Ostrov São Miguel pomalu ale jistě mizí za ocasem našeho letadla, avšak netrvá dlouho a z modře oceánu začíná vystupovat jiná zelená skvrna, která je současně cílem našeho dnešního letu. Ostrov Terceira leží přibližně 200 km na severozápad od São Miguel. Svou rozlohou 397 km² je z celého Azorského souostroví třetí největší. Číslovka „tři“ ostatně zaznívá i v samotném názvu ostrova. Ilha Terceira totiž v portugalštině znamená doslova „třetí ostrov“, což odkazuje na skutečnost, že byl v rámci celého souostroví objeven jako třetí v pořadí. Oficiální objev ostrova Terceira je datován k roku 1445, přičemž za jeho objevitele je považován Vincente de Lagos, který jej pojmenoval jako Ilha de Jesus Cristo da Terceira. Je ovšem možné, že ostrov byl znám již dříve. Kolonizace ostrova byla zahájena již v roce 1450, přičemž nejstarší osady byly založeny na severním pobřeží ostrova v místech dnešního městečka Quatro Ribeiras. Později (kolem roku 1460) bylo hlavní centrum ostrova přeneseno do Praia Vitória, a ještě později do Angra do Heroísmo, jenž se stala na nějakou dobu hlavním městem celého souostroví a současně i sídlem zdejšího biskupství. Hospodářství ostrova bylo založeno především na pěstování a vývozu pšenice, cukrové třtiny, borytu (který byl využíván jako textilní barvivo) a dřeva (které bylo využíváno zejména při stavbě lodí). Později, na konci 19. století, pak přibyla produkce čaje, tabáku a ananasů.

Mezinárodní letiště, na kterém záhy přistáváme, se nachází v severovýchodní části ostrova poblíž městečka Lajes odkud je to to necelou půlhodinku jízdy autem do Angry. Angra do Héroismo je největším a současně i hlavním městem celého ostrova. V současné době zde žije kolem 35 000 obyvatel. Osada byla založeno pravděpodobně v roce 1450 z iniciativy Jácoma de Bruges (vlámský námořní kapitán ve službách portugalského krále Jindřicha Mořeplavce). Pro její zbudování bylo vybráno výhodné místo na jižním pobřeží ostrova s dvojicí zálivů rozkládajících se ve stínu kuželu vyhaslé sopky Monte Brasil nacházející se na mysu vybíhajícím hluboko do oceánu. Masiv sopky tak chránil oba zálivy před nebezpečnými větry, díky čemuž se jednalo o ideální lokalitu pro vybudování přístavu. V roce 1534 byla Angra povýšena na město a současně zde bylo ve stejném roce založeno Azorské biskupství, neboť až do té doby spadaly Azory pod diecézi se sídlem v madeirském Funchalu. Město bohatlo zejména díky tomu, že se stalo důležitou zastávkou obchodních lodí vracejících se z obchodních cest do Východní Indie (dnešní Indonésie) a Ameriky. Mnoho z převáženého bohatství tehdy takříkajíc „uvízlo za nehty“ včetně části zlata a stříbra získaného v „Novém Světě“ a převáženého zpátky do Portugalska a Španělska. Toto bohatství pak bylo následně použito k výzdobě mnoha kostelů na Azorech. V 80. letech 16. století se Angra stala důležitým místem v rámci bojů souvisejících s portugalskou nástupnickou krizí, o které jsme se již zmínili v souvislosti s bitvou u Ponta Delgady. V roce 1580 se prohlásil portugalským králem dom António (vnuk krále Manuela I.). Jeho vláda v kontinentálním Portugalsku ovšem trvala pouhých 20 dní, po nichž byl po prohrané bitvě u Alcântary (1580) donucen k odchodu na Azorské ostrovy, kde se uchýlil právě do Angry. Odtud chtěl dál vládnout celému Portugalsku. Dom António byl podporován Francií, zatímco jeho soupeřem byl španělský král Filip II., který chtěl Portugalsko zahrnout pod svojí vládu v rámci tzv. Iberijské unie. António se po prohrané bitvě u Ponta Delgady (1580) uchýlil do francouzského exilu. Jeho stoupenci pak byli španělským loďstvem znovu poraženi v bitvě u Terceiry (1583), která se odehrála nedaleko Angry. Výsledek bitvy znamenal nejen dokončení okupace Azorských ostrovů Španěly, ale i sjednocení (i když jen dočasné) španělské a portugalské koruny.

