Azorské ostrovy: geografická charakteristika
- Poloha: 36°55‘ – 39°44° s.š.; 31°15‘ – 25°00‘ z.d.
- Charakter: souostroví 9 sopečných ostrovů
- Rozloha: 2 333 km2
- Nejvyšší bod: Pico (2 351 m n.m.)
- Počet obyvatel: 246 000 (2012)
- Hustota osídlení: 110 obyv./km2
- Hlavní město: Ponta Delgada (70 000 obyv.)
- Politický status: autonomní zámořské území Portugalska (od roku 1976)
- Měna: 1 Euro
- Časové pásmo: UTC + 1
Řekne-li se Azory, vybaví se mnohým obyvatelů střední Evropy azorská tlaková výše, která je často zmiňována ve zprávách o počasí, neboť v takovém případě se můžeme těšit na pěkné a slunečné dny. Vše ostatní jsou pak zpravidla jen jakési mlhavé představy o ostrovech ležících kdesi uprostřed Atlantiku na cestě mezi Evropou a Amerikou. O to překvapivější pro mě bylo zjištění, kolik lidí na Azorských ostrovech bylo…a přitom z nich nic nevidělo.
Azorské ostrovy (Ilhas dos Açores) se nacházejí v Severním Atlantském oceánu asi 1500 km západně od Lisabonu a 3900 km východně od pobřeží Severní Ameriky (leží tedy přibližně ve třetině cesty mezi Evropou a Amerikou). Jejich jméno by se dalo přeložit jako „Jestřábí ostrovy“ (açor = jestřáb). Tento dravý pták se ostatně nachází i na vlajce souostroví. Díky své poloze byly Azory vždy důležitým dopravním uzlem námořních tras směřujících z Evropy do Ameriky a výhodní Asie. Význam Azor coby jakéhosi mostu mezi „Starým“ a „Novým“ světem vzrostl ještě výše koncem 19. století, kdy tudy vedl první podmořský telegrafní kabel mezi Evropou a Amerikou. Ačkoliv jsou dnes již non-stop transatlantické lety každodenní rutinou, přesto si souostroví svou úlohu dopravního uzlu částečně zachovalo, neboť mnoho letů z oblasti Karibiku a jihovýchodu Spojených států zde absolvuje alespoň technické mezipřistání k doplnění paliva.
Azorské souostroví geograficky náleží k oblasti tzv. Makaronézie, která je vymezena pomyslným trojúhelníkem spojujícím Kapverdské, Kanárské a Azorské ostrovy. Označení této oblasti pochází již z dob starověkého Řecka a dá se přeložit jako „Štastné ostrovy“ (makáron = šťastný, nésoi = ostrovy). Celkově se souostroví skládá z devíti ostrovů táhnoucích se v délce přibližně 600 kilometrů, které lze dále rozdělit do tří samostatných skupin:
- Grupo Ocidental (Západní ostrovy): Flores (143 km2) a Corvo (17 km2)
- Grupo Central (Centrální ostrovy): Pico (447 km2), Terceira (403 km2), São Jorge (246 km2), Faial (173 km2) a Graciosa (62 km2)
- Grupo Oriental (Východní oatrovy): São Miguel (759 km2) a Santa Maria (97 km2)
Vznik ostrovů souvisí s vulkanickou činností, která je vázána na tzv. Středoatlantský hřbet – tedy divergentní rozhraní Euroasijské, Severoamerické a Africké litosférické desky. Rozhraní litosférických desek přitom prochází přímo napříč Azorským souostrovím. A tak stačí překonat vzdálenost 230 kilometrů mezi ostrovy Faial a Flores a z Evropy se rázem dostáváme do Ameriky (alespoň z geologického hlediska), neboť zatímco ostrovy Východní a Centrální skupiny se nacházejí na Euroasijské desce, ostrovy Flores a Corvo již leží na desce Severoamerické. Poloha jednotlivých ostrovů pak souvisí s obdobím jejich vzniku, neboť čím jsou ostrovy od středooceánského hřbetu dál, tím jsou (zpravidla) starší. A tak zatímco Santa Maria (vznik před 8.12 mil let), São Miguel (vznik před 4.10 mil. let) a Terceira (vznik před 3.52 mil. let) patří k nejstarším ostrovům, Faial (vznik před 0.70 mil. let), São Jorge (vznik před 0.55 mil. let) a Pico (vznik před 0.27 mil. let) jsou nejmladší.
