Jak jsem sháněl spolucestovatele

Jak jsem sháněl spolucestovatele

Pro lidi, kteří žijí (a tím pádem i cestují) se svým partnerem či partnerkou budou následující řádky působit velmi pravděpodobně dost nepochopitelně. Pro tzv. „singles“ je to ovšem denní realita, se kterou je potřeba se nějakým způsobem vypořádat. Sám znám hned několik lidí, kteří žijí sami a sami také cestují. Já osobně zažil už obojí (tj. jak cestování se „spolucestovatelem“, tak i cestování o samotě) a musím se přiznat, že mi cestování o samotě příliš nevyhovuje. Přestože jsem většinou navštívil všechna místa, která jsem chtěl navštívit, a celou cestu jsem si mohl zorganizovat naprosto podle svého, něco nebo spíše někdo mi na cestě chyběl. Zjistil jsem totiž, že se o zážitky a radost z navštívených míst potřebuji s někým průběžně dělit. Kde tedy nějakého spolucestovatele vzít? První na ráně jsou pochopitelně přátelé a kamarádi (například spolužáci ze školy). S nimi to většinou funguje prvních pár let potom, co opustíte školu. Potom ale většinou přijde rodina a děti, a navíc čím delší doba uplyne, tím více se začne naplňovat rčení „sejde z očí, sejde z mysli“. Máte-li ve svém okolí kamaráda, který to má v životě nastavené podobně jako vy, rozumíte si a navíc máte i společné cestovatelské plány (tím myslím nejen kam se chcete podívat, ale i jakým, způsobem), pak máte vlastně téměř vyhráno. Bohužel v praxi je taková kombinace dost vzácná. Proto zpravidla nezbyde než se poohlédnout někde jinde. A tak jsem zjistil, že existuje cosi, čemu se říká cestovatelská seznamka, která funguje na hodně podobném principu jako klasická „partnerská seznamka“, avšak na rozdíl od ní slouží k tomu, aby člověk našel spolucestovatele pro svoje cesty. Výhodou je, že inzerátů zde bývá víc než dost, a tak lze celkem snadno najít něco, co by nás zaujalo. Já osobně volil aktivní cestu – tj. sám jsem si podal vlastní inzerát. Služeb cestovatelských seznamek jsem pak využil ještě několikrát a to se střídavými úspěchy.

Je zřejmě úplně normální, že člověk přistupuje k jakémukoliv online seznamování s velkou míru opatrnosti a obezřetnosti. A nejinak je tomu v případě hledání spolucestovatele. Budu si s tím druhým rozumět? Nezačneme si po chvíli lézt na nervy? Sám si neumím představit nic horšího než jet například na měsíc někam s někým, kdo je mi nějakým způsobem nepříjemný a s kým si nerozumím. Hned na začátek musím podotknout, že já jsem měl v tomto ohledu vždy štěstí v tom smyslu, že se všemi, které jsem takto potkal a kteří mi dělali na mých cestách společnost, jsem si vždy rozuměl naprosto skvěle.

Během inzerování a čtení došlých odpovědí mě zaujalo několik věcí, které se opakovaly několik let po sobě, a proto je nepovažuji za náhodu. Tou hlavní bylo, že na mé inzeráty odpovídaly prakticky výhradně holky. To mě trochu překvapilo, protože jsem nečekal, že by holka chtěla jet sama s neznámým klukem někam na druhý konec světa. Osobně si to vysvětluji čistě psychologicky. Většina holek je ráda, když cestu někdo naplánuje a zařídí za ně (tj. „rády se nechají vést“). Většina mužů naopak chce už tak nějak od přírody velet, a proto se jen málo kluků chce k někomu přidat.

Většinou jsem si nikdy nemohl stěžovat na nedostatek odpovědí na svoje inzeráty, kterých se mi čase shromáždilo i několik desítek. Většina z nich přitom vyznívala stylem „Četla jsem tvůj inzerát a přesně něco takového hledám“. Moje reakce se pak nesla v duchu poděkování za odpověď s tím, že budu rád, pokud si budeme moct naše představy probrat podrobněji. Potíž byla v tom, že to bylo bohužel vše. Po první nadšené reakci a mojí odpovědi na ni už zpátky nepřišel ani řádek – prostě nic. Troufnu si tvrdit, že takto dopadlo dobře 95 % všech případů. Osobně tomuto chování sice vůbec nerozumím (proč nejdříve napíšu, že mám zájem, a po rovněž kladné odpovědi začnu dělat „mrtvého brouka“), ale bohužel se s ním setkávám prakticky denně (tj. i mimo cestování). 

