Malá Víska – Jindřichova skála – U Bílého křížku – letiště pod Hejlákem – K letišti – Houpák – Dlouhý vrch – K letišti – letiště pod Hejlákem – U Bílého křížku – Malá Víska (15 km, 4:30, ↗ 280 m ↘ 280 m)

Trasa dnešního výletu nás zavede do snad vůbec nejkrásnější a turisticky nejatraktivnější části Brd. Současně se v jejím průběhu budeme moci detailně seznámit s vojenskou historií tohoto území. Ideálním výchozím místem je v tomto případě Malá Víska nacházející se pár kilometrů jižně od Komárova. Alternativní variantou je pak vyrazit z Dolní Kvaně po modré turistické značně. V takovém případě je celý okruh dokonce o přibližně 2 kilometry kratší, avšak ochudíme se o návštěvu jednoho z nejhezčích vyhlídkových míst ve středních Brdech.

Z Malé Vísky se vydáme na cestu značenou žlutou turistickou značkou. Záhy poté co vstoupíme do lesa a mineme značku informující nás o tom, že jsme právě vstoupili na území CHKO Brdy, dorazíme k odbočce vedoucí k výše zmíněnému vyhlídkovému místu. Z hlavní cesty vedoucí směrem k jihu odbočíme doleva, a dále budeme pokračovat po mírně klesající lesní pěšině. Na tomto místě je trasa orientačně poněkud náročnější, neboť již po pár metrech je potřeba z této cesty uhnout doprava na ještě méně zřetelnou stezku. Ta nás po dalších přibližně 400 metrech dovede až na okraj strmé skalní stěny, z jejíhož vrcholu se otevírá pěkný výhled na protější vrchol Baranec (663 m n. m.) na jehož úpatí se z lesů zdvíhá zřícenina hradu Valdek (kterou jsme navštívili v rámci jednoho z předchozích brdských výletů). Tato tzv. Jindřichova skála je pojmenována na počest Heinricha (Jindřicha) z Hanau – někdejšího majitele komárovského panství a zdejších železáren. Vyhlídkové místo bylo v roce 1910 z iniciativy správce hořovického velkostatku Johanna Liebuse zabezpečeno litinovým zábradlím, které bylo odlito právě v nedalekém Komárově. Dodejme ještě, že z přírodovědného hlediska představuje tento skalní útvar tzv. mrazový srub vzniklý mrazovým zvětráváním skalního masivu. Zvětralý materiál a balvany uvolněné ze zdejší 20 metrů vysoké skalní stěny pak v okolí vytvořily rozsáhlé kamenné moře.

Jakmile si do sytosti užijeme výhledů z vrcholu Jindřichovy skály, vrátíme se po lesní pěšině zpět až na hlavní cestu, po níž budeme pokračovat dále směrem k jihu. Cesta nás po dalších přibližně dvou kilometrech dovede k rozcestí U Bílého křížku, jehož pojmenování souvisí s litinovým křížem natřeným na bílo, který zde byl v minulosti údajně vztyčen na památku přestřelky mezi hajnými a pytláky, při níž byl jeden z hajných zabit. Tento kříž si zde ostatně můžeme prohlédnout dodnes. Na tomto místě se také naše žlutě značená trasa setkává s modrou turistickou značkou vedoucí z Dolní Kvaně a obě dvě varianty dnešního výletu již dále pokračují po stejné trase.

Od rozcestí budeme i nadále sledovat žlutou značku. Záhy se před námi z čista jasna otevře rozsáhlá plocha vybudovaná z betonových panelů. Tato plocha je ve skutečnosti přistávací dráhou bývalého vojenského „letiště pod Hejlákem“. Při pozornějším pohledu si nelze nevšimnout toho, jak je dráhy výrazně skloněna a to jak podélně, tak i příčně. To společně s její nevelkou délkou (pouze 530 metrů) muselo činit přistání nadmíru obtížnou a riskantní záležitostí. V některých matriálech se uvádí, že z tohoto místa opouštěl v roce 1938 Československo tehdejší prezident Edvard Beneš. Potíž této historky je ovšem v tom, že není pravdivá, neboť letiště zde bylo vybudováno až za německé okupace pravděpodobně mezi roky 1940 – 1942 (protože vše probíhalo za naprostého utajení, dodnes se neví, kdy přesně to bylo). Stejně tak můžeme dnes již jen spekulovat o účelu tohoto letiště, neboť díky výše uvedeným skutečnostem zde mohla přistávat jen malá letadla schopná odstartovat či přistát na velice krátké vzdálenosti. Zřejmě nejpravděpodobnější je možnost, že letiště bylo vybudováno k obsluze zdejšího vojenského prostoru, který Němci v průběhu druhé světová války oproti předválečným létům značně rozšířili. Dodejme ještě, že v roce 2015 se zde natáčely některé záběry filmu Anthropoid (pojednávajícím o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha).