Vulkanický charakter ostrovů je ostatně zřejmý hned na první pohled, přestože se na některých z nich od doby počátků jejich osídlení (tj. od 15. století) žádná sopečná erupce neodehrála (k těmto ostrovům patří Santa Maria, Graciosa, Flores a Corvo). Na ostatních ostrovech (a v jejich okolí) bylo historicky zaznamenáno celkem 28 erupcí, z nichž pravděpodobně nejznámější je ta z roku 1957, která se odehrála u západního pobřeží ostrova Faial. K (zatím) poslednímu, byť podmořskému, sopečnému výbuchu došlo v oblasti Azorských ostrovů v roce 1963. Mezi azorskými vulkány pak zcela jednoznačně dominuje sopka Pico, která se tyčí do výšky 2351 m n. m. na stejnojmenném ostrově a svou výškou více než dvojnásobně překonává všechny ostatní zdejší hory. Pokud bychom navíc měřili výšku hory od úpatí (a nikoliv až od mořské hladiny), stalo by se Pico rázem jednou z největších hor na Zemi (podobně jako například Pico de Teide na Kanárskách ostrovech nebo Mauna Loa na Havaji). Kromě četných sopečných kráterů a kalder (z nichž nekrásnější lze najít na ostrovech São Miguel, Faial a Corvo) lze na Azorech navštívit také četné vulkanické jeskyně (např. Algar do Carvão nebo Gruta do Natal) a geotermální pole s aktivními fumarolami a vývěry horkých termálních pramenů. Blízkost rozhraní litosférických desek a sopečná činnost dřímající v hlubinách Země o sobě dají tu a tam vědět prostřednictvím zemětřesení, která jsou však obvykle slabá a zpravidla nepřesahují 5. stupeň Richterovy stupnice. Někdy však na ostrovy udeří i silnější otřesy, jako například v roce 1757 či 1522, kdy bylo zemětřesením prakticky zcela zničeno tehdejší hlavní město Azorských ostrovů Villa Franca do Campo na ostrově São Miguel. Jiné velmi ničivé zemětřesení udeřilo především na ostrov Faial v roce 1998.
Podnebí Azorských ostrovů je oceánské a (na svou zeměpisnou šířku) velmi mírné, neboť je ovlivňováno přítomností již zmíněné azorské tlakové výše. Současně však dochází v prostoru Azorského souostroví k mísení větve teplého Golfského proudu a studeného Azorského proudu, což má za následek často velmi náhlé a nevyzpytatelné změny počasí, vznik hustých mlh a bohatých srážek. Teplota vzduchu se celoročně pohybuje průměrně mezi 16° C (v lednu) a 25 °C (v srpnu), teplota vody se pak obvykle pohybuje v rozmezí 17 – 23 °C. Množství srážek obecně klesá směrem od východu (cca 1600 mm/rok) k západu (cca 700 mm/rok), avšak mezi jednotlivými ostrovy jsou celkem výrazné rozdíly, která jsou dány například nadmořskou výškou (místem s vůbec nevyššími srážkovými úhrny dosahujícími hodnoty kolem 6300 mm/rok je nejvyšší hora souostroví – Pico). Přes prakticky celoroční příjemné teploty je období, pro které je typické hezké počasí vhodné pro túry do zdejších hor, relativně krátké a trvá v zpravidla pouze od června do konce srpna.
