São Miguel je pro drtivou většinu návštěvníků jakousi vstupní bránou do Azorského souostroví, neboť právě sem přilétá většina leteckých linek spojujících Azory se zbytkem Evropy. Let z portugalského Lisabonu sem zabere něco přes dvě a půl hodiny. Mnohými lidmi je navíc São Miguel považován za nejkrásnější a nejrozmanitější ze všech Azorských ostrovů. Pravdou ale je, že žádné dva ze zdejších ostrovů nejsou úplně stejné. Každý má své vlastní „já“ vytvářející specifickou atmosféru, které jej odlišuje od ostatních ostrovů.
São Miguel má na délku 65 kilometrů a jeho šířka dosahuje 16 kilometrů (celková rozloha ostrova je 747 km2). V současné době je domovem pro 135 000 lidí, což je polovina veškerého obyvatelstva Azorských ostrovů. Úrodnost a bohatost vegetace daná kvalitními půdami a vlhkým podnebím dala ostrovu přezdívku Ilha Verde („Zelený ostrov“). Při pohledu z výšky ostrov rozhodně nezapře svůj sopečný původ. Podlouhlé siluetě ostrova dominuje trojice vulkanických kalder, které jsou dnes vyplněny překrásnými jezery. Že zde sopečná činnost není jen jakousi zapomenutou a dávno mrtvou historií se člověk ovšem může na mnoha místech přesvědčit na vlastní oči. Současně by dnes zřejmě jen málokoho napadlo, že kdysi v dávné minulosti šlo vlastně o dva oddělené ostrovy. Jádrem západněji položeného byl vulkanický komplex Sete Cidades (dnes s nejvyšším bodem Pico da Cruz o nadmořské výšce 850 m), zatímco větší a východněji položený ostrov tvořil komplex vulkánů, jejichž kaldery dnes vyplňují jezera Fogo a Furnas (nachází se zde rovněž vůbec nejvyšší vrchol ostrova Pico da Vara o nadmořské výšce 1105 m). Teprve poté se vlivem sopečné činnosti obě části propojily v místech mezí dnešní Pontou Delgadou a Ribeira Grande a vytvořily ostrov tak, jak ho známe dnes.
Hlavní metropolí ostrova a celého Azorského souostroví je přístavní město Ponta Delgada („Úzký mys“) založené v roce 1440 jako malá rybářská osada. V té době byl ostrov ještě v podstatě jednou velkou pustinou, v níž se tu a tam vyskytovaly malé roztroušené osady a samoty. Výjimkou tak byla pouze nedaleká Villa Franca do Campo, která, jak se později dozvíme, v té době plnila funkci administrativního střediska ostrova i celého souostroví. Mezi oběma sídly tak začala vznikat silná rivalita. V roce 1507 byla Ponta Delgada povýšena na samostatnou obec. Krátce poté, v roce 1522, byla Villa Franca do Campo zcela zničena zemětřesením, a Ponta Delgada se tak stala prakticky jediným místem, které mohlo sloužit jako administrativní centrum. Postavení obou měst se tak záhy otočilo: kdysi mocná a bohatá Villa Franca do Campo sice byla obnovena, ale už nikdy nedostáhla takového rozkvětu jako před tím. Naopak Ponta Delgada, která se do té doby spíše krčila ve stínu, se nyní stala hlavním společenským, ekonomickým a administrativním centrem, které se mělo i do budoucna dále rychle rozvíjet. V roce 1546 byla Ponta Delgada povýšena na město. O necelých 40 let později (1582) se v její blízkosti odehrála námořní bitva související s válkou o nástupnictví na portugalský trůn. Při ní se ve zdejších vodách střetla francouzsko-anglická eskadra se španělským loďstvem. Azorské ostrovy v té době zůstávaly jediným portugalským zámořským územím, které doposud odolávalo snahám španělského krále Filipa II. o připojení do tzv. Iberijské unie. Přestože mělo francouzko-anglické loďstva dvojnásobnou přesilu, podařilo se nakonec španělskému loďstvu v bitvě zvítězit. Největšího rozmachu se Ponta Delgada ovšem dočkala v průběhu 19. století díky vývozu produkce citrusových plodů. V současné době má město necelých 70 000 obyvatel a je sídlem místní vlády.
