Cesta z Prahy do dějiště prvních zimních olympijských her ležícího ve stínu majestátního Mont Blancu představuje vzdálenost kolem 980 kilometrů. Lze ji sice v případě nutnosti absolvovat tak říkajíc „na jeden zátah“, avšak mnohem rozumnější variantou je rozložit ji do dvou kratších etap. Po cestě se navíc nachází celá řada zajímavých míst, která by bylo škoda při této příležitosti alespoň krátce nenavštívit. Jedním z nich, které doslova vybízí k návštěvě, je Ženeva ležící přibližně deset hodin jízdy autem (počítáno z Prahy), takže zastávka s přenocováním zde přijde víc než vhod. Do města přijíždíme právě v okamžiku, kdy se Slunce sklání nad západním obzorem, a okolní krajina s nedalekými alpskými štíty zdvíhajícími se za Ženevským jezerem je překrásně osvícena září večerních červánků. Rychle se proto ubytováváme v kempu Pointe á la Bise přímo na břehu jezera a na zítřek plánujeme návštěvu historického centra města.
Ženeva (Genéve) leží u výtoku řeky Rhôny z Ženevského jezera (Lac Léman) a je hlavním městem stejnojmenného švýcarského (v tomto případě frankofonního) kantonu. Se 197 000 obyvateli je Ženeva po Curychu druhým největším městem Švýcarska. Město samo má dlouhou historii, přičemž se předpokládá, že byla založena již Kelty („Geneva“). Jejich sídlo bylo v roce 121 př. n.l. dobyto Římany a stalo se jakými předmostím pro další výboje do tzv. Zaalpské Gálie. V letech 52 – 58 př. n.l. zde pobýval i slavný římský vojevůdce Gaius Julius Ceasar. V období mezi roky 443 – 467 byla Ženeva sídlem burgundských králů a biskupů. Od roku 1536, kdy zde začal působit kněz Jan Kalvín (1509 – 1564), se město stalo jedním z center církevní reformace. Kalvín získal značnou autoritu a zavedl zde přísný teokratický režim (v roce 1553 například nechal upálit lékaře Michela Serveta za „popírání Boží Trojice“). Ženeva se tak stala útočištěm mnoha náboženských exulantů ze sousedních zemí, zejména z Francie, Itálie a Německa. Tím se město rozrostlo, zbohatlo a do konce 19. století se stalo nejlidnatějším sídlem Švýcarska. Dalším z významných místních rodáků je filozof Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778), jehož dílo, ve kterém často kritizoval dědičnou aristokracii, později myšlenkově ovlivnilo francouzskou revoluci. V letech 1798 – 1814 bylo území Ženevy zabráno Francií, ale po porážce Napoleona byl založen samostatný kanton, který se následně stal součástí Švýcarské konfederace. V té době také začíná v hospodářství města dominovat hodinářství, zlatnictví a výroba textilu. V roce 1898 zde byla zavražděna rakouská císařovna Alžběta („Sissi“), kterou na nábřeží Ženevského jezera probodl pilníkem anarchista Luigi Lucheni.
V současné době je město významné zejména tím, že se zde nachází sídla mnoha významných mezinárodních institucí, z nichž jmenujme alespoň Světovou zdravotnickou organizaci (WHO), Mezinárodní červený kříž či Světovou meteorologickou organizaci (WMO). Ženeva je rovněž významným centrem vědy a výzkumu, neboť zde (mimo jiné) sídlí i Evropská organizace pro jaderný výzkum (Conseil Européean pour la recherche nuléaire – CERN), jejímž hlavním předmětem zájmu je částicová fyzika a studium částic menších než atom (např. kvarků, neutrin apod.). Tato mezinárodní výzkumná organizace byla založena v roce 1954 a Česká republika je jejím členem od roku 1993. Součástí CERNu je i (v současné době) největší urychlovač částic na světě LHC (Large Hadron Collider) uvedený do provozu v roce 2008.
