Od ledovcové řeky Jökulsá nás další úsek naší cesty dovedl až do městečka Egilsstaðir ležícího ve východní části Islandu na břehu dlouhého ledovcového jezera Lagarfljót. Svou rozlohou 53 km2 se jedná o třetí největší jezero na Islandu. Je zásobováno vodou z největšího islandského ledovce Vatnajökull, jenž se nachází přibližně 60 kilometrů na jihozápad odtud. Ledovcová voda pak dává jezeru jeho charakteristickou barvu. Jezero dosahuje maximální hloubky 112 metrů, což reálně znamená, že se jeho dno nachází 90 metrů pod úrovní mořské hladiny. Lagarfljót ovšem v žádném případě není jen tak obyčejným jezerem. Podle legendy (jejíž původ sahá až do 14. století) totiž v jeho vodách žije vodní nestvůra Lagarfljótsormurinn (nebo též Lagarfljót Wyrm) – tedy jakási vzdálená příbuzná mnohem známější skotské „lochnesky“.
Jezerní příšeru ve zdejších vodách s vysokou pravděpodobností nespatříme, zato se však můžeme vypravit k dalšímu z překrásných islandských vodopádů, jenž se ukrývá v kopcích nad jihozápadním cípem jezera. Tímto vodopádem je Hengifoss. Ačkoliv je to sem jen něco přes dva kilometry, zabere cesta k vodopádu minimálně hodinu, neboť se jde prakticky neustále do kopce. Přibližně v polovině cesty však lze načerpat nové síly u rovněž pěkného 30 metrů vysokého vodopádu Litlanesfoss, jenž padá přes skalní stěnu tvořenou čedičovými skalními varhanami. Vlastní vodopád Hengifoss má na výšku 128 metrů, a je tak třetím nejvyšším na Islandu. Kromě své značné výšky je Hengifoss zajímavý strukturou skal na pozadí, neboť ty jsou tvořeny vrstvami tmavé čedičové horniny, jenž jsou proloženy pruhy červených jílů (jejichž barva je dána oxidací železa), představujících fosilizované zbytky půdy. Vznik těchto vrstev mají na svědomí opět sopečné erupce – tentokráte z doby třetihor (asi před 5 – 6 miliony let). Každá vrstva, kterou můžeme na skále pozorovat, vlastně odpovídá jedné vulkanické erupci, a tak je toto místo možné považovat za jakýsi obrovský geologický kalendář. Poslední úsek cesty, vedoucí až do těsné blízkosti vodopádu, byl v době naší návštěvy uzavřen. To však vůbec nevadí, neboť i z místa, kam bylo možné dojít, se na vodopád otevíral velmi fotogenický výhled.
V Egilsstaðiru se opět napojujeme na nám již dobře známou silnici č. 1 („ring-road“), která odtud míří nejprve na jih do fjordu Reyðarfjörður, a odtud pak pokračuje tunelem vyhloubeným pod horským masivem do sousedního fjordu Fáskrúðsfjörður, kde již pokračuje klasicky po pobřeží. Naší další zastávkou je však až třetí fjord – Stöðvarfjörður, kde se nachází unikátní mineralogické muzeum Petru Steinasafn (doslova „Petřina sbírka kamenů“). Tato na první pohled nepříliš výrazná budova se zahradou ukrývá doslova poklad. Nejde přitom jen o přirozenou krásu jednotlivých exponátů, ale snad ještě více o to, že se jedná o jakýsi pomník obrovského nadšení a houževnatosti jejich majitelky – paní Petry Sveinsdóttir. Paní Petra se narodila v roce 1922. V době jejího dětství na svět udeřila hospodářská krize, a tak podobně jako ostatní děti na Islandu neměla příliš mnoho hraček. O to více však pobývala se svými vrstevníky venku v přírodě, která ji začala více a více fascinovat. První kameny paní Petra údajně nasbírala už ve svých sedmi letech, avšak svou sbírku začala systematicky budovat až po skončení druhé světové války v roce 1946. Přestože se starala o své čtyři děti, prakticky každý den se vydávala do hor nad fjordem na sběr zajímavých kamenů. Zpočátku sbírala vzorky jen v nejbližším okolí, neboť v té době nevedly do fjordu žádné silnice, které by toto místo spojovaly s okolním světem. Dostat se odtud prakticky kamkoliv tedy bylo krajně obtížné. Teprve v 60. letech rozšířila paní Petra svou sběratelskou činnost i na další lokality východního Islandu. Při procházení se zahradou, kde je sbírka vystavena, můžeme jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, že vše, co zde vidíme, dokázal nasbírat jeden jediný člověk. Paní Petra prý byla schopná z každé své sběratelské výpravy přinést v ruksaku až 30 kg sesbíraných kamenů. Větší kusy si schovala a pak se pro ně vrátila se saněmi, na nichž je odvezla až do svého domu. V roce 1974, po smrti svého manžela, se paní Petra rozhodla otevřít svůj dům a zahradu se sbírkou minerálů pro veřejnost, a tak je tomu dodnes. Dodejme, že paní Petra zemřela v roce 2012 ve svých 90 letech.
Po prohlídce mineralogického muzea nás čeká cesta do sousedního fjordu Breiðdalsvík („Záliv širokého údolí“). Záliv je zde téměř kompletně přehrazen písečnou kosou vybíhající do moře, která současně tvoří údajně jednu z nejkrásnějších pláží na celém Islandu (pláž je tvořena černým sopečným pískem). Silnice v tomto úseku věrně kopíruje pobřeží a je téměř na každém kroku lemována výjimečně fotogenickými skalními útvary a útesy spadajících přímo do moře. Tak se po přibližně 200 kilometrech nakonec dostáváme až do městečka Höfn („Přístav“) rozkládajícím se na konci členitého poloostrova vybíhajícího do zálivu Hornafjörður. I přes tento název se ovšem nejedná o fjord v pravém slova smyslu, ale o lagunu při ústí několika ledovcových řek, jenž byla od zbytku moře postupně oddělena dvojící písečných kos. S mořem je tato laguna propojena pouze jediným mělkým kanálem, který je navíc potřeba takřka neustále vybírat od nánosů písku a dalších sedimentů. I když bylo toto místo osídleno prakticky už s příchodem prvních Vikingů, lidé se zde nastálo usadili teprve před méně než 200 lety. Dnes zde žije kolem 2200 obyvatel, jejichž živobytím byl pochopitelně rybolov. Tak tomu bylo až do nedávné doby, kdy se hlavním zdrojem příjmů stal cestovní ruch. Při dobrém počasí město nabízí scénický výhled před vody zálivu až na ledovec Vatnajökull, nacházející se nějakých 30 kilometrů severozápadně odtud. I nyní, kdy se počasí rozhodně nedá nazvat příznivým, je ledovec a jeho splazy krásně vidět a hrozivě zatažená obloha dává celému panoramatu dramatický náhled.
