Jihosicilské Agrigento je lákadlem především pro všechny milovníky antické historie. Město samo je se z větší části skládá z nevzhledných betonových budov postavených po druhé světové válce, a proto naprostá většina návštěvníků míří k rozsáhlému a jedinečně zachovalému archeologickému parku známému jako Údolí chrámů (Valle dei Templi), který se nachází přibližně 1.5 kilometru na jih směrem k pobřeží Středozemního moře. Svou rozlohou 1300 ha se jedná o vůbec nejrozsáhlejší památku svého druhu v Evropě, přičemž údajně na žádném jiném antickém místě světa nebylo tolik chrámů, jako právě zde.
Původní antické město Akragas založili v roce 581 př. n. l. řečtí kolonisté původem z Kréty a Rhodosu, přičemž jeho hlavní úlohou bylo střežit hlavní obchodní konkurenty Řeků, kterými byli Kartaginci. Poté, co byli Kartaginci Řeky v roce 480 př. n. l. poraženi v bitvě u Himery, se město stalo jedním z nejvýznamnějších obchodních středisek v centrálním Středomoří. V té době zde údajně žilo kolem 200 000 obyvatel včetně mnoha známých osobností, mezi něž patřil například filosof Empedokles (490 – 430 př. n. l.). Tento antický vědec například popsal teorii čtyř živlů – ohně, vody, vzduchu a země – které byly považovány za základ veškerého bytí. V tomto ohledu pak ještě poznamenejme, že soudobé Agrigento má okolo 60 000 obyvatel. Roku 406 př. n. l. bylo město znovudobyto a následně zničeno Karaginci, avšak později se opět dostalo do rukou Řeků. Řecká vláda zde přetrvávala do roku 210 př. n. l. kdy bylo město (spolu s celou Sicílií) v rámci druhé punské války ovládnuto Římany, kteří jej přejmenovali na Agrigentum. Dalším zlomem byl příchod Saracénů, kteří město ovládli v roce 829 n. l. a postupem času zde vybudovali sídlo známé pod názvem Gergent. Muslimská nadvláda pak trvala až do roku 1087, kdy bylo město dobyto Normany pod velením Rogera II., který zde následně nechal založit biskupství.
Agrigento: Tempio di Giunone
Agrigento: opuncie
Hned první věc, která člověka po příjezdu jistě zaujme, je skutečnost, že Údolí chrámů se ve skutečnosti nachází na skalnatém hřebeni, který byl v době svého založené kolem dokola obehnán kamennými hradbami. Vlastní archeologický park je rozdělen do dvou částí – západní a východní, které jsou navzájem rozděleny silnicí směřující od pobřeží směrem do samotného Agrigenta. Zdaleka viditelnou dominantou východní části, je dórský chrám bohyně Juno (v řecké mytologii Héry) Tempio di Giuone, která byla manželkou vládce bohů Jupitera (Dia). Chrám byl postaven na vyvýšené umělé terase kolem roku 450 př. n. l., avšak záhy poté byl v roce 406 př n. l. poškozen a vypálen v rámci obléhání města Kartaginci. Později byl obnoven a dnes z něj můžeme obdivovat zbytky sloupů, které kdysi podepíraly střechu chrámu.
Nejkrásnějším a současně nejzachovalejším chrámem areálu (i celé Itálie) je o něco níže stojící chrám Svornosti (Tempio della Concordia). Byl vybudován mezi roky 440 – 430 př. n. l. a v průběhu 6. století našeho letopočtu byl přeměněn na kostel zasvěcený apoštolům Petrovi a Pavlovi. Tato změna sice na jednu stranu znamenala stavební úpravy, které nevratně zničily některé původní antické prvky chrámu, avšak současně se díky ní chrám dochoval až do současnosti v pozoruhodně zachovalém stavu, neboť unikl plošnému ničení „pohanských svatyní“. V roce 1775 byl zdejší kostel zrušen a o tři roky později byla zahájena rekonstrukce chrámu, které jej měla uvést do původní antické podoby. Před chrámem se pak od roku 2011 nachází zajímavá bronzová socha padlého Ikara (Icaro Caduto) od polského sochaře Igora Mitoraje. Další působivou stavbou ve východní části areálu je pak Tempio di Ercole (Herkulův chrám). Jeho vznik je kladen do období 6. století př. n. l., a je proto považován zde zdejších chrámů za vůbec nejstarší. Chrám byl obnoven za doby římské a svému účelu sloužil až do přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu, kdy bylo staré antické náboženství v Římské říši zavrženo ve prospěch křesťanství.