Pomyslným jádrem starého města je náměstí Praça de Gonçalo Velho pojmenované po objeviteli východní skupiny Azorských ostrovů Gonçalo Velho Cabralovi (cca 1400 – 1460). Cabral sloužil jako námořní kapitán a lodivod v dobách krále Jindřicha Mořeplavce (Infante Dom Henrique o Navegador). V roce 1416 velel výpravě podél tehdy neznámého pobřeží západní Afriky. Později, v roce 1432, přistál na ostrovech Santa Mario a São Miguel. Dominantou náměstí je Portas da Cidade – symbolická brána města skládající se ze tří oblouků, z nichž nad středním z nich je zobrazen portugalský královský znak společně se znakem města Ponta Delgada. Stavba byla postavena v roce 1783, avšak na poněkud jiném místě než dnes. V 50. letech 20. století byla brána postupně rozebrána a znovu postavena na svém současné poloze.
Ihned za bránou Portas Cidades se k nebi vypíná věž kostela Igreja Matriz de São Sebastião, který zde byl postaven v letech 1531 – 1547 k oslavě patrona města sv. Šebestiána a jako projev díků za ochranu před epidemií moru, jenž zde v té době propukla. Kostel byl původně postaven v tzv. manuelinském stylu, který byl typický pro portugalskou architekturu 16. století, avšak v průběhu 18. století byl přestavěn v barokním duchu. Interiér kostela je bohatě zdobený dekoracemi vyřezanými ze vzácných dřev, malbami pocházejícími ze 17. a 18. století, zlacenými dlaždicemi a vzácným nábytkem dovezeným z Brazílie v 18. století. Na náměstí si lze všimnout jedné z místních pozoruhodností v podobě dvojice poštovních schránek, kdy červená slouží k odesílání mezinárodní pošty, zatímco modrá slouží pro vnitrostátní poštu. Úzkými uličkami se je možné dostat k městské tržnici Mercado da Graça, která je nyní díky poměrně pozdní odpolední hodině překvapivě klidná. Ráno zde ovšem panuje čilý obchodní ruch, při němž lze obdivovat neuvěřitelně pestrou paletu nejrůznějšího zboží, v níž většinu představuje především ovoce, zelenina, ryby a další „plody moře“.
Nedaleko od tržnice se směrem k nábřeží nachází kostel Igreja Paroquial São Pedro, který je považován za jednu z nejkrásnějších barokních staveb ve městě. Současný svatostánek byl postaven na místě staršího kostela založeného v průběhu 15. století. Práce na stavbě byly ukončeny (asi) v roce 1645, avšak v roce 1681 byla budova kostela částečně zničena. Svou dnešní podobu tak kostel získal po opravě a přestavbě z roku 1733. K jeho hlavním pokladům patří především socha Panny Marie Bolestné, množství relikvií pocházejících z 16., 17. a 18. století, bohatě vyřezávaný a pozlacený oltář a v neposlední řadě též obraz „O letnicích“ jehož autorem je Pedro Alexandrino de Carvalho.
Na mírném návrší zdvíhajícím se nad historickým centrem města se rozkládá rozsáhlý park, který současně slouží jako veřejně přístupná botanická zahrada. V jejím nitru se pak nachází neoklasicistní palác Palácio de Sant’Ana, jehož budova slouží od roku 1980 jako sídlo azorské vlády. Staré pořekadlo praví: „chceš-li se dozvědět co nejvíce o zdejších lidech, jdi na hřbitov“. K tomu je zde přímo výjimečná příležitost, neboť hned přes ulici se rozkládá rozsáhlé pohřebiště Cemitério de Matriz, tedy ústřední městský hřbitov. Právě zde lze narazit na další z mnoha azorských kulturních specifik spočívající v tom, že těla nebožtíků nejsou ukládána do klasických hrobů vyhloubených do země, ale do jakýchsi malých nadzemních domečků, jejichž velikost a výzdoba ihned napovídají o společenském postavení rodiny zemřelého.
