Pro přejezd mezi ostrovy poprvé nevyužíváme letadlo, neboť vzdálenost mezi ostrovy São Jorge a Pico, který je naším příštím cílem, je tak malá, že by se to nevyplatilo. Namísto toho tedy z Velasy odplouváme trajektem zajišťujícím dopravu po ostrovech z tzv. „centrální skupiny“ (kam kromě ostrovů Pico a São Jorge patří ještě i nedaleký Faial). V pokročilé večerní hodině tedy vystupujeme na přístavní molo přístavního městečka São Rogue do Pico, odkud je to přibližně 20 minut jízdy autem podél severního pobřeží do největšího a hlavního města ostrova – Madaleny.
Ostrov Pico se táhne v délce 48 kilometrů při maximální šířce 15 kilometrů a svou celkovou rozlohou 448 km2 zaujímá v Azorském souostroví druhé místo. Pomyslným středobodem celého ostrova, viditelným prakticky ze všech jeho částí, je stejnojmenná sopka (pro odlišení často označovaná jako „Montanha do Pico“), jejíž kužel nenechává nikoho na pochybách o původu tohoto místa. Protože je naprostá většina povrchu tvořena tmavou sopečnou horninou, dostal ostrov přezdívku Ilha Preta („Černý ostrov“). Černé sopečné kameny byly rovněž velmi často používány jako materiál pro stavbu zdejších „černých domů“, které jsou pro tento ostrov typické. Jiným charakteristickým prvkem zdejší krajiny jsou pyramidy navršené z kamenů, které jsou označovány jako maroiças. Z geologického hlediska je Pico nejmladším ostrovem celého souostroví, neboť se z vod Atlantského oceánu vynořil teprve před 300 000 lety. Díky tomu se zde nestačila vyvinout dostatečně silná vrstva úrodné půdy, a tak zde bylo pěstování zemědělských plodin ještě mnohem náročnější než na ostatních ostrovech. Neúrodný skalnatý povrch ostrova zpočátku příliš mnoho osadníků nepřitahoval, a tak jeho osidlování začalo ve srovnání s ostatními částmi Azorského souostroví relativně nejpozději (ostrov byl zpočátku využíván jako místo pro pastvu stád dobytka farmářů z okolních ostrovů – zejména z Terceiry a Faialu). Díky pomalému nárůstu zdejší populace byl ostrov Pico vždy silně vázán na nedaleký Faial (a jeho administrativní centrum Hortu). Dnes je ostrov Pico domovem pro přibližně 15 000 obyvatel.
Přirozeným cílem většiny návštěvníků ostrova je zdolání vrcholu zdejší sopky, jenž dala jméno i celému ostrovu a jejíž krásný symetrický tvar jsme mohli poprvé obdivovat již z pobřeží sousedního ostrova São Jorge. Svou výškou 2351 m n. m. je Pico nejen nejvyšší horou Azorských ostrovů, ale i celého Portugalska (je více než dvakrát vyšší než jakákoliv jiná hora na Azorských ostrovech). Z geologického hlediska se jedná o stratovulkán (kompozitní sopku), jehož těleso se skládá z navzájem se střídajících vrstev výlevných hornin, vulkanického popela a strusky uvolněných při explozivních erupcích. V zaznamenané historii (tedy přibližně od začátku 16. století) zde došlo celkem ke čtyřem erupcím, a to v letech 1562, 1566, 1718 a 1720. Dodejme, že k vůbec poslední erupci v oblasti ostrova Pico došlo v roce 1963. Tehdy se ovšem jednalo o podmořský výbuch, jenž se odehrál poblíž severozápadního pobřeží. V souvislosti s neustále probíhající sopečnou činností se zde vyskytují i častá a v některých případech silná zemětřesení, která tu a tam ostrov postihnou. Jedním z nejsilnějších bylo to z roku 1998, které dosáhlo až 5.8 síly stupně Richterovy stupnice.
