět ani největší (významem, mikoliv vzrůstem…) ozdoba našich rašelinišť masožravá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Kromě zajímavých rostlin zde lze často spatřit i mnoho druhů vážek a motýlů. Areálem slatě vede od roku 1979 po dřevěném povalovém chodníku 250 metrů dlouhá naučná stezka (ihned za slatí přitom probíhaly v 70. a 80. probíhala drátěná signální stěna železné opony a návštěvníci tak byly pod neustálým dohledem skryté hlídky pohraniční stráže). V zimě je Tříjezerní slať zpravidla zasypaná několikametrovou pokrývkou sněhu (což mohu z vlastní zkušenosti potvrdit), a proto je v tomto období nepřístupná.
Po návštěvě Tříjezerní slatě opustíme žlutě značenou cestu a vydáme se po cyklostezce č. 2122, který nás po přibližně 700 metrech poměrně prudkého klesání dovede až k nám již známému rozcestí u Rybárny, odkud se po proudu Roklanského potoka můžeme vrátit zpátky do Modravy. Na úplný závěr dodejme, že vzhledem ke svému malému převýšení je popsaná trasa dobrá nejen pro letní pěší výlet, ale i pro zimní vyjížďku na běžkách.