Dalším významným bodem historického centra Ponta Delgady je náměstí Campo de São Francisco. Také zde lze navštívit hned několik pozoruhodných kostelů. Prvním z nich je Igreja de São José. Tato jednoduchá, avšak současně impozantní stavba byla založena v 16. století. Současná podoba ovšem pochází až z roku 1709. Chrámová budova je tvořena třemi loděmi, jejichž výzdobu tvoří malované oblouky a oltáře zdobené zlacenými řezbami. Tak jako prakticky ve všech azorských kostelech, i zde je možné vidět celou řadu krásně zdobených sošek. Hned na druhé straně náměstí leží ženský klášter Convento de Nossa Senhora da Esperança. Jeho stavba byla zahájena v roce 1535. Práce byly poté na nějaký čas přerušeny, a tak sem první jeptišky vstoupily až roku 1541. Řádové sestry s sebou tehdy přivezli i dřevěnou sochu Ježíše Krista dnes již neznámého autora, která se později stala ústředním symbolem největšího náboženského svátku na Azorských ostrovech. Zásluhu na vzniku tohoto kultu Ježíše Krista má matka Tereza (Madre Teresa da Anunciada). Tereza se narodila v roce 1658 na předměstí Ribeira Grande jako nejmladší z celkem 13 dětí. Její otec záhy zemřel, a tak byla se svými sourozenci vychovávána pouze nábožensky silně založenou matkou. Jeden z jejích starších bratrů odjel na misijní cestu do Brazílie a po návratu ji začal učit číst. Tereza se tak začala silně zajímat o náboženské otázky a ve svých 23 letech vstoupila do zdejšího kláštera. Po svém vstupu do kláštera začala Tereza rozvíjet svou oddanost Ježíši Kristu, který k ní údajně přes sochu promlouval. První sváteční procesí, při kterém je socha nesena na nosítkách ulicemi města, se odehrálo v roce 1696 a od té doby se opakuje každoročně již více než 300 let (svátek začíná vždy 5. neděli po Velikonocích a končí svátkem Nanebevzetí Ježíše Krista). Po zbytek roku si lze tuto sochu prohlédnout ve svatyni Santuário de Nosso Senhor Santo Cristo dos Milagres (vstup do této svatyně je přímo z náměstí Campo de São Francisco). Matka Tereza zemřela ve věku 79 let v roce 1738 a roku 1913 byla papežem Piem X. blahořečena. V roce 1984 byla na náměstí Campo de São Francisco u klášterní zdi odhalena její socha.
Jižní okraj náměstí svatého Františka bezprostředně sousedí s poloostrovem, na němž byla v minulosti vybudována pevnost Forte de São Brás. Jejím úkolem bylo poskytovat ochranu zdejšího přístavu před útoky pirátů a jiných námořních lupičů, které sem lákal bohatý náklad lodí, jenž zde zastavovaly během obchodních cest z Indie, Afriky a Brazílie. První plány nové pevnosti vznikly v roce 1551, avšak později byly ještě několikrát přepracovány. Vlastní stavba pak byla financována z výtěžku daní na cukr a boryt (textilní barvivo). Práce pokračovaly do roku 1577 a záhy poté byla pevnost využita v průběhu bojů souvisejících s nástupnickou krizí v Portugalsku (1580). V roce 1582 bylo po neúspěchu invaze vojska dona Antónia (podporovaného Francií) město i pevnost obsazeno Španěly. Ti zde provedli několik dalších stavebních vylepšení. V roce 1585 zasáhla pevnost na plno do boje, když se dvě anglické lodě pokusily napadnout španělskou galeonu. Palba pevnostního dělostřelectva nakonec donutila anglické lodě k ústupu. V průběhu 18. století byla nadále zdokonalována dělostřelecká výzbroj pevnosti. Počátkem 19. století zde proběhla rozsáhlá rekonstrukce tak, aby pevnost byla schopna i nadále zajišťovat ochranu přístavu. Ve 30. létech 20. století byl na prostranství před pevností vystavěn pomník portugalským vojákům padlým v první světové válce, kde bojovali na straně Dohodových mocností. Svou vojenskou funkci pevnost neztratila ani později. Její budovy byly celkově zesíleny tak, aby odolaly i leteckému bombardování a v průběhu druhé světové války zde sídlilo portugalské vojenské velitelství pro oblast Azorských ostrovů. Tuto funkci si pak tato původně středověká pevnost uchovala až do dnešních dnů.
Pouhých 25 kilometrů na východ se rozkládá již jednou zmíněné městečko Villa Franca do Campo. Z Ponta Delgady sem lze pohodlně dojet autem po místní dálnici táhnoucí se podél jižního pobřeží ostrova. Cesta tak zabere jen necelou půl hodinku. Město založil Gonçalo Vaz Botelho v polovině 15. století (původní vesnice získala status města v roce 1472). Díky velmi rychlému rozvoji se záhy stalo největším sídlem na Azorském souostroví, a stalo se tak jeho správním střediskem. V roce 1522 zde však došlo k tragédii v podobě mohutného zemětřesení, které prakticky celé město zničilo a zahubilo na 5000 jeho obyvatel (z nichž mnozí byli doslova zaživa pohřbeni troskami a sesuvy půdy). V důsledku této katastrofy bylo správní centrum Azorských ostrovů přeneseno do Ponta Delgady, která tuto funkci plní dodnes. Město se začalo znovu rozvíjet až v 18. století, a to především v souvislosti se zakládáním plantáží pomerančovníků a ananasů.