Ve svých inzerátech jsem kromě popisu destinace a optimálního termínu vždy ve stručnosti popsal, jak bych si cestu představoval a co od ní očekávám. Tím jsem se chtěl hned na začátku vyhnout případným nedorozuměním vyplývajícím z toho, že moje případná spolucestovatelka sice chce rovněž jet (například) na Havaj, ale zatímco ona se chce primárně povalovat na pláži, já chci chodit po horách. Ani to samozřejmě není stoprocentní filtr. Vzpomínám na jednu slečnu, která mi odepsala na můj inzerát týkající se cesty na Havajské ostrovy, kde jsem jasně deklaroval, že mým jedním z mých hlavních cílů je výstup na sopky Mauna Kea a Mauna Loa (obě s výškou přes 4000 m). Když jsme se s dotyčnou slečnou sešli a já se zeptal jak na tom je ohledně cestování do hor, vylezlo z ní, že by měla problém vylézt i na Sněžku…Bylo tedy jasné, že toto by opravdu nefungovalo.

Další věcí, na které je potřeba naprosto striktně trvat (a kterou jsem již zmínil v předchozím odstavci), je osobní setkání. To může být trochu omezující, protože pokud se vám ozve někdo, kdo by s vámi sice měl zájem jet, ale bydlí od vás 350 km daleko (jednou se mi například ozvala nějaká holka z Trenčína), je to trochu problém. Je samozřejmě jasné, že během jedné odpolední schůzky svého potenciálního spolucestovatele nemůžete poznat do všech detailů, ale já osobně v tomto ohledu celkem dám na „první dojem“. Jakmile tedy máte jakékoliv pochybnosti, nemá smysl pokračovat dál. Je skutečně lepší (a čestnější) říct si hned na začátku, že hledáte někoho jiného, než nutit se do cesty s někým, kdo vám z nějakého důvodu nesedí. Opět mohu uvést své vlastní zkušenosti z případů, kdy jsem spolucestovatelku na svou zamýšlenou cestu pomocí cestovatelské seznamky našel. Sylva, s níž jsem nakonec vyrazil v roce 2013 na Réunion, například bydlela ode mě ve vzdálenosti kolem 100 km, což ještě nevylučovalo osobní setkání. Před cestou jsme se osobně sešli jen jednou a další věci jsme již domlouvali a plánovali po e-mailech. V jiném případě byla situace jednodušší v tom, že jsme oba byli z Prahy. Poprvé jsme se s Věrou sešli 3 měsíce před cestou, a následně jsme se sešli ještě několikrát kvůli plánování jednotlivých částí cesty, nákupu letenek rezervace ubytování, auta apod. Nakonec jsme společně strávili skvělé tři týdny cestováním po Havajských ostrovech.  

Ne vždycky se ale dařilo. Poprvé jsem s hledáním „parťáka na cesty“ neuspěl v roce 2015, kdy byly mým cílem Azorské ostrovy. Rozhodujícím faktorem se bohužel stala opět lidská nespolehlivost, kdy mi má spolucestovatelka (s níž jsem se opět dal dohromady přes cestovatelskou seznamku) 14 dní před plánovaným odjezdem oznámila, že se rozhodla jet někam jinam s někým jiným. V tu chvíli už samozřejmě nebyl čas hledat někoho jiného, a jedinou možností tak bylo buď celou cestu zrušit, nebo vyrazit sám (což jsem nakonec udělal). Podruhé jsme neuspěl při plánování cesty na Nový Zéland. Tehdy byla navíc situace odlišná v tom, že za celé dva měsíce na mé seznamovací inzeráty nepřišla ani jediná odpověď (dodnes vlastně nevím proč). Přestože cestovatelské seznamky ne vždycky splnily svůj účel, rozhodně nemohu říct, že bych s nimi měl špatnou zkušenost. Pokud tedy nemáte jinou možnost, určitě to stojí za vyzkoušení. Rád bych tedy na úplný závěr popřál všem cestuchtivým singles, kterým někdo chybí, hodně štěstí při výběru parťáka na cestu.