Po žlutá značka nás posléze dovede k rozcestí „K letišti“, kde končí. Nekončí však cesta, po níž jsme sem přišli, nicméně naše trasa je dále značena modrou značkou. V tomto okamžiku je před námi největší stoupání celého dnešního výletu. Po dalším přibližně kilometru chůze mineme po levé straně od cesty velkou betonovou pozorovatelnu, která zde byla stejně jako řada dalších objektů postavena v průběhu německé okupace (tyto objekty jsou pak známé pod lidovým označením „pixle“). V ten samý okamžik se před námi také otevírá rozsáhlá bezlesá pláň pokrytá porostem vřesu, borůvčí a kapradin. Ocitáme se totiž na severním okraji bývalé dopadové plochy Jordán. Tak jako v případě mnoha jiných míst v Brdech nevystihuje toto označení skutečnou poloho místa příliš věrně, neboť ve skutečnosti se hlavní část dopadové plochy rozkládá v okolí vrchu Houpák odkud se táhne směrem na západ k Dlouhému vrchu. Vlastní vrch Jordán se pak nachází až na samém jihozápadním okraji dopadové plochy, přičemž k němu nevede žádná oficiální cesta.

K odlesnění této plochy došlo v průběhu budování zdejší dělostřelecké střelnice v průběhu let 1928 – 1930. V tomto ohledu pak doplňme, že právě plocha na Jordánu začala být ze všech tří brdských „dopadovek“ používána jako první. Nešlo však pouze o výcvik tehdejších dělostřelců, neboť záhy se tato plocha stala jedním ze dvou míst v Brdech souvisejících s budováním našeho předválečného pohraničního opevnění, o čemž se můžeme záhy přesvědčit. Pro úplnost jen dodejme, že tím druhým místem byla dodnes nepřístupná dopadová plocha Brda. V roce 1935 byly na ploše Brda instalovány železobetonové desky lišící se různým způsobem betonáže a uložení armatury. Tyto desky pak byly postřelovány nejrůznějšími zbraněmi, čímž byla testována jejich odolnost. Dodejme, že tyto zkušební terče se na dopadové ploše Brda povalují dodnes, což je vidět například pomocí leteckého ortofota. Jak již bylo řečeno, dopadová plocha Brda je součástí dodnes vojensky využívaného posádkového cvičiště Jince, díky čemuž je sem přísný zákaz vstupu. V průběhu výše popsaných zkoušek zbraní vznikl na konci roku 1935 nápad postavit na některé z tehdejších vojenských střelnic plnohodnotný objekt opevnění (tzv. pěchotní srub), který by mohl být využíván ke zkouškám pevnostních zbraní (a dalších zařízení), výcvik osádek a v neposlední řadě ke zkouškám odolnosti. Volba nakonec padla na plochu Jordán.