Díky mírnému a především vlhkému oceánskému klimatu jsou Azory (na rozdíl například od Kanárských ostrovů) pokryté hustou vegetací, která je navíc díky značné izolovanosti ostrovů svým druhovým složením poměrně specifická. Jejím hlavním charakteristickým prvkem byly vavřínové pralesy, které v minulosti pokrývaly většinu evropského kontinentu, avšak v důsledku změn klimatu ustoupily a dnes se mimo oblast Makaronézie nacházejí například v Číně, Japonsku a na Tasmánii. I na samotných Azorských ostrovech dnes zabírají tyto původní vavřínové lesy jen nepatrnou rozlohu, neboť za 600 let kolonizace byla zdejší krajina činností člověkem značně pozměněna. Původní lesy posloužily jednak jako vítaný zdroj dřeva pro stavbu budov a lodí, a jejich vykácením byla navíc získávána další zemědělská půda (pole, plantáže a pastviny). I přesto jsou však Azorské ostrovy dodnes charakteristické poměrně vysokým zastoupením endemických druhů, a to jak rostlin, tak i živočichů (zejména hmyzu a měkýšů). Podobně jako na jiných izolovaných ostrovech ani zde v minulosti nežili prakticky žádní původní savci (jedinými původními savci na Azorských ostrovech byli netopýři). Na tomto místě je ještě potřeba se zmínit o jednom ze symbolů Azor, kterými jsou porosty hortenzií (Hydrangea), které jsou zde často vysazovány v dlouhých pásech podél silnic. Pohled na tyto modře kvetoucí rostliny je snad to nejkrásnější, co lze na ostrovech zažít. Hortenzie přitom na Azorech vůbec nejsou původní, neboť sem byly dovezeny z Asie.
V současnosti (2015) jsou Azorské ostrovy domovem pro přibližně 246 000 obyvatel, z nichž je ovšem většina, 140 000 (tj. cca 60 %), soustředěna na největším ostrově São Miguel. Ostatní ostrovy jsou pak osídleny o poznání řidčeji. Zajímavostí je skutečnost, že na rozdíl od Kanárských ostrovů zůstaly Azory až do svého objevení v 15. století neobydlené. Obyvatelstvo ostrovů tak bylo vytvořeno jednak z přistěhovalců pocházejících z pevninského Portugalska (zejména z jeho severních částí) a částečně z Madeiry (které byla Portugalci objevena o něco dříve než Azory). Další významnou skupinou pak byli vlámští přistěhovalci, přičemž některým jejich vůdcům se podařilo získat funkci jakýchsi „velitelů místního osídlení“ a lokálních vládců (tzv. capitão). Přestože se Azorské ostrovy nacházejí přímo na trase spojující Afriku a Amerikou, nikdy zde nebylo rozšířeno otroctví. Afričtí otroci z oblasti Guinejského zálivu tudy sice byli hromadě převáženi do Brazílie a Karibiku, ale na samotných ostrovech ji nikdy moc nezůstalo. Za dobu své více než šestisetleté historie zaznamenaly Azorské ostrovy kromě rozkvětu i několik výrazných emigračních vln, z nichž většina souvisela s přírodními katastrofami, jakými byly například sopečné erupce nebo zemětřesení (např. v roce 1808 nebo při erupci vulkánu Copelinhos v letech 1957-1958), v jejichž důsledku přišla značná část obyvatelstva o živobytí a mnohdy i o střechu nad hlavou. V minulosti byly hlavními zdroji příjmů zdejších obyvatel zejména rybolov (po zákazu lovu velryb zejména lov tuňáků) a zemědělství (pěstování různých subtropických plodin, chov dobytka, výroba sýrů a mléčných výrobků). V současnosti se však stále více rozvíjí i cestovní ruch, neboť ostrovy se staly z periferní a opomíjené části Portugalska v posledních letech vyhledávaným turistickým cílem. Služby a infrastruktura navázané na cestovní ruch se ještě rozvíjejí, a leccos tak ještě není dokonalé, avšak na druhou stranu ostrovy (alespoň prozatím) rozhodně nejsou masovou destinací přeplněnou nekonečnými a všudypřítomnými davy turistů. I proto lze návštěvu Azorských ostrovů pouze vřele doporučit.