Centru města dominuje kostel Igreja do Bom Jésus da Pedra stojící při místní nemocnici Santa Casa de Misericórdia Villa Franca, jenž zde byla založena v roce 1483. Jedná se tak o jednu z nejstarších nemocničních budov na ostrově, která navíc dodnes slouží svému původnímu účelu. Obě budovy byly v průběhu 16. století přestavěny ve stylu tzv. portugalské renesance, avšak jejich současná podoba pochází až z pozdější doby – konkrétně z dalších přestaveb, které zde proběhly v průběhu 17. a 18. století. Přímo naproti budovy nemocnice se pak nachází další kostel zasvěcený archandělu Michaelovi (Igreja de São Miguel Arcanjo), který je jedním z vůbec nejstarších kostelů na Azorech, neboť byl postaven již v průběhu 15. století.
Nejzajímavější náboženskou stavbu však nalezneme v kopcích zdvíhajících se nad městem, kde na vrcholu hory Panny Marie Míru (Nossa Senhora da Paz) stojí stejnojmenná kaple, která je současně i významným poutním místem. Podle legendy se několik zdejších pastevců ukrylo před rozmary azorského počasí do jedné z místních jeskyní, kde nalezli obraz Panny Marie, který následně předali místnímu faráři. Druhý den se pastevci vypravili k jeskyni znovu a k jejich překvapení zde našli další obraz Panny Marie. Celou věc si tedy vysvětlili tak, že si Panna Marie přeje, aby se na tomto místě vystavěla kaple. A tak se také stalo. Původní svatostánek zde byl postaven v průběhu 16. století. Ten současný pak pochází z roku 1764. Vlastní kaple stojí na vrcholku, k němuž vede klikatící se schodiště, na jehož jednotlivých úsecích jsou zobrazeny výjevy ze života Ježíše Krista. Od kaple se pak otevírá i pěkný výhled na takřka celé město a okolní pobřeží.
Krátce za městem již dálnice končí a dále pokračuje již jen klasická silnice, která postupně opouští jižní pobřeží ostrova a vede nás čím dál tím více do vnitrozemí. Tak se dostáváme až do kaldery vulkánu Furnas na jejímž dně se nachází i stejnojmenné jezero – Lagoa Furnas. Právě zde se člověk může na vlastní oči nejlépe přesvědčit o tom, že vulkanická činnost, která dala vzniknout celému souostroví, není ani zdaleka nějakou dávnou minulostí. Celá oblast patří k vulkanickému komplexu, skládajícího se ze dvou kalder: starší (vnější) kalderou o průměru 7 x 5.5 km a stáří 30 000 let, a mladší (vnitřní kalderou) o průměru 4.5 x 3.5 km a stáří 10 – 12 000 let. Východní val tohoto systému dosahuje výšky kolem 500 metrů a částečně se překrývá s kalderou starší štítové sopky Nordeste (Caldeira Povoaçao). Za posledních 5000 let zde došlo k celkem deseti vulkanickým erupcím, z nichž tři poslední z let 1439, 1443 a 1630 jsou již historicky doloženy. Zejména poslední erupce z roku 1630 byla ničivá, neboť při ní zahynulo kolem 200 lidí a celá oblast v okolí vulkánu byla dočasně vylidněna.
Samotné jezero Furnas se nachází v jihozápadní části kaldery v nadmořské výšce 359 m n. m a při rozloze 2 km2 dosahuje maximální hloubky 12 metrů. Bezesporu nejzajímavější lokalita se ovšem nachází na severním okraji jezera, kde na povrch vyvěrá celá řada termálních pramenů, fumarol a bahenních sopek dávajících jasně najevo, že sopečná činnost zde ani dnes neustala. Člověk si ovšem dokázal v průběhu staletí tyto přírodní živly alespoň částečně ochočit a využít ke svému prospěchu – v tomto případě jako jakousi obrovskou přírodní kuchyni, neboť horké termální prameny se využívají k přípravě tradičního místního pokrmu cozido. Příprava tohoto jídla spočívá v tom, že se do velkého hrnce vloží na kousky nakrájené vepřové a hovězí maso, zelí, kapusta, brambory, mrkev a klobása a tento hrnec se potom vloží do díry vykopané v místech vývěrů termálních pramenů. Díra se pak zahrabe hlínou a jídlo se nechá v této „podzemní peci“ vařit přibližně 5 hodin. I nyní, pokud člověk na místo dorazí ve správný čas kolem oběda, je možné tento tradiční pokrm v místních restauracích ochutnat, či se případně alespoň podívat na způsob jeho přípravy.
