Modrava – Cikánská slať – U Trampusova křížku – Březník – Na Ztraceném – Modravský potok – Modrava (15 km, 4:30 h, ↗ 300 m, ↘ 300 m)
Samota Březník, ústřední dějiště románu spisovatele Karla Klostermanna „Ze světa lesních samot“, se nachází na Modravských pláních asi 7.5 kilometru jižně od Modravy (Mader), která byla naším východištěm již pro náš předchozí výlet podél Roklanského potoka. Hned zpočátku máme na výběr dvě možnosti, kudy se na Březník vypravit. První možností je tzv. stará březnická cesta (značená zelenou turistickou značkou) procházející přes úbočí Modravské a Studené hory. Druhou možností je potom tzv. nová březnická cesta (značená modrou turistickou značkou) procházející podél Toku Modravského potoka. Stará březnická cesta je primárně určena pro pěší turisty, ve srovnání s novou březnickou cestou ovšem překonává mnohem větší převýšení (cca 300 m oproti 160 m). Nová březnická cesta je v celé své délce tvořena vyasfaltovanou silničkou, která zde byla vybudována pro potřeby pohraniční stráže. Tato varianta je určena kromě pěších turistů i pro cyklisty a v zimě lyžaře. Skutečnost je ovšem taková, že drtivá většina návštěvníků (ať už pěších či cyklo) volí novou březnickou cestu. Pokud tedy chceme více klidu a naopak nechceme neustále uskakovat rozjetým cyklistů, je „stará cesta“ lepší volbou, i když postup po ní je z důvodu většího překonaného převýšení o něco pomalejší. Nejlepší možností je potom celý výlet na Březník pojmout jako okruh.
Pokud tedy zrovna nejedeme na kole nebo na lyžích, vydáme se tedy nejprve po zeleně značené „staré cestě“. Ta nejprve stoupá lesem po severním úbočí Modravské hory (1157 m n. m.). Les však po chvíli končí a cesta pak dále prochází bezlesou krajinou, kterou zde způsobil kůrovec. Díky tomu se však odtud postupně otevírají výhledy jak na Modravu, tak i na nerozlučnou dvojici vrcholů Velkého a Malého Roklanu. Cesta po opět sestupuje po jižním úbočí Modravské hor k Cikánské slati. Cikánská slať (o celkové rozloze 102 ha) se nachází v mělkém sedle mezi Modravskou a Studenou horou v nadmořské výšce kolem 1090 m n. m. Větší část této slatě je (či spíše byla) zarostlá smrkovým porostem, který byl ovšem po roce 2010 zlikvidován kůrovcem. Kromě smrků zde ovšem lze najít i rostliny typické právě pro šumavské rašeliniště, jakými jsou například suchopýr (Eriophorum vaginatum), ostřice nebo masožravá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Vrstva rašeliny dosahuje v centrální části slatě mocnosti kolem 6 metrů. V minulosti však byla slať uměle odvodněna, což téměř způsobilo její zánik. Proto zde dnes probíhá revitalizace, jejímž smyslem je naopak zadržet zde více vody. Cesta vede skrze slať po dřevěném povalovém chodníku.
Od Cikánské slatě začínáme opět stoupat po úbočí Studené hory (1299 m n. m.). Cestou pak míjíme rozcestí U Trampusova křížku, jenž který připomíná zdejší lesnickou rodinu Trampusů, která v minulosti působila právě na Březníku a tzv. Roklanské hájovně. Křížek pak byl údajně vztyčen v místě, kde březnického revírníka Augustina Trampuse ranila mrtvice. Po dalším stoupání se cesta začíná opět svažovat a po chvíli se již před námi otevře bezlesá travnatá pláň na Březníku.