Jedním z prvních míst, které musí takřka každý návštěvník Ženevy navštívit, je vodotrysk Jet d’Eau, jenž je jakýmsi symbolem města již více než 100 let. Jeho první verze byla na jezeře instalována v roce 1886 (tehdy ovšem na poněkud jiném místě). V roce 1891 byl vodotrysk u příležitosti 600. výročí založení města přesunut na své současné místo a zároveň byla zvýšena jeho výška z původních 30 metrů na 90 metrů. Současné podoba této monstrózní atrakce pochází z roku 1951. Voda z jezera je dvojicí pump vystřikována v objemu 500 litrů za sekundu do výšky 140 metrů.
Další zastávkou, kterou by žádný návštěvník Ženevy neměl vynechat, je románsko-gotická katedrála sv. Petra (Cathédrale Saint-Pierre de Genéve), která tvoří jakýsi pomyslná střed historického jádra města. Na jejím místě se již od 4. století nacházel kostel, který byl sídlem zdejších biskupů. Stavba současné katedrály byla zahájena roku 1190 a v době vrcholící reformace se dokonce stala centrem tzv. Ženevské protestantské církve (Eglise protestante de Genéve). Jinou zajímavou církevní stavbou, kterou nalezneme nedaleko od katedrály, je pravoslavný kostel Povýšení sv. Kříže (Cathédrale de l’Exaltation de la Sainte Croix), známý též jako „Eglise Russe“. O jeho založení a výstavbu se v letech 1863 – 1866 zasloužila ruská velkokněžna Anna Fjodorovna (vlastním jménem Juliana Sasko-Kobursko-Saalfeldská, saská princezna a teta britské královny Viktorie). Ze světských staveb pak za zhlédnutí zcela určitě stojí historická budova městské radnice z 15. století, jejíž věž dodnes zdobí zajímavé věžní hodiny.
Ze Ženevy je to již na hranice s Francií jen coby kamenem dohodil. Do Chamonix je to pak z centra města kolem 80 kilometrů, takže pokud jde vše hladce, zabere cesta již jen kolem jedné hodiny. Naším definitivním cílem je ovšem vesnička Argentiére, ležící ještě o něco výš nad Chamonix, kde máme domluvené ubytování. Ačkoliv máme adresu, popis i fotografii, nemůžeme „náš“ dům najít. Teprve po chvíli bloumání sem a tam zjišťujeme, že dům stojí až ve druhé řadě a z hlavní ulice proto není vůbec vidět. Majitelem domu je sympatický mladý Angličan, který se ovšem před několika lety rozhodl přestěhovat sem do Francie. Tato skutečnost pro nás znamená značné ulehčení, neboť ani jeden z nás neovládá francouzštinu natolik, abychom se jí byli schopni domluvit. Po vyřízení nezbytných formalit dostáváme návštěvnickou kartu, která nám umožňuje zdarma využívat vlakové spojení v celém údolí. Tuto možnost využíváme hned druhý den, kdy se vydáváme k vrcholu jedné z nejatraktivnější hory v okolí Chamonix – Aiguille du Midi.
O založení červeného kříže
Po celá staletí znamenalo zranění v bitvě pro vojáka prakticky jistou smrt, neboť ranění byli na bojišti zpravidla ponecháváni napospas osudu. V roce 1859 se odehrála krvavá bitva u Solferina, v níž se v rámci procesu sjednocování Itálie střetly francouzsko-piemontské (italské) jednotky s Rakouskou armádou. Jedním z účastníků této bitvy byl i Švýcarský podnikatel a humanista Henri Dunant (1828 – 1910), který se tak stal svědkem toho, jak tisíce raněných vojáků umíraly naprosto bez pomoci. Pod vlivem tohoto strašného zážitku inicioval vznik mezinárodní organizace, která by se starala o raněné vojáky i civilisty. V roce 1864 tak byla 16 evropskými státy podepsána dohoda o ochraně osob a zařízení sloužících k ošetřování raněných na obou znepřátelených stranách, které měly být nadále označovány symbolem červeného kříže. V souvislosti s tímto činem byl Henri Dunant v roce 1901 jako první oceněn Nobelovou cenou míru.