Od termálního pole na severním okraji jezera je to již jen coby kamenem dohodil do samotného městečka Furnas. Také zde jsou zřejmě největší atrakcí horké prameny a malé gejzíry vyvěrající z nitra země. Vývěry horkých pramenů (tzv. „caldeiras“) jsou roztroušeny víceméně po celém městě, avšak jejich největší koncentraci je možné nalézt na východním okraji města (celkem je jich zde kolem 30). První zmínka o osídlení této oblasti pochází z doby, kdy bylo zemětřesením zničeno hlavní město ostrova Villa Franca do Campo. Oblast v okolí jezera tehdy sloužila především jako zásobárna dřeva potřebného pro opravu města. V důsledku odlesnění se toto území stalo přístupnější, a tak se zde postupně začali usazovat i první osadníci. V roce 1613 zde byla vystavěna kaple Panny Marie útěchy (Nossa Senhora da Consolação) s malou rezidencí pro místního faráře. O dva roky později přibyly další domy a malý klášter. Nedlouho potom i zde zasáhla přírodní katastrofa v podobě již zmíněné sopečné erupce v roce 1630, která celou oblast zničila. Osadníci se sem však naštěstí brzy poté začali vracet zpátky.
Na jižním okraji města lze navštívit rozsáhlou botanickou zahradu Terra Nostra, jenž za svůj vznik vděčí americkému konzulovi Thomasi Hicklingovi. Ten si zde nechal vystavět letní dům s termálním jezírkem a parkem, do kterého nechal vysázet nejrůznější rostliny a dřeviny dovezené ze Severní Ameriky. Později se dům s parkem stal majetkem vikomta de Praia, jehož syn sem pozval britského zahradníka Miltona, pod jehož vedením byly provedeny rozsáhlé úpravy parku spočívající ve vytvoření různých jezírek a vodních toků a vysazením dalších exotických rostlin původem zejména z Austrálie, Nového Zélandu, Číny a Jižní Afriky. Od začátku 20. století byl park neudržován a do značné míry zpustl, až jej v roce 1935 koupila společnost Terra Nostra, které se pod vedením skotského zahradníka Johna McInroye pustila do jeho obnovy a rozšíření na dnešní rozlohu 12.5 ha. V rámci rekonstrukce zde byl vystavěn hotel a rozšířeno bylo i termální jezírko. To konec konců slouží svému původnímu účelu dodnes a v rámci vstupného k prohlídce botanické zahrady se lze v jeho teplé (35 – 40 °C), avšak sírou poněkud zapáchající, vodě vykoupat (sirné sloučeniny dávají vodě nejen charakteristický zápach, ale i žlutooranžové zabarvení).
Po klikaté silnici vyjíždíme až na okraj sopečné kaldery, odkud pak opět sjíždíme dolů směrem k severnímu pobřeží ostrova. Sever ostrova má ve srovnání s jižním pobřežím daleko divočejší avšak současně i opuštěnější charakter. Přesto i zde lze narazit na místa, která rozhodně stojí za návštěvu. Jedním z nich jsou například čajové plantáže v okolí městečka Gorreana (Plantações de Chá Gorreana), jejichž unikátnost spočívá především v tom, že se jedná o jediné místo v Evropě, kde se pěstuje čaj. Historie zdejších čajových plantáží se začala psát na začátku 19. století, kdy ostrov postihla rozsáhlá epidemie plísně, jenž prakticky zcela zlikvidovala zdejší do té doby prosperující plantáže pomerančovníků a ananasů. Místní obyvatelé museli přemýšlet o tom, čím produkci. Volba tehdy padla právě na čaj, jehož první sazenice sem byly přivezeny z Brazílie jen o pár let dříve (kolem roku 1820). Místní pěstitelé si pozvali několik čínských odborníků, kteří je naučili jak čaj pěstovat a dále jej zpracovávat. Do poloviny století zaznamenalo pěstování čaje nebývalý rozkvět. V průběhu 20. století ovšem drtivá většina podniků zkrachovala, a do dnešních dní tak zbyl pouze jediný: Chá Gorreana, který byl založen v roce 1883. Během návštěvy si lze ve zdejším obchůdku nejen koupit místní čaj, ale současně lze nahlédnout i do nitra továrny a na vlastní oči se podívat jak celý proces zpracování čajových lístků vlastně funguje.