Vrcholový kráter sopky má průměr 500 metrů a hloubku kolem 30 metrů. V jeho centru se pak vypíná ostrý, 70 metrů vysoký vrcholek zvaný Piquinho, na kterém leží i nejvyšší bod celého vulkánu. Že sopku nelze v žádném případě považovat za vyhaslou dokládají výdechy sopečných plynů a páry, které je možné spatřit nejen v hlavním kráteru, ale i na několika dalších místech na jejím úbočí. Výstup na vrchol sopky Pico začíná u stanice místních „rangerů“ Casa da Montanha v nadmořské výšce 1244 m n.m. Celkové převýšení, které je k vrcholu vulkánu potřeba překonat, tak dosahuje 1054 metrů. Cesta je značena jednak bílými skvrnami na kamenech a především 47 očíslovanými tyčemi umístěnými v intervalu přibližně 50 metrů tak, aby je bylo vidět i za mlhy. Ta je zde ostatně velmi častá a navíc přichází rychle a náhle (z krásně modré jasně oblohy může v důsledku rychlého vývoje mlhy viditelnost klesnout téměř na nulu během několika minut!). Čísla na tyčích tak mohou výrazně pomoct nejenom s udržením se na správné cestě, ale i s odhadem toho, kde přesně se na trase nacházíme. Každý, kdo má v úmyslu zdolat vrchol sopky se musí nejprve zaregistrovat na již zmíněné stanici (a zaplatit poplatek 20 Euro). Počet návštěvníků vrcholu je omezen na 320 osob za den. Jakmile je tento počet vyčerpán, rangeři již nahoru nikoho dalšího nepustí. Proto je dobré zahájit výstup co nejdříve ráno a být tak mezi prvními. Ranní výstup navíc dává nejvyšší šanci na dobré počasí, neboť oblačnost, která pravidelně zakrývá vrchol vulkánu, se zpravidla začíná utvářet až v odpoledních hodinách. Pro svou náročnost je potřeba počítat s túrou o celkové délce 7 – 9 hodin.
Jak už to však někdy bývá, člověk míní, a počasí mění. Obloha je zcela zatažená nízkou oblačností a venku hustě prší. Vydávat se k velmi náročnému výstupu na vrchol sopky v takových podmínkách se zdá být čiré šílenství, a tak výstup nakonec odvoláváme. I tak je toho na ostrově hodně zajímavého k vidění. Z Madaleny vyrážíme směrem na jih, kde navštěvujeme zdejší rozsáhlé vinice, které jsou stejně jako v Biscoitos na ostrově Terceira ohraničeny zídkami navršenými z černých sopečných kamenů. Jejich účelem je chránit keříky vinné révy před silným větrem, a současně vytvářet vhodné mikroklima pro její růst (zopakujme, že černé lávové kameny se za jasných dní nahřejí od slunce, a následně pak sálají na akumulované teplo v době, kdy je obloha zatažená). Odrůdu Verdelho, která je zde pěstována, sem dovezl páter Frei Pedro Gigante. Vinařská tradice ostrova Pico se začala nejvíce rozvíjet po sopečných erupcích v letech 1718 a 1720 a společně s rybolovem tvořila hlavní zdroj příjmů zdejších obyvatel až do poloviny 19. století. Na pěstování vína však paradoxně nejvíce vydělala i Horta (na sousedním ostrově Faial), a to jedna proto, že zde sídlila většina majitelů vinic, a dále pak proto, že vyrobené víno bylo vyváženo pod obchodní značkou „Vinho do Faial“. Vinařství utrpělo silnou ránu v poslední čtvrtině 19. století, kdy byly zdejší vinice takřka zničeny v důsledku epidemie mšičky (mšička révokaz – Viteus vitifoliae). Naštěstí byla místní produkce vína v průběhu 20. století obnovena a dnes jsou zdejší vinice díky specifickému způsobu pěstování révy zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Původně zatažená obloha se během několika málo chvil jako mávnutím kouzelného proutku vyjasňuje, tak je možné alespoň zdálky obdivovat siluetu vulkánu Pico vypínajícího se nyní přímo před námi. Začínat výstup k vrcholu je nyní již samozřejmě pozdě, avšak alespoň můžeme sledovat ztuhlé lávová proudy (zvané „mistérios“), táhnoucí se od vrcholu hory až k pobřeží oceánu. Podél jižního pobřeží ostrova pokračujeme do přístavního městečka Lajes do Pico, které je vůbec nejstarším sídlem na celém ostrově, neboť první osadníci se zde začali usazovat v průběhu 60. let 15. století. Díky zrušenému výstupu na vrchol sopky máme poměrně hodně času, a tak se rozhodujeme využít příležitost a vypravit se na plavbu za pozorováním velryb. Vyhlídkové plavby vyplouvají ze zdejšího přístavu dvakrát denně – vždy v 10 a ve 14 hodin. Dopolední plavbu již sice nestíháme, a tak si zamlouváme místa na odpoledne. Podle informací, které dostáváme v kanceláři, bylo na ranní plavbě možné