Březník (Pürstling), ležící v nadmořské výšce 1126 m při soutoku Luzenského a Březnického potoka, je poprvé zmiňován v roce 1787. S vybudováním Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu se pro těžbu dřeva začaly postupně otevírat do to doby nepřístupné oblasti Modravských plání. Tak zde byla v roce 1804 vybudována první dřevěná lesovna a později, v roce 1856, zde vyrostla i nová kamenná myslivna, která se stala sídlem místního revírníka. Původní budova se pak stala příbytkem hajného. Za dob první republiky se Březník stal oblíbeným výletním místem, odkud bylo možné dále pokračovat na Luzný, k pramenům Vltavy nebo naopak přes Podroklanskou mýtinu na Roklan. Myslivna na Březníku tak začala turistům poskytovat pohostinství a ubytování. Zajímavostí přitom je, že od svého založení až do zabrání pohraničí Německem v roce 1938 byli všichni zde působící revírníci Češi (připomeňme jen, že většinu obyvatel, kteří zde před druhou světovou válkou žili, tvořili Němci). Březnická myslivna sloužila svému původnímu účelu ještě krátce po konci války a to do roku 1951 kdy zde bylo zřízeno nepřístupné hraniční pásmo. Budovu myslivny pak zabrala pohraniční stráž. V té době také došlo k likvidaci staré hájovny a naopak k vystavění dvou nových budov sloužících jako ubikace mužstva a důstojníků. Ty však byly v průběhu 60. let zbourány a nahrazeny novou zděnou budovou. Samotná myslivna pak byla do roku 1969 využívána jako stáje a potom byla opuštěna. Rota pohraniční stráže Březník byla následně v roce 1978 zrušena v souvislosti s posunem „železné opony“ dále do vnitrozemí (signální stěna pak probíhala těsně za Modravou). Budova bývalé myslivny chátrala až do roku 1999, kdy byla zahájena její rekonstrukce, která byla dokončena v roce 2002. Bylo zde vybudováno informační centrum národního parku s možností občerstvení. Občerstvení zde fungovalo do roku 2014, kdy bylo nuceně uzavřeno. Znovuotevřeno pak bylo v roce 2018 (avšak pouze v období letní sezóny).
Od Březnické myslivny se otevírá jeden z nejkrásnějších výhledů na Luzenské údolí (Lusenthal), které pokračuje dále jižním směrem až k česko – bavorské hranici (která odtud leží ve vzdálenosti přibližně 3 kilometry). Závěru údolí dominuje impozantní kuželovitý vrchol dle mého názoru vůbec nejkrásnější šumavské hory – Luzného (Lusen, 1373 m n. m.). Kromě již zmíněného Luzného je údolí obklopeno jedněmi z nejvyšších vrcholů centrální Šumavy – hřebenem Velké (1370 m n. m.) a Malé Mokrůvky (1330 m n. m.) na východě a Špičníku (1351 m n. m.) na západě. Tato terénní konstelace zde vytváří tzv. mrazovou kotlinu, jakou lze najít i na dalších místech na Šumavě – například na Rokytecké nebo Jezerní slati. Zdejší klima je tak mimořádně chladné a současně i velmi bohaté na srážky. Z hlediska dlouhodobých pozorování Březník patří mezi nejdeštivější lokality v Česku s průměrným srážkovým úhrnem 1550 mm. Jedná se rovněž o místo s dlouhodobě nejvyšší a současně i nejdéle trvající sněhovou pokrývkou (průměrně 140 dní v roce se sněhovou pokrývkou a 149 dní s teplotami pod bodem mrazu). Osu celého údolí tvoří již jednou zmíněný Luzenská potok, v jehož okolí se nacházejí zamokřené horské lučiny, které následně přecházejí do komplexu Hraniční slatě.
Historicky procházela Luzenským údolím stará obchodní stezka, která byla využívána snad již za doby Keltů. V polovině 14. století byla z iniciativy císaře a krále Karla IV. vybudována obchodní trasa spojující německý Pasov s Kašperskými horami, které sloužila zejména pro dovoz soli do Čech. Luzenským údolím pak vedla jakási nelegální větev této cesty, po níž se ubírali překupníci, vyhýbající se placení mýta a cla. V místě, kde stezka překračovala (a dodnes překračuje) hranici je známé jako Modrý sloup (Blaue Säulen). V minulosti zde stála šibenice tvořena dvěma zděnými sloupy (jedním na české a druhým na německé straně hranice), mezi nimiž bylo přeloženo dřevěné břevno. Toto popraviště bylo určeno pro lupiče a vrahy olupující obchodníky postupujícími po zdejší stezce. Jakmile byl takový zlosyn dopaden, byl dopraven na hranici a zde souzen tribunálem složeným z obchodníků, kteří se na stezce pávě nacházeli. Za vlády císaře Leopolda I. byla na dovoz pasovské soli uvalena vysoká cla a jeho syn, Josef I., zakázal její dovoz úplně. Obchodní cesta pod Luzným se tak začala upadat na významu, a stala se tak jen pašeráckou stezkou. Současné pojmenování tohoto místa ovšem pochází teprve ze začátku 19. století, kdy byla v roce 1806 nově vymezena hranice mezi Českým královstvím a Bavorskem, jejíž průběh zde byl vyznačen sloupem modro-bílé barvy. Cesta přes Luzenské údolí a Modrý sloup (tzv. Böhmerweg) sloužila jako spojnice Čech s Bavorskem až obsazení pohraničí Německem v roce 1938. Po ukončení druhé světové války byl v roce 1948 zdejší přechod do Německa definitivně uzavřen a celé oblast se na dalších více než 70 let nepřístupnou.