Na severním pobřeží se nachází i druhé největší město celého ostrova – Ribeira Grande. Jeho historie sahá k přelomu 15. a 16. století, kdy se zde začali usazovat první osadníci. Nově založené osada se rozkládala podél rokliny protékané řekou, jenž dala následně název celému sídlu. Milovníkům sakrálních památek zde jistě neunikne především kostel Igreja de Nossa Senhora da Estrela, který zcela jistě patří k nejkrásnějším svatostánkům na celém ostrově. Stavba tohoto chrámu byla zahájena v roce 1507 a pokračovala dalších 10 let do roku 1517. Výzdoba kostela skládající se nejen z uměleckých předmětů, ale také sbírky nejrůznějších relikvií, pokračovala prakticky přes celé 16. století. Bohužel, chrám byl mnohokrát vážně poškozen v důsledku zdejších častých zemětřesení (1563, 1564, 1571, 1588, 1591). Při posledním z nich z roku 1680 se zhroutila věž kostela a chrámové lodě byly vážně poškozeny, a bylo tak jasné, že kostel bude muset být kompletně přestavěn. Z důvodu nedostatku finančních prostředků na opravu k tomu však došlo až v roce 1728, kdy byla rekonstrukce kostela hrazena především z příspěvků místních věřících. Chrám však ani potom nebyl uchráněn od dalších pohrom a poškození, k nimž došlo v roce 1834. Následující opravy trvaly až do 60. let 19. století, po nichž dostal kostel svou dnešní podobu. Nedaleko od kostela se je rovněž možné projít po kamenném mostě, který byl přes řeku postaven v roce 1520. O něco dále po proudu je pak možné vidět (i navštívit) novější most Ponte de Oito Arcos („Most osmi oblouků“), zbudovaný v 19. století, kdy původní most svou kapacitou již přestával stačit.
Pokud jsme se již nasytili návštěv azorských kostelů a dalších architektonických památek a po dlouhé cestě bychom si chtěli na chvíli odpočinout, právě nyní je k tomu nejvhodnější doba. Skvělou příležitostí je v tomto ohledu návštěva údolí Caldeira Velha nacházejícího se v horách nad městem, které bylo přebudováno na jakýsi relaxační a rekreační areál. Údolím protéká potom, který je bohatě zásobován vodou z termálních pramenů vyvěrajících z okolních skal na jeho toku pak najdeme celou řadu vodopádů a kaskád jakož i uměle vybudovaných jezírek nabízejících skvělou možnost osvěžující koupele.
Klikatá horská silnice nás četnými zatáčkami postupně přivede až do nitra další sopečné kaldery stratovulkánu Água de Pau, v jejímž nitru se ukrývá jedno z nejkrásnějších jezer ostrova Lagoa de Fogo („Ohnivé jezero“). Vývoj této sopky začal přibližně před 45 000. Nejprve (před 30 000 lety) vznikla vnější kaldera vulkánu o rozměrech 4 x 13 km, zatímco stáří mladší vnitřní kaldery je odhadováno na 16 000 let. Poslední etapa vývoje sopky se odehrála před 5000 lety, kdy došlo ke kolapsu vulkanického kužele a tím následně i ke vzniku jezera. K posledním sopečným erupcím zde došlo v letech 1563, 1564 a 1652, avšak je jen otázkou času, kdy se sopka znovu probudí k životu. Vlastní jezero má rozloha 2.18 km2 a maximální hloubku 30 metrů. Jeho hladina leží v nadmořské výšce 575 m n. m., což z něj činí nejvýše položené jezero na ostrově São Miguel. K jeho návštěvě lze obecně doporučit především brzké ranní hodiny, neboť později v průběhu dne se nad vrcholu vulkánu pravidelně vytváří hustá čepice mraků, které výhled na jezero spolehlivě ukryje pod plášť neproniknutelné mlhy.
Za třetím nejvýznamnějším vulkanickým komplexem na São Miguelu se musíme vypravit do nejzápadnějšího cípu ostrova. Právě zde se nahází snad nejkrásnější přírodní útvar Azorských ostrovů Caldeira das Sete Cidades („Kaldera sedmera měst“) vytvořená soustavou navzájem se překrývajících vulkanických kráterů jejichž dna jsou zpravidla vyplněna krásnými vulkanickými jezery. K prvnímu seznámení s tímto přírodním zázrakem stačí sjet z hlavní silnice na odbočku vedoucí k malému jezírku Lagoa do Canario. Z nedalekého parkoviště lze pokračovat pěšky přes úzký horský hřbet až na vyhlídku Miradouro da Boca Inferno, z níž se otevírá pohled na celou kalderu i s její soustavou jezer. Tedy…spíše by se měl otevírat. Stejně jako včera u jezera Fogo je i dnes celé okolí zahaleno v neproniknutelných mracích. Mrzutě proto přešlapujeme na místě a pak se stává malý zázrak: mraky se náhle začínají protrhávat, takže přibližně za pět minut se před námi naskýtá výhled v celé své nádheře.