Historie má ovšem tendenci se čas od času opakovat, a tak podobně jako na konci 16. století hrálo město podobnou úlohu v průběhu portugalské občanské války probíhající mezi léty 1828 – 1834. V roce 1826 zemřel král Jan VI. Jeho právoplatným následníkem byl císař Pedro z brazilské větve vládnoucí dynastie. Značná část portugalských prominentů však odmítala představu, že jim bude vládnout vládce jejich dosavadní kolonie. O trůn se začal ucházet i mladší syn krále Jana – Miguel I. Císař Pedro se záhy vzdal svého nástupnictví na portugalský trůn ve prospěch své mladé neteře Marie, která se měla vdát za Miguela a společně tak měli oba vládnout. Miguel byl přinucen přísahat, že bude dodržovat existující liberální konstituci. Tento slib sice nový král pronesl, avšak rychle na něj zapomněl a na místo toho začal budovat ryze absolutistický režim. Záhy tak vypukla občanská válka mezi zastánci konstituce (pod vedením císaře Pedra a dony Marie) a zastánci absolutismu (pod vlajkou krále Miguela). Právě v době občanské války získala Angra formální status hlavního města celého Portugalska, které zůstávalo loajální vůči císaři Pedrovi a doně Marii. V roce 1829 se loďstvo tzv. miguelistů (příznivců krále Miguela I.) pokusilo na Terceiru vylodit vojenský kontingent. Během následující námořní bitvy však byla útočící flotila rozdrcena dělostřelectvem umístěným na řetězci pevností, vybudovaných podél pobřeží. Jako uznání díků za toto vítězství bylo město Praia, v jehož blízkosti se bitva odehrála, přejmenována na Praia da Vitória („Pláž vítězství“). Oceněna byla i odvaha obyvatel Angry, kteří se bojů rovněž zúčastnili, a jejichž město bylo od té doby přejmenováno na dnešní Angra do Héroismo („Zátoka hrdinství“).

Celé město se dodnes vyznačuje velkou koncentrací cenných historických budov. Mnoho z nich bylo vážně poškozeno v důsledku silného zemětřesení, které město zasáhlo v roce 1980. Jeho následky se však podařilo časem opravit a v roce 1983 bylo historické jádro města zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dominantou celého města je především zdejší katedrála Sé Catedral de Angra do Héroismo, která je největší a bezesporu i nejvelkolepější círvekvní stavbou na celých Azorských ostrovech. První kostel, zasvěcený svatému Salvátorovi (São Salvador) byl na místě současné katedrály postaven mezi léty 1461 – 1496. Po ustavení biskupství v roce 1534 však začalo být záhy zřejmé, že tento malý a prostý kostel ani zdaleka nesplňuje nároky na sídlo biskupské stolice. Proto bylo rozhodnuto o vybudování nového chrámu, který by odpovídal významu tohoto místa. Vlastní stavba byla ovšem zahájena až o více než 30 let později, a to především kvůli nedostatku finančních prostředků. Projekt katedrály byl vypracován v manýristickém stylu. Prvním stavitelem katedrály byl Luís Gonçalves Cotta, avšak autor jejího projektu je dnes již neznámý. V roce 1570 byl položen základní kámen katedrály, avšak vlastní stavba trvala až do roku 1618. V průběhu 18. století byla katedrála poškozena požárem, načež byla opravena a znovu vysvěcena v roce 1808. V průběhu portugalské občanské války došlo k uloupení značné části historických stříbrných dekorací a několika kostelních zvonů. Pohromy se chrámu nevyhnuly ani v průběhu 20. století, kdy byla budova vážně poškozena při zemětřesení v roce 1980. O pět let později navíc katedrálu zachvátil rozsáhlý požár. Přestože samotnou budovu bylo možné opravit, byla nenávratně zničena celá řada cenných barokních uměleckých děl, která se v té době ve chrámu nacházela (zejména pozlacené vyřezávané obložení oltáře).