vidět vorvaně. Před druhou hodinou odpolední jsme již spořádaně seřazeni v přístavu, kde při nástupu na vyhlídkovou loď (či spíše malý motorový člun) nejprve dostáváme dlouhou nepromokavou bundu. Její použití je potřeba důrazně doporučit, protože přestože je moře zcela klidné, vrátí se člověk z plavby kompletně promočený. Vyplouváme z přístavu v Lajes a míříme podél pobřeží ostrova směrem k východu. Po chvíli se setkáváme s prvními obyvateli zdejších vod – hejnem plískavic šedých (Grampus griseus), které lze nejlépe poznat podle jizev, které utrpěli v soubojích s jinými jedinci. Po přibližně čtvrt hodině nám plískavice mizí z dohledu, a my se tak začínáme znovu soustředit na vyhlížení velryb. A skutečně – po chvíli začne kapitán našeho plavidla ukazovat rukou kamsi do dáli, přičemž z jeho řeči rychle vyrozumíme, že tím směrem právě zahládl cosi, co by mohlo být velrybou. Rychle se vydáváme tím směrem, avšak k našemu zklamání se zde na hladině pohupuje zrezivělý starý barel. Byl to tedy jen planý poplach. Po další chvíli se situace opakuje a my opět s člunem vyrážíme do míst, kde kapitán ve vodě něco zahlédl. Avšak stejně jako v předchozím případě jde jen o další chuchvalec jakéhosi haraburdí. Do třetice se vydáváme za jakýmsi záhadným plovoucím objektem, kterým je ovšem tentokrát pěkná mořská želva. Po třech hodinách křižování po moři se tedy vracíme (přiznám se trochu zklamaní) zpátky do přístavu. Velryby jsme bohužel neviděli.
Horská silnice stoupající vzhůru od pobřeží nás přivádí do vnitrozemí ostrova, kde lze navštívit například malé jezírko Lagoa do Capitão nacházející se v nadmořské výšce 826 metrů. Jezírko je významnou lokalitou výskytu nejrůznějších druhů vodních ptáků, mezi které patří například volavky, sluky, rackové a divoké kachny. Kromě toho je jeho okolí pokryto hustými porosty cedrů, vavřínů a především endemických keřovitých vřesovců (Erica azorica). Kromě toho by se právě od jezera měl otevírat vůbec nejlepší a nejfotogeničtější výhled na kužel sopky Pico, jenž je však aktuálně zcela skryt v husté mlze.
Severní pobřeží patří k vůbec nejdivočejším částem celého ostrova, neboť je tvořené rozervanými černými skalami s velkým množstvím skalních bran, tunelů a jeskyní. Jeho pomyslným centrem je městečko São Rogue do Pico, které se včera stalo naší vstupní branou na ostrov. Městečko bylo založeno o něco později než Lajes, což bylo dáno především velmi omezeným počtem přirozených kotvišť na severním pobřeží ostrova. Zatímco jižní pobřeží osidlovali zejména přistěhovalci ze severního Portugalska, na severním pobřeží se začali usazovat především osadníci původem ze sousedních ostrovů (zejména z Terceiry a Graciosy). Další skupinou zdejších obyvatel se stali vlámští přistěhovalci, kteří sem přišli pod vedením Joosta van Huertera (portugalsky Josse de Utra), jenž zastával funkci prvního velitele pro osidlování sousedního Faialu, pod jehož správu ostrov Pico v té době spadal. V roce 1542 bylo São Rogue prohlášeno za samostatnou obec nezávislou na Lajes (pod které až do té doby spadal). Městečko zaznamenalo největší rozkvět na konci 19. století, kdy v důsledku epidemie mšičky došlo k úpadku vinařství, a hlavním zdrojem příjmů se stal velrybářský průmysl. Zlatou éru velrybářství si je možné připomenout při návštěvě budovy bývalé továrny na zpracování velrybího masa a tuku Fabrica das Armações Baleeiras Reunidas, která dnes slouží jako muzeum. Dodejme, že většina z Azorských velrybářů nebyli profesionální námořníci, ale lidé, živící se nejrůznějšími profesemi. Jakmile však byla z četných pozorovatelen, rozestavěných takřka celého pobřeží ostrova, spatřena velryba, všeho nechali a vydali se ve vratkých dřevěných bárkách na lov, neboť výnos z něj dalece překonával to, co si dokázali vydělat svou každodenní dřinou. Jednalo se však o nadmíru riskantní podnik a mnozí velrybáři se domů již nikdy nevrátili. Zraněné a rozzuřené velryby totiž dokázaly údery svých mohutných ocasů drobné loďky velrybářů v několika okamžicích doslova rozmlátit na třísky a z lovu se tak rázem stal boj o holý život. Lov velryb je však naštěstí dnes již minulostí, neboť poslední velryby zde byly uloveny v roce 1983. V roce 1989 pak byl lov velryb mezinárodní dohodou zcela zakázán.
