Nové Údolí – Rosenauerův pomník – Třístoličník – Trojmezná – Trojmezí – Rakouská louka – Plechý – pomník Adalberta Stiftera – Plešné jezero – Kamenné moře – Jezerní potok – Říjiště – Koňský potok – Rossbach – Raškov – Nová Pec (23 km, 7:30 h, ↗ 700 m , ↘ 770 m)
Trojmezenská hornatina se táhne mezi údolím Studené Vltavy a Vyšebrodským průsmykem. Její hlavní hřeben mezi Třístoličníkem a Smrčinou, po němž probíhá česko-bavorská respektive česko-rakouská hranice, navíc tvoří vůbec nejvyšší část české Šumavy (vůbec nejvyšším šumavským vrcholem je Grosser Arber s výškou 1456 m n.m., který se ovšem nachází na území Německa nedaleko Želené Rudy). Výlet popisovaný v tomto příspěvku je poněkud specifický tím, že na rozdíl všech ostatních popisovaných tras nejde o okruh (se stejným výchozím i cílovým bodem).
Cestu zahájíme v Nové Peci, kde můžeme zaparkovat auto (například na parkovišti nedaleko nádraží). Odtud pak budeme dále pokračovat vlakem, který nás poveze podél toku Vltavy. Železnice míjí rozsáhlé rašeliniště Mrtvý luh (v jehož blízkosti se nachází soutok Teplé a Studené Vltavy) a odtud pak pokračuje dále údolím Studené Vltavy přes Stožec až do Nového údolí (Neuthal), kde koleje končí. V minulosti tomu tak ovšem nebylo a železnice (postavená v roce 1910) pokračovala dál do Německa a končila až v Pasově. Po nástupu komunismu se ovšem okolí stalo součástí nepřístupného pohraničního pásma a železniční hraniční přechod byl na začátku 50. let zlikvidován. V návaznosti na to byl i německý úsek trati vedoucí z Nového údolí přes Haidmühle v roce 1974 rozebrán. Nádraží v Novém Údolí pak bylo nadále používáno jako překladiště dřeva, které se odtud vozilo z ČSSR do „Západního Německa“ (a tvořilo tak zdroj příjmů „tvrdé měny“). Vlaky se dřevem vyjížděly z Volar, odkud pokračovaly do Stožce. Zde vlak musel zastavit u areálu roty pohraniční stáže, jejíž příslušníci nejprve celou soupravu pečlivě prohledali. Vlak pak pokračoval dál k můstku přes potůček Světlá, kde pohraničníci otevřeli bránu v signální stěně, načež mohla souprava vyrazit dál do Nového údolí. Zde pak bylo přivezené dřevo překládáno na nákladní automobily německé dopravní firmy. S historií místní železnice se můžeme seznámit v malé expozici instalované ve třech historických železničních vagónech, které mapuje vývoj od prvopočátků v čase před první světovou válkou až po současnost. Spolek, který tuto expozici provozuje, pak obnovil i 105 metrů dlouhý úsek původní tratě včetně mostku přes Údolský potok (díky své délce se údajně jedná nejkratší mezinárodní železniční trať…). V jeho těsném sousedství si pak můžeme prohlédnout například obnovený historický československý hraniční sloup.