Jinou významnou církevní stavbou je františkánský klášter Convento de São Francisco, jehož nejvýraznější část tvoří kostel Igreja de Nossa Senhora da Guia. První františkáni dorazili na Terceiru prakticky ihned po jejím objevení, a na místě dnešního kláštera vybudovali první skromnou poustevnu a o něco později (kolem roku 1470) i první klášter. Právě ve zdech tohoto kláštera pobýval dom António během svého azorského exilu v průběhu portugalské nástupnické krize na konci 16. století. V 17. století byl původní klášter zbořen a na jeho místě vyrostl monumentální barokní konvent, který byl po devíti letech výstavby v roce 1672 vysvěcen místním biskupem. 

Od katedrály je to jen pár kroků ulicí Rua de Sé na náměstí Praça Velha kde se nachází budova městské radnice (Paços do Concelho de Angra do Heroísmo). Budova, v níž se scházela městská rada, stála na tomto místě prakticky od začátku existence města. V roce 1608 byla původní radnice poničena zemětřesením, a tak bylo rozhodnuto o její opravě a rozsáhlé rekonstrukci, jenž proběhla v letech 1610 – 1611. V souvislosti s významem, které město mělo v průběhu portugalské občanské války, bylo v roce 1847 rozhodnuto o výstavbě nové radniční budovy, jejíž základní kámen byl položen o dva roky později. Stavba nové radnice byla zakončena slavnostní inaugurací v roce 1866. Poslední významnější úpravy budovy (týkající se zejména její výzdoby) proběhly v souvislosti s návštěvou portugalského královského páru v roce 1901. Tak jako mnoho jiných budov ve městě byla i radnice značně poškozena v důsledku silného zemětřesení, které Angru zasáhlo v roce 1980.

Od katedrály scházíme na nábřeží, kde se rozkládá malá městská pláž a o kousek dál i místní marina. Ta dnes slouží především jako přístaviště výletních lodí a jachet. Nad přístavem se k nebi vypíná bílo-modré průčelí kostela Igreja da Misericórdia. Současný chrám z 18. století je postaven na místě staršího kostela zasvěceného Duchu Svatému (Espirito Sancto) založeného v roce 1492 společně s první městskou nemocnicí. Ta při kostelu fungovala až do 19. století, kdy byla přesunuta jinam. Základní kámen současného chrámu byl položen v roce 1728 z iniciativy místního biskupa Manuela Alvarese da Costa. Stavba pak pokračovala dalších 20 let a byla dokončena v roce 1746.

Místem, které při návštěvě Angry téměř nelze opominout, je kužel již jednou zmíněné sopky Monte Brasil tvořící poloostrov oddělující zálivy Baía de Angra a Baía de Fanal. Díky své strategické poloze bylo toto místo po staletí využíváno jako pevný opevněný bod. První plány na vybudování zdejšího obranného opevnění byly vypracovány v polovině 16. století za vlády Jana III. (João III, 1502 – 1557) a následně jeho syna Sebastiana I. (Sebastião I., 1557 – 1578), avšak než mohly být realizovány, stalo se Portugalsko součástí tzv. Iberijské unie. Díky tomu, že se Angra v té době stala důležitou křižovatkou obchodních cest z Východní Indie (Indonésie) a Ameriky, získávala otázka zdejšího opevnění stále více na významu. Poklady a zboží, které se tudy převážely, pochopitelně lákaly nejrůznější lupiče a piráty, ať už to byli Angličané jako např. Francis Drake či Walter Releigh, který v roce 1597 napadl nedalekou Hortu, nebo Berbeři, operující se základen na severoafrickém pobřeží. Základní kámen pevnosti na Monte Brasil byl položen Španěly v roce 1593. Po znovuzískání nezávislosti Portugalska byla pevnost přejmenována k poctě svatého Jana Křtitele (Fortaleza de São João Baptista). Pevnost sehrála dílčí úlohu i v průběhu občanské války v roce 1820. V průběhu první světové války pak sloužila jako internační vězení pro osoby německé národnosti poté, co Německo vyhlásilo v roce 1916 válku Portugalsku. Také za druhé světové války zde byla vybudováno obranné postavení skládající se především z dělostřeleckých baterií a protiletadlových kanónů, jejichž úkolem bylo chránit město před případným leteckým nebo námořním útokem ze strany Německa. Pevnost je aktivním vojenským objektem i v současnosti, a tak při průchodu, či v našem případě spíše průjezdu, přes její areál je možné potkat útvary pochodujících portugalských vojáků.  Na samém vrcholu Monte Brasil, který se nachází 205 metrů nad úrovní mořské hladiny, je vybudována vyhlídka, z níž se nabízí krásný výhled nejen na Angru, ale i na mnohem vzdálenější městečko São Mateo ležící na opačné straně poloostrova.

