Faial: Modrý ostrov

Také v případě dalšího mezi ostrovního transferu nevyužíváme letadla ale trajektu, neboť vzdálenost mezi Madalenou a Hortou, činí pouhých 8 kilometrů. Večerní doumrak navíc dává celému průlivu překrásný zlatožlutý nádech, na jehož pozadí se z vod oceánu vynořuje temná silueta vulkanického kuželu ostrova Faial. 

Faial je nejzápadnějším ostrovem tzv. centrální azorské skupiny („Grupo Central“). Díky nesčetným porostům hortenií, které se zde vyskytují takřka všude, získal ostrov přezdívku Ilha Azul („Modrý ostrov“). Rozlohou 173 km2 se řadí spíše k menším Azorských ostrovům. Žije zde ovšem téměř stejný počet obyvatel jako na nedalekém (a rozlohou mnohem větším) ostrově Pico. Jméno ostrova je odvozeno od názvu stromu voskovníku makaronéského (Morella faya), který se zde hojně vyskytuje.

Podobně jako ostatní ostrovy centrální skupiny byl Faial objeven v roce 1451 výpravou pod vedením námořního kapitána Diega de Taive (1394 – 1460). Další osidlování ostrova řídil nám již známý Vlám Joost van Huerter (1430 – 1495) působící ve službách portugalské královny Izabely. Společně se skupinou svých krajanů se vylodil na pobřeží ostrova v roce 1465, aby zde hledal ložiska cínu a stříbra, o nichž se dozvěděl z příběhů prvních zdejších osadníků. Hledání ložisek kovů skončilo nakonec neúspěchem, a protože výpravě začaly docházet dovezené zásoby potravin a dalšího materiálu, rozhodli se někteří z jejích členů k návratu do Evropy. Jiní zde však již zůstali a začali se věnovat pěstování pšenice a borytu barvířského, který byl pak následně vyvážen do Flanderských výroben látek. Sám Huerter se na ostrov vrátil o rok později, přičemž jedním jeho z prvních kroků bylo přenesení původní osady na nové vhodnější místo, které bylo poté známé jako „Flamengos“ (portugalský název pro „vlámský lid“). Později zde vznikla osada Vila de Horta. Pokud se nám zdá její název povědomý, pak vskutku nejde o náhodu, neboť vznikl prostým přepisem příjmení velitele van der Huertera.

Podobně jako Angra byla i Horta důležitou křižovatkou lodí vracejících se do Evropy z obchodních cest do amerických a východoasijských kolonií. Proto byla v průběhu 16. a 17. století (podobně jako mnoho dalších míst na Azorských ostrovech) cílem pirátů a námořních lupičů, kteří chtěli za každou cenu urvat něco z převáženého bohatství pro sebe. Pro ochranu před podobnými nájezdy bylo podél pobřeží ostrova postupně vybudována na 20 vojenských pevností. Největší sérii pirátských útoků ostrov zažil v období mezi roky 1589 a 1597. Jednou z nejvýznamnějších událostí této éry se stalo přepadení portugalské lodi Cinco Chagas v roce 1594. Loď se vracela do Portugalska z indického Goa odkud přivážela náklad skládající se z 2 000 000 zlatých dukátů a 22 truhlic plných diamantů, rubínů a perel. U pobřeží ostrova Faial narazila na anglickou flotilu pod velením vévody z Cumberlandu. Vzápětí vypukla prudká bitva, v jejímž průběhu portugalská loď vyletěla do povětří v důsledku výbuchu zásob střelného prachu. Společně s lodí a téměř celou její posádkou (ze 700 námořníků se podařilo zachránit jen 13 mužům) navždy zmizely ve vlnách Atlantiku i všechny převážené poklady. Dodejme, že vrak lodi nebyl nikdy nalezen, neboť byl ze svého původního místa pravděpodobně snesen do ještě hlubších vod v důsledku zemětřesení nebo byl zavalen podmořskými sesuvy bahna.