Azorské ostrovy: stručná historie
Za objevitele Azorských ostrovů jsou často považováni portugalští mořeplavci, kteří tuto oblast Atlantského oceánu prozkoumali během svých výprav iniciovaných králem Jindřichem Mořeplavcem (Infante Dom Henrique o Navegador, 1415 – 1460). Ve skutečnosti však byli pouze prvními, u nichž je možné návštěvu Azor jednoznačně potvrdit a doložit. Azorské ostrovy totiž byly Evropanům známy již mnohem dříve, což dokládá například skutečnost, že některé z ostrovů jsou zakresleny v Medicejském (1351), a zejména pak Katalánském atlase. Katalánský atlas, vytvořený v roce 1375 mallorskou kartografickou školou (autorství atlasu je připisováno Abrahamu Cresquesovi), je typickou ukázkou tzv. portolánových map. V prostoru na západ od pobřeží Evropy jsou zde vyobrazeny čtyři ostrovy, které svou polohou odpovídají Azorskému souostroví. Je tedy možné, že Azory byly náhodně objeveny při průzkumné výpravě, kterou v roce 1341 vyslal do oblasti Kanárských ostrovů portugalský král Alfonso IV. (1291 – 1357). Legendy o „Štastných ostrovech“ nacházejících uprostřed oceánu na západ od Evropy však lze vysledovat i v dílech starověkých básníků a umělců, jakými byli na například Homér nebo Platón. Proto je možné předpokládat, že Azory byly známy již ve starověku, přičemž jejich skutečnými objeviteli byli pravděpodobně Féničané, kteří podnikali obchodní plavby k západoafrickému pobřeží.
Moderní historie Azorských ostrovů začíná jejich již zmíněným „znovuobjevením“, ke kterému došlo v roce 1427, kdy byl na svátek Panny Marie výpravou pod vedením Gonçalo Velho Cabrala a Diega de Silvese zahlédnut ostrov dnes známý jako Santa Maria, a o něco později i São Miguel. Objevy dalších ostrovů na sebe nenechaly dlouho čekat. Vicente de Lagos, jeden z lodivodů Gonçalo Velho Cabrala, objevil v roce 1445 Terceiru. K rokům 1450 a 1451 je datován objev Graciosy a Faialu. Nejvzdálenější ostrovy Flores a Corvo pak byly objeveny jako poslední v roce 1452. Uvedené letopočty je však nutné brát s rezervou, neboť minimálně ostrovy centrální skupiny (kam patří Terceira, Graciosa, São Jorge, Pico a Faial) jsou si navzájem tak blízko, že jsou ze sebe vzájemně viditelné. Proto je prakticky nemožné, aby byly (například) Graciosa a Faial objeveny teprve pět, respektive šest let po objevu Terceiry. Letopočty proto nejspíš odkazují nikoliv na vlastní objev jednotlivých ostrovů, ale na roky, kdy zde došlo k vylodění průzkumné výpravy. Coby součást portugalských držav začaly být ostrovy zanedlouho systematicky osidlovány portugalskými a vlámskými přistěhovalci. V roce 1492 byly ostrovy pod názvem „Insulae Azore“ (východní a centrální skupina) a „Insulae Flores“ (západní skupina) zobrazeny na proslulém globusu Martina Behaima, který inspiroval Kryštofa Kolumba k plavbě přes Atlantik s vidinou dosažení břehů Asie. Kolumbus se na ostrově Santa Maria (byť neplánovaně) zastavil při své zpáteční cestě z „Nového světa“ v únoru roku 1493.
Rozvoj osídlení na ostrově São Miguel, který se stal centrem celého souostroví, byl však zanedlouho poznamenám katastrovou v podobě silného zemětřesení, které prakticky kompletně zničilo hlavní město Villa Franca do Campo a zahubilo přibližně 5000 jeho obyvatel. Status hlavního města tak získala Ponta Delgada, která plní tuto funkci dodnes. V průběhu 16. století se ostrovy staly důležitou křižovatkou obchodních tras vedoucích jak na západ do Ameriky, tak na východ do Asie (v té době ještě neexistoval Suezský průplav, a tak veškeré námořní spojení s Asií muselo být uskutečňováno trasami vedoucími kolem Afriky). Část s převáženého zboří a pokladů „Nového světa“ a „Východní Indie“ zůstalo místním obyvatelům tak říkajíc „za nehty“, a posloužilo jako zdroj pro vybudování výzdobu mnoha místních kostelů. Nahromaděné bohatství však současně začalo lákat různé námořní lupiče a piráty, jejichž nájezdy ostrovy trpěly po dalších skoro 200 let.