Na vyvýšenině nad Angrou se vypíná žlutě zbarvený památník ve tvaru pagody Alto Memória k uctění památky Pedra IV. a Marie II z doby portugalské občanské války (1828 – 1834). Památník se nachází v místech, kde původně stálo vůbec nejstarší opevnění Angry Castelo dos Moinhos, založené v roce 1474. Základní kámen současného památníku byl položen v roce 1845 a v roce 1856 byl slavnostně odhalen. V roce 1980 byla pyramida prakticky úplně zničena silným zemětřesením. Památník však byl opraven a v roce 1985 opět zpřístupněn veřejnosti.

Při cestě skrze město potkáváme okrouhlou arénu určenou k pořádání býčích západů („touradas à corda“), které jsou typické právě pro Terceiru. Jejich tradice sahá až do 16. století, přičemž od té doby jsou pořádány vždy na přelomu dubna a května, a dále pak na konci září. Na rozdíl od klasické španělské „corridy“ zde ovšem není cílem býka zabít (tato lokální varianta tak mnohem více odpovídá prapůvodní podobě býčích západů známých již ze starověku).    

Západní polovina ostrova je vyplněna mohutným vulkanickým masivem Serra de Santa Barbara. Vrchol tohoto masivu je vyplněn velkou kalderou o průměru 2 kilometry, na jejímž jižním okraji se nachází i nejvyšší bod celého ostrova (o nadmořské výšce 1021 metrů). V nejníže položené západní části kaldery se pak rozkládá i malé jezírko Lagoa Negra. Hora je vyhlášená díky nepříznivému počasí, které zde povětšinou panuje, přičemž se udává, že vrchol je zahalen v mracích a mlze až 300 dní v roce. My však máme štěstí, neboť zatím panuje jasná obloha a výborná dohlednost, díky níž můžeme sledovat siluety dalších ostrovů (konkrétně São Jorge a Pico) vynořujících se v dálce z vln Atlantského oceánu. V současnosti je sopka neaktivní, přičemž k poslední erupci zde došlo v roce 1761. Tato událost je ovšem spojována se zázrakem, který se zde měl tehdy odehrát. Láva valící se z vulkánu začala ohrožovat obydlí místních vesničanů. Nábožensky silně založení obyvatelé ostrova proto sebrali svaté relikvie, uschovávané ve zdejších kostelech, a postavili je lávě do cesty. Proud lávy se, světe div se, skutečně zastavil a nebezpečí, které sopka pro vesničany představovala, bylo zažehnáno.

Západní část Terceiry byla jednou z nejpozději osídlených částí ostrova (první stálé osady zde začaly vznikat až v polovině 17. století), což bylo dáno jednak nepřístupností této oblasti, a dále také neúrodností zdejší půdy, která byla tvořena především sopečnou pemzou. Protože se zdejší pozemky nehodily k pěstování zemědělských plodin, byly prováděny pokusy o jejich využití pro pastvu dobytka. Ani ty však nebyly úspěšné, neboť neúrodnost zdejší půdy měla za následek prakticky permanentní podvyživení dobytka, který byl navíc takřka neustále sužován nejrůznějšími nemocemi. Neúspěch hospodářského využití však měl za následek, že zdejší krajina má v porovnání s ostatními částmi ostrova jednoznačně nejzachovalejší charakter. Centrem západní části Terceiry je městečko Serreta ve kterém navštěvujeme kapli Santo de Serreta z roku 1922 odkazující na kult svatého Ducha, který je rovněž jedním z nejvýraznějších rysů azorské identity (a je typický právě pro Terceiru).

Ze Serrety je to jen malý kousek podél pobřeží dále k severu kde narazíme na poloostrov Ponta do Queimaido, jenž je současně nejzápadnějším výběžkem celého ostrova. Dnes jsou zdejší útesy oblíbenou lokalitou pro místní rybáře, avšak v minulosti se jednalo o jedno z četných míst, odkud byly vyhlíženy velryby proplouvající kolem pobřeží ostrova. Jakmile byla velryba hlídkami spatřena, všichni muži z okolí naskákali do člunů a vydali se na lov.