Jen co se na začátku roku 1990 po 40 letech zdvihla „železná opona“, nahradila ji zde prakticky obratem opona „zelená“, a tento stav trvá dodnes (tj. již 30 let). Cestu vedoucí skrze Luzenské údolí na Modrý sloup a odtud pak dále do Bavorska tak dodnes přehrazuje dřevěná závora, která je asi nejmarkantnějším symbolem nekonečného souboje mezi zastánci „otevřené Šumavy“ a tzv. „ochránci přírody“. O možnosti zpřístupnění Luzenského údolí se začalo jednak záhy po zániku hraničního pásma a vzniku národního parku. Vždy se ale našel nějaký důvod „proč to nejde“. Nejprve se argumentovalo tím, že není dokončena oprava Březnické myslivny, avšak s tím, že po jejím dokončení bude trasa zpřístupněna. Po dokončení rekonstrukce myslivny (a neotevřením cesty na Modrý sloup) se argumentovalo důsledky právě probíhající kůrovcové kalamity, kdy by padající větve z uschlých stromů mohly znamenat nebezpeční pro procházející návštěvníky (takových míst bylo na Šumavě ale mnohem víc – i v místech běžně přístupných, leč tam to problém jakousi shodou náhod pro nikoho nebyl). Ještě později se jako hlavní argument proti otevření cesty na Modrý sloup začala používat ochrana tetřeva hlušce. Tak začalo nekonečné kolo jednání, schůzí a slibů, které ale reálně nikdy žádný zásadní průlom nepřinesla. K celé věci se vyjádřili také zakladatel sousedního národního parku Bavorský les Hans Bibelriether a jeho tehdejší ředitel Karl Friedrich Sinner a to v tom smyslu, že přístup Modrý sloup by měl být z české strany otevřen cestou přes Luzenské údolí, neboť populace tetřeva je rušena nejméně pokud se pohybu turistů dá jasný řád (definující trasu a čas, kdy je povoleno se po ní pohybovat). V tomto směru znovu připomeňme, že z bavorské strany je Modrý sloup normálně přístupný přestože i zde se jedná o nejpřísněji chráněnou zónu národního parku.
Tlak obcí na obou stranách hranice o otevření cesty přes Modrý sloup nakonec vyústil v roce 2006 ke zpřístupnění Luzenského údolí po pět letních víkendů, kdy sem omezený počet návštěvníků mohl zavítat v rámci exkurzí organizovaných národním parkem. Zdálo se tedy, že alespoň nějaké (byť velmi omezující) řešení bylo nalezeno. Avšak nestalo se tak, neboť v následujících dvou letech bylo Luzenské údolí opět zcela nepřístupné. V reakci na to odmítly české i německé obce zřízení tzv. „Divokého srdce Evropy“ – tedy reálně veřejnosti nepřístupné oblasti, kam by byl vstup dovolen pouze vědcům. Nakonec tedy byl na základě dohody zástupců obou parků odsouhlasen vznik tří nových hraničních přechodů (pro pěší) propojujících oba parky. Kromě přechodů Siebensteinkopf (u pramene Vltavy) a Poledník se jednalo i o Modrý sloup. Celkem bylo předloženo pět možných variant trasy vedoucí z Březníku na Modrý sloup. Díky tlaku „ochranářů“ byla nakonec vybrána varianta vedoucí z Březníku do oblasti nazývané „Pytlácký roh“, a odtud pak dále po úbočí Špičníku ke státní hranici a podél ní až na Modrý sloup. Tím si ovšem „ochránci“ dali takříkajíc „gól do vlastní branky“. Souběžně s debatami o zpřístupnění cesty skrze Luzenské údolí probíhal tříletý česko-bavorský projekt, jehož cílem bylo právě sledování populace tetřeva. Výsledky tohoto projektu přinesly několik zjištění. Prvním z nich byla skutečnost, že počty tetřevů jsou na české (nepřístupné) straně hranice prakticky stejné jako na straně německé (tedy přístupné) a že se vyskytuje i v těsné blízkosti stezek, kudy běžně chodí lidé. Dále se ukázalo, že v samotném Luzenském údolí je výskyt tetřeva nižší, neboť se jedná o lesního ptáka, který v bezlesém údolí nemá dostatek přirozených úkrytů ani potravy pro mláďata (tu tvoří zejména kukly a larvy lesních mravenců). Výsledky naopak ukázaly, že mnohem více tetřevů žije právě v oblasti Špičníku, kam paradoxně přístup povolen byl. Tato tzv. „náhradní trasa“ má tedy na populaci tetřeva mnohem větší vliv než by mělo otevření cesty přímo Luzenským údolím. Náhradní trasy je také výrazně delší než varianta přímo Luzenským údolím (5 km namísto 3 km), a člověk se tak v „tetřevím teritoriu“ nutně pohybuje delší dobu. To všechno ale „ekoaktivistům“, kteří variantu otevření cesty Luzenským údolím zablokovali, již nevadilo. Odmítavý postoj by snad šlo pochopit v situaci, kdy by údolím žádné cesta nevedla, a pro zpřístupnění Modrého sloupu by ji bylo nutné (za pomoci techniky) vytvořit. Realita je ovšem taková, že většinu trasy z Březníku na Modrý sloup tvoří zpevněná cesta upravená v roce 1988 tak, aby po ní mohla projíždět nákladní auta odvážející zde vytěžené dřevo. Tato cesta končí točnou nacházející se asi 700 metrů před Modrým sloupem, k němuž odtud pokračuje již jen lesní pěšina. V tomto okamžiku bych rád zmínil, že popisovanou „náhradní trasu“ z Březníku na Modrý sloup jsem si měl možnost projít v srpnu roku 2009. Cesta vedla skrze kůrovcem zničený les a postup po ní byl značně náročný (často bylo potřeba přelézat popadané kmeny). Současně se však otevíraly pěkné výhledy zejména na okolí Březníku. V úseku vedoucím přímo po hranici pak bylo možné narazit na celou řadu historických hraničních mezníků z 18. století.