Vlastní osada Nové Údolí vznikla v roce 1795 jako sídlo dřevařů v souvislosti se zpřístupňováním nových lesních ploch těžbě dřeva v důsledku zprovoznění Schwarzenberského plavebního kanálu. Její původní název zněl „Spitzberg“ a teprve o něco později byla přejmenována na Neuthal. V roce 1910 zde stálo 34 domů, v nichž žilo celkem 271 obyvatel (z toho 259 Němců). Za první republiky zde fungovaly dva hostince, obchod, lesovna a současně zde sídlila i stanice četnictva a finanční stáže. V té době také osada získala svůj český název, který nejprve zněl Nová Ves a později Nové Údolí. Po skončení druhé světové války bylo v roce 1946 vysídleno německé obyvatelstvo a vesnice pak byla částečně dosídlena novými osadníky z vnitrozemí. Po roce 1948 však byli i ti vystěhování a v roce 1951 zde byla vybudována železná opona. Tím byla osada odsouzena k úplnému zániku a v roce 1957 byla zbourána. V Novém Údolí pak sídlila rota pohraniční stráže (v budově původní četnické stanice). V 80. letech se ovšem rota přestěhovala do nového areálu nedaleko Stožce a stará budova byla zbourána. Do dnešních dnů se tak z celé osady zachovala pouze jediná stodola. Přímo nad železniční zastávkou pak byl již v době „polistopadové“ postaven nový hotel a restaurací (nejedná se tedy o původní budovu někdejší osady), proti němuž byl zřízen památník železné opony skládající se z ukázky drátěných zátarasů a železné pozorovatelny.
Od nádraží v Novém Údolí se vypravíme po červené značce, která nás po necelých 4 kilometrech dovede k tzv. Rosenaureově pomníku, který zde byl v roce 1928 vztyčen k památce ing. Josefa Rosenauera (1735 – 1804), jenž stál u zrodu dvou hlavních šumavských plavebních kanálů – Schwarzenberského a Vchynicko-Tetovského. Josef Rosenauer se narodil ve Chvalšinách (nedaleko Českého Krumlova). Nejprve byl zaměstnán jako lesní adjunkt a později začal studovat techniku ve Vídni. V roce 1774 složil zeměměřičskou zkoušku, a stal se tak zemským zeměměřičem. Ve stejném roce podal knížeti Josefu I. Adamovi ze Schwarzenbergu návrh na zbudování vodního kanálu umožňujícího dopravy dřeva vytěženého z těžko přístupných lesů v okolí Trojmezné přes hlavní evropské rozvodí do povodí Dunaje a odtud pak dál do Vídně. Projekt kanálu byl nakonec schválen až jeho synem Janem Nepomukem I. ze Schwarzenbergu.
Myšlenka na vybudování takové vodní cesty přitom vznikla již o mnoho dříve ve 14. století za doby vlády Karla IV. Tehdejší stavitelé si však nedokázali poradit s překonáním již zmíněného rozvodí, a tak se tento nápad dočkal realizace až o více než 400 let později. Vlastní stavba kanálu byla zahájena až o 10 let později (v roce 1789) v návaznosti na konec monopolu pasovského biskupství na plavení dřeva a převodu práva plavby na knížecí rod Schwarzenbergů. V rámci první etapy, probíhající v letech 1789 – 1793, byl vybudován 40 km dlouhý úsek (tzv. starý kanál) vedoucí od potoka Světlá (Zwettelbach) k Jezernímu potoku vytékajícímu z Plešného jezera, a odtud pak dále k Jelenímu potoku. Zde byla stavba ukončena, neboť Rosenauer si nebyl jistý, zda zdejší potoky stačila zásobovat ještě delší kanál dostatečným množstvím vody. Potok Světlá, kde kanál končil, ústí do řeky Grosse Mühl, po níž bylo dřevo plaveno až do Dunaje (a odtud pak na lodích dopravována do Vídně). V místě začátku starého kanálu stojí tzv. Rosenauerova kaple, která zde byla postavena v roce 1818. K ní se váží hned dvě pověsti. Podle první se zde stavitel Rosenauer modlil u svatého obrázku, když ho omylem napadl pytlák, který mu způsobil zranění. Jako díky za své vyléčení zde pak nechal zbudovat boží muka, která byla později přeměněna na malou kapli. Podle druhé pověsti se zde Rosenauerovi zjevila Panna Marie a ukázala mu směr trasy kanálu. První plavení dřeva proběhlo na Schwarzeneberském kanálu již v roce 1791.