Největším sídlem této části Terceiry je potom městečko Biscoitos, ležící na severním pobřeží ostrova při hraně starého lávového proudu, který sem v dávné minulosti dotekl z vnitrozemí. Biscoitos je centrem vinařství, přičemž víno je zde pěstováno ve zcela specifických podmínkách. Zdejší vinice, označované jako curraletas, mají charakter jakýchsi ohrádek navršených z černých sopečných kamenů. Ty jednak chrání keříky vinné révy před nepříznivými povětrnostními vlivy (zejména před silným větrem), avšak především vytvářejí mikroklima, ve kterém se vínu dobře daří i přes nepříliš velkou úrodnost zdejší půdy. Černé kameny se totiž při jasných a teplých dnech od slunce nahřejí a následně vydrží sálat teplo po dalších několik dní, kdy se obloha zatáhne a počasí se ochladí. Zdejší tradice pěstování vína sahá poměrně dlouho do minulosti, avšak na konci 19. století mělo namále díky epidemii plísní, která zdejší vinice téměř úplně zlikvidovala. Po roce 1870 zde byly vysazeny nové a odolnější odrůdy (z nichž nejznámější je Verdelho), jejichž pěstování zde probíhá dodnes. Mnohem více se o zdejší vinařské tradici lze dozvědět v muzeu Museu do Vinho dos Biscoitos, které zde bylo otevřeno v roce 1990.  

Podél severního pobřeží se postupně přesouváme do východní poloviny ostrova. Zdejší krajinu jsme si měli možnost zběžně prohlédnout již během cesty z letiště do Angry. Nyní tedy nastal čas tento kout Terceiry prozkoumat poněkud podrobněji. Centrem východní části ostrova je město Praia da Vitória („Pláž vítězství“), jehož jméno (podobně jako v případě Angry) odkazuje na vítězství nad loďstvem tzv. miguelistů v roce 1829, v době portugalské občanské války. Se svými přibližně 21 000 obyvateli je Praia da Vitória druhým největším městem Terceiry. Historicky se však jednalo o jedno z vůbec prvních sídel, které bylo na ostrově vybudováno. Villa da Praia, jak se město v té době jmenovalo, byla založena roku 1456 a stala se sídlem Jácoma de Bruges, jenž zde působil ve funkci jakéhosi velitele pro osídlování. Později, v roce 1476, však funkci hlavního města ostrova získala nedaleko položená Angra. V roce 1614 bylo město prakticky zcela zničeno silným zemětřesením, avšak posléze bylo opraveno či spíše znovuvybudováno. Centru starého města vévodí kostel sv. Kříže (Igreja de Santa Cruz), který byl založen v roce 1456, avšak vysvěcen byl až o mnoho let později (konkrétně v roce 1517). V roce 1577 byl kostel stavebně upraven, přičemž tou nejvýznamnější úpravou byla výstavba brány z bílého mramoru v manuelském slohu jakožto daru od tehdejšího portugalského krále Sebastiana I. Budova kostela byla v průběhu dalších staletí několikrát vážně poškozena zemětřeseními (v letech 1614, 1810, 1841 a 1980), avšak vždy byla opravena. Kromě vlastního velkého chrámu svatého Kříže stojí za návštěvu i malá, avšak pestře malovaná kaple Império da Caridade z roku 1941, která podobně jako mnoho jiných podobných kaplí připomíná již jednou zmíněný kult svatého Ducha, jenže je právě zde mezi věřícími velmi silně zakořeněn. Kaple ožívá především na samotný svátek svatého Ducha, který připadá na poslední zářijovou neděli. Do dalšího čtvrtka probíhají nejrůznější kulturní akce a celé oslavy vrcholí následující sobotu býčími zápasy.

Nedaleko za městem se tyčí okraj staré sopečné kaldery Serra do Cume, která představuje pozůstatky vůbec největšího vulkánu na ostrově. Ten je však dnes již prakticky zcela zerodovaný, avšak i tak si lze ze zdejší vyhlídky udělat celkem dobrou představu o velikosti původní kaldery (o celkovém průměru kolem 15 kilometrů), která je dnes vyplněna pestře barevnou šachovnicí zelených polí a pastvin. V nejvyšším bodě (na němž se nachází již zmíněná vyhlídka) stojí rovněž vojenská pozorovatelna vybudovaná zde v období druhé světové války. Dnes je však již nefunkční a opuštěná.