V polovině 19. století se ostrov stal základnou amerických velrybářů a lov velryb se stal vedle pěstování pomerančů a vína hlavním zdrojem příjmů zdejších obyvatel. Významnou roli zde při rozvoji těchto obchodních aktivit sehrál americký rod Dabneyů, jehož členové zde po tři generaci zastávali funkci konzula Spojených států. Právě v této době došlo k dokončení zdejšího přístavu (rok 1876), a zejména pak k položení podmořského kabelu z Portugalska (1893), který byl v roce 1900 prodloužen až do Provincie Nova Scotia v Kanadě a který zajišťoval telegrafické spojení mezi Severní Amerikou a Evropou. Tím se Horta stala naprosto klíčovým komunikačním uzlem a tuto funkci plnila až do roku 1963. O vzrušující historii budování komunikačního spojení mezi Evropou a Amerikou prostřednictvím podmořských kabelů si lze udělat názornou představu při návštěvě městského muzea, které je situováno v budově jezuitské koleje, jenž zde byla vystavěna v roce 1760 jako přestupní stanice pro mnichy cestující mezi Brazílií a Asií.   

V roce 1919 se Horta stala místem pro mezipřistání prvního transatlantického letu, který v květnu toho roku podnikl poručík amerického námořnictva Albert C. Read (1887 – 1967) na létajícím člunu Curtiss NC-4. Záhy poté se město stalo již pravidelnou zastávkou na transatlantických leteckých linkách zajišťujících dopravu mezi Evropou a Amerikou a tuto funkci plní občas dodnes (některé letecké spoje z Karibiku a jihovýchodní části USA mají při letu do Evropy mezipřistání právě zde). Letecké spojení bylo přitom nejprve zajišťováno pomocí hydroplánů, neboť klasické letiště zde bylo postaveno až v roce 1971. Podobně se pak Horta stala velmi populární zastávkou plachetnic a jachet při jejich plavbách přes Atlantský oceán. U této příležitosti zde vznikl jeden velmi pěkný zvyk, spočívající v tom, že posádky lodí, které zde zakotví, ozdobí zdejší betonové molo nějakou malůvkou. Díky tomu se Hortě „nejbarevnější přístav na světě“.

Výraznou dominantu pobřeží města vytváří vulkanický kužel Monte da Guia tyčící se do výšky 145 metrů nad mořskou hladinou. Při pohledu z výška se navíc člověk neubrání pocitu, jako kdyby byl celý tento útvar byl ke zbytku ostrova jaksi nesmyslně přilepen. Přesně to se ovšem v minulosti odehrálo, neboť původně se jednalo o samostatný ostrůvek tvořený pyroklastickým sopečným materiálem, který byl teprve později (v průběhu podmořské sopečné erupce) připojen úzkou šíjí k „hlavnímu“ ostrovu.  

Své jméno hora získala pro svou údajnou podobnost se siluetou Panny Marie z Guia (Nossa Senhora da Guia), jíž je také zasvěcena kapička stojící blízko vrcholu. Od ní se pak nabízí krásný výhled na celou Hortu a záliv Porto Pim (který je z jihu ohraničen právě tělesem vulkanického kuželu Monte da Guia). V samotném zálivu pak lze z vrcholu sopky vidět i budovy bývalé továrny na zpracování velrybího tuku a masa, a na protějším břehu pak pevnost Forte de São Sebastião, jenž v minulosti střežila vjezd do zdejšího přístavu. Na samém úpatí kopce pak lze v těsném sousedství bývalé „velrybí továrny“ navštívit i původní dům rodiny Dabneyových (Casa dos Dabney), který dnes slouží jako muzeum. Na druhé straně je pak možné v místě původní sopečné kaldery pozorovat doslova z ptačí perspektivy záliv ve tvaru „osmičky“, zakusující se přímo do tělesa sopečného kuželu. Při dobré dohlednosti je pak můžeme zahlédnout další ostrovy Azorského souostroví. Kromě nedalekého ostrova Pico to jsou zejména São Jorge a někdy též i poměrně vzdálená Graciosa.

Pouhé tři kilometry severně od centra Horty se rozkládá vesnička Praia do Almoxarife. Právě na tomto místě v roce 1466 přistála u břehů ostrova první skupina vlámských osadníků pod vedením nám již známého Joosta van Huertera. Dnes je Praia oblíbeným letním letoviskem a to zejména díky své pláži tvořené černým sopečným pískem, jenž je patrně právem považována za jednu z nejkrásnějších pláží na Azorských ostrovech (dodejme, že písečným pláží je na Azorech jen velmi málo, neboť pobřeží ostrovů je v naprosté většině případů tvořeno skalnatými útesy). Kromě pláže zde stojí za povšimnutí také kostel Igreja de Nossa Senhora da Graça, který byl založen v roce 1568. Roku 1597 byl kostel vypálen při jednom z četných pirátských nájezdů, avšak později (v roce 1758) byl opraven a přestavěn v barokním stylu. Podruhé byl kostel velmi vážně poškozen při zemětřesení, jenž na ostrov udeřilo v roce 1998, avšak i poté byl pečlivě zrekonstruován, takže po starých šrámech zde dnes není ani památky.