Po zhodnocení přínosu kanálu k nákladům vynaloženým na jeho výstavbu bylo později rozhodnuto o prodloužení plavební cesty a zpřístupnění dalších lesních ploch pro těžbu dřeva. Práce však byly zahájeny až 17 let po smrti Josefa Rosenauera. Tento 12 km dlouhý „nový kanál“ byl budován v letech 1821 – 1822 pod vedením inženýrů Josefa Falty a Jana Krause. Původní projekt počítal s vybudováním 19 km dlouhého oblouku, který by obcházel masiv Plešivce. Namísto toho však byl přímo skrze horu prokopán 419 m dlouhý tunel, který je na svých koncích zakončen novorenesančním a novogotickým portálem (jen stavba samotného tunelu zabrala 2 roky). Kanál pak pokračoval od osady Jelení až k úpatí Třístoličníku na samotné hranici s Bavorskem – do míst, kde se právě nacházíme. První plavba v úseku nového kanálu proběhla v roce 1824. V roce 1835 bylo pro zlepšení manipulace s průtokem vody v kanálu vybudována Jelení jezírko, později pak přibyly i další plavební nádrže. Jednou z nich byla i tzv. Rosenauerova nádrž nacházející se v nadmořské výšce 935 m n. m. prakticky na samé hranici s Bavorskem, kousek za místem, kde stojí již zmíněný Rosenauerův pomník. Zde celý systém Schwarzenberského plavebního kanálu začínal. Nádrž je ovšem dnes již zaniklá a její plocha postupně zarůstá trávou a stromy.
Zlatá éra plavení dřeva skončila ve druhé polovině 19. století, kdy bylo palivové dříví rychle vytlačováno uhlím. Současně se však začala zvyšovat poptávka po stavebním dříví, které bylo na rozdíl od dříví palivového přepravováno po celých dlouhých kmenech (palivové dříví tvořily přibližně metrové špalky). V roce 1887 byl proto horní úsek kanálu upraven tak, aby jím mohly být plaveny až 20 metrů dlouhé kmeny. V roce 1891 pak byl vybudován tzv. želnavský smyk – tedy jakási odbočka z hlavního kanálu, pomocí které bylo možné dříví přepravit k nově vybudovanému překladišti na Vltavě u Želnavy. Zde byly kmeny vázány do vorů a po Vltavě přepravovány do Prahy. O rok později byla do Želnavy zavedena železnice, které znamenala další alternativní možnost přepravy připraveného dříví. Tato cesta pak získala na významu po napuštění Lipenské přehrady, po němž byla přeprava dřeva po vodě již dále nemožná. Přeprava dřeva Schwarzenberským kanálem však i nadále ztrácela na významu. Naposledy se v celé dálce kanálu dřevo plavilo v roce 1916. Později byla využívána jen část koryta v okolí želnavského smyku. Kanál definitivně přestal sloužit svému účelu v roce 1962 po téměř 170 letech od svého založení. Díky tomu, že koryto již nebylo nadále udržováno byl kanál postupně zanesen a v některých úsecích téměř úplně zničen. Teprve po roce 1990 byla zahájena rekonstrukce tohoto jedinečného technického díla, trvající až do roku 2001. V rámci rekonstrukčních prací bylo obnoveno několik úseků kanálu o celkové délce asi 15 km (nejdelší obnovený úsek se nachází mezi Jelením a želnavským smykem). Na úplný závěr dodejme, že celková délka plavební cesty byla 52 km. Kanál přitom vedl celou cestu prakticky po vrstevnici a měl tedy naprosto minimální spád (průměrně jen 2 promile). Celkové převýšení koryta kanálu tak činilo pouhých 255 výškových metrů.