Celá kaldera má obvod přes 15 kilometrů a v jejím centru se nacházejí dvě velká jezera: Lagoa Azul („Modré jezero“) a Lagoa Verde („Zelené jezero“). O tom, jak obě jezera přišla ke svým jménům, si povíme až za chvíli, neboť nyní se máme možnost podívat i do nitra dalších dvou menších kráterů, v nichž se nacházejí dvě další sopečná jezera: Lagoa de Santiago a Lagoa Rasa. Asi nejznámější a nejfotogeničtější pohled pak nabízí vyhlídka Vista do Rei („Královská vyhlídka“) nacházející se na jižním okraji kaldery.
Vývoj celého komplexu Sete Cidades započal před 36 000 lety. Během druhé fáze (před 29 000 roky) došlo ke zhroucení severozápadní části sopky. Závěrečná třetí fáze, která se odehrála před 16 000 roky, znamenala zhroucení vulkanického kuželu i v severní a severovýchodní části. Proto z této strany spadají stěny na dno kaldery mnohem příkřeji v porovnání se západní částí. Za posledních 5000 let zde došlo celkem k 17 registrovaným erupcím, z nichž rozhodující byla ta poslední jenž se odehrála v roce 1445, neboť právě ona dala vzniknout již zmíněné dvojici jezer. Jejich maximální hloubka činí 33 metrů a při celkové rozloze 4.35 km2 se jedná o největší sladkovodní vodní plochu na ostrově.
Zatímco na předchozí vyhlídce byla obě hlavní jezera poněkud zakryta, zde se již skví v celé své nádheře. Právě z tohoto místa je také na první pohled vidět výrazný rozdíl v barvě vody, která dal konec konců oběma jezerům jméno. Podle místní legendy žil na ostrově v dávných dobách král se svou dcerou, kterou po smrti královny vychovávala stará chůva. V dávných dobách žil na ostrově král se svou dcerou, kterou po smrti královny vychovávala stará chůva. Ta byla také jediným člověkem, který mohl malou princeznu navštěvovat, neboť její otec si nepřál, aby se stýkala s cizími lidmi. Jak léta plynula, z malé princezny vyrostla krásná mladá žena. Jednoho dne, kdy si šel starý král po obědě na chvíli zdřímnout, se princezna za pomoci své staré chůvy dostala z hradu ven a zamířila do nedalekých kopců. Zde uslyšela krásnou hudbu, které se linula odkudsi z okolí. Princezna proto začala pátrat po původu této hudby, až na vrcholu jednoho z kopců našla pasáka hrajícího na flétnu. Od té doby sem začala princezna chodit každý den, aby mohla poslouchat pasáčkovu hru. Po nějaké době se chlapec rozhodl, že si princeznu vezme za ženu. Jednoho rána proto zaklepal na bránu hradu, aby starého krále požádal o ruku jeho dcery. Ten však zprudka odmítl, pasáčka z hradu vyhnal a princezně zakázal, aby se s ním více stýkala. Princezna však přesto z hradu ještě téhož dne potají utekla, aby pasáčkovi řekla, že už se nikdy neuvidí. Oba dva pak celé odpoledne proplakali a z jejich slz vznikla dvě jezera: z princezniných zelených očí vzniklo zelené jezero, zatímco z modrých očí pasáčka vzniklo modré jezero.
Skutečnost je pak oproti legendě mnohem prozaičtější. Rozdíl v barvě vody je dán jejím odlišným složením a chemismem, kdy „zelené“ jezero Lagoa Verde má v porovnání s „modrým“ jezerem Lagoa Verde mnohem menší přísun čerstvé vody, která se zde tak méně ředí a obsahuje vyšší množství vodních řas. Celá věc je přitom o to zajímavější, že ačkoliv neustále mluvíme o dvou jezerech, ve skutečnosti se jedná o jedno jediné, jehož dvě části jsou navzájem propojeny úzkým průlivem. I přesto se však vody v obou částech jezera téměř nemísí, takže stačí přejít z jedné strany mostu (vedoucího po nejužší šíji oddělující obě části) a barva vody se jako mávnutím kouzelného proutku promění z modré na zelenou. Silnice vedoucí přes most nás záhy dovede až do městečka Sete Cidades, které dalo celé kaldeře jméno. Za návštěvu zde stojí zejména místní kostel Igreja de São Nicolau ležící na konci krásné stromové aleje.