Stejné štěstí však neměl maják Farol da Ribeirinha, ležící nad pobřežím v severovýchodním cípu ostrova. Jeho stavba, skládající se z 14 metrů vysoké věže a přízemní budovy pro obsluhu, byla zahájena v roce 1915. Maják byl slavnostně uveden do provozu 1. listopadu roku 1919, avšak zemětřesení z roku 1998 je rázem změnilo ve zříceninu. Podle původního plánu měly být trosky majáku odstraněny, avšak v roce 2001 bylo na základě petice místních obyvatel rozhodnuto o zanechání celého areálu ve stavu, v jakém se nacházel po zemětřesení a za jeho prohlášení kulturním dědictvím. Výlet ke zřícenině majáku je tak možné absolvovat dodnes, přičemž jej lze jen doporučit, neboť odtud lze (při dobrém počasí) v okolním moři pozorovat delfíny (což se nám podařilo) a při troše štěstí údajně i velryby (což se nám bohužel nepodařilo).

Od zříceniny majáku se vydáváme do městečka Cedros, které se rozkládá v severní části ostrova přímo na úpatí sopky Cabeço Gordo. Ta ostatně do dějin městečka v minulosti výrazně zasáhla. Jeho jméno je odvozeno od hustých porostů endemických jalovců (jalovec krátkolistý – Juniperus brevifolia, portugalsky „Cedro do mato“), které lze v okolí spatřit dodnes. Zatímco jihovýchodní cíp ostrova byl na konci 15. století osidlován především vlámskými osadníky, zde se usazovali zejména španělští kolonisté, kteří se sem přesunuli z ostrova Graciosa v severní části souostroví. Za oficiální letopočet založení městečka (tehdy však pouze vesnice) je považován rok 1594, což bylo zjištěno teprve v průběhu rekonstrukce místního kostela Igreja de Santa Catarina dos Cedros po jeho poškození požárem v roce 1971. Kostel pak byl vážně poškozen ještě jednou, a sice v důsledku již několikrát zmiňovaného zemětřesení, jenž ostrov postihlo v roce 1998. Zřícené části budovy musely být nově dostavěny, a tak je zdejší kostel naprosto unikátní kombinací manuelského slohu, baroka a moderní architektury. Pravý poklad se ovšem ukrývá uvnitř, neboť zde lze vidět (alespoň dle mého názoru) nejkrásnější výzdobu tvořenou tradičními modře malovanými kachličkami „azulejos“. Původ azulejos patrně sahá do Persie, odkud je Arabové postupně přinesli do Andalusie na Pyrenejském poloostrově. Později se centrem jejich výroby stalo právě Portugalsko, odkud byla již jen krátká cesta sem, na Azorské ostrovy.  

Celý Faial je vlastně tvořen jedním obrovským vulkanickým kuželem, na jehož vrcholu se nachází i nejvyšší bod celého ostrova o nadmořské výšce 1043 m. Tento bod se pak nachází na hraně ohromného, 2 kilometry širokého a 400 m hlubokého kráteru nazývaného jednoduše „Caldeira“. Za jasné oblohy a dobré dohlednosti je ze sopky možné pozorovat i sousední ostrovy Pico, São Jorge a někdy i Graciosa. Takový dní je ovšem pomálu, neboť po většinu času je vrchol zahalen do mlhy a oblačnosti. Když se ale mlha rozpustí, můžeme na dně kaldery pozorovat malé, dnes již hodně zarostlé a zanesené jezírko. Vznik sopky je datován do období před přibližně 410 000 roky. Druhá fáze jejího vývoje se pak odehrála před 16 000 roky. Stejně jako mnohem vyšší a mohutnější Pico se i zde jedná o tzv. stratovulkán, tedy sopku, jejíž těleso je typické střídáním vrstev výlevných sopečných hornin (vzniklých při klidných erupcích havajského typu) s vrstvami pyroklastického matriálu vzniklého při explozivních erupcích. Jedna z takových explozivních erupcí (doprovázená silným zemětřesením) se zde odehrála v roce 1672, a dá se říct, že pro celý ostrov měla doslova katastrofální důsledky, neboť značná část pastvin a obhospodařované půdy byla pokryta vrstvou sopečného popela. To pochopitelně zapříčinilo neúrodu, v jejímž důsledku se z ostrova zvedla obrovská vlna emigrace, jejímž cílem byla zejména Brazílie. Jak zjistíme později, nebyla ani zdaleka poslední. 