Vyprávění o historii Schwarzenberského kanálu nám poskytlo odpočinek před dalším úsekem naší cesty, který představuje poměrně náročný výstup na Třístoličník (Dreisesselberg, 1311 m n.m.). Název tohoto šumavského vrcholu je odvozen od skupiny skal, které eroze vymodelovala do podoby tří věží. Tyto skalní věže pak představují trůny, na nichž se podle pověsti scházeli vládci Čech, Bavorska a Rakouska aby se zde radili o průběhu hranice mezi těmito zeměmi. Třístoličník se nachází v prudkém zlomu státní hranice mezi Českem a Bavorskem, a tak zmíněné skalní věže (tvořící nejvyšší bod tohoto vrcholu) se nacházejí již na území Německa. Vrchol skalních věží (přístupný pomocí vybudovaných kamenných schůdků) nabízí vynikající rozhled zejména na hraniční hřeben táhnoucí se odtud přes Trojmeznou a Plechý. Za vynikající dohlednosti jsou pak odtud údajně vidět i Alpy. Ihned pod vrcholovou skálou pak stojí hostinec Berggasthof Dreisessel, kde je možné zakoupit občerstvení (v roce 2018, kdy jsem zde byl naposledy, se zde dalo platit i českými korunami, ceny jsou ovšem německé…).
Třístoličník je vlastně pouhým předvrcholem Hochsteinu (1333 m n.m.), který se nachází přibližně 500 metrů dál na německém území. Také jeho vrchol je tvořen mohutnou skálou, na jejímž temeni je instalována vyhlídková plošina s vrcholovým křížem. Od hostince na Třístoličníku si sem lze udělat krátkou zacházku (kterou lze určitě jen doporučit). Pod vrcholovou skálou pak lze navštívit kapli zasvěcenou Janu Nepomukovi Neumannovi (1811 – 1860). Jan Nepomuk Neumann se narodil v Prachaticích a po vystudování gymnázia vstoupil do kněžského semináře. Protože v té době byl v Čechách velký přebytek kněží, vydal se pěšky do Paříže a odtud pak dál až do New Yorku, kde byl vysvěcen na kněze. V roce 1852 se stal biskupem v Philadelphii. Za svůj život založil asi 100 škol a 80 kostelů. V roce 1977 byl papežem Pavlem VI. Prohlášen za svatého.
Po návratu na Třístoličník pokračujeme dále po červené značce vedoucí přímo po státní hranici. Cesta nejprve stoupá po úbočí na vrchol Vysokého hřebene (1341 m n.m.), a odtud pak pokračuje dál na vrchol Trojmezné (Bayerischer Plöckenstein, 1361 m n.m.). Podobně jako v případě mnoha dalších hor v okolí je i její vrchol tvořen výraznými žulovými skalními útvary. Zajímavostí jsou i porosty borovice kleče, která se na Šumavě jinde přirozeně příliš často nevyskytuje. Celý úsek hraničního hřebene mezi Třístoličníkem a Plechým doznal v průběhu posledních přibližně 15 let značných změn. Když jsem tudy šel v roce 2004 poprvé, rozkládaly se všude kolem hluboké zelné horské lesy. Dnes je celá vrcholová oblast prakticky bezlesá a zdecimovaná kůrovcem. Na severním svahu hřebene se mezi Třístoličníkem a Plešným jezerem nachází (či správněji nacházel) Trojmezenský prales. Materiály národního parku o něm hovoří jako o „nejzachovalejším a největším zbytku porostu horského smrku ztepilého ve střední Evropě s výjimečnou koncentrací stromů o stáří 300 – 400 let, která je naprosto unikátní i ve středoevropském kontextu“. Díky aplikace ideologie bezzásahovosti bylo celé toto unikátní území vydáno „brouku“ na pospas a tím odsouzeno k záhubě. Kůrovec se začal v oblasti Trojmezné rozšiřovat v letech 1995 – 1996. V roce 1999 zde proběhla blokáda tzv. „ochránců přírody“ s cílem zamezit pokácení kůrovcem napadených stromů. Výsledkem tak nebylo nic jiného, než to, že „brouk“ z napadených stromů vylétl a napadl další stromy (někde jsem četl, že brouci z jednoho stromu mohou napadnout přibližně deset dalších stromů). Vzniklo tak ohnisko, ze kterého se kůrovec šířil dál. Dílo zkázy pak završil orkán Kyrill (2007), který kůrovci nabídl doslova prostřený stůl. Kůrovec samozřejmě nevnímá státní hranice, a tak se postupně začal šířit i na německou a rakouskou stranu. Jelikož zde se jedná o běžné hospodářské lesy, byl podél hranice vykácen přibližně 200 – 300 metrů široký pás, který zabránil šíření kůrovce do dalších porostů. Při pohledu na to, co z bývalého Trojmezenského pralesa zbylo, se tak nutně naskýtá pocit, že bylo svévolně ponecháno ke zničení něco, kvůli ochraně čeho byl park původně založen. Jistě může zaznít argument, že se les zase sám obnoví (tuto obnovu můžeme již dnes dobře pozorovat). Tento proces (tzv. sukcese) funguje obecně všude a s trochou nadsázky by se dalo říct, že pokud bychom počkali dostatečně dlouho, tak by les vyrostl i na Václavském náměstí. Ale chceme to? Skutečně bylo nutné nechat celou tuto oblast kůrovcem zničit, abychom si dokázali, že se za nějakých 80 – 100 let zase obnoví?