Návštěvou Praia da Vitória jsme uzavřeli okružní jízdu kolem celého ostrova, a proto nadešel čas zavítat i hlouběji do vnitrozemí. Zde se totiž nachází jeden z největších přírodních unikátů celého ostrova (a možná i Azorských ostrovů). Tímto unikátem je vulkanická jeskyně Algar do Carvão patřící geologicky k vulkanickému systému Guilherme Moniz, k němž náleží například i již zmíněný vulkán Santa Barbara. Název tohoto útvaru by se dal přeložit jako „Uhelná dutina“. Slovo algar se používá pro označení skalních dutin, které mají na rozdíl od jeskyní převážně vertikální směr. Carvão je pak výraz pro uhlí. S uhlím však tato jeskyně nemá nic společného, jelikož černá barva jejích stěn je ve skutečnosti zapříčiněna ztuhlou bazaltovou lávou. Existence jeskyně byla známa již v dávné historii, avšak díky své hloubce a prakticky úplné absenci denního světla nebylo dlouho jasné, co se skrývá uvnitř. První expedice Cândido Corvela a Luise Sequeiry pronikla do nitra jeskyně za pomoci obyčejného lana v roce 1893. V roce 1934 byla jeskyně prozkoumána podruhé Didierem Coutem, který zpracoval první hrubý náčrtek jejího. V roce 1963 začaly skupiny nadšenců zkoumat nitro jeskyně ještě podrobněji. V té době se také objevily myšlenky na její zpřístupnění pro veřejnost. K tomu došlo o dva roky později (v roce 1966), kdy byl vnitřek jeskyně zpřístupněn sestavou dřevěných schodišť, která umožňovala sestup až do nejnižších částí jeskyně. Tyto dřevěné schody byly v roce 1977 nahrazeny schodištěm z betonu, které bylo znovu rekonstruováno v roce 2003. Po něm tedy lze sestoupit do hloubky přibližně 90 metrů, kde se na dně jeskyně nachází malé jezírko napájené deštěm. Úroveň hladiny tohoto jezírka značně kolísá v souvislosti s množstvím srážek. Při maximálním stavu může mít hloubku kolem 15 metrů a rozlohu 400 m², avšak jindy naopak téměř vysychá. V minulosti však bylo toto jezírko podstatně rozsáhlejší a jeho plocha se zmenšila až po zemětřesení, v jehož důsledku část vody zmizela kdesi v podzemí.  Voda prosakující z povrchu skrze vrstvy sopečné strusky je obohacena o železité a křemičité minerály, které se v podobě bělavých povlaků následně usazují na stěnách jeskyně, a někde tvoří i silikátové krápníky. Způsob vniku těchto krápníků je úplně stejný jako v případě „klasických“ krasových krápníků, které známe z vápencových jeskyní. Proces srážení a usazování křemičitanů je však ještě o mnoho pomalejší než v případě vápence. A právě díky tomu je jeskyně velmi vzácným unikátem. Kromě silikátových krápníků je možné v jeskyni sledovat i zajímavé lávové „záclony“ vzniklé rychlým ztuhnutím jinak velmi tekuté bazaltové lávy.

O tom, že zdejší sopky rozhodně nelze považovat za zcela vyhaslé, se je možné na vlastní oči (a nos) přesvědčit na místě označovaném jako Furnax do Enxofre, které se nachází na jižním svahu sopky Pico Alto jen nedaleko od jeskyně Algar do Carvão. Přítomnost vulkanické činnosti na tomto fumarolovém poli totiž člověk zaznamená okamžitě po vystoupení z auta na zdejším parkoviště, mnohem dříve, než vůbec nějakou fumarolu uvidí. Vzduch je zde totiž doslova prosycen pronikavým zápachem sirovodíku, který je do ovzduší uvolňován prostřednictvím četných výdechů sopečných plynů, jejichž teplota může dosahovat až 93 °C. Oxidy síry, železa a hliníku srážející se v okolí těchto výdechů zbarvují povrch doslova celou paletou barev přecházející od jasně žluté až po hnědočervenou. Díky agresivnímu prostředí je okolí fumarol a výdechů sopečných plynů prakticky bez vegetačního pokryvu, který ve větších vzdálenostech jen pozvolna přechozí od nízkých mechů a vřes až po stromy.