Stavba pěchotního srubu označovaného kódem „CE“ byla v březnu 1936 zadána firmě Litická a.s. Vlastní betonáž objektu proběhla ve dnech 19. – 27.5. 1936. V rámci tehdejší typologie objektů opevnění se jednalo o jednostranný (pravostranný) pěchotní srub postavený ve II. stupni odolnosti. Síla čelní stěny srubu v takovém případě dosahovala 225 cm železobetonu. Strop objektu měl tloušťku 200 cm, zatímco ostatní obvodové stěny dosahovaly síly 100 cm. Na objektu byl instalován jeden pancéřový zvon pro lehký kulomet vz. 26. Hlavními zbraněmi pak byl protitankový kanón vz. 36 a dvojče těžkých kulometů vz. 37 umístěné tzv. „pod betonem“. Právě zkoušky těchto zbraní zde následovaly záhy po stavebním dokončení objektu. V průběhu června a července 1936 zde probíhaly zkoušky protitankového kanónu vz. 36, který byl po další sérii testů na konci října téhož roku definitivně schválen do výzbroje československé armády. V září a říjnu 1936 pak probíhaly zkoušky těžkých kulometů vz. 37. Následovaly zkoušky dalších pevnostních zařízení, jakými byly například filtrovna (pro filtraci vzduchu od zplodin vznikajících při střelbě či bojových otravných látek), strojovna (vybavená dieselagregátem pro výrobu elektrické energie), či spojovacích prostředků. Na jaře roku 1937 probíhal na pěchotním srubu Jordán výcvik důstojníků pevnostních jednotek. V červnu téhož roku byl pak srub postřelován nejrůznějšími zbraněmi od těžkých kulometů po děla nejrůznějších ráží, čímž byla testována reálná odolnost objektů opevnění. Výsledky těchto zkoušek dopadly nad očekávání dobře, neboť srub vydržel i dva přímé zásahy těžkým moždířem ráže 30.5 cm. Protože se předpokládalo, že srub bude v průběhu zkoušek zničen, byla plánována výstavba dalšího zkušebního objektu, na němž by pokračoval výcvik pevnostních jednotek. Protože původní srub všechny zkoušky vydržel, nebylo to nakonec zapotřebí. O tom, jakým směrem se dále ubíraly dějiny, se na tomto místě asi není nutné detailněji rozepisovat. Podpisem tzv. mnichovské dohody mezi Německem, Francií, Velkou Británií a Itálií 30. září 1938 byly pohraniční oblasti Československa vydány napospas nacistickému Německu v krátkozrakém přesvědčení, že tím budou uspokojeny jeho územní nároky v Evropě a bude tak zabezpečen mír. Veškeré úsilí na zajištění obranyschopnosti Československa tak rázem přišly vniveč, neboť naprostá většina vybudovaných opevnění se nacházela v odstoupených oblastech. Okleštěný zbytek Československa pak byl Německem definitivně obsazen 15. března 1939 a jen o pár měsíců později vypukla po napadení Polska druhá světová válka.    

Po válce byl zkušební objekt CE opraven a nadále využíván pro zkoušky zbraní, jimiž byly osazovány objekty těžkého opevnění vybudované na československo – rakouské hranici na bratislavské Petrželce a jižní Moravě (u Šatova, Dyjákovic a Mikulova). V tomto případě šlo zejména o nahrazení původního protitankového kanónu vz. 36 kanónem PvK vz. 44/59 ráže 85 mm (z tanku T-34/85). Na závěr pak ještě dodejme, že pěchotní srub Jordán můžeme vidět například ve známém filmu režiséra Jana Svěráka Obecná škola, jehož některé scény se zde natáčely.

Pěchotní srub Jordán však nebyl jediným zkušebním objektem předválečného opevnění, který byl v této lokalitě postaven. Kromě něj zde byly vybudovány ještě dva lehké objekty vz. 36, jejichž trosek si můžeme všimnout v případě, že se od pěchotního srubu vydáme po pěšince vedoucí vzhůru v nedalekému vrcholu Houpáku (794 m n. m.), který nyní leží přímo před námi. Pro úplnost pak ještě dodejme, že ploše Jordán byly postaveny i dva zkušební objekty lehkého opevnění vz. 37 (lidově známé jako „řopíky“). Ty objekty se nacházely ve svahu kousek pod německou „pixlí“, kolem které jsme před chvílí prošli. Oba bunkry však byly později zničeny, takže dnes se zde nacházejí jen jejich zarostlé rozvaliny. Na další železobetonovou pozorovatelnu postavenou Němci v průběhu druhé světová války narazíme na samotném vrcholu již zmíněného Houpáku. Ze stropnice tohoto objektu se pak otevírá snad vůbec nejkrásnější a nejpůsobivější výhled v celých Brdech. Spatřit odtud můžeme například blízké Křivoklátsko, avšak při dobré dohlednosti můžeme vidět i hřeben Krušných hor či vrcholy Slavkovského lesa a Doupovských hor.