Červeně značená trasa nás po dalším přibližně kilometru dovede na Trojmezí (Dreieckmark, Dreiländermark), kde se v mělkém sedle mezi Trojmeznou a Plechým střetávají hranice tří států: České republiky, Německa a Rakouska. Tuto skutečnost zde symbolizuje trojboký hraniční mezník, na kterém jsou vyobrazeny státní znaky a názvy jednotlivých států. Současný sloup zde byl instalován v roce 1993, kdy nahradil původní mezník, který se tu nacházel od roku 1756. Do té doby se totiž trojmezí Čech, Rakous a Bavorska (respektive tehdy Pasovska) nacházel až na nedalekém Třístoličníku. Kromě „hlavního mězníku“ zde pak můžeme spatřit i historický česko-bavorský mezník odkazující na definitivní vymezení česko – bavorské hranice v roce 1844.
Od hraničního mezníku na Trojmezí se před námi otevírá pohled na vrchol Plechého, na který se lze dostat mírným stoupáním po červené značce během asi půl hodiny. Cesta prochází přes tzv. Rakouskou louku, nacházející se v nadmořské výšce 1345 m v mělkém sedle mezi západním předvrcholem a hlavním vrcholem Plechého. Rakouská louka představuje jednu z mála přirozených horských holí na Šumavě pokrytou travními společenstvy (především smilkou tuhou – Nardus stricta), která postupně přecházejí v horské rašeliniště (jedná se o vůbec nejvýše položené rašeliniště na Šumavě).
Plechý (Plöckenstein) je svou nadmořskou výškou 1378 m nejvyšším vrcholem české částí Šumavy. Celkově mu pak na Šumavě patří pátá příčka. Současně je rovněž 9. nejizolovanější horou Česka (izolace představuje vzdálenost k nejbližšímu vyššímu vrcholu, kterým je v tomto případě Velký Roklan nacházející se ve vzdáleností 42 km). Německý název hory „Plechensteyn“ byl zaznamenán již v průběhu 14. století a znamená „lesklá“ nebo též „třpytivá skála“. O původu tohoto názvu se dnes můžeme jen dohadovat. Jednou z možností je, že vychází z třpytící se hladiny nedalekého Plešného jezera. Jinou, a možná pravděpodobnější, možností je pak třpytící se slída, která je součástí žuly, tvořící skálu na vrcholu hory. V minulosti byl vrchol hory pokryt vzrostlým smrkovým lesem, a tak odtud nebyl žádný výhled do krajiny. Les však byl zcela zlikvidován kůrovcem, a tak se dnes z vrcholového skaliska otevírají výhledy zejména na Rakouskou stranu. Od roku 2014 je skála ozdobena vrcholovým křížem nesoucím nápis „Berg Heil“ (tedy ekvivalent našeho „hore zdar!“).