Agrigento: Tempio della Concordia
Agrigento: Tempio della Concordia – Icaro Caduto
Vůbec největším chrámem, jenž se však do dnešních dní téměř nezachoval, byl chrám Dia Olympského (Tempio di Giove Olimpico) nacházející se na okraji západní části současného archeologického areálu. Jeho stavba byla zahájena v roce 480 př. n. l. na počest vítězství Řeků nad Kartaginci v již zmíněné bitvě u Himery. Podle abntického historika Diodora byl chrám stavěn za pomoci otrocké práce zajatých kartaginských vojáků. Konstrukce chrámu se měla rozkládat na ploše 113 x 56 metrů a sahat do výšky kolem 20 metrů, čímž by se stal vůbec největším antický chrámem, který byl kdy postaven. Stavba však nebyla nikdy dokončena a to údajně kvůli znovudobytí města Kartaginci v roce 406 př. n. l. Rozestavěný chrám byl později zničen zemětřesením a od 18. století byly navíc jeho ruiny využívány jako zdroj stavebního materiálu pro budování současného Agrigenta. Architektonickou zajímavostí pak je to, že na rozdíl od jiných antických chrámů nepodepíraly střechu pouze volně stojící sloupy, avšak ty zde byly propojeny se souvislou obvodovou zdí. V její horní části pak stály 8 metrů vysoké kamenné sochy Atlantů (s rukama nataženýma nad hlavou), které rovněž podepíraly konstrukci střechy. Jeden z padlých Atlantů je v současnosti vystaven ve zdejším archeologickém muzeu a jeho replika je vidět i na zemi přímo mezi ruinami chrámu.
V nejzápadnější části areálu se pak dále nachází chrám Castora a Polluxe (Tempio di Catore e Polluce či také jako Tempio dei Dioscuri). Tito bratři měli podle antické mytologie společnou matku (Ledu), avšak dva různé otce. Zatímco otcem Polluxe byl vládce bohů Zeus, Castor byl synem pozemšťana Tyndarea. Díky svému božskému původu byl proto Pollux nesmrtelný, zatímco Castor byl obyčejným smrtelníkem. Pollux tedy požádal Dia, aby mu dovolil sdílet svou vlastní nesmrtelnost se svým dvojčetem, a tak se oba proměnili v souhvězdí Blíženců, přičemž byli považováni především za patrony cestovatelů a námořníků. V těsném sousedství chrámů se pak nachází i pozůstatky svatyně podzemních božstev (Santuario delle Divinità Ctonie), tedy boha podsvětí Háda a jeho manželky Persefony. Nedaleko odtud se pak nachází vstup do zahrady Giardino della Kolymbetra, jejíž příjemné prostředí ve stínu starých pomerančovníků, olivovníků a mandloní je ideálním místem k odpočinku a načerpání nových sil po několikahodinové prohlídce archeologického areálu.
Agrigento: Tempio di Eracle
Agrigento: Tempio di Zeus Olimpio
Agrigento: Tempio di Zeus Olimpio – socha Atlanta
Agrigento: Tempio dei Dioscuri
I když jsou pozůstatky antických svatyní bezesporu nejviditelnější a nejdominantnější součástí Údolí chrámů, ve skutečnosti zde toho toto místo nabízí ještě mnohem více, neboť mezi vlastními chrámy se nacházejí pozůstatky celé řady dalších budov a zařízení zaniklého starověkého města. Narazit zde můžeme například na několik odkrytých antických pohřebišť (tzv. nekropolí). Zastavme se ale na okamžik před budovou označovanou jako Villa Aurea, neboť právě zde je ideální okamžik říct si také něco o tom, jak se zdejší pozoruhodné památky po staletí zapomnění dostaly zpět na světlo světa. Kromě chrámu Svornosti, jehož obnova byla zahájena již na konci 18. století, byla velká část zdejších vykopávek zahájena v letech z iniciativy archeologa Domenica Antonia Lo Fosso Pietrasanta (1783 – 1863). Největší podíl na průzkumu a částečné obnově zdejších chrámů ovšem měl sir Alexander Hardcastle (1872 – 1933). Tento původem voják sloužil od roku 1892 v britské armádě, s níž se v roce 1900 zúčastnil búrské války v Jižní Africe. V roce 1907 odešel do výslužby, avšak roku 1914 byl povolán zpět a následně sloužil v řadách armády po dobu první světové války. V roce 1920 trávil sir Hardcastle dovolenou na Sicílii, kde navštívil i zbytky zaniklého antického města u Agrigenta. Toto místo mu učarovalo natolik, že se nakonec rozhodl zakoupit zde dům (již zmíněnou Villu Aurea), přestěhovat se sem. Následně zahájil práce na odkrývání ruin zdejších chrámů a jejich postupnou obnovu (v rámci ní byly například v roce 1924 znovu vztyčeny některé sloupy Herkulova chrámu). Celý příběh však neměl zrovna šťastný konec, neboť přestože sir Hardcastle pocházel z dobře situované rodiny, vysoké náklady na archeologický průzkum v kombinaci s krachem na finanční burze v roce 1929 způsobily jeho osobní finanční bankrot. Jeho vila byla prodána a sir Hardcastle byl nakonec odeslán do psychiatrické léčebny, kde v roce 1933 zemřel. V současnosti je budova využívána jednak jako administrativní zázemí archeologického areálu, a dále pak jako prostory pro pořádání různých výstav apod.