Poté již kalderu Sete Cidades opouštíme a přes její hranu sjíždíme opět zpátky k pobřeží Atlantiku, kde zastavujeme na nejzápadnějším bodě ostrova São Miguel Ponta Ferraria. Rozeklané skalnaté pobřeží spadá do vod oceánu velmi prudce, přičemž nedaleko od břehu se vyjímá krásný struskový kužel. Ostrá sopečná skaliska zde vytvářejí jakési částečně chráněné zálivy a přírodní bazénky. Do jednoho z nich dokonce vedou kovové schůdky a ve vodě se již koupe několik lidí. Z mořského dna zde totiž vyvěrá vydatný termální pramen, jehož teplota dosahuje údajně až 99 °C. Horká voda se ovšem okamžitě mísí se studenou vodou oceánu. I tak je ovšem pramen dost vydatný na to, aby vodu v tomto přírodním koupališti výrazně ohřál, takže zatímco normální teplota mořské vody je 21 °C, zde dosahuje mnohem příjemnějších 28 °C. Jediné, nač je zde při koupání potřeba dávat pozor, jsou silné vlny, které mohou člověka snadno odhodit na ostrá skaliska.
Po odpočinku a koupeli v termálním bazénku lze pokračovat po hlavní silnici do nedalekého městečka Mosteiros. Městečko bylo založeno v roce 1480 a jeho jméno znamená v portugalštině klášter. Ten, kdo by se domníval, že název městečka je odvozen od nějakého kláštera stojícího v okolí, by se tentokrát mýlil, neboť ve skutečnosti má svůj původ v jednom z četných skalisek vystupujících z vod oceánu nedaleko od pobřeží, které svou siluetou údajně připomíná kostel. Toto skalisko je pak dobře vidět například z vyhlídky nad městem. Z ní se také můžeme současně naposledy rozloučit s kalderou Sete Cidades, na kterou se tentokrát díváme ze severní strany.
Podél severního pobřeží ostrova pokračujeme do městečka Capelas. Také jeho název je s největší pravděpodobností odvozen od špičatých skalních věží na pobřeží oceánu, kterým dodnes místní obyvatelé říkají capelas (kaple). Ústředním bodem města je kostel Igreja de Nossa Senhora da Apresentação, který byl založen v polovině 16. století a v roce 1592 byl povýšen na farní kostel. Od začátku do poloviny 20. století bylo město jedním z nejvýznamnějších velrybářských center na ostrově, neboť zde fungovaly dvě továrny na zpracování velrybích produktů (především oleje, tuku a masa). To vše je dnes již ovšem minulostí, a zašlou slávu velrybářského řemesla tak připomíná pouze bronzový pomník na zdejším náměstí.
V Capelas opouštíme pobřežní silnici a vydáváme se zpět do vnitrozemí ostrova. Krajina je zde tvořena rozsáhlými pastvinami, nad nimiž se vypíná silueta sopečného kuželu Serra Gorda (487 m n. m.). Krátce před návratem do Ponta Delgady ještě zastavujeme ve Fajã de Baixo, kde se nacházejí ananasové plantáže Plantação de Ananases Augusto Arruda, které dnes mají již více než stoletou tradici. Tak jako na mnoha jiných místech na ostrově, i zde se v průběhu 19. století rozprostíraly plantáže pomerančovníků. Jak však již bylo řečeno dříve, tyto plantáže byly prakticky zcela zničeny mohutnou epidemií plísní, jenž ostrov zachvátila na konci století. Místní pěstitelé tak začali přemýšlet o tom, jaká plodina by byla vhodnou náhradou. Volba nakonec padla na ananas, který sem byl poprvé dovezen v průběhu 19. století z Jižní Ameriky. Ananasy se tak na přelomu 19. a 20. století záhy staly hlavním vývozním artiklem ostrova. Ananasy jsou zde pěstovány ve sklenících po dobu 18 – 24 měsíců, po nichž nastává sklizeň. Oproti svým středo- a jihoamerickým příbuzným jsou sice menší, ale zároveň také sladší a aromatičtější. Celou plantáž včetně skleníků lze navštívit zdarma. V místním obchůdku si je pak možné zakoupit neuvěřitelně pestrou paletu různých „ananasových“ produktů, mezi nimiž kraluje ananasový likér, který je tu možné zadarmo ochutnat.