Vrchol Plechého je místem, kde pro dnešek opustíme trasu vedoucí po hlavním hraničním hřebeni, a dále se vydáme po žlutě značené trase zpět do českého vnitrozemí. Cesta prostupuje skrze rozsáhlou plochu pokrytou kapradím, z niž k nebi trčí šedé pahýly kůrovcem zahubených stromů. Cesta nás po chvíli dovede na tzv. Kučerovu vyhlídku, z níž se otevírá první výhled na Plešné jezero rozkládající se na dně mohutného ledovcového karu přímo pod námi. Vyhlídka dostala jméno po botanikovi Stanislavu Kučerovi (1944 – 1992), který se věnoval zejména studiu květeny oblasti Šumavy a Novohradských hor. Trasa dále pokračuje přímo po hraně ledovcového karu až k památníku Adalberta Stiftera. Adalbert Stifter (1805 – 1868) byl německy píšícím spisovatelem a básníkem, který se narodil v nedaleké Horní Plané (Oberplan). Protože se v jeho dílech často vyskytují motivy šumavské přírody, je podobně jako například Karel Klostermann často označován za „básníka Šumavy“. Svá díla sice psal německy, avšak kritizoval národnostní neshody mezi Čechy a Němci. Jedním z nejvýznamnějších Stifterových děl je historický román Witiko (Vítek), odkazující k nedalekému Vítkovu kameni. Iniciativa ke zbudování Stifterova památníku vzešla od jeho přítele Jordana Kajetána Markuse. Původně měl mít památník podobu desky s citáty ze Stifterových děl, která by byla instalována na samotném vrcholu jezerní stěny, kde básník rád pobýval. Později měly být do skály vytesány básníkovy iniciály. Ještě později bylo rozhodnuto, že památník bude mít podobu jehlanovitého obelisku, jehož návrh vypracoval vídeňský architekt Jindřich Ferstel. Vlastní stavba památníku byla svěřena kameníku Adolfu Paleczkovi a jeho čtyřem pomocníkům, kteří získali zkušenosti při stavbě Schwarzenberského plavebního kanálu, který prochází nedaleko odtud. Od května do podzimu roku 1876 byla provedena hrubá stavba 14.5 m vysokého obelisku, v roce 1877 pak bylo provedeno vyspárování mezer mezi jednotlivými žulovými bloky a vyrytí citátů ze Stifterových děl. 26.8. 1877 byl pomník slavnostně odhalen. V těsné blízkosti památníku pak byl vybudován vyhlídkový můstek, nabízející nejkrásnější výhled na Plešné jezero (Plešné jezero je ze všech šumavských jezer jediné, které si lze takto krásně prohlédnout z „ptačí perspektivy“).
Od Stifterova památníku sestupujeme klikatící se stezkou dolů směrem k jezeru. V minulosti vedla tato trasa vysokým horským lesem, který byl i zde zcela zničen kůrovcem. Z informačních tabulí, které jsou podél cesty instalovány, se můžeme dozvědět, že se ve svazích nad Plešným jezerem nacházely výjimečně staré stromy. Tím vůbec nejstarším byl „smrk nad Plešným jezerem“, který rostl přímo v jezerní stěně. Rozborem jeho letokruhů byl určen jeho věk na 623 let. Smrk uhynul v roce 1994 díky napadením kůrovcem. Jiným příkladem pak byl tzv. Švejdův smrk starý 559 let, stojící přímo u cesty, po které nyní procházíme. Také on byl v roce 2004 napaden kůrovcem a jeho uschlý kmen musel být z bezpečnostních důvodů v roce 2009 pokácen.