Zřejmě nejzajímavější a nejatraktivnější lokalitu nalezneme na vůbec nejzápadnější výspě celého ostrova. Tímto místem je mys Ponta dos Capelinhos. Svou polohou 38°36‘ s.š. a 28°50‘ z.d. jej lze považovat za nejzápadnější bod evropské souše, neboť dva západněji ležící Azorské ostrovy Flores a Corvo již leží na opačné straně Středoatlantského hřbetu, a nacházejí se tak již na Severoamerické pevninské desce. Nad pobřeží se vypíná věž majáku Farol dos Capelinhos, představujícího jakýsi ikonický symbol mohutné sopečné erupce, která se zde odehrála v letech 1957 a 1958. Budování majáku bylo zahájeno v roce 1894, ačkoliv plány na jeho výstavbu sahají až někam na konec 17. století. Do provozu byl uveden v roce 1903. V době zmíněné erupce maják právě procházel rekonstrukcí, a tak první zprávy o tom, že se v okolí děje něco divného, pocházejí právě od pracovníků, kteří na opravě majáku pracovali. Díky jejich záznamům je však erupce současně velmi dobře zdokumentována. Vše začalo sérií přibližně 200 otřesů, které se zde odehrály mezi 19. a 27. zářím roku 1957. 23. září vystoupal nad hladinu oceánu asi 1 kilometr od pobřeží oblak páry a voda v moři začala vřít. V následujících dnech začala sopka chrlit mračna popela a pyroklastického materiálu, která zasáhla území v okruhu 2.5 kilometru. 10. října se nad hladinu oceánu vynořil sopečný kužel s kráterem na vrcholu, který do konce měsíce dosáhl výšky 100 metrů nad úrovní hladiny a následně opět zmizel v moři. Druhá fáze erupce proběhla v první polovině listopadu, kdy se z vod oceánu vynořil druhý ostrov, jenž byl následně propojen s pobřežím Faialu úzkou šíjí vytvořenou z vyvrženého materiálu. Explozivní charakter erupce nadále produkoval obrovská množství sopečného prachu a popela, který nakonec pokryl krajinu až do vzdálenosti 20 kilometrů od sopky. Jejich přívaly doslova zavalily budovu majáku. V průběhu května 1958 získala erupce strombolský charakter, avšak některé z explozí byly tak silná, že jimi vytvořená rázová vlna rozbila okna budov nejen na Faialu, ale v některých případech i na okolních ostrovech. Finální fáze erupce již měla klidnější charakter a k posledním výlevům lávy došlo koncem října. Jako zázrakem si tato sopečná erupce nevyžádala žádné oběti na životech, avšak celkově měla na život na ostrově doslova katastrofální následky. Okolí sopky se stalo „měsíční krajinou“ pokrytou několikametrovou vrstvou sopečného popela a strusky (například v okolí zdejšího majáku dosahovala tato vrstva mocnosti až 7 metrů!).

Celkem bylo na ostrově zničeno kolem 300 budov a na 1500 zdejších obyvatel (tj. přibližně polovina všech lidí, která zde v té době žila) se rozhodlo ostrov na dobro opustit. Díky silným vazbám na Spojené státy byl z iniciativy pozdějšího amerického prezidenta Johna F. Kennedyho přijat tzv. Azorean Refugee Act, který těmto lidem umožnil se legálně usadit na území USA. Materiál vyvržený v průběhu erupce zvětšil rozlohu ostrova o 2.4 km2 a posunul jeho pobřežní linii přibližně o kilometr dál na západ. Původní průběhu pobřežní linie lze dobře sledovat právě v okolí již zmíněného majáku. Z vrcholu jeho věže, na kterou lze vystoupit, je pak možné dobře přehlédnout prakticky celé území, postižené touto sopečnou apokalypsou. O průběhu erupce si lze udělat nejlepší představu při návštěvě zdejšího informačního střediska Centro de Interpretação do Vulcão dos Capelinhos, které bylo vybudováno v podzemí hned vedle majáku.