Ani řešení s „náhradní trasou“ však nebylo trvalé, neboť ta byla otevřena jen na „zkušební dobu“ dvou let (2009 – 2010). Současný stav bohužel přesně neznám, ale situace je údajně taková, že po roce 2010 již značení trasy na Modrý sloup již nebylo obnoveno. Přístup sem sice není oficiálně zakázán (cesta neprochází I. zónou, kde je pohyb možný jen po značených cestách), avšak díky tomu, že trasa přestala být jakkoliv udržována je dnes téměř neprostupná. Zlom měl (respektive mohl) nastat v roce 2013, kdy se správa národního parku Šumava konečně odhodlala k tomu, aby cestu Luzenským údolím na Modrý sloup otevřela. Tento akt byl však okamžitě soudně napaden různými „ekohnutími“ (Hnutí Duha, Ornitologická společnost, Okrašlovací spolek Zdíkovska), přičemž výsledkem bylo opětovné uzavření trasy. V dalším kole jednání byl přístup na Modrý sloup skrze Luzenské údolí předložen (společně s dalšími návrhy) v rámci procesu posouzení vlivu na životní prostředí EIA. Bohužel, již samotná zadávací dokumentace EIA byla napsána tak účelově a neobjektivně, že o výsledku celého procesu prakticky nemohlo být pochyb (osobně jsem měl možnost si v roce 2017 tuto dokumentaci přečíst). Dokumentace, která měla dát podklady k posouzení vlivu na populaci tetřeva, ve skutečnosti již dopředu deklarovala výsledek – pochopitelně v tom smyslu, že zpřístupnění trasy Luzenským údolím by mělo na populaci tetřeva velký vliv. Malou perličkou, dokreslující naprostou absurditu toho všeho, pak bylo například tvrzení, že by při pohybu turistů po cestě Luzenským údolím docházelo k „sešlapu zvláště chráněných druhů rostlin“ (jde přitom o zpevněnou cestu původně vystavěnou pro pohyb nákladních automobilů svážejících dřevo!!!). Výsledkem procesu EIA bylo v případě otevření cesty Luzenským údolím (ne)překvapivě zamítavé stanovisko. Současný ředitel národního parku Hubený sice tvrdí, že nesouhlasné stanovisko EIA neznamená, že by se cesta Luzenským údolím nemohla otevřít, ale že je nutné najít vhodné kompenzační opatření (= rozšíření nepřístupných oblastí někde jinde). Ve stejnou chvíli však současně tvrdí že: „V každém případě garantuji, že nebudeme rušit či uzavírat jakékoli dnes vyznačené turistické stezky, cyklotrasy nebo lyžařské trasy“ (viz https://www.seznamzpravy.cz/clanek/trasu-na-komunisty-odriznuty-sumavsky-modry-sloup-znacil-uz-dvakrat-marne-veri-ze-potreti-se-lidem-otevre-46169). Nezbývá tedy nic jiného než dál trpělivě čekat, jak to celé dopadne. Po tomto exkurzu do ožehavé problematiky zpřístupnění Luzenského údolí se již můžeme vydat zpět do Modravy. Zatímco na Březník jsme přišli po „staré březnické cestě“, pro cestu zpět použijeme cestu „novou“, vedoucí podél Modravského potoka. Co se délky týče, jsou obě dvě varianty cesty z Modravy na Březník prakticky rovnocenné (7.5 km). Na úplný závěr ještě dodejme, že cesta na Březník je krásná nejenom v létě, ale i v zimě na lyžích (já sám sem jezdím prakticky každý rok). V takovém případě je ovšem rovněž potřeba využít pro cestu tam i zpět „novou březnickou cestu“ podél potoka.