Plešné jezero (Plöckensteiner See), na jehož břeh jsme se právě dostali, leží v nadmořské výšce 1090 m a je tak po jezeru Laka druhým nejvýše položeným jezerem na Šumavě. Za jeho vznik vděčíme stejně jako v případě všech ostatních šumavských jezer ledovci, který sestupoval z vrcholu Plechého směrem k jihu, kde vytvořil mohutnou prohlubeň – tzv. ledovcový kar. Vyhloubená prohlubeň byla po roztátí ledovce v době před přibližně 10 000 lety zaplněna vodou, čímž vzniklo současné jezero. Po ledovci tak zbyla jen asi 40 m vysoká morénová hráz a impozantní jezerní stěna dosahující výšky kolem 220 m. Jezero zabírá plochu 7.5 ha a je tak ze šumavských jezer třetí největší (po Černém a Čertovu jezeru). Maximální hloubka jezera dosahuje 18 m. Historicky bylo Plešné jezero poprvé prozkoumáno v roce 1567 známým stavitelem jihočeských rybníků Jakubem Krčínem z Jelčan. Později se o něm zmiňuje například učenec Bohuslav Balbín. V letech 1789 – 1791 byla hráz jezera v souvislosti s výstavbou Schwarzenberského kanálu zpevněna a zvýšena o 2.5 metru aby se jezero mohlo stát jednou ze zdrojnic vody pro kanál (podobnou funkci pak plnilo i několik dalších uměle vybudovaných plavebních nádrží – o nichž jsme se již zmínili, nebo ještě zmíníme). Přímo u hráze jezera je pak možné spatřit kámen s vyrytým symbolem korunky, který upomíná na návštěvu knížete Jana Nepomuka ze Schwarzenbergu z 13.8. 1868. Protože se Plešné jezero postupem času stalo velmi vyhledávaným výletním místem, byla na jeho hrázi v roce 1911 postavena tzv. Lucemburská chata, která později přešla do vlastnictví KČT. Po roce 1948 se ovšem jezero stalo součástí nepřístupného pohraničního pásma a chatu v roce 1951 zabrala pohraniční stráž (v 50. a 60. letech probíhaly drátěné zátarasy železné opony přímo jezerní stěnou přibližně na úrovni Stifterova památníku, v 70. letech pak byly posunuty na úroveň asfaltové silnice vedoucí pod jezerem). V roce 1952 chata vyhořela a byla proto nahrazena novou budovou. Ta byla pohraniční stráží v roce 1981 opuštěna a v roce 1989 zbourána.
Z hráze Plešného jezera se vydáme po tzv. Jezerní stezce, která je označena zelenou (a zpočátku u žlutou) turistickou značkou. Balvanitá hráz jezera zde přechází v kamenné moře, které sestupuje asi 150 m pod jezero. Z rozcestí „Pod kamenným mořem“ pokračujeme dále po zelené značce, zatímco žlutá značka odtud míří zpátky na hraniční hřeben (dostali bychom se tudy zpátky na vrchol Plechého). Zeleně značená cesta nás dovede k již zmíněné asfaltové silnici, která zde byla vybudována pro potřeby pohraniční stráže. Ta nás následně dovede na Říjiště (Hirschröhren), kde v minulosti stála jedna z již zmíněných plavebních nádržích zásobujících vodou Schwarzenberský kanál. Podobně jako Rosenauerova nádrž, kterou jsme navštívili na začátku dnešního výletu, je i nádrž na Říjišti již zaniklá a dnes z ní zbyla jen holá trávou zarostlá plocha protékaná Koňským potokem. Nachází se to ovšem také kiosek, kde lze v průběhu letní sezóny zakoupit občerstvení. Z Říjiště pokračujeme dále po zelené turistické značce po proudu Koňského potoka až k rozcestí Rossbach, kde se znovu setkáváme se Schwarzenberským kanálem. Právě v tomto místě si můžeme všimnout zajímavé technické památky – akvaduktu zajišťujícího mimoúrovňové křížení již zmíněného Koňského potoka a plavebního kanálu.
Od akvaduktu pak pokračujeme podél koryta kanálu další přibližně dva kilometry (k rozcestí Raškov). Zde kanál nadobro opustíme a vydáme se po zeleně značené trase, jenž nás dovede na okraj Nové Pece, kde jsme náš dnešní dlouhý, ale jistě zajímavý výlet zahájili.
