Jezerní slať (0.7 km, 0:15 h, ↗ 10 m, ↘ 10 m)
Dnešní výlet by se správně ani výletem nazývat neměl, neboť toho při něm skutečně mnoho nenachodíme. Můžeme jej však pojmout jako dílčí zastávku, máme-li cestu například z Kašperských Hor na Kvildu. Místo, které při ní navštívíme, je Jezerní slať.
Jezerní slať (Seefilz) se nachází v plochém sedle mezi Kvildou (2.5 km na jih) a Horskou Kvildou (3 km na sever). Ani z jedné z obou zmíněných vesnic sem nevede žádná turistická trasa a jak z Kvildy, tak z Horské Kvildy bychom sem museli jít přímo po silnici. Proto je nejlepší dojet až ke slati autem, které lze po dobu návštěvy nechat na zdejším malém parkovišti. Od něj pokračuje naučná stezka, která nás dovede na samotný okraj rašeliniště, kde se nachází 8 metrů vysoká dřevěná rozhledna postavené v roce 1974 a obnovená v roce 1997. Z jejího vrcholu pak můžeme přehlédnout větší část slatě. Dále je možné pokračovat po dřevěném povalovým chodníku, na jehož konci se opět otevírá výhled do rašeliniště. Jezerní slať se nachází v nadmořské výšce 1060 m a svou rozlohou 106 ha je čtvrtou největší šumavskou slatí. Chráněnou přírodní rezervací byla vyhlášena již v roce 1933 (původně na ploše 34 ha) a v roce 1969 byla rozloha chráněného území rozšířena na svou současnou rozlohu. Do roku 1934 přitom v severovýchodní částí slatě probíhala těžba rašeliny (což lze poznat především podle chybějícího porostu kleče, který jinak pokrývá téměř celou plochu rašeliniště). Protože je náš dnešní výlet jen krátkou zastávkou, je nyní jedinečná příležitost povědět si něco o tom, jak vlastně šumavské slatě vznikaly.
Vývoj šumavských slatí započal na konci poslední doby ledové, tedy asi před 10 000 lety. Tehdy se původně chladné podnebí oteplilo a současně i výrazně vzrostlo množství srážek. V mělkých pánvích a údolích se začala vytvářet bažinatá jezírka, která záhy začala zarůstat mechorostem rašeliníkem (Sphagnum), který nejrychleji přirůstal ve středu bažiny (kde bylo k dispozici více vody) a pomaleji na jejím okraji. Střed rašeliniště se tak začal postupně zvedat na své okolí. Výsledkem tohoto procesu je tak stav, kdy rašeliniště dosahuje nejvyšší výšky ve svém středu a směrem k okrajům se postupně mírně svažuje. Hovoříme tak o tzv. vrchovišti. Zatímco směrem nahoru rašeliník neustále přirůstá, směrem dolů jeho vrstvy postupně odumírají a v prostředí o nízké teplotě a nedostatku kyslíku se postupně mění v rašelinu. Tímto způsobem se pak za tisíce let existence slatí vytvořila vrstva mocná několik metrů (v případě Jezerní slati je to kolem 7 m). Díky absenci vzduchu se ve vrstvě rašeliny dodnes dochovala pylová zrna různých rostlin, které v dávné minulosti rostly v okolí slatě. Protože lze alespoň přibližně určit rychlost, s jakou rašeliník přirůstal, je možné rozborem takto získaných pylových zrnek studovat proměnu druhového složení okolní vegetace prakticky za celé období od vzniku slatě (tj. od konce poslední až do současnosti). Tímto výzkumem se pak zabývá palynologie. Sám jsem měl v minulosti možnost se osobně zúčastnit odběru těchto vzorků (byť ne na Šumavě, ale v Jizerských horách).
Jezerní slať je zajímavým místem i z hlediska klimatických charakteristik, neboť se jedná o jedno z vůbec nejchladnějších míst nejen na Šumavě, ale v celém Česku. Podobně jako na Rokytecké slati či v Luzenském údolí i zde vzniká díky konfiguraci okolního reliéfu tzv. mrazová kotlina – tedy oblast, kam zejména za jasných bezoblačných zimních nocí doslova stéká těžší studený vzduch, který se zde pak za bezvětrného počasí může udržet i několik dní. Díky tomu jsou zde naměřeny extrémně nízké teploty. Přestože rekord drží jihočeská obec Litvínovice, kde byla v roce 1929 naměřena do současnosti vůbec nejnižší teplota vzduchu v Česku (-42.2 °C), Jezerní slati náleží hned druhé místo s teplotou -41.6 °C v roce 1987. Průměrná teplota zde dosahuje pouze 2°C, přičemž z hlediska dlouhodobého průměru zde 224 dní v roce teplota klesá pod bod mrazu. V zimě zde teplota celkem běžně klesá i k -30 °C (což jsem i já sám již několikrát zažil). Kromě klimatických charakteristik je pak Jezerní slať i zajímavým hydrologickým fenoménem, neboť jde tzv. rozvodnicovou slať, kdy větší jižní část je odvodňována Kvildským potokem do Vltavy, zatímco menší severní část je odvodňována Hamerským potokem do Vydry. Naši návštěvu pak zakončíme otázkou, která možná vytanula na mysli nejednomu z vás – proč se Jezerní slať jmenuje jezerní, když tu (na rozdíl od Chalupské či Tříjezerní slatě) žádné jezero ani jezírko není? Pravda je ovšem taková, že i když zde dnes žádné jezírko neuvidíme, v minulosti tu skutečně bylo (nacházelo se v severní části slatě). Postupně však zcela zaniklo (zarostlo rašeliníkem).