Na konci 16. století se Azory staly důležitým dějištěm bojů souvisejících s nástupnickou krizí v Portugalsku. V roce 1580 se králem prohlásil vnuk Manuela I. dom António. Jeho vláda však měla doslova jepičí trvání a po prohrané bitvě u Alcântary byl donucen k odchodu na Azorské ostrovy, odkud chtěl nadále vládnout celému Portugalsku. Jeho protivníkem byl španělský král Filip II., který chtěl Portugalsko přičlenit pod svoji vládu v rámci tzv. Iberijské unie. Dom António se po prohrané bitvě u Ponta Delgady (1582), v níž se střetlo francouzsko-anglické a španělské loďstvo, uchýlil do francouzské exilu. Jeho zbývající stoupenci byli znovu poraženi v námořní bitvě u Terceiry (1583), která tak znamenala definitivní obsazení Azorských ostrovů Španěly, ale i sjednocení (byť pouze dočasné) portugalské a španělské koruny. Dodejme, že samostatné portugalské království bylo obnoveno roku 1640, a Azory se tak staly zpět portugalskou državou.
Podobnou úlohu ostrovy sehrály také v období portugalské občanské války probíhající v létech 1828 – 1834. Po smrti krále Jana VI. V roce 1828 se právoplatným následníkem portugalského trůnu stal císař Pedro, z brazilské větve královské dynastie. Portugalští prominenti se však odmítali smířit s představou, že jim bude vládnout vládce jejich dosavadní kolonie. O trůn se pak navíc začal ucházet i mladší syn zemřelého krále Jana Miguel I. Císař Pedro se svého nástupnictví zakrátko vzdal ve prospěch své neteře Marie. Ta se měla vdát za Miguela, a oba pak měli vládnout společně. Miguel byl sice přinucen slíbit, že bude dodržovat liberální ústavu, avšak ve skutečnosti začal rychle budovat absolutistický režim. Tak v roce 1828 vypukla válka mezi „liberalisty“ (pod vedením císaře Pedra a dony Marie) a „absolutisty“ (pod vedením Miguela I.). Azory zůstaly loajální k císaři Pedrovi a doně Marii, a postavily se tak na stranu liberalistů. Vojenský výsadek a loďstvo tzv. „miguelistů“ bylo o rok později (tj. 1829) rozdrceno v bitvě u Terceiry. Na počest tohoto vítězství a jako uznání zásluh místních obyvatel byla města Praia a Angra přejmenována na Praia da Vitória („Pláž vítězství“) a Angra do Héroismo („Zátoka hrdinství“).
Strategický význam Azor se zapsal do dějin také v období druhé světové války. Zpočátku vyhlásilo Portugalsko neutralitu a odmítalo spolupracovat se kteroukoliv z válčících stran. I tak bylo ale umožnováno německým lodím a ponorkám aby ve zdejších přístavech zastavovaly k doplnění zásob a paliva. Od roku 1943 se však situace otočila a Portugalsko naopak umožnilo Spojencům, aby zde vybudovali letiště, které bylo následně využito v boji proti německým U-bootům ve středním Atlantiku (malé letiště bylo v roce 1944 vybudováno na ostrově Santa Maria, větší pak v roce 1945 u Lajes na Terceiře). Tato událost je dnes považována za jeden z rozhodujících faktorů, které Spojencům nakonec zajistily vítězství v bitvě o Atlantik. Protiponorkové hlídky odtud operovaly i později v období studené války. Po revoluci v roce 1974, která svrhla autoritativní režim „Estado Nuevo“ vybudovaný ve 30. letech diktátorem Antóniem Salazarem, byla v roce 1976 přijata nová ústava měnící politický status portugalských zámořských držav. Díky tomu mají dnes Azorské ostrovy status autonomního regionu (Região Autónoma dos Açores) s vlastní vládou i parlamentem.