Dramatický příběh erupce sopky Copelinhos vypovídá o ničivých, ale někdy také tvořivých silách ukrývajících se v nitru Země. Azorské ostrovy jako takové jsou ale především oázou klidu, kde čas plyne pomalu jako voda, které je všude kolem tolik. A tak si snad při příští předpovědi počasí vzpomeneme na to, že podmanivě krásné Azory, tato výspa ztracená uprostřed Atlantiku, jsou něčím víc než jen frontálním systémem a tlakovou výší přinášející nám Středoevropanům naději na hezké počasí.

Faial: Horta - přístav
Faial: Horta - přístavní molo
Faial: výhled na Hortu z vyhlídky Miradouro de Nossa Senhora da Conceição
Faial: vyhlídka do kráteru Caldeira z vrcholu do Cabeço Gordo
Faial: pláž Praia do Almoxarife
Faial: Praia do Almoxarife
Faial: zřícenina majáku Farol da Ribeirinha
Faial: zřícenina majáku Farol da Ribeirinha
Faial: Cedros - výzdoba z dlaždic "azulejos" v kostele Igreja de Santa Catarina dos Cedros
Faial: Cedros - výzdoba z dlaždic "azulejos" v kostele Igreja de Santa Catarina dos Cedros
Faial: Cedros - kostel Igreja de Santa Catarina dos Cedros
Faial: Cedros - křtitelnice v kostele Igreja de Santa Catarina dos Cedros
Faial: Cedros - moderní část kostela Igreja de Santa Catarina dos Cedros
Faial: rozcestník
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: maják Farol dos Capelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: maják Farol dos Capelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: maják Farol dos Capelinhos
Faial: maják Farol dos Capelinhos
Faial: výhled na vrchol Monte da Guia (v popředí) a sopku Pico (v pozadí)
Faial: přístaviště jachet v Hortě
Faial: malby na přístavním molu v Hortském přístavu
Faial: malby na přístavním molu v Hortském přístavu
Faial: výhled na sopku Pico z přístavu v Hortě
Faial: Horta - pobřeží v zálivu Baía de Porto Pim
Faial: čočkovitý altocumulus nad sopkou Pico
Faial: výhled na Hortu z vrcholu Monte da Guia
Faial: výhled na záliv Baía do Portu Pim z vrcholu Monte da Guia
Faial: záliv v místě bývalé kaldery sopky Monte da Guia
previous arrow
next arrow
 
Faial: Horta - přístav
Faial: Horta - přístavní molo
Faial: výhled na Hortu z vyhlídky Miradouro de Nossa Senhora da Conceição
Faial: vyhlídka do kráteru Caldeira z vrcholu do Cabeço Gordo
Faial: pláž Praia do Almoxarife
Faial: Praia do Almoxarife
Faial: zřícenina majáku Farol da Ribeirinha
Faial: zřícenina majáku Farol da Ribeirinha
Faial: Cedros - výzdoba z dlaždic "azulejos" v kostele Igreja de Santa Catarina dos Cedros
Faial: Cedros - výzdoba z dlaždic "azulejos" v kostele Igreja de Santa Catarina dos Cedros
Faial: Cedros - kostel Igreja de Santa Catarina dos Cedros
Faial: Cedros - křtitelnice v kostele Igreja de Santa Catarina dos Cedros
Faial: Cedros - moderní část kostela Igreja de Santa Catarina dos Cedros
Faial: rozcestník
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: maják Farol dos Capelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: maják Farol dos Capelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: poloostrov Ponta dos Copelinhos
Faial: maják Farol dos Capelinhos
Faial: maják Farol dos Capelinhos
Faial: výhled na vrchol Monte da Guia (v popředí) a sopku Pico (v pozadí)
Faial: přístaviště jachet v Hortě
Faial: malby na přístavním molu v Hortském přístavu
Faial: malby na přístavním molu v Hortském přístavu
Faial: výhled na sopku Pico z přístavu v Hortě
Faial: Horta - pobřeží v zálivu Baía de Porto Pim
Faial: čočkovitý altocumulus nad sopkou Pico
Faial: výhled na Hortu z vrcholu Monte da Guia
Faial: výhled na záliv Baía do Portu Pim z vrcholu Monte da Guia
Faial: záliv v místě bývalé kaldery sopky Monte da Guia
previous arrow
next arrow