Dopadová plocha na Jordánu však nesloužila jen pro cvičené střelby armádního dělostřelectva, neboť byla využívána i jako cílová plocha pro výcvik pilotů taktického letectva (pro střelby z kanónů a neřízenými střelami na pozemní cíle). V souvislosti s tím se zde ovšem odehrálo hned několik tragických nehod, které připomíná několik pomníčků umístěných podél hlavní cesty procházející středem dopadové plochy. K té první došlo 22. září 1981 kdy pod křídlem stíhacího letounu MiG-21 pilotovaného pplk. Josefem Švejdou došlo k samovolné explozi pumy. Pilot se však stačil katapultovat a nehodu přežil. Hůře dopadla druhá nehoda, k níž zde došlo 18. listopadu 1992. Tehdy došlo v důsledku špatných povětrnostních podmínek a nezvládnutí pilotáže ke zřícení bojového vrtulníku Mi-24 v jehož troskách zahynuli kpt. Eduard Pecha, por. Vladimír Chmelan a ppor. Zdeněk Vobořil. Jejich památku připomíná pomníček při již zmíněné cestě na jižním okraji dopadové plochy. K další tragické události zde došlo 24. února 2003, kdy se zde v průběhu zkoušky palubního kanónu „Plamen“ zřítil bitevní letoun L-159 Alca v jehož troskách zahynul jeden z nejzkušenějších pilotů kpt. Petr Vašíček. Tutu havárii pak připomíná pomníček, který najdeme u hlavní cesty vedoucí přes dopadovou plochu, nedaleko od pěchotního srubu Jordán.  

Dopadová plocha Jordán je ovšem zajímavá nejen z historického, ale i z přírodovědného hlediska. Zdejší bezlesý ekosystém pokrytý porostem vřesu, borůvčí a kapradin je totiž v našich zeměpisných šířkách typický až pro mnohem výše položené lokality (například v Krkonoších či Jeseníkách). Velmi se pak podobá tundře, kterou bychom však našli až mnohem dále na severu. Další zajímavostí je pak výskyt tzv. periglaciálních jevů (např. malá kamenná moře či polygonových půd). Výlet na Jordán je krásný prakticky v kterémkoliv ročním období, avšak snad vůbec nejpůsobivěji působí zdejší krajina na konci léta, kdy ji zdejší vřesoviště promění v překrásně modro-fialové moře. Později na podzim si pak můžeme naopak vychutnat celou paletu barev, do níž se obarví stromy rostoucí v okolí.

Z vyhlídky na vrcholu Houpáku budeme dále pokračovat po cestě, která nás zakrátko dovede až ke křižovatce s červenou turistickou značkou. Po ní pak budeme po okraji dopadové plochy pokračovat takřka po vrstevnici až do míst, kde se střetneme s již několikrát zmíněnou „hlavní“ cestou procházející středem dopadovky. My však budeme i nadále pokračovat po červené, která nás nejprve povede vzhůru po úbočí vrchu Jordán, abychom záhy začali opět sestupovat směrem ke Dlouhému vrchu. Cestou se pak otevírají další výhledy, z nichž můžeme sledovat například výrazný masiv Jineckých hřebenů. Na rozcestí pod Dlouhým vrchem červenou značku opustíme a dále budeme pokračovat po zelené, která nás povede zpět do nitra dopadové plochy. V lesíku vlevo od cesty si pak můžeme všimnout trosek dnes již zničené železobetonové pozorovatelny. Další dva bunkry (tentokrát jde opět o dvě německé „pixle“) pak najdeme přibližně o 200 metrů dál. Zejména od bunkru ležícího vpravo od cesty se pak otevírá krásný výhled na Houpák, jehož vrcholu zřetelně vévodí pozorovatelna, kterou jsme před několika okamžiky navštívili.

V tomto úseku začne cesta poměrně výrazně klesat a po dalších přibližně dvou kilometrech chůze lesem nás dovede až k rozcestí „K letišti“, které jsme v rámci trasy našeho dnešního výletu již jednou procházeli. Od tohoto okamžiku bude zpáteční cesta shodná s tou, po níž jsme sem na začátku naše ho výletu